Dračí paní (1)

Tak jsem to dokázala a Eowyn se dočkala. Toto je začátek něčeho, co asi nedokončím... Ale mohu se pokusit. Dávám to sem s vědomím mé nedokonalosti. Ale vyzkoušet se má všechno. Tak hodně trpělivosti při čtení. :)) p.s. vím, že draci nemluví, ale tak jaksi mi to zapadalo do mého pohledu na Man'ta.

1) V mysli se mi ozval tichý hlásek: „Vstávej,An‘el! Otevřela jsem oči, ale rychle je zase zavřela, když mě oslnilo slunce. „Jde za tebou Kar‘!“ To mě probralo. Vylétla jsem z kožešin, rychle jsem na sebe hodila tuniku a běžela do knihovny. „Kde jsi byla?“ ´Pozdě, nestihla jsem to, řekla jsem si, když jem spatřila v rozlehlé jeskyni Kar‘a. Narovnala jsem se, ale přesto jsem se cítila oproti mohutnému dračímu tělu svého učitele titěrná. „Neměla jsi náhodou dnes ráno projít v knihovně všechny pergameny o historii Severního sídliště?“ „No asi jo..“ „Jo? Co je to za výrazy? Snad ano?“ „Asi ano...“ „Jak asi?“ Mentální rozhovor mě rozčiloval... „Určitě ano!“ Vykřikla jsem nahlas. Mlčel, poznala jsem, že jsem ho už rozčílila na krajní mez. Ale něco ve mně chtělo, aby se přestal ovládat a já mohla pocítit jeho vztek. Ale pak zasáhlo mé racionální já. Věděla jsem přeci, že draci nejsou tak temperamentní jako lidé. Všechno ovládá rozum a emoce jsou potlačeny. Zopakovala jsem mentálně: „Ano, ráno jsem měla prohledat celou knihovnu, abych našla informace o posledním sněmu Severního sídliště.“ „Proč jsi to nevykonala, paní?“ „Protože jsem spala, učiteli.“ Touto odpovědí jsem ho vyvedla z rovnováhy, málokdo to poznal, ale můj pobyt zde mě naučil poznávat i sebemenší změny výrazu v dračích očích. „Byla by jsi schopna mi to vyložit, paní An‘el?“ „Jistě, učiteli.“ Mluvila jsem naprosto formálně. „Máš mé svolení to udělat.“ Málem jsem se zakuckala. „Včera večer mi Lan‘a ukazovala dlouho do noci souhvězdí Draka, vysvětlovala mi, jak se objevují v závislosti na ročních změnách. Proto jsem ráno byla tak unavená, učiteli, že jsem zaspala.“ Tohle vysvětlení ho k mému podivu potěšilo. „V pořádku, dítě, Lan‘a mi to jistě zapomněla sdělit.“ „Nevadí, začneme lekci telekineze. Doufám, že jsi dostatečně cvičila.“ Oddechla jsem si, cvičení s Darem mi šlo lehce. Odpoledne, kdy jsem si musela jít připravit oběd a Kar‘ odletěl na obhlídku kraje, přiletěl za mnou Man‘t. Byl to nejmladší dráček zde na Severním sídlišti a taky s ním byla největší zábava. Kar‘ův syn mě vždy (jako například dnes ráno) varoval před návštěvou otce. Poslední dobou naštěstí nebyly vůbec časté. Poznala jsem, že se něco dole v nížinách děje. Draci byli neklidní, obzvláště zlatí a stříbrní. „Tak jak se máš An‘el?“ skřehotal nahlas, když jsem mu dala ke vchodu vodu a maso. Jako jediný na mě „mluvil“, nešlo mu to nijak skvěle, ale i tak mě vždy potěšil. „Je mi tady smutno, Man‘te.“ Odpověděla jsem popravdě jako vždy. „Tak bych se chtěla podívat mezi své...“ Zasnila jsem se. „Abys nebyla jednou překvapená, An‘el. Lidé nejsou zrovna přívětiví a tebe jako cizinku mezi sebe nepřijmou. Moc se lišíš. Už jen tvými černými vlasy. A až zjistí, že máš Dar...“ Toto jsem neslyšela poprvé. „Ještě ty s tím začínej!“ Vybuchla jsem. Poznala jsem, jak jsem se ho tím dotkla. „Promiň Man‘te, ale ty nevíš, jaké je to být sám. Máš přátele a svou rodinu.“ „Vím, že to je těžké, An‘el, ale musíš to překonat. Jednou se vrátíš. Vrátíš se jako dračí princezna.“ Zasmála jsem se. Man‘t mě vždy oslovoval jako dračí princeznu, připadalo mi to směšné. Ale zarazil mě jeho vážný tón. „Půjdeme dnes do lesa?“ „Jestli tě Lan‘a pustí...“ „A poletíme?“ Ptala jsem se vzrušeně. Vycenil zuby a já poznala dračí úsměv.

---