Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poklad našich tužeb

05. 09. 2005

1181

Autor

Mvek

Je to již třicet tři let, co Richard Žák zvolal osudové: "Něco mám!" počátkem zimy na archeologickém nalezišti nedaleko Mariánských Lázní. Často na to vzpomínám. Dodnes nevím, zda to jemu a jeho manželce Ivaně přineslo štěstí, v což pevně doufali. Chci věřit, že se nemýlili, ale pravdu se dozvím, jestli vůbec někdy, až na onom světě.

Je to již třicet tři let, co Richard Žák zvolal osudové: “Hej, něco mám!” Bylo to počátkem zimy na malém archeologickém nalezišti nedaleko Mariánských Lázní.

Často na to vzpomínám. A dodnes se zaobírám úvahami, zda to Richardovi a jeho manželce Ivaně nakonec přineslo štěstí, v což tehdy pevně věřili. Chci věřit, že se nemýlili, ale pravdu se dozvím, jestli vůbec, teprve až na onom světě.

Tehdy se psal šedesátý devátý rok – nejspíše zlomové období pro celý svět. Na nás dolehly události posledního léta, a Američané zrovna přistáli na Měsíci. Stejně tak to ale byl hraniční bod v životech mých přátel. Byli jsme dobrá šestičlenná parta již od střední školy a všichni jsme sdíleli zájem o historii. Kupodivu se nám povedlo vydržet pospolu až do dospělosti a utvořit skupinu archeologů.

Všechny nás zdrtily důsledky sovětské okupace, a tak není divu, že by každý z nás s chutí nějak unikl z tehdejších poměrů. I to bylo tehdy příčinou nadšení manželů Žákových pro hledání jednoho ztraceného artefaktu.

Po Richardově vyřčení toho zásadního: “něco mám” jsme se k němu seběhli. Následovalo však jen ticho. Četli jsme už jako gymnazisté, v jednom starém spisu, o bronzovém medailonu ve tvaru letícího ptáka. Podle pověsti ten, kdo k sobě přiloží dva tyto amulety, dojde věčného uspokojení a spokojenosti, odtrhne se od materiálních statků a všech starostí pozemského života.

U Mariánek jsme však tento artefakt spatřili na vlastní oči. Do té doby málokdo věřil, že je pověst skutečná.

Jak jsme hleděli na kus kovu v Richardově ruce, okamžitě se nám v hlavě vynořila otázka, kdepak je asi ten druhý amulet, a jestli vůbec existuje!

Kamarád Emil Záhustka, nechť odpočívá v pokoji, hned po oprchání posvátného okamžiku vyslovil pochybnosti o pravosti mýtu. Ovšem v bezútěšné době okupace bylo lákadlo zázraku mnohem silnější. Možná, že se již o tom všem dozvěděl mnohem víc, zemřel totiž při automobilové nehodě před dvanácti lety.

Čeněk Hrubý, také již není mezi námi, se spíše zabýval filozofickým dilematem, zda má člověk vůbec nalézt odvahu a spojit oba amulety. Položil otázku, jestli by slibovaná odměna byla opravdu tak dobrá, jestli není přeceněna. Vždyť by se to dalo vyložit jako zbabělý útěk od povinností a závazků vůči současnému životu a světu…

Ivana s Richardem se však pevně rozhodli, že se vydají na cestu za poznáním. Cestu, na jejímž konci možná čeká ráj, cestu, o které nikdo neví, co skýtá za nástrahy. Zatím jim bránila jen jedna maličkost… Najít druhý medailon.

Ani dnes mě neopustily obavy, že vzácný artefakt byl prokletý a že na úvahách Čeňka něco bude. Naše přátelství se totiž tehdy začalo rozpadat. Od sedmého dne pátrání jsem již neslyšel o posledním členovi skupiny – Radkovi. Nejdříve padl do tenat nějaké tajné sekty a začal nám kázat, že amulet je ďáblovým pokušením. Snažil se z bronzového medailonu vymítat duchy a po neúspěšném nátlaku na Richarda, abychom přestali hledat druhý amulet, prostě zmizel. Patrně unikl doslovně, tedy emigroval na západ.

Vraťme se ale k naší honbě za pokladem. Pamatuji si na ten večer dva dny před konečným osudovým zvratem v životech nás všech. Probírali jsme všechna možná umístění druhého medailonu s Richardem, když nám zavolal Emil svoji myšlenku. Uvědomil si, že ve všech pramenech, které se o pověsti alespoň zmínily, je zmiňován obraz letícího ptáka.

Asi by nám to moc ve výsledku nepomohlo, kdyby se neobjevila Ivana. Vzala aktuální výtisk magazínu Interpress ze stolku a titulní stránku s obrázkem amerického kosmonauta na Měsíci namířila proti zrcadlu. Pomalu se přibližovala, až nakonec přitiskla fotku na sklo, aby nám tak názorně demonstrovala svoji myšlenku. Samozřejmě jsme to okamžitě pochopili. Obraz v zrcadle se spojil s předmětem, dotkli se tak dva astronauti… Nemohli jsme tolik měsíců nic najít, protože žádný druhý bronzový letící pták v kruhu nikdy neexistoval!

Netuším, zdalipak to byla jen hříčka osudu, nebo zapracoval již delší dobu nezvěstný Radek, ale v Krčském lese nás tehdy překvapila StB. Šli jsme zrovna pro amulet do naší tajné skrýše. Nevím, kdo v tu chvíli byl odhodlán pokus se zrcadlem provést, ale tak daleko jsme se nedostali. Státní bezpečnost na nás asi číhala a objevila se akorát, když jsme artefakt vyhrabali ze země. Hned ho po nás vyžadovala. Prý šlo o nebezpečný předmět.

Shodli jsme se s nimi, že je určitě nebezpečný, avšak leda tak pro samotný komunistický režim. Obvinili nás z protistátních záměrů, a když jsme jim odmítli vydat relikvii, pokusili se nás zatknout.

Mám podezření, že si zbytek života prožili v péči psychiatrů, jelikož se ihned poté stali svědky zázraku.

Ivana totiž nenápadně podala amulet Richardovi. Ten viděl, že situace není dobrá a sebral veškerou odvahu, chytil svoji ženu za ruku, vyndal z kapsy zrcátko a přiložil ho sklem na bronzový medailon v ruce.

Mezi obyvateli nedalekých domů se dlouho povídalo o místním testování tajné zbraně, ale ve skutečnosti to byla jen exploze barevných světel a ohlušující dunění. Poté naši dva přátelé nejdříve zprůhledněli, až zmizeli docela…

Zpočátku nás na pobyt v Bohnicích bylo všech pět, ale z úžasu se nakonec úplně nevzpamatovali jen oba příslušníci bezpečnostní služby. Jedině díky tomu nás tehdy minul kriminál.

Dlouhá léta jsme všichni tři spekulovali nad dalším osudem manželů Žákových, ale příliš jsme se nestýkali. Nikdo z nás nenalezl odvahu následovat naše přátele, a tak mocný předmět dlouho ležel zakopaný v Krčském lese.

Na počátku devadesátých let jsme ho s Čeňkem předali do archivu Národního muzea, odkud jsem ho před týdnem jako poslední přeživší ze skupiny vyzvedl. Čenda si totiž před rokem v září vyjel osudově do New Yorku. Ještě den předtím mi volal, jak má rád ranní procházky mezi nejvyššími mrakodrapy Manhattanu…

Nyní tajemný medailon i s tímto textem zazdím do sklepa činžovního domu, kde bydlím. Pakliže tedy tyto řádky čtete, patrně jste nalezli můj zazděný vzkaz i ukrytý amulet a pravděpodobně teď s mnoha otázkami v hlavě potěžkáváte v jedné ruce amulet a ve druhé držíte zrcadlo. Nemohu Vám bohužel poradit, jestli konečný krok učinit. To je jen na Vás. Já sám dožiji s několika nezodpovězenými otázkami…

Jsou oba mrtví, nebo nalezli opravdu klid?

Stojí to za to?

Jsou spokojeni?

A kdy už sakra přestane pršet…

V Praze – Karlíně, dne 11. srpna 2002

Martin Pazderka