Příběh holuba

Jmenuji se Džorž a jsem holub. Je mi něco okolo 2, ale cítím se nejmíň na sedm. Nedávno jsem se narodil, a tak se snažím poznat svět co nejdřív. Matka holubice mi stačila dát do zobáku dvě žížaly a už jsem věděl, že tohle pro mě prostě není. Sebral jsem všecko, co jsem měl, a se slovy "jdu do světa" opustil své rodné hnízdo. Ženy plakaly a muži se bili, nicméně jsem byl pevně rozhodnut, že jednám správně. Osud na sebe nenechal dlouho čekat, jen co jsem se dopotácel na konec ulice, potkal jsem chlupatou příšeru, tak se mi aspoň na první pohled jevila. Kdo měl asi poznat, že je to bota. Vrhnul jsem se na ní. Nejřív jsem ji rozcupoval zobákem a drápy a pak jsem posloužil dle přírody...Jak jsem později zjistil, byla to chyba. "Heej, co blbneš, tady se spí!" Hele, kdo to řekl...že by můj tajný hlas, ozývající se zpoza žaludku? Ne, to ne, ten by prahnul po jídle a ne po spánku. Asi se mi to jen zdálo. "Sakra, slyšels??!" To už nevypadá jen na žaludek...co když tu opravdu někdo je! Vždyť já ani nevím, kdo, a co když má hlad?? Strach byl silnější než já, ale zvědavost byla opravdu nesnesitelná. Jenom se nakouknu...třeba tady tou dirkou.. "Baf!! To ses lek, co?" To je ale příšera...no fuj, nic ošklivějšího jsem v životě neviděl. Nechápu, proč mi máma neřekla, že ve světě potkám jenom samé obludy?? Jasně, že jsem se lekl, kdo by se nelekl...to je mi otázka. "No dobře, tak pojď na oběd" Ale podívejme, třeba nebude tak špatnej, jak se zdál, dokonce zve na oběd potulného cestovatele, to si nechám líbit. "Jen pojď, neboj...čemu dáváš přednost, paprika, cibule, nebo česnek??" Dokonce si můžu i vybrat, týý jo. Dal bych si papriku. "Joo, to bude ono, taky bych si dal papriku, dobře, zatím se támhle natáhni...a já připravím vše potřebné.." Čekám tu už dobu, minuty, možná hodiny, možná i dny...nevím, vždyť jsem jenom holub! Od vedle stále slyším vařící se vodu a obludčino pomlaskování...jen aby s tím obědem nezačal beze mne... "To se neboj..." uslyšel jsem z kuchyně.

---