nevím už

proč jsem ti

nikdy nekoupil

žádné květiny

(snad že jsem tě neznal

ale je to chabá výmluva

když uvážím

že neznám ani sebe

a utrácím si dost

často bez příčiny)

nevím ani

proč jsem se na tebe

nikdy neusmál

ani jestli tě to

opravdu bolím já

nebo někdo jiný

vím jen

že jsem ti chtěl

napsat báseň

(když už mi

v duchu

říkáš básníku)

ale cožpak mohu...

představil jsem si tě

jak se koupeš

jak se dáváš

matně hebkou kůží zad

hladovým proudům vody

lačně pojídat

s bezostyšnou rozkoší

(abych tě nevyrušil

neodvážil jsem se

ani o krok přiblížit

ke kříži tvého klína

na němž bych

umřel rád)

viděl jsem tě pak

jak jdeš ze sprchy

unaveně líná

jak se sušíš

a při každém sebemenším

zhoupnutí v bocích

se pod ručníkem směješ

ztvrdlými bradavkami

jako bys mne jimi

chtěla pohostit

a vím už

že s tebou bych

uměl být nevěrný

i sám sobě

ale hlavně

vím

že tu báseň

už nikdy nenapíšu

(protože

v každém tvém pohybu

je víc poezie

než v celé antologii

ruské moderny

víc než kdy goethe

mohl vůbec napsat

a apollinaire tušit

víc než bych kdy uvěřil...)

vím to

ale nejsem z toho

ani trochu smutný

protože

možná bych mohl

napsat jinou báseň

beze slov