Láska prochází žaludkem

Avat seděla na kameni uprostřed cesty a začínal ji bolet celý člověk. Tedy vlastně ksyp. O tom,že byla ksyp totiž nemohlo být pochyb. Měla ledově modré oči a havraní vlasy jí splývaly podél bledého, trochu kostnatého obličeje. Zahlédla svůj odraz v kaluži,  ale hned zrak znechuceně odvrátila.

Po cestě spatřila přicházet nějakého muže. Nebo to byla žena? Když se postava přiblížila, byla si už jistá – byl to Nym. Na krátko ostříhaný ksyp byl neobyčejně vysoký – měřil téměř půldruhého metru! Stejně byl ale o něco menší než průměrná ksypská žena.

„Konečně“, trochu strojeně se na něj usmála, „máš to co potřebujeme?“ „Samozžejmě,“ odvětil místo pozdravu. Otřásla se – to jeho „Ž“ nenáviděla. „Kdo z nás se v tomhle změní?“ napadlo ji. Nym vyndal z brašny dvě lahvičky s rudou tekutinou. Jednu jí podal. „Chudák Ben,“ zašeptala. „Taky je mi ho líto, ale víš co žíkali vaši. Bude to muset nějak pžežít... Pžeje ti pžece štěstí,“ nahodil Nym svůj okouzlující úsměv. „Okouzlující ignorant,“ pomyslela si.  „Tak na zdraví,“ povzdechla si už nahlas. Hrdlo lahvičky přitiskli k ústům oba současně...

„Tak co?“ zeptal se ji, když za jeho rty zmizela poslední kapka. „No... myslím, že to funguje,“ usmála se a objala ho. Políbili se... „Větší pžekvápko než jsem čekal,“ zasmál se Nym.

K Avatiným rodičům odcházeli už ruku v ruce. „Tak vidíte, ani to nebolelo,“  spokojeně prohlásila Avatina matka. „Bylo to tak lepší – z finančních důvodů,“ dodal úřednicky odměřeným hlasem otec.

Ještě ten měsíc byla svatba, na kterou pozvali celou vesnici. Slavili až do rána - všichni kromě jednoho mladého muže, který bůhvíproč celou noc proplakal ve své polorozbořené chatrči...