Zapálení pro věc

            Arnošt opouštěl školu s hlavou plnou nápadů. Nápadů a zmatku. Poklesu výkonnosti si povšimli všichni jeho učitelé. Dneska ho poslali ke školnímu psychologovi. Dlouho si povídali. Arnošt mu vyprávěl o své beznaději, o depresích co ho potkávají. Jak sleduje televizi a vidí jen zmar, přírodní katastrofy, nefungující zákonodárce, války a střety, nenávist, bolest. Čte o tom v novinách, slyší od rodičů, spolužáků, v rádiu…všude kolem sebe. Psycholog mu řekl, že je velice senzitivní a že chválí jeho zájem o okolní dění. Bohužel s okolním světem on samotný moc nenadělá, ale pokud se chce opravdu nějak podílet na zlepšení situace, měl by se angažovat v petičních akcích, organizovat sbírky, upozornit nějak okolí na problémové oblasti, zapálit se pro věc a vzbudit v lidech zájem. Utíkal po ulici domů. Hlavou mu vířila jedna myšlenka za druhou. Mohl by si udělat malý stánek na náměstí. Na počítači ve škole si vyrobí letáky a bude je rozdávat kolem jdoucím, aby upozornil, že kolem je spousta jiných, kteří potřebují pomoc. Zorganizuje sbírku na hladovějící v Africe, zapojí celou školu, udělá plakáty na nástěnky. Požádá svou třídní, aby mu byla přidělena jedna nástěnka na hlavní chodbě a každé pondělí na ní vylepí nějaké zajímavosti o ochraně přírody, třídění odpadu a seznamy odpadu nebezpečného. Jakmile doběhl domů, začal překotně vykládat matce o svých úmyslech. Na půl ucha jej vyslechla, vyrušil jí při sledování vědomostní soutěže v televizi, a odkázala na otce. Arnošt se posadil ve svém pokoji k psacímu stolu, rychle připravil učení a úkoly na druhý den a pak si připravil rozpis prací. Přesně si do kalendáře rozložil co kdy a jak udělá. Ze včerejších novin si připravil výstřižky na nástěnku, pečlivě narýsoval a pak fixy vybarvil nadpis a zvýrazňovači vytáhl hlavičky článků. Pak vymýšlel text na letáky, které bude v sobotu rozdávat. Když už ho nic nenapadalo, na čistý papír napsal heslo „ zapálit se pro věc“ a pověsil si ho nad psací stůl, aby ho viděl vždy, když zvedne hlavu. Večer přišel otec z práce, ale na Arnošta neměl čas. Byl unavený a v televizi dávali oblíbenou realtime show, kterou si nemínil nechat ujít. Arnošt byl zklamaný, tolik potřeboval, aby mu rodiče řekli, že to co dělá je skvělé a užitečné, ale pak se podíval nad stůl a připomněl si své zapálení. Nesmí přestat, musí se přenést přes drobné neduhy okolí a vytrvat ve snažení. S touto myšlenkou ulehnul a usnul.

            Druhý den zašel hned ráno za třídní a požádal ji o nástěnku, vysvětlil jí k čemu bude určena a že se o ní bude starat. Profesorka ho trochu zmateně odkázala k řediteli školy. Ten jediný může povolit nějakou nástěnku na chodbu. Arnošt zaklepal na dveře ředitelny o velké přestávce. Ředitel si vyslechl jeho žádost, pochválil ho za snahu a poslal za školníkem. Nová nástěnka se momentálně koupit nemůže, škola už tak nevystačí s rozpočtem, ale pokud bude nějaká stará ve skladu, může ji Arnošt využít. Školník chvíli mrmlal, ale nakonec od někudy vytáhl nevelký kus korkového plátu, který trochu křivě zařízl do čtverce. Na dílenských pracích si pak Arnošt vyrobil rámeček. Ke konci týdne se na hlavní chodbě skvěla nová nástěnka, plná výstřižků z novin a doplněná informacemi o třídění odpadu. V pátek si domů odnesl hromádku letáků, upozorňujících na hladovějící děti ve světě. Každý leták byl doplněn obrázkem, které stáhl z internetu. Ještě než odešel ze školy, dal do každé třídy na informační nástěnku upozornění na sbírku ve prospěch mentálně postižených. Večer pak nemohl ani usnout vzrušením z očekávaného zítřka.

            Stál na náměstí už tři hodiny a většinu letáků měl stále v kabele. Stále více a více zklamaně se pokoušel lidi zaujmout upozorněním na hladovějící děti, ale kolem jdoucí vždy jen přidali do kroku. Pár si leták vzalo, ale když zjistili, že se nejedná o letáček na slevy zboží v supermarketech, zmuchlali ho a odhodili do nejbližšího koše. Arnošt se vracel pozdě večer domů unavený a rozmrzelý. Trochu se hojil myšlenkou, že zítra to bude lepší. Matka ho poplácala po hlavě a prohlásila:“ No jo, dyť znáš lidi, staraj se jenom o sebe.“ Otec se ušklíbl:“ Cos čekal, Arnošte?“. V neděli vyrazil do sadů. Lidé se procházeli mezi zelení a celkem ochotně si od Arnošta brali letáky o hladovějících dětech. Radostně se po dvou a půl hodinách vracel s prázdnou taškou domů. Když ale míjel odpadkové koše v sadech, zjistil, že jsou plné jeho výtvorů. Některé byli zmuchlané, některé odhozené tak, jak se lidem dostali do ruky. Obrovská lítost chlapci téměř vháněla slzy do očí. Obešel většinu košů a pečlivě vybral letáky, které byli ještě použitelné. Večer, po návratu domů, dostal vynadáno, že ho sousedé viděli někde vybírat koše, jak si to představuje, chovat se jako nějaký nuzák a dělat z jejich rodiny santusáky. Arnošt se pokoušel vysvětlit proč k tomu došlo, ale nakonec mu bylo řečeno, ať s tou hloupostí raději skončí, protože to působí jenom starosti. Před spaním se z postele díval na papír nad stolem a v koutcích očí mu perlily slzy.

            Pondělí ho přivítalo ošklivým překvapením. Většinu článků z jeho nástěnky někdo strhal a na ten zbytek načmáral nechutné kresby a nápisy. Arnošt pečlivě sundal všechna torza výstřižků a na jejich místo připevnil nové, které připravil během víkendu. O velké přestávce prošel třídy a zapisoval si seznam spolužáků, kteří se chtějí zúčastnit sbírky. Ani tady ovšem neuspěl. Většina informačních letáků byla pryč a setkal se jen s výsměchem. Ve vyšších třídách mu nadávaly do degetů a dementů a bavili se tím, že předváděli postižené a předháněli se v návrzích na řešení jejich postižení. Většinou zabitím nebo nějakým jiným nechutným způsobem eliminace. Zoufalý Arnošt si šel na jejich chování stěžovat řediteli, ale ten mu s odmítavým výrazem ve tváři oznámil, že jeho nástěnku musí zrušit, neboť si několik učitelů stěžovalo na oplzlosti, které se na ní vyskytují. Než žáčka poslal pryč, pohrozil mu, že jestli se pokusí ještě jednou zneužít dobroty školy, oznámí to rodičům a sníží mu známku z mravů. Arnošt došel s brekem k nástěnce. Někdo na ní připíchl papír, hustě pokreslený mužskými a ženskými přirozeními a popsaný pohoršujícími hesly. Stál tam, díval se na svou nástěnku a rostla v něm zlost, smíšená se zoufalou touhou dovést svou snahu do konce. Před očima mu tančilo heslo „zapálit se pro věc“. Rudý ve tvářích se rozmáchl a srazil svůj výtvor ze zdi doprostřed chodby. Pak se rozběhl. Narážel do spolužáků i profesorů, několik rukou se ho snažilo zastavit, ale on běžel a běžel. Když odemykal dveře jejich bytu, zajíkavě dýchal a potil se po celém těle. Vtrhnul do pokoje a serval papír s heslem. Znechuceně se na něj díval. Pak se mu čelo vyčistilo od vrásek. Překvapeně očima ohmatával patnáct písmenek. Srdce mu bilo jako kostelní zvony. Nacpal si do batohu zbytek letáků a rychle přeběhl do předsíně. Z věšáku strhnul klíč od garáže.Zvuk zabouchnutí dveří ho dohnal až na schodech.

            Kolem školy se prohnalo s houkáním hasičské auto. Řítilo se k náměstí. Sanita už byla na místě. Řidič se pokoušel pomocí své bundy zadusit plameny, ale moc to nepomáhalo. Chlapec už nekřičel. Jen tak ležel na zemi a hořící masa se třásla svalovými křečemi. Hasiči dostali oheň pod kontrolu během pár desítek vteřin. Někde poblíž bylo slyšet zvuk zvracení. Kolem pobíhali lidé, na schodech radnice stál mladý muž a celou scénu natáčel na videokameru. Policista, který právě přijel se mu v tom snažil zabránit a při tom křičel na kolegu, ať odvede ty lidi pryč. Zdravotníci ze záchranky se snažili obnovit životní funkce a při tom neomdlít. Další dva hasiči dávili za autem. Třetí z party si sundal helmu, po tvářím mu utíkali slzy, a odvrátil se od černé postavy na zemi. Kolem nohy mu proletělo, hnáno větrem, hejno papírů. Byly z části ohořelé a ještě doutnaly. Hasič se pro ten největší bezmyšlenkovitě sehnul. Za jeho zády zatím řidič záchranky přetáhl přes ohořelého Arnošta prostěradlo. Sestřička seděla vzadu ve voze a usedavě plakala. Hasič rozbalil list papíru. Bylo z něj trochu cítit benzín. Přes špínu a saze se na něm dalo přečíst, napsané pečlivým dětským písmem:“ zapálit se pro věc“.