Beny a Joe Satriani aneb Hudební veletrh 2005, malá reportáž z nedělního odpoledne trošičku jiným úhlem pohledu.

Chtěl bych vás obeznámit s jednou akcí, která je podle mého, pro muzikanty mířící výš, než jen k táboráku, nezbytně nutnou k pokračování v cestě. Pokud si někdo řekne, že takový veletrh, je jen předváděčka pro velké firmy typu Fender, Marshall, Yamaha apod. je mimo.

Tento veletrh byl plný nástrojů a techniky, to je pravda, ale mimo něj, zde byl bohatý doprovodný program všech možných hudebních žánrů, ukázka toho, jak se točí CD ve virtuálním studiu zřízeném přímo na výstavišti speciálně pro exhibiční účel a také spousta šikovných přívětivých hostesek J.

Já speciálně jsem jel na tento veletrh až v neděli jen kvůli jediné věci. Tou byl koncert kapely Joe Satriani Revival. Jednak mě tento originální kytarový virtuoz opravdu baví, a jednak mi nedala moje zvědavost, protože představa toho, jak někdo hraje takřka nezahratelná sóla Satrianiho komplikovaných skladeb a ještě s tím vystupuje na takové velké akci, mě prost nenechala v klidu.

Na scénu „Garáž“ jsem dorazil takřka přesně, kapela ozvučovala a dolaďovala, aby se v následujících pěti minutách ukázala. Scéna Garáž tentokrát nebyla jakýmsi módním názvem slibujícím opravdu „surové“ vzezření muziky, nýbrž dostávala svému názvu doslova. Jednalo se o autobusovou garáž přímo v suterénu výstaviště. Byl zde samozřejmě občerstvovací stánek, takže jsem po třetí skladbě jednomu chlazenému Gambrinusu prostě neodolal. Bylo ho potřeba, protože z toho, co se linulo z předimenzovaných reproduktorů, jsem měl opravdu sucho v krku. Nejen, že Joeova šílená sóla dotyčný muzikant – jak jsem se později dozvěděl Sergej – hrál takřka přesně, ale místy je dokonce o něco doplňoval. Po půlhodinové, kytarové „smršti“ jsem měl co dělat, abych si vzpomněl, kde jsem a jak se vlastně jmenuju, protože během produkce se mi za zavřenýma očima objevovalo obrovské dvacetitisícové hlediště zírající na opravdového Joea a tak jsem měl opravdu problém uvěřit, že nejsem v San Franciscu (odkud z koncertu vyšlo jedno z jeho nejlepších alb), ale v nějaké garáži v Praze, kde je sotva čtyřicet lidí.

Po cigaretě a posledních hltech mého již celkem zvětralého škopku jsem si počkal na „Satrianiho“, potřásl mu rukou, trochu s ním pokecal a nechal si s ním udělat fotku. Potom už jen hurá na zbytek výstavy. Kde začít, to je těžké? Dalo by se říct, že oproti původně plánovaným scénám, jich zde bylo minimálně třikrát více, o což se postarali právě náhodní muzikanti, zkoušející nástroje. Roztěkanými pohledy jsem chvíli bombardoval klučinu, který vypadal, že přišel z ulice, protože uvnitř bylo teplo, jak „trápí“ šikovnými prsty Stratocastera ve stánku Fendera. Kousek dál podobný mladík mlátil do bicích a vůbec si nevšímal toho, že dva metry od něj chlapík kolem padesátky urovnaně hladí struny kopie Les Paula od výrobce, kterého jsem ovšem nezaregistroval. O kus dál usedla dívčina ke klavíru a začala hrát ne neznámou melodii, kterou jsem si ovšem nikam nezařadil. Sukýnka nic moc provokativní, výstřih už trošičku z módy a světle hnědé vlasy do striktně upraveného culíku – typická domácí puťka, která ovšem nakonec každému ukáže, zač je toho Beethoven.

U klávesových nástrojů bych se rád na chvíli pozastavil. Tedy alespoň u těch luxusnějších. Jedná se o piana firmy Bohemia. Nejsem klavírista, nicméně zaujal mě dlouhovlasý, v brýlích a červené košili s motivy kokosových palem: „na zušku sem se vykašlal po čtyřech letech, noty už neumím, teď hraju osmnáct let jenom tak z poslechu..“, jen tak ledabyle prohodil poté, co dohrál nějakou improvizaci ani nevím na jaký motiv. Dalo by se říct, že to, co předváděl on u klaviatury, se dalo skoro porovnat tomu, co Sergej předváděl na svém Fenderovi. Nedalo mi si s ním alespoň trošičku zahrát a tak jsme jamovali na tři skladby.

Chýlilo se ke konci a na mě čekal vlak do Brna. Nechtělo se mi, ale naprosto přesně vím, že příští rok pojedu zas. Nalákal jsem vás? A víte co? Proč jste nejeli také? Teď už jen můžete rok poslouchat, jak to bylo skvělé a že jste udělali chybu.