451 stupňů Fahrenheita

451 stupňů Fahrenheita, neboli teplota, při níž hoří papír. A knihy jsou z papíru. A kolem knih se všechno točí.

Film je na motivy stejnojmenného románu Raye Bradburyho. A protože film je téměř přesnou, pouze ořezanou a zkrácenou kopií knihy, budu mluvit o jeho díle. Vlastně jedné z jeho prvotin, jíž se proslavil po téměř celém světě. Bradbury, narozdíl od všech ostatních autorů padesátých let, psal o lidech a o tom, jak se chovají. Jací jsou. Jak by jednali v mezních situacích, v jiných světech a prostředích. Science fiction mu vlastně slouží spíše jako kulisa, jako prostředek a ne důvod. Jen doprovodný detail. Jaké jsou lidské vztahy s okolím, jak se dokáží vypořádat s ostatními lidmi.

451 stupňů Fahrenheita není jen SF, ale spíše společenská satira, jejímž hlavním cílem je varovat společnost  před cenzurou a diktátem, které, přestože se to dnes může zdát nemožné, byly v padesátých letech minulého století obrovským problémem USA. V padesátých letech totiž ve "svobodné" Americe řádil McCarthyovský strach před komunismem, jenž zapříčinil mnoho falešných nařčení i odsouzení. I sám Elia Kazan byl odsouzen k natočení nezajímavého protikomunistického snímku, když se scházel se špatnými osobami.

Bradbury oproti většině ostatních autorů je moralista. Podle něj jsou větinou lidé morálně nepřipraveni na to, co jim věda zpřístupnila, a tak se i chovají. A on jen zapisuje, co z toho vzniká.

V 451 stupňů Fahrenheita jde o následující. A popíši to vlastními slovy autora.(překlad Jarmila Emmerová, Odeon, Praha 1978)

Musí ti být jasné, že náš svět je tak obrovský, že si nemůžeme dovolit, aby menšiny byly nespokojené a neklidné. ... Lidé chtějí být šťastní. ... Proto žijeme, pro nic jiného, nemám pravdu? Musíš uznat, že naše kultura nás tímto přímo zahrnuje. ... Černoši nemají rádi Černouška Sambo, spalte ho. Bělochům vadí Chaloupka strýčka Toma, spalte ji. Napsal někdo knihu o vlivu kouření na rakovinu? Spálit. Žádá se klid, Montagu. Klid a mír. Nezatěžujte svými problémy ostatní, spalte je.

Montag je požárník. Pálí knihy. Všechny, dětské, zábavné, teoretické, filozofické, naučné. Je to papír? Je to popsané? Tak spálit! Čte je někdo? Ano? Spálit! Proč? Aby společnost zůstala šťastná. V honbě za tělesným štěstím tak ztrácí své lidství. A jednoho dne Montag, snad ze zvědavosti, snad protože chce vědět, co pálí, začne knihy číst. A líbí se mu. A nechápe, proč je má pálit? A chce je zachránit. Odcizuje se stále více svému povrchnímu okolí, které se zajímá pouze o hloupé televizní programy, televizní rodinku, která nahrazuje tu vlastní a o prášky na povzbuzení nebo uklidnění. Když jednoho dne se sama upálí stará žena se svou knihovnou, spíš než by knihy opustila, ztrácí víru v systém. V návalu zoufalství se pokusí svou manželku i několik jejích přítelkyň přesvědčit, že knihy jsou dobré četbou z Poea, ale nezdaří se mu to a i jeho žena jej udá. Stává se sám psancem. Ale nic není neměnné, ani zkostnatělý systém, a i o tom nás přesvědčí konec filmu, který je sice od předlohy rozdílný, ale přesto ve velmi podobném duchu.

Film se vyznačuje nízkou trikovostí, ale není to na škodu. Spíše naopak, stává se tak skutečnějším a možnějším. Herci jsou neznámí a neokoukaní (a většinou neangličané) a své výkony klidně mohou zařadit na piedestal ve dvoraně slávy(například  opravdu dlouhý dialog dvou hrdinů bez jediného střihu a chybičky ale i vůbec celé své projevy). Výkony jsou více než uvěřitelné, režie téměř básnická, výprava příjemná a zajímavá.

Pokud by měl nějaký film nosit označení klasika, pak je to tento.