STO TAKOVÝCH DOMŮ - 11.

 

Seděla jsem na posteli, nohy skrčené pod sebou a usedavě jsem plakala. Vedle mne seděl on. Jeho ruka spočívala v uklidňující pozici na mé paži. Vnímala jsem ten lehký dotyk a něco z té blízkosti na mě působilo velmi dráždivě, takže jsem plakala ještě intenzivněji.

Konečně zásoba slz došla a zbylo jen několik prázdných vzlyků, které mi ještě dutě doznívaly v hlavě. Vytáhla jsem z balíčku poslední papírový kapesník, který tam zbyl a otřela jím z tváří stopy po pláči.

„Neměl jsem ti to vyprávět. Věděl jsem, že tě to rozruší. Jsi tak citlivá.“

„Musel jsi mi to říct. Jinak by to mezi námi skončilo.“

„Stejně cosi skončilo, lásko, nemyslíš?“

„Proč? Neřekl jsi mi snad všechno?“

„Řekl jsem ti, co vím.“

„Nebo snad přece tušíš, kdo mu to udělal?“ Věřila jsem mu. Věřila jsem mu na devadesát devět procent. Jedno procento pochybností ve mně stále zůstávalo.

„Nemyslíš, že už té nedůvěry bylo dost? Chtěl jsem tě jen chránit a ty mě nakonec obviňuješ ze zločinu!“ cítil se ukřivděně.

„Vysvětlilo se to. Už o tom nemusíme mluvit, když nechceš, ale nemyslím si, že je správné to tak nechat. Někdo musí být potrestán.“

„Lásko moje, my jsme trestáni všichni. Včetně tebe. Vidíš, i tebe jeho smrt postihla, přestože jsi cizí. Krev tady lpí na všem, nejen na psacím stole nebo na podlaze. Musíš odtud odejít, věř mi, prosím.“

„Já se odnikud vyštvat nenechám,“ trvala jsem na svém rozhodnutí tady žít. „Já tenhle dům očistím. Dokážu, že stíny minulosti nemusí padat i na budoucnost. Sám jsi řekl, že jsem cizí. Lidé mě nemůžou spojovat s tím, co se tu stalo.“

„To bys viděla, co lidé všechno můžou,“ oponoval skepticky.

„Já jsem nikoho nezabila. Jsem čistá.“

„Taky jsem nikoho nezabil a pokládají mě za tu nejhorší špínu. Lásko, pochop to. V tomhle domě nejsou nevinní. Tady je každý nějak poznamenaný. I tebe pozře lidská zlomyslnost a pověry.“

„Ne. Já se nedám. Nemají důvod mě nějak špinit. Chovám se ke všem slušně, přijela jsem z daleka, má pověst je nezatížená zdejší minulostí a zvyklostmi…“

„Počkej,“ přerušil mě, „patříme k sobě, chceš, abych tu s tebou žil natrvalo. Nechápeš to? Nedochází ti to snad, lásko? Já jsem ten největší důvod, proč tě začnou nenávidět!“

Znovu jsem se rozplakala. Za okny tál v zahradě sníh, první sněženky vystrkovaly v předzahrádce své něžné hlavičky. Tolik jsem se těšila na jaro! Až rozkvete zahrada rudými tulipány, které jsem na podzim vysázela. Teď mi připadala ta rudá barva jako znamení. Hůř už jsem vybrat nemohla. Snad ten dopad zmírní aspoň veselá žluť narcisek. Co jen mi dalo práce dát na podzim zahradu do pořádku, o úpravách v domě nemluvě. Mám to tady všechno nechat a odejít? Mám poslechnout dobře míněnou radu nebo naslouchat srdci a zůstat?

„Můžeme začít jinde… jinak,“ jeho hlas přikazoval i žadonil.

„Ne,“ byla jsem neoblomná, „patřím sem. Nevzdám se jen kvůli nějakým pomluvám, co mi je po lidech.“

„Jsi silná, lásko moje. Ale jak dlouho, než tě to zlomí?“

„Posloucháš se trochu, miláčku? Strašíš mě. Je to samé kdyby a možná. Nic s tvých předpovědí se splnit nemusí. A také asi nesplní. Ve skutečnosti ti jde o to, abychom bydleli jinde jen kvůli tobě. To ty máš hrůzu zde zůstat. Ty jsi tady prožil peklo. Tváříš se, že jsi nad věcí, ale to není pravda. Asi jsem sobecká, když tu chci zůstat, ale věřím, jsem přesvědčená, že to spolu překonáme. Všechno tu předěláme, zařídíme to tady znovu. Uvidíš, že z toho dokážu udělat dům, který ti nic připomínat nebude,“ úplně jsem se rozhorlila.

„Kvůli mně nic předělávat nemusíš. Já jsem se s minulostí vyrovnal. Šlo mi čistě jen o tebe.“

„Pak není dál co řešit. Já zůstávám. A říkám to naposledy jednou pro vždy. Aby bylo jasno!“

Jasno bylo i v mém bytě. Pěkně jsem si pospala. Večer jsem nestáhla žaluzie a sluneční světlo teď ozařovalo celý pokoj. S každým dalším snem jsem si znovu uvědomovala, že mé myšlení se pohybuje ve dvou úrovních. Ve snu jsem neměla ponětí, že existuje ještě nějaká jiná moje existence. Ve skutečném životě jsem sice věděla o tom, co se mi ve snovém světě přihodilo, ale stejně jsem neměla přístup k tamním vzpomínkám a co jsem během noci nestihla prožít, to jsem nevěděla. Takže k čemu mi bylo, že už mi můj milý sice všechno řekl, když jsem u toho já skutečná jaksi nebyla. Zase nic nevím a můžu se jen dohadovat. To jsou pocity k zbláznění.

Odpoledne jsem byla domluvená s realitní agentkou, že si půjdeme prohlédnout dva byty, o něž jsem projevila zájem. Nebyla jsem ve své kůži. V podstatě jsem se do žádného bytu ani stěhovat nechtěla. Mnohem víc jsem se zabývala myšlenkou na koupi určitého domu. Po prohlídce prvního bytu jsem měla zásobu trpělivosti vyčerpanou. Navrhla jsem překvapené agentce, abychom zajeli k nim do kanceláře a potvrdili koupi bytu smlouvou.

Do týdne jsem byla sbalená a mohla se stěhovat. S profesionální firmou bylo stěhování hračka. Stačilo jen dobře platit a vše proběhlo hladce. Pracovníci se mohli ochotou přetrhnout. Utrácela jsem zbytečně, ale ušetřila jsem díky tomu své nervy. I na vybalování a první velký úklid jsem si zaplatila paní. Ani ona nepřišla zkrátka.

Dvoupokojový byt mým současným potřebám plně dostačoval. Z menšího pokojíku jsem si udělala pracovnu. Větší pokoj, sousedící s kuchyní měl sloužit jako obývák a ložnice. Kuchyně byla světlá a prostorná s velkými okny. Nejsympatičtější místnost z celého bytu. Výhled byl nic moc, ale to mi nevadilo. Nechtěla jsem tu žít věčně. Chtěla jsem tady přečkat jen určité mezidobí.

Práce mne neuspokojovala tak, jak bych si představovala. Většinu dne jsem ležela v plánech. Na pozadí cizích projektů mi běžel film mých vlastních přání. S prvním jarním dnem jsem se propadla do temné deprese. Příroda na každém kroku předváděla své umění probuzení. Lidé se na ulicích bez příčiny usmívali. Jaro na ně mělo blahodárný vliv. Mně však připomínalo vlastní samotu a bezmoc. Stále jsem se odhodlávala navštívit Aleše Jánu. Vymýšlela jsem si různé záminky a způsoby, jak vysvětlit svoji přítomnost v těch končinách. Nic se mi nezdálo dostatečně výmluvné. Zoufale jsem toužila vidět znovu dům a pobýt aspoň na chvíli v jeho zdech.

Koncem března jsem byla tak nabroušená, že jsem si jednoduše sedla do auta a vyrazila rovnou za Alešem. Nějakým odůvodněním jsem se netrápila. Prostě jedu a hotovo. Ono to stejně nějak dopadne. Tak co!

Aleš vypadal vážně dost překvapeně, když jsem zazvonila u jeho dveří. Kromě pozdravu jsem se nezmohla na slovo, takže nastalo trapné mlčení na obou stranách. Já nic neříkala, on mě nezval dál… Hrozná situace. Pak se odněkud zpoza domu vyřítilo cosi hnědě chundelatého. Ňafalo to a skákalo po mém kabátě.

„Hele, Chlupáči, přestaň! Mazej domů!“ Aleš se snažil uplatnit jakousi autoritu, ale zbytečně.

Shýbla jsem se a vyzvedla to malé chlupaté klubíčko do náruče. Snažilo se to vymanit z mého zajetí. Nakonec se to živé stříbro rozhodlo smířit s tím, že se dostalo k mému obličeji. Růžovým jazýčkem mi olízalo celou bradu. Znovu jsem ho tedy položila na zem. Samou radostí, že je zase volné, se štěňátko rozběhlo dozadu na zahradu.

„Pořídil jsem si pejska,“ vysvětloval Aleš, „dal jsem mu jméno Chlupáč. Není to zrovna originální, ale padne na něj jako ulité.“

„Mě se zdá to jméno roztomilé,“ mínila jsem.

„Nikdy jsme psa neměli. Nenapadlo mě, že s ním bude tolik práce. Celý den nedělám nic jiného, než že za ním běhám.“

„Neměli jste psa? Na vesnici? To u nás na vsi je pes v každé chalupě,“ usmívala jsem se a snažila se prolomit ledy.

„Vždycky jsme měli fůru koček. Když máma zemřela, všechny pomalu někam zmizely. Víte, já kočky zrovna nemusím.“

„Já taky ne. U rodičů se v domě vždycky alespoň jedna drží. Pokaždé se jmenuje Míca. Je tam něco jako inventář. Prostě patří k vybavení domu.“ Psa si od smrti Rafa, geniálního německého ovčáka, už nepořídili. To bude tři roky. „Podívejte se, co ten váš Chlupáč vleče!“ ukázala jsem na pejska, který právě přiběhl s mrskající se myší v tlamičce.“

Aleš se zhrozil. „Fuj! Pusť to!“

Chlupáč kupodivu poslechl a myš pelášila pryč jako… no, jako o život.

„Myslím, že kočky už potřebovat nebudete,“ podotkla jsem.

„Ten pes mě bude stát nervy. Nejspíš ho půjdu vrátit.“

„Proč? Vždyť to by byla škoda. Je tak bystrý,“ mínila jsem.

„Bystrý! To teda je.“

„První dva roky bude trochu divočejší, ale pak z něj bude báječný společník,“ odhadovala jsem.

„Jestli za ty dva roky nezešílím…“ Aleš se chytil oběma rukama za hlavu, aby mi názorně předvedl, jak takové šílenství může vypadat.

„Tak pojďte dovnitř,“ zval mě do domu. Popadl štěně, které pobíhalo v kruhu kolem nás a položil je na podlahu v chodbě až po té, co se přesvědčil, že dveře ven jsou řádně zavřené.

Míchala jsem lžičkou horkou kávu. Aleš seděl naproti mně a zpod přivřených víček mě sledoval. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Věděla jsem, co přijde.

„Proč jste přijela?“

„Já… já jsem…“

„Hlavně neříkejte, že jste jela kolem. Kolem nic není. Sem se jezdí přímo.“

„Jela jsem přímo. Chtěla jsem vidět tenhle dům.“

Zamračil se. „Tak dům?!“

„Ano. Jsem architektka a váš dům mě zaujal.“

„Já nejsem architekt, ale tolik vím, že takových domů jsou stovky. Proč tedy právě tento dům?“

„Je něčím zvláštní. Přitahuje mě. Je tajemný,“ odvážila jsem se poodhalit své úmysly.

„Kdo vám o tom řekl?“

„Prosím?“ zamrkala jsem a snažila se zachovat klid, přestože jsem za krkem cítila mrazení. „Kdo mi měl co říct?“

„Nedělejte, že nevíte, o čem mluvím. Fakt je, že jsem se domníval, že ta stará historie už nikoho nezajímá. Asi jsem se spletl.“ Jeho hlas zněl najednou unaveně.

„Věřte mi. Já o žádné staré historii nic nevím. Váš dům jsem objevila náhodou. Nemůžu za to, že se mi líbí. Neurčuji věcem, jak mají na mě působit. Prostě je to tak. Líbí se mi, přitahuje mě a sama nevím proč.“

„Jste zvláštní. Divná.“ Podezíravě si mne měřil.

„Možná. Občas sama sebe dost dobře nechápu, ale bát se mě nemusíte. Blázen nejsem.“

Koutkem úst se usmál. „Mimochodem, to říkají všichni.“

„Nikdy vám žádné místo neimponovalo? Neměl jste chuť se tam znovu vrátit?“ snažila jsem se vynutit trochu porozumění.

„Takhle na mě působily Benátky. Ale tam je to normální. Je to kouzelné místo s atmosférou a bohatou minulostí. Podobně to cítí většina turistů. Jenže tenhle dům je obyčejný, všední, navíc v katastrofickém stavu,“ kriticky se rozhlédnul kolem sebe. „Kdysi to bývala zřejmě docela solidní stavba, ale nikdy se nejednalo o nic výjimečného, o něco, co by na sebe strhávalo pozornost…“

„Dovolím si s vámi nesouhlasit. Je tu spousta pozoruhodných architektonických prvků, už jen řešení vchodových dveří… A je zázrak, že také okna a ozdobné štuky zůstaly v nezměněné podobě. Prostě je to nádhera. Víte, co by se tady dalo z toho udělat?“ chtěla jsem mu podstrčit trochu ze svého nadšení.

„Jo. To vím přesně. Srovnat to tu se zemí a postavit něco mnohem praktičtějšího. V horším případě by to chtělo novou fasádu, zateplení, plastová okna, plovoucí podlahy a hlavně snížit stropy, což by znamenalo nejen úsporu za topení, ale také pohodlí. To mi tady chybí jako sůl. Bohužel, peníze na nějaké investice nemám. Jsem rád, že mi to zatím nepadá na hlavu. Jenže to je rovněž otázka času. Na několika místech střechou zatéká.“

„Člověče, vy byste to všechno zničil?“ nevěřícně jsem kroutila hlavou.

„Zničil? Dámo, vy nejste architektka, ale archeoložka,“ rozesmál se, „tady nejste v muzeu, tady bydlím. Jediné, po čem toužím, je to tady trochu vylepšit a trápím se tím, že na to nemám finance. Probuďte se! Tahle barabizna je nejen nehezká, pomalu je taky neobyvatelná…“

„Podívejte se, to je relativní,“ nedala jsem se. „Přiznávám, že nějaké investice by to chtělo, ale není potřeba všechno radikálně měnit. Dům může působit původním dojmem a zároveň být i moderní a praktický.“

„Vy ten dům vážně obdivujete? Nebo si děláte legraci?“

„Nedělám si legraci. Přála bych si být na vašem místě, aby mi to tu říkalo „pane“.

„Vy jste vážně dobrá! Cha! Pane!“ Vstal od stolu a přešel ke sporáku. Konvici na vodu přendal z jedné plotýnky na druhou a zase zpátky. Nakonec popošel k oknu. Aniž by na mě pohlédl, promluvil zastřeným hlasem: „Pane mi to tu říká jen napůl.“

Seděla jsem a pohrávala si s cípem ubrusu. Čekala jsem, jestli bude pokračovat. Zklamal mě. Posadil se zpět a nadhodil neutrální téma. Chvíli jsme klábosili o všem a o ničem, načež jsem se rozhodla, že bude pro tentokrát lepší, když se rozloučím.

„Máte v úmyslu mě ještě někdy přepadnout za účelem prohlídky zdejší pamětihodnosti?“ zeptal se ironicky, když mě doprovázel k autu. Chlupáče raději zavřel doma, aby ho náhodou nenapadlo nasednout se mnou do auta nebo se vydat na průzkum okolí za plotem.

„Vadilo by vám, kdybych se někdy zastavila?“ zeptala jsem se a snažila se nasadit ten nejlíbeznější výraz, jakého jsem byla schopna.

„Nepřipadáte si občas… jaksi… vlezlá?“ vypálil na mě a přimhouřil oči, jako na obranu.

„Zachránil jste mě. Kdesi jsem četla, že zachránce je zachráněnému něčím povinen až do smrti. No, teď si nemůžu vybavit, jak to bylo… Myslím, že tam bylo něco o přátelství a tak… Nebo o životě?“

„Aha. Pěkně jste to domotala. Tak se zase stavte, když nic, tak je s vámi aspoň legrace.“

Usmála jsem se hloupě a přemítala, co k tomu dodat.

„Tak se zatím opatrujte. Já už musím jít nebo Chlupáč zlikviduje dveře. A jak už jsem řekl – na opravy nemám.“ Pak se ke mně naklonil blíž a řekl napůl šeptem: „A nelezte cizím chlapům do baráku, taky byste se mohla škaredě spálit.“ Mrknul přitom na mě jedním okem a koutky úst stočil nahoru v náznaku úsměvu. Odkráčel k domu a ode dveří mi ještě zamával.

Tak jsem měla návštěvu u Aleše Jány za sebou. Celkem jsem dopadla dobře. Akorát mu připadám vlezlá, bláznivá a neopatrná. Jinak v pohodě. Bože, to byl zase trapas! Navštívím ho znovu a zkusím svou pověst trochu napravit. No a taky zjistit něco víc o vlastníkovi. Nebo spíš o vlastnících. Třeba se toho domu za nějakou hezkou částku rád vzdá. Aneb jak se vyjádřil, peníze na opravy nemá. A já bych mu mohla vytrhnout se svou nabídkou trn z paty. Ví, jak o ten dům stojím, může ze mě vytáhnout slušné peníze. Asi vážně kvůli té barabizně začínám přicházet o rozum. Předem si plánovat, že utratím víc, než je nutné! To není normální.

Ujížděla jsem krajinou svého dětství a cítila nutkavou touhu se zastavit a ohlédnout. Tedy pomyslně. Něco mě táhlo zpět na venkov. Návraty do města provázela čím dál častěji bolest kolem žaludku a příšerná nechuť. Provoz v ulicích, davy lidí a všudypřítomné reklamy jsem začala nenávidět. Pozlátko, kam se jen člověk podíval. Lhostejní kolemjdoucí, neosobní dům, ve kterém bydlím, falešné úsměvy prodavaček. To všechno mě náhle popouzelo. Doba večírků, nákladných setkání u oběda či večeře ve vybraných restauracích, opojné štěstí po boku pohledného movitého muže, to všechno už bylo pryč. Vyznělo by pokrytecky, kdybych tvrdila, že mi to vůbec nic neříkalo, že jsem to nebyla já. Stálo mě to kus života. Kus hektického povrchního života. Zvláštní je, že teď, když jsem konečně dospěla k poznání, že život není jen o spěchu a mám pocit, že vím, v čem tkví štěstí, stalo se cosi nečekaného. Jako by hodiny zrychlily tempo. V okamžiku, kdy toužím zůstat stát a rozhlížet se pořádně kolem sebe, se čas splašil. Mládí mám za sebou. Nejsem ještě stará, to ne. Jsem ve věku, kdy by se hodilo usadit a věnovat se rodině a užívat si každý den, dokud to půjde. Stojím tu však sama s prázdnýma rukama.

Dala jsem si týden pauzu a rozjela se znovu za Alešem. Svoji návštěvu jsem ohlásila den předem. Jeho hlas zněl v telefonu neutrálně. Netušila jsem, jak se bude tvářit, až mě zase uvidí. Přivítal mě jako starou známou. Uvařil kávu a usadili jsme se na verandě. Bylo tu poněkud chladno, přestože sem svítilo dubnové sluníčko.

„Dlouho jste to beze mě nevydržela,“ usmíval se Aleš provokativně.

„Tak to vidíte?“

„Jak jinak?“

„Myslíte, že jsem přijela kvůli vám?“

„Přijela jste kvůli domu. To už tady bylo. Ale rozhodně bych se cítil méně nedůležitý, kdyby jste aspoň zdvořile tvrdila, že jsem příjemný společník a tak jste se rozhodla mě navštívit.“

„Mám lhát?“ zeptala jsem se.

„Tak to bych po vás zrovna nechtěl.“ Odmlčel se a jeho tvář nabyla tvrdého výrazu.

Přemýšlela jsem, jak nejlépe zabrousit na téma, které mě pálilo na jazyku. Mám to zkusit s nasazením veškeré diplomacie, které jsem schopna nebo mám raději zvolit přímou cestu a přejít rovnou k věci?

„Chcete to ode mě koupit?“ předběhl mě Aleš.

„Ano. To bych ráda. A prodáte?“

„Ne.“

„Aha.“ Co teď?

„Nemůžu prodat něco, co mám rád.“ Zahleděl se mi zpříma do očí. Vypadal, že si vše předem promyslel a má absolutně jasno v tom, co chce.

„Na peníze vás nenalákám?“ zkoušela jsem ještě.

„Asi ne. Neříkám, že by se nehodily. Ale ta cena je za ně moc vysoká. Tady je celé mé dětství. Všechno, co jsem kdy miloval a nenáviděl.“

„Zvláštní přístup,“ nedokázala jsem skrýt, co si myslím, „spousta lidí raději udělá za vším tlustou čáru a začne někde jinde znovu.“

„Váš případ?“ tvářil se pobaveně, což se mě pochopitelně nemile dotklo.

„Možná. Pořád je to lepší než čekat, až mi dětství i se všemi vzpomínkami spadne na hlavu, protože nemám peníze, abych dala rodný dům do pořádku.“

„Tak pozor, vážená, váš tón se mi nelíbí. Tady jste na mém území, tak se snad můžete mírnit!“

Rozhovor už dál nikam nevedl. Oba jsme byli nabroušení, ovšem slušně vychovaní, takže jsme to v sobě dusili. Nemělo smysl se tu dál zdržovat. Odjížděla jsem s pocitem odporu k sobě samé. Snažím se někoho vyšťouchat z jeho domova jen proto, že si chci zařídit svůj vlastní domov. Proboha! Jsem jako posedlá. Měla bych se vzpamatovat. Nebo se někomu svěřit. To pomáhá. Na chvilku.

Víkend jsem strávila u rodičů. V neděli odpoledne jsem se musela hodně přemlouvat, abych vůbec nasedla do auta a vyjela vstříc městské šedi. Máma mě pozorovala s obavami. Něco málo jsem jí naznačila a ona si teď dělala starosti s tím, že nejsem šťastná. Raději jsem měla mlčet. Táta si neodpustil za ty dva dny několik jedovatých poznámek na téma „stará slečna“, což jsem velkoryse přeslechla. Proč se rozčilovat kvůli něčemu, co brzy bude pravda.

---