Poslední poděkování za život

Je to zvláštní,

když odejde duše.

Když jsem ji znala

a sní vyrůstala.

Svou lásku, i když o to

občas nestála,

jsem ji dávala.

A ona-

-často sobečtější-

než kterýkoliv člověk

na světě žijící,

ji se samozřejmostí přijímala.

Životem proplouvala

divoce a klidně

v pohodlí,

zachumlána

pod peřinami

s námi.

Duší i tělem

byla  hraběnkou,

nebylo radno

ji odporovat.

Když se pak

 k zemi složila

na nás těžké rozhodnutí nechala.

V bolestech a křečích

se nám v náručí svíjela.

Však mi tě nechtěli nechat jít

a ty to víš.

Já jsem říkávala, že nás tu nenecháš,

že na to jsi moc sobecká

a moc nás miluješ.

My o tebe bojovali,

prali jsme se s osudem,

časem.

Proč jsi nechtěla bojovat?

Proč jsi to vzdala?

A my tě museli nechat jít.

Žiješ stále v nás,

tam, kde nikdy nezemřeš.

Zem je studená,

druhý břeh je teplý a krásný

a já v něj věřím

a vím, že ty také.

Na shledanou…Claudie