Proroctví stříbrného draka

                                                         kapitola první

                                                         Příběh začíná

  Courtney pádila jako s větrem o závod. Pod bundu tiskla balíček. Konečně! Konečně se dočkala! To byla ale doba, než si našetřila ze svého mizerného kapesného na tuhle knížku!

  Od začátku prázdnin chodila každý den do knihkupectví a dychtivě listovala stranami tohohle zázraku. Jmenoval se Proroctví stříbrného draka a příběh  napsal autor naprosto skvěle. Až na to, že jeho jméno nebylo uvedeno. Objevila knihu na konci školního roku, když se ze školy vyhrnula s vysvědčením. S velmi pěkným vysvědčením, nutno podotknout.

  Courtney Taylorová, patnáctiletý teenager a holka s hlavou plnou fantazie. Chodila na základní školu v ulici Lowerstreet. Spolu s rodiči a malou sestrou bydlela v malém, útulně zařízeném domku na Garriton road 45, kousek od Londýna.

  Courtney měla dlouhé,  kudrnaté špinavě blond vlasy a modro šedé oči. Chodila na hodiny jezdectví a pomáhala v útulku pro psy. Jenže teď byly prázdniny. Fajn čas, jenže všechen ten volný čas musela být doma. Bůhví proč, ale zrovna tyhle prázdniny se jezdecký klub uzavřel kvůli renovaci a útulek byl zaplněn pomocníky. A všichni kamarádi se rozvalovali na plážích…

  Rodiče i se setrou byli pryč - jeli na nějaké obchodní cesty a sestra byla na letním táboře. Babička na ni občas chodila dohlížet - jinak měla Courtney dům sama pro sebe.

Ne, vůbec, ale vůbec se tu nenudila. Jediným úkolem bylo pravidelně uklízet a docházet na nákupy. Jinak nic víc. Větší nudu si člověk nedokáže představit. Ale jak se říká Kdo si hraje nezlobí. A Courtney byla velice podnikavé dítě pokud se jednalo o rošťárny. A pokud bylo s kým je podnikat.

  Teď uháněla jako o život domů. Proroctví stříbrného draka měla možnost číst jen v knihkupectví a to ještě s prodavačkou za zády. Zrovna když byl příběh nejzajímavější, tak ta hnusná ženská pěkně hlasitě vyštěkla ,,Budete si přát?“ Courtney musela knížku zavřít a odpovědět ,,Ne, děkuji, jen jsem se dívala.“ Opravdu povzbuzující.

  Spatřila zelináře, který stával vždycky poblíž jejich domu a byl to takový orientační bod, (protože všechny domky si byly podobné jako vejce vejci). Za okamžik už vbíhala na příjezdovou cestu k domku, číslo popisné 45. Ale místo, aby vytáhla klíče, se jen pohrdavě ušklíbla na hlavní vchod. Proč si nedopřát zase po dlouhé době jeden extra příchod?

  Oběhla dům, a zastavila se před oknem do kuchyně. Vytáhla spod bundy svůj drahocenný poklad, zabalený v ozdobném papíře, a položila ho na parapet. Jednou nohou stoupla na pařez a vyhoupla se ke svému majetku. Kličkou zvenčí otevřela okno a po hlavě vpadla dovnitř.

  ,,Jauva!“ zasyčela, jak si třela koleno. ,,Budu muset vylepšit přistání,“ pomyslela si, jak vstávala. Ještě vzala knížku. Vyšla z kuchyně, prošla předsíní a ocitla se v obývacím pokoji. Na stolku byl vzkaz od babičky.

                                               Ahoj Courtney. Je tu hodně práce. Budeš muset uklidit a zajít na nákup. Uvařila jsem ti trochu špaget, jsou v troubě. Odpoledne ještě prosím zajdi na poštu, lístek pro vyzvednutí je na kuchyňské lince. Rodiče přijedou za týden. Měj se hezky a opatruj se!

                                                                                              Babička

  ,,No to je gól,“ zahalasila nahlas Courtney. ,,A to jsem se chtěla pohodlně usadit s hrnkem horké čokolády, udělat si atmosféru....“ Mrkla na hodinky. Bylo půl páté.

  ,,Na špagety se vykašlu. Stejně se to zase nebude dát jíst. Skočím na poštu, ať to mám za sebou. Zavírají v pět… Ale to abych běžela!“ ťukla se do čela. ,,Naštěstí to není daleko.“

  Sebrala tašku na balík a na nákup. Peníze si vzala z keramického hrnečku v kuchyni, popadla klíče a vyšla do chladného podvečera. S hlasitým bouchnutím dveře zase zavřela. Usmála se při pomyšlení, co by řekla babička na její příchod a odchod.

  ,,Máš už patnáct roků, už jsi pomalu dospělá slečna. Neměla bys takhle třeštit, ale chovat se přiměřeně svému věku….“ Ach bože babi….Obešla dům ke vchodovým dveřím a chvilinku setrvala, uchvácena pohledem, který se jí naskytl.

  Slunce se sklánělo k obzoru, mělo barvu krve. Bylo jasné, že bude pršet. Od východu se táhly tmavé mraky. Chvíli stála, než si vzpomněla, že měla jít na poštu. Rozběhla se tedy tím směrem.Vyzvedla ten balíček pro babičku, přičemž si skvěle popovídala s paní za pultem a ještě skočila na nákup. Nakoupila všechno, z čeho se dalo přežít alespoň jeden další týden. Minimálně.

  Zpátky domů se to tolik neletělo, taška byla ukrutně těžká.

  ,,Sakra, to váží tolik ten nákup, nebo ten balík? Mám dojem, že ta taška co nevidět rupne,“ říkala si Courtney na třetím rohu ulice. Vzala tedy tašku znovu do ruky a toužebně myslela na Proroctví stříbrného draka.

  Musela jít ještě dlouho, než dorazila k domu číslo 45. Dále nutně potřebovala v přeplněné tašce najít klíče, odemknout a pěkně za sebou znovu zamknout. Jako šikovná holčička. Ušklíbla se.

  Po cestě zpátky se nepříjemně ochladilo, ale bylo krásně teploučko. Sundala si bundu, pověsila ji na věšák a vydala se do kuchyně vybalit nákup. Jak ho pomalu vybalovala a ukládala postupně všechny věci na své místo, byla myšlenkami v úplně jiném světě. Balíček pro babičku nechala na stole v předsíni.

  Docela jí vyhládlo. Člověk by neřekl, jak při tak malé činnosti může tělo spotřebovat tolik energie. Otevřela troubu a spatřila hrnec lákavě vyhlížejících špaget. Nejdřív ale vzala vidličku, vytáhla jednu, prohlídla ji, očichala  a ochutnala. Vzápětí však vyprskla. Jestli tahle byla napůl syrová, tak v tom případě jsou dopola uvařené všechny.

  Babiččinou obrovskou zálibou bylo vaření. Pokud by to šlo, byla by označena jako největší fanatik do vaření. Ovšem mělo to malý háček - cokoliv, opravdu cokoliv, co uvařila nebylo k jídlu. Buď to bylo spálené na uhel nebo nedovařené. Ale vždycky svého syna i s celou rodinkou zvala na večeři. Nutila je k jídlu, ale sama se ho ani nedotkla. Těžko říct, jestli věděla jakou to má chuť, nebo si jen nechtěla ,,odtrhávat jídlo od úst, když vám to tak šmakuje.“

  Courtney si radši udělala velký hrnek horké čokolády a zamířila do obýváku. Tam se uvelebila v pohodlném ušáku. Většinou v něm sedával táta, protože v něm vypadal důležitě a moudře. Ale Courtney v něm vypadala jako panenka na hraní. Sáhla po vytouženém předmětu, který tak pracně ukořistila. Byl to poslední kus.

  Začala odbalovat ozdobný papír. Pomalounku, jako hledač, který právě objevil nějaký div. Konečně byl papír dole.

  Vynořila se z něj černě vázaná kniha, se stříbrnou ořízkou. Převaz knihy byl z velice jemné látky, podobné hedvábí. Na vazbě byl ze stříbrného kovu vytepán drak. Byla to velice jemná práce, každý detail tam byl znát. Drakovy šupiny, každý ohyb svalu.....

  Ale nejzajímavější byly jeho oči. Zářily kovovým leskem a ta barva - rudé s černými zorničkami. Když Courtney pohnula hlavou, zdálo se jí, že se ty oči dívají. Vypadaly neskutečně živě.

  Nemohla se na toho draka vynadívat. Vypadal opravdu jako živý. Pod magickým zvířetem se skvěl nápis  Proroctví stříbrného draka. Pohladila ho, a otevřela knížku.

  Hned na první stránce upoutala její pozornost jakási báseň. Byla psaná ozdobným kudrlinkovým písmem, stejně jako název knihy, a skoro se nedala přečíst.

                        Ty dychtíš po novém příběhu,

                         tak se nelekej a začni číst tuto knihu.

                                    Na  jejích stranách nová dobrodružství objevíš,

                                    však nelekej se, dík strachu se nic nedozvíš.

                                               Příběhem zajímavým provede tě tato kniha,

                                               jak chuť budeš mít, začni zase znova!

  ,,No páni,“ vydechla Courtney. ,,Tohle mě na sto procent vždycky uchvátí.“  Dychtivě prolistovala celou knížku a nechala se ovanout jemným vánkem, který vznikl rychlým otáčením stránek.. Listy byly na omak drsné, ale vypadaly jako ten nejjemnější papír. Každé první písmeno nové kapitoly bylo překrásně vyvedeno. Znázorňovalo například hrad se spoustou věží a hlásek, s vlající vlajkou na cimbuří, nebo třeba ruku, z níž vystřeloval paprsek. Bylo to nádherné.

  Ale když otočila stranu, na které byla uvítací báseň, namísto příběhu byl podivný obraz. Byla to brána, její tvar připomínal gotický lomený oblouk, o kterém se učili ve škole. Oblouk však nebyl bez ozdob. Pokrývala ho spousta lístků a tančících plamínků. Na vrcholu brány se vzpínal drak, úplně stejný jako na obalu. Po jejím obvodu byl nápis ze stříbra:                                                                     

                     Infralertum si ja vente. Na osia i hilloninge

  Přečetla ta slova nahlas, ale nic se nestalo. Slova jí z úst vyplula tak zvučná a melodická až se zalekla. Odtrhla oči od toho podivuhodného obrazu a pohlédla z okna ven. Venku byla úplná tma a na okno dopadaly těžké dešťové kapky. Kdesi v domě bouchlo okno. Courtney knihu odložila na malý stolek a utíkala okno zavřít. Bouchalo nahoře v ložnici.

   Zavírala ho s velkými obtížemi. Venku fučel silný vichr. Dešťové kapky jí dopadaly na tvář a do vlasů, za chvíli byla celá mokrá. Nakonec se jí přece jen podařilo to zpropadené okno zavřít. Po nebi sjel klikatý blesk.

  ,,Moc se nevztekej. Běž si otvírat okna k někomu jinému,“ pravila k dešti a k větru nasupeně Courtney. Vítr jako by utichl, a pak se znovu rozfučel.

  Zašla do koupelny, a trochu si vysušila hlavu. Když se vrátila dolů, byla všude tma.

  ,,No skvěle. Vypadly pojistky. Tohle se snad může stát jen mě,“ pravila navztekaně. Popaměti se vydala do kuchyně, najít svíčky. Našla jich pár na poličce, dokonce i se zapalovačem vedle. Zapálila jednu a spolu s ostatními ji zanesla do obýváku. Další blesk sjel po inkoustové obloze a uši zaplnil hrom. A ve světle jedné svíčky a sekundové záři blesku spatřila něco, co ji vyděsilo.

  Tam, kde dřív stával krb, teď stála brána, úplně ta samá co byla vyobrazená v knize. Tak mohutná a vznešená… Opatrně, s notnou dávkou zvědavosti přistoupila blíž. Brána se zdála být z pevného kamene. Od knižního zobrazení se ničím nelišila - byla pokryta jemnými lístky a jakoby mihotajícími tančícími, plamínky. Na vrcholu se vzpínal drak. Vypadal tak živě a jeho rubínové oči ji propalovaly ohnivým pohledem. V bráně se třpytně leskla voda. Vlastně ne, při bližším pohledu poznala, že to je zrcadlo. Pohlédla na sebe v domnění, že uvidí samu sebe. Ale jak se spatřila svůj odraz, zajíkla se.

  Ze zrcadla se na ni díval úplně někdo jiný. Byla to samozřejmě Courtney, ale vypadala starší, asi tak na devatenáct let. Vlasy, ve skutečnosti kudrnaté, vyhlížely v zrcadle rovné. Oděna byla v dlouhé, černé kalhoty do bot, přes které měla oblečenu sukni barvy zeleného listí. Zelený top do pasu, jen o málo tmavší než sukně, s dlouhými plandavými rukávy byl prošit jemnou stříbrnou nití. Boty byly černé barvy s nízkou pevnou podrážkou. Přes ramena měla přehozen tmavě zelený plášť s kápí, dlouhý až na zem. Na krku se jí jasně blýskal amulet s nádherně zeleným krystalem.

  Courtney se na sebe nemohla vynadívat. Prohlídla se ze předu, zezadu, i z boku. Dále velmi důkladně zkoumala pozadí za svou osobou: viděla palouček nějaké neznámé země. Stál tam úchvatný kůň béžové barvy s bílou hřívou i ocasem, na hřbetě sedlo ušité z načervenalé kůže.  Courtney se dívala dlouho. Naráz se cosi změnilo. Dívka v zrcadle udělala pohyb, velmi pomalu, jako kdyby lákala Courtney ať projde bránou. Usmívala se při tom, ale její oči prozrazovaly něco úplně jiného.

  ,,Co říkáš - mám jít dovnitř?“ zeptala se rozechvělým hlasem Courtney. Nedoufala, že ji dívka uslyší. Jak byla překvapená, když se smutně pousmála a znovu zopakovala ten pohyb. ,,Dobře, jak myslíš. Já tedy jdu, ale ručíš za mne ty,“ řekla Courtney. Rozhlédla se po pokoji, jako by se chtěla rozloučit. Absolutně totiž neměla páru, do čeho se vrhá, ani nevěděla, zda se sem ještě někdy vrátí. Ale vypadalo to na naprosto dokonalé dobrodružství a v téhle nudné době Courtney vítala jakékoliv zpestření.

  Váhavě udělala jeden krok, pak druhý. Ještě mohla couvnout, dát od tohohle ruce pryč. Pokračovala ale směle dál. Při třetím kroku zaváhala, ale pak natáhla ruku a chtěla se zrcadla dotknout. Jenže její ruka hladce proplula, jako by tam nebyla žádná stěna, ba ani zrcadlo. Jako by tam byla voda.

  Najednou se jí zamotala hlava. Celá místnost se rozplynula, viděla ji rozmazaně. Barvy se slily v podivnou míchanici. Začínalo se jí dělat špatně. Kolem sebe slyšela zvuky, které nedokázala identifikovat. Modlila se, aby už to skončilo.

   Pak její okolí zase nabylo ostrých tvarů. Stála na palouku, ne v obývacím pokoji. Dívala se na bránu kde viděla obývák jejich domu. Ale potom se obraz začal vytrácet a v bráně se objevil mlžný opar. Nakonec se brána začala zmenšovat, byla stále menší a menší, až z ní zbyla jen tečka, která se také rozplynula ve vzduchu.

  Zničehonic zatočil svět a ztratila vědomí.

                                                       kapitola druhá

                                                 Nic není jak se zdá

  Courtney se omámeně probírala. Jen nejasně si uvědomovala kde je. Ležela na hebké zelené trávě. Vedle ní se klidně popásal kůň. Připadalo jí to neskutečné. Jak mohla projít bránou s pevným naleštěným zrcadlem a ocitnout se na druhé straně?

  Když se chtěla poškrábat na své paži, zjistila, že místo roláku má ten zelený top. Postavila, trochu zavrávorala. Když už jakž takž pevně stála, nadechla se a prohlédla se od shora dolů. A málem se znovu sesula na zem.

  Měla na sobě ten samý oděv, včetně dlouhého, tmavě zeleného pláště, jako měla dívka v zrcadle. Dokonce i vlasy, prostě všechno. Navíc i dvě velmi přesné vyvážené vrhací dýky, schované v pouzdrech na vnější straně bot. Začala uvažovat a snažila se nevnímat nepříjemný pocit strachu.

  ,,Copak jsem uvnitř toho zrcadla, brány či co to bylo?“ vyslovila svou domněnku nahlas. ,,Jak je tohle možné?“

  ,,Zapomeň na fyzikální zákony platící v tvém světě, Courtney,“ ozval se za ní hluboký melodický hlas. Otočila se a spatřila draka. Nebyl jí zas až tak neznámý. Byl stříbrný a měl rudé oči. Byla si jistá, že ho někde viděla, jen si nemohla upomenout kde. O tomhle ale nepřemýšlela. Ono když se někdo dívá do ohromné tváře bájného zvířete, velkého skoro jako jejich dům a ještě rozumí co říká, tak se hlavně modlí aby ho nesežral.     

  ,,Jak víš jak se jmenuji?“ zeptala se vyděšeně, ale naráz si vzpomněla odkud ho zná. ,,Počkat! Ty jsi ten drak z obalu knihy?

  ,,Ano, je to tak. Trochu ti to trvalo,“ pousmál se.

  ,,Hele, já s draky nemluvím každý den. A když je člověk zkoprnělý, moc rychle mu to neuvažuje. Zvlášť, když vy byste měli být už druhem na vymření ne? Tak se nediv, že se zadrhávám v konverzaci.“

  ,,Není to zas tak hrozné. Mluvil jsem s horšími.“

  ,,Tohle bych nejspíš měla brát jako poklonu, že?“

  ,,Taky to poklona byla,“ řekl drak s jiskrou v oku. Flirtující drak, no výborně.

  ,,Dobře, dobře, teď mi prosím vysvětli, proč jsem tady?“

  ,,Víš, ještě dávno předtím než jsme byli ,druhem na vymření‘ jak říkáš, jeden můj.. …hm…velmi dobrý přítel měl vizi.“

  ,,Aha,“ Nic duchaplného, na to že v mluvení byla nejlepší ze třídy a se svou proříznutou pusou byla velmi dobře známá.

  ,,Viděl nesnáze, opovrhování, vybíjení draků, zkrátka jedním slovem – zlo. Předpověděl také to, že až bude zajat nejlepší přítel draků, přijde k nám člověk z jiného světa. Zachrání Yorgan před nadvládou absolutní temnoty a zla. No a to jsi přišla ty.“

  ,,Ale já si jenom koupila knížku!“ zaprotestovala Courtney.

  ,,Právě proto,“ usmál se drak. ,,Knížka zakoupená v knihkupectví tvou osobou, je jedna ze tří kopií kroniky Yorganu. S každým novým dobrodružstvím se kronika sama přepisuje. Ty byly strategicky rozmístěné tak, aby Vyvolené dítě jednu objevilo a koupilo si ji. V knížce byl kouzlem umístěn portál –“

  ,,Jasně, ale tu knížku si prohlížely tisíce lidí!“ namítla dívka.

  ,,Kouzlo se spustilo jen se značkou, kterou mělo pouze Vyvolené dítě.“

  ,,Jakou značkou?“ zeptala se Courtney. ,,Ale vždyť –“ Podívala se na své ruce. Nic. Otočila je dlaněmi vzhůru. Na obou byla malá, stříbromodrá hvězdička. Zapřísahala by se že ji ještě včera neměla…

  ,,Touhle značkou.“

  ,,Dobrá tedy. Ale to musí být omyl, já nemůžu zachránit svět! Co bych tady dělala? Nic neumím!“

  ,,Umíš, jen o tom ještě nevíš. Čím déle budeš zde tím více se tvé schopnosti budou zlepšovat a rozvíjet.“

  ,,Ale proč jste si vybrali zrovna mne? Kruci jsem vcelku obyčejný člověk jako všichni ostatní.“

  ,,Nejsi obyčejná. Jsi Vyvolená protože věříš. Věříš v nás, magické tvory, v kouzla, máš fantazii. Díky tomu jsi tady.

  ,,Jen kvůli mé fantazii a víře? To snad ne!“

  ,,Dost povídání. Čas běží. Musíš zachránit mistra Friga - je to onen přítel draků a čaroděj – a rovněž zničit zlo. Jmenuje se Cliffen . To je tvůj úkol, kvůli kterému jsi tady,“ dopověděl drak. ,,Na krku máš krystal. Jmenuje se Alenor a je v něm spoutána síla země. Baron Cliffen má už zbylé tři - krystal ohně, vody a vzduchu. Musíš mu je vzít.“

  ,,Ale proč?“

  ,,V nesprávných rukou můžou udělat pěknou paseku. Zvlášť ten ohnivý. Musíš je schovat na bezpečné místo. Aby byly v bezpečí.“

  ,,A jak to mám udělat?“ vyhrkla Courtney. Začínala mít čím dál větší strach.

  ,,Na to přijdeš,“ řekl drak a podíval se nahoru.

  ,,Potěšující.“

  ,,Měl bych letět. Zatím se měj...“

  ,,Počkej chvíli! Jak se dostanu z tohohle lesa?“ zeptala se ještě.

  ,,Jo promiň....já zapomněl,“ klepl se do hlavy drak až to zadunělo. ,,Je to tamhleta pěšina. Za dva dny se dostaneš k vesnici. Tam ti poradí další cestu. Cliffenův hrad leží na úpatí Temných hor. Drž se!“ řekl drak a odletěl. Ale jak! Roztáhl pleskavě svá obrovská křídla a s mohutným mácháním zdvihl své tělo do vzduchu. Bylo to trochu jako když vzlétá vrtulník.

  ,,Fajn,“ zamumlala, ,,tak fajn….“ Když odlétal, pocítila, že ji něco tlačí do nohy. Hmátla do boty a vytáhla přesně vyvážený vrhací nůž. Pokrčila rameny a zasunula jej zpět.

  Courtney se otočila a podívala se na koně. Byla to klisna. Velmi dobře stavěná na vytrvalé běžení. S hladkou lesklou srstí. Na uzdě měla vyraženo jméno Arlet. Kromě sedla měla Arlet na hřbetě ještě sedelní brašnu – po krátkém prohledání bylo patrné, že jde o zásoby. Zjevně se tu na ni přichystali opravdu důkladně.

  ,,Tak co Arlet, máš chuť se projet?“ zeptala se klisny. Arlet v odpověď na otázku zvonivě zařehtala a zvedla se na zadní.

  ,,Fajn, to nejspíš znamená ano, že?“ ujišťovala se Courtney se smíchem. ,,Ale abych se s tebou mohla projet, musíš stát  klidně.“

  Arlet se uklidnila a za chvíli už tryskem cválaly ven z lesa. Běžela rychle a lehce, jako by na sobě nikoho nenesla. A Courtney byla vděčná za hodiny jezdectví - teď se jí hodily. Alespoň jednou věcí v tomhle podivném světě si byla jistá – umí dobře jezdit na koni. Přece jen to trénování zúročí. Sice ne na soutěži, ale to se přece neřeší. Čas letěl s nimi, bylo to nádherné. Šeřilo se, když vyjely ven z lesa.

  ,,Poslyš Arlet, pojedem ještě kousek a někde se utáboříme. Souhlas?“ zeptala se. Arlet pohodila hlavou a odfrkla. Celé odpoledne jely bez přestávky, téměř tryskem. Už by si celkem ráda odpočinula.

  ,,Vím že se ti to nezamlouvá, ale u lesa se utábořit.....mohly by chytnout větve.....“ 

  Arlet zastříhala ušima a přidala do kroku. Zdálo se, že se jí to tu taky nezamlouvá.

  Jely ještě chvíli, ale pak se zarazily. Z palouku před nimi se ozýval hlasitý hovor, spíš hádka.                   

  ,,Ne, já ji našel, a taky si ji odvedu!“

  ,,Ano, ale já tě na ni upozornil, a tudíž jsem ji našel první já.“

  ,,Ne já ji odvedu!“

  ,,Pusť ji!“

  ,,Ne!“

  Courtney zvědavě pobídla Arlet, ať jde blíž. Na mýtině spatřila dva hromotluky, jak se hádají o….vílu! Skutečně, byla to víla. Doopravdická a tak překrásná. Měla jemné růžové šaty, bosé nohy a nádherné zlaté vlasy. Vypadala spíš jako dítě. Tak si ji vždycky představovala….Courtney pobídla Arlet kupředu.

  ,,Promiňte pánové že vás ruším, ale když se nemůžete dohodnout, dejte ji mě. Postarám se o ni, dobře vám zaplatím,“ pronesla pěkně nahlas Courtney. Chlapi se přestali pošťuchovat a upřeně na ni zazírali.

  ,,Kdo jsi?“ zeptal se ten větší. A zjevně i tupější. Soudě podle toho výrazu….

  ,,To je myslím jedno. Dáte mi tu vílu dobrovolně nebo ne?“ zeptala se a založila si ruce. Chlapi se na sebe podívali.

  ,,A co nám za ni dáš?“

  ,,Copak bysta za ni chtěli?“ zeptala se laškovně Courtney.

  ,,Copak bys nám za ni dala?“ Bylo vidět, jak ji svlékají očima a hltají její postavu….

  ,,Tohle!“ zaječela Courtney, rychlostí blesku vytáhla dýky z bot a hodila je. Zasáhla oba dva do srdce. Arletina jezdkyně zamrkala. Nikdy nožem neházela a teď se dokonce i trefila. Byla vyděšená i překvapená zároveň.

  Víla, kterou oba nože minuly o pouhou píď sebou polekaně trhla a odběhla na stranu. Tam se zhroutila do trávy a bázlivě se dívala na dívku, která jí zachránila život.

  ,,Nemusíš se bát. Já ti nic neudělám,“ řekla smířlivě Courtney a sesedla z Arlet. Celá rozklepaná přešla k mrtvolám těch chlapů a zarazila se. Dívala se do jejich tváří, tuhnoucích v poděšeném úleku. Nikdy člověka nezabila. Ale zjevně to bude nutné pro přežití v téhle zemi. Sehnula se a vytrhla zbraně z jejich těl. Otřela krev o trávu a zastrčila je zpět do pouzder v botách. Pak přešla k víle a natáhla ruku. Víla ucukla.

  ,,Jmenuji se Courtney. A jak ty?“ představila se.

  ,,Já jméno nemám,“ řekla hláskem, jako když kanárek zapípá. Něžně, jako pohlazení, ale s nádechem pevnosti země.

  ,,No to nevadí. Rozdělám oheň. Určitě ti je zima,“ pravila Courtney, přešla ke koni, zašátrala v sedelní brašně a vytáhla křesadlo. Začala rozdělávat oheň. Nešlo jí to lehce, ale po několika minutách dlouhého úsilí se jí to přece jen podařilo. Na holku z města celkem slušný výkon. Pak vytáhla z tlumoku dvě jablka a jedno podala víle. Druhé rozpůlila pomocí nože. Nejdřív ho ale opláchla ve vodě, kterou nalezla v láhvi v sedelní brašně. Železitá chuť krve smíchaná se sladkostí jablka není nic moc příjemně chutnajícího. Jednu půlku jablka si nechala a druhou nabídla Arlet. Ta začala vděčně a hlasitě chroupat.

  ,,Poslyš, ty znáš nějakou vesnici nedaleko odtud?“ zeptala se Courtney

  ,,Ale ovšem. Je odtud den a půl, tímto směrem,“ odpověděla víla a ukázala jí ho rukou jako z alabastru. Pak si ji začala zkoumavě prohlížet. ,,Ty nejsi z Yorganu, mám pravdu?“

  ,,Jo, to pravdu máš,“ řekla Courtney a začala vyprávět celou tu patálii s knihou Proroctví stříbrného draka, o té bráně se zrcadlem a o drakovi. Vcelku slušná a hodně dlouhá pravdivá povídačka. Po celou dobu ji víla velmi pozorně poslouchala.

  ,,No a pak mi řekl o mistru Frigovi a o Cliffenovi. A já navíc vůbec nemám páru, jak ho mám zničit,“ ukončila své vyprávění Courtney. Víla se rozesmála, jako cinkající zvonečky. Ale pak zase ztichla. Chvíli seděla se zavřenýma očima. Když promluvila, naléhavost jí zněla v hlase.

  ,,Les mně volá. Jak ho porazit, to nevím, ale že jsi mi pomohla, něco ti dám,“ pravila víla a odněkud vytáhla malý kožený váček, převázaný duhovou tkanicí.

  ,,Tady máš kouzelné kameny,“ řekla a podávala jí je. ,,Jsou na nich znaky. Když budeš potřebovat pomoc od ohně, vybereš si ten s ohnivým znakem a hodíš ho na zem. Prosté, ale účinné. A taky dost nebezpečné,“ vysvětlovala. ,, Ale je jich málo, šetři jimi!“ pohrozila prstíkem, se smíchem zvedla ruce nad hlavu, zatočila se a byla pryč.

  Courtney chvíli ohromeně zírala na prázdné místo, kde před chvílí stála víla.

  ,,Dobře.....fajn.....uklidni se.....“ říkala si. ,,Mluvila jsi s drakem. Zabila jsi dva lidi. Přímo před očima ti zmizela víla, ale ty se budeš chovat, jako by to bylo přirozené.“ Chvíli byla zticha. ,,Jenže to není přirozené!!“ vyjekla nahlas. Za tu dobu co hovořila s vílou se setmělo.

  Pomalu se začala ukládat ke spánku. Místo polštáře si dala sedlo a lehla si na deku. Přikryla se svým pláštěm. Byla teplá noc a navíc byla u ohně. Dělala to, jako by to pro ni bylo přirozené. Divné.

  ,,Není to přirozené......není,“ špitala ještě než usnula. Potom už ale spokojeně oddychovala, a nic ji nevyrušilo. Arlet ze spaní trochu odfrkla, ale zase se ponořila do svých snů, plných luk, jezer a volnosti.

  Courtney byla unavená, ale přesto se jí zdálo plno snů o domově, rodičích sestře.....ale i novém a podivném úkolu který na ni připadl zcela náhodou. Byla to vůbec náhoda?

  Netušila ani jedna, že jsou sledovány zpovzdálí cizí osobou. Dotyčný měl plášť s kápí, kterou měl staženou hluboko do tváře a proto šel vidět pouze tmavý stín. Sledoval je, nikým nerušen, až do úsvitu. Když se na východě začala objevovat zelenkavá záře, která ohlašovala, blížící se den, ještě chvíli počkal. Až po té, co se slunce začalo vynořovat ze svých mlhových polštářů se vytratil.

  Ptáci se začali probouzet a za chvíli se lesem ozýval sbor. Zpíval své překrásné písně dál a dál.......

                                                           kapitola třetí

                                               Lukas a záchrana života

   Pták. Malý, docela obyčejný ptáček. Moc pěkně zbarvený. Do teď spal, jako zabitý. Nyní se probudil. Zvedl svou krásnou opeřenou hlavinku a potichu zacvrlikal. Ještě si rozkoukal slepené oči. Rozhlédl se a spatřil jakousi osobu, ležící vedle ohniště, přikrytou zeleným pláštěm. Potichu slétl k ní. chvíli jí poskakoval u hlavy, nadechl se a pěkně hlasitě zanotoval: ,,Píp, pipíp píp! Pípí píp!“

  Zelený plášť sebou trhl a polekaně se zvedl. Ale to už byl rozpustilec v bezpečí vysoko na větvi a tiše se smál.

  ,,Krucipísek!“ zaklela Courtney. ,,Takový budík bych potřebovala. Hned bych přestala chodit pozdě do školy.“  

  Pomalu vstala; poprvé v životě se vyspala o moc lépe, než na své měkké posteli doma. Asi to je tou změnou. Arlet už taky byla vzhůru pohazovala hlavou a hleděla si uštípnout nějaký ten lístek k snídani.

  ,,Tak co, Arlet? Vyspala ses?“ oslovila vesele svou klisnu Courtney a protřela si oči. Arlet v odpověď zafrkala a zastříhala ušima. ,,No jo, já vím. Nic moc, když musí člověk....ééé promiň, klisna stát celou noc....“

  Nasnídaly se - měla ovoce a proužek sušeného masa a Arlet vydatnou porci trávy - a začaly balit. No teda začala. Ještě uhladit ohniště a mohly vyjet. Od místa určení byly den a půl. Tedy alespoň měly být. Ale víla mluvila pravdu. Odpoledne uteklo rychleji než voda. K večeru se zajely vykoupat do jezera. Chladivá voda osvěžila. Pak celý večer čekaly  na to, až Courtney usuší své věci (Arlet ji shodila do jezera) a tak nemohly pokračovat v cestě. Ale ráno to vzaly tryskem a vůbec se nezdržovaly, kromě malých zastávek na jídlo a odpočinek.

  Courtney bavila rychlá jízda, ale trenérka jezdectví jí to nikdy nedovolila; měla za to, že se kůň nesmí moc uhnat. Alespoň ne do soutěže. Ale Courtney měla jiný názor, že když si kůň párkrát oběhne dráhu rychleji než cvalem, jen mu to prospěje.

  Po jezdectví se tam ještě zdržovala, protože starý správce a hlídač v jednom měl stejný názor jako Courtney. Po tréninku vždycky vyvedli dva koně z boxů a oba společně jezdili tryskem po dráze. Byli to jediní koně, kteří vyhrávali soutěže. Teď Courtney jezdila, jak rychle chtěla, ovšem s ohledem na síly Arlet. Ani kůň nemá neomezenou výdrž.

  Slunce se začalo sklánět za obzor, když Courtney dorazila do vesnice. Všude byl hukot a plno lidí. Zdálo se, že je tu nějaká vesnická zábava. Pobídla Arlet, ať jede dál. Kolem ní prošel jakýsi stařík a Courtney ho zdvořile oslovila.

  ,,Prosím vás, můžete mi říct co se tu děje?“ zeptala se a sesedla z Arlet. Staříkovy oči pod huňatým obočím si ji přeměřily. Ústa v bílém plnovousu se pousmála.

  ,,Mmmm.......vidím, že nejste zdejší slečno, že?“

  ,,Ano pane, to máte pravdu,“ potvrdila mu Courtney a trochu nasupeně se ho ještě jednou zeptala: ,,Dozvím se prosím co se tu děje?“ To si má na čelo vylepit transparent ,Nejsem odtud?‘

  ,,Ale ovšem, ne tak rychle. Má tu být popraven mladík. Ukradl peníze, které měly být na výstavbu nového kostela,“ odpověděl. Pak se otočil a zmizel v davu. Courtney vzala Arlet za uzdu a šla s davem k náměstí.

  Uprostřed toho náměstí, no, spíš malého náměstíčka, byla postavena šibenice. Pod ní stál s oprátkou kolem krku a nohama na vratkém kusu dřeva nějaký mladík.

  Mladík měl světlé vlasy, hnědé oči a urostlou postavu. Pěkný mladík, i podle Courtneyiných měřítek. Oděn byl v koženém ocvočkovaném oděvu a pohodlných botách. Vypadal asi na dvacet let. U nohou se mu blýskal meč. Soudce právě předčítal rozsudek; ten stařík neměl podle vzhledu v hlavě ani to seno. Poklona seníkům. 

  ,,A proto se odsuzuje k smrti oběšením. Chce - li někdo něco říct, ať tak učiní hned.“ řekl a rozhlédl se po přítomných. Všude bylo ticho. ,,Nikdo?“ vyštěkl.

  ,,Jo, já!“  ozvala se Courtney do toho ticha. Třásla se jako osika. Nevadí, nikdo to nepoznal. Soudci, kterému začal na tváři pohrávat široký úsměv, viditelně spadl hřebínek.

  ,,Kdo jsi, cizinko?“

  ,,Počítám, že je to jedno, kdo jsem. Jen by mě zajímalo, co udělal,“ řekla a pohodila hlavou k mladíkovi.

  ,,Ukradl peníze na výstavbu nového svatostánku.“ Soudce nasadil světecký výraz; všichni přítomní se pokřižovali.

  ,,A kolik toho bylo? Kolik bylo peněz na výstavbu toho svatostánku?“ zeptala se Courtney; vystoupila z davu a přešla k soudci.

  ,,Celkem deset tisíc forintů.“ odpověděl soudce. Courtney prohrábla vak a vytáhla kožený váček plný peněz a hodila ho soudci k nohám.

  ,,Nevím kolik toho je. Je to málo, pravda, ale na základ nové sbírky myslím postačí. Pusťte ho!“  přikázala Courtney.

  Soudce se napřed ani nehnul. Ale pak zařval zplna hrdla: ,,Kate, konej svou povinnost!“

  Courtney jednala rychle. Vytáhla oba nože: jedním přesným hodem přesekla oprátku a mladík upadl na kolena, druhý přiložila soudci ke krku. Zaklonila mu hlavu a trochu ho škrábla, až mu začal téct pramínek krve.

  ,,Příště udělejte to co vám říkám hned, a bude to bez nepříjemných následků,“ zasyčela mu do ucha a pustila ho. Oba se probodávali nenávistnými pohledy. Málem se do sebe pustili, když se od řeky najednou ozvalo zoufalé volání: ,,Topí se! Pomozte někdo! Topí se, topí!!“

  Ještě tohle, ach můj bože! Pomyslela si. Setinu sekundy váhala, ale pak se Courtney  rozběhla k řece se zachráněným mladíkem v patách. Na břehu se už shromáždil dav lidí. Courtney viděla jen zčeřenou vodu a bublinky vzduchu vycházející na hladinu. Otočila se na lidi; všichni svorně ustoupili o krok zpět.

  V sedmé třídě byly povinné kurzy první pomoci. Sama to ale nezvládne.

  ,,No tak, lidi, potřebuju pomoct!“ zaprosila. Z davu vystoupil jen ten mladík. Courtney si ho změřila. ,,Fajn, ještě někdo?“ zeptala se a všichni zavrtěli hlavou. Otočila se na toho mladíka, který tam postával.

  ,,Jak se jmenuješ?“ houkla na něj.

  ,,Lukas,“ odpověděl jí.

  ,,Dobrá tedy.... Lukasi. Já jsem Courtney. Umíš plavat?“

  ,,Na zajatce docela obstojně.“

  ,,A co potápět? Budeme muset pod hladinu,“ řekla a sundala si plášť i sukni. Stála tam jen v těch černých kalhotách, které ještě více zdůrazňovaly její hezkou postavu. Lukas jen zamrkal a sjel očima přes její nohy dolů. Courtney strčila ruku do jeho zorného pole a naznačila mu aby se vrátil do reality. Zmateně to udělal.

  ,,My dva…tam dolů…zachránit dítě…“ řekla a prokládala to znakovou řečí. Jelikož pořád nechápal, vkročila do vody. Řeka byla studená a hluboká. Když měla vodu po pás, šipkou se vrhla vpřed.

  V řece bylo málo světla, jen seshora přicházel nazelenalý nádech. Chladná voda jí proudila kolem kůže, ale ona se spustila hloub, do většího chladu a tmy.

   Pátrala po dně plném klacků a naplaveného dřeva. Občas se vynořila aby nabrala dech. Kdyby tu měli akvalung…. Pátrání se  však zdálo bezvýsledné. S takovou ji nikdy nenajdou.

  Když se už snad posté vracela dolů pod hladinu, zamířila ne proti proudu jako dosud; zamířila dolů po proudu řeky.

  Hledala, přejížděla z jednoho břehu řeky na druhý. Zoufale. V tomhle světě pod hladinou se ztratí cokoliv.  A pak něco spatřila.. Zprvu to vypadalo jako vodní rostlina, ale když připlula blíž viděla, že to je světlovlasá holčička.

  Její vlasy i pleť vypadaly pod hladinou řeky přízračně zelené. Vznášela se, vlasy jí vlály kolem hlavy jako ve stavu beztíže. Cítila, že jí dochází dech. Znovu se vynořila, nadechla se a ponořila se pro ni. Tahala ji a strkala po kamenitém dně řeky. I když byla pod vodou, její váha byla značně znát. Kdyby se tam neobjevil Lukas, asi by ji nedostala ven. Modlila se.

  Když lidé viděli zachráněné dítě, propukli v jásot.

  ,,Místo! Potřebujeme místo!“ zařval Lukas. Děvčátko nedýchalo. Courtney ji začala oživovat, podle toho, co se učili v kurzu Mladých zachránců. Vypadalo to beznadějně.

  ,,No tak, dělej! Prober se! Prosím!“ syčela Courtney. Úlevně si vydechla, když malá začala kašlat a vykašlávat vodu. Nahnula jí hlavu na stranu, ať může vykašlat všechno. Rodina se k ní přihrnula, děkovala jí za záchranu dítěte a chtěla si ji odvézt.

Courtney je však zadržela. Všimla si podivných červených skvrn. Při pohledu na ně slyšela samu sebe jak říká: ,,Tohle nejsou obyčejná škrábnutí. Jsou to kousance od vodního hada. Potřebuju heřmánek, slzičky rychle!“ Vůbec neměla páru jak tohle ví. Automaticky se sklonila k holčičce a vysála jí jed z ran. Mezitím uvažovala jak se k tomuhle dostala, jak ta informace mohla být v její hlavě? V  Proroctví stříbrného draka nic takového nebylo. Nebo jo? Další věc na seznamu dotazů až potká toho draka.

  ,,Neboj se. Už tě nic nebude bolet. Tohle je jenom odvar z heřmánku aby se rána nezanítila a rychle se hojila,“ pravila konejšivě k vzlykajícímu děvčátku, když mu omývala rány lékem. To už se přestalo třást, ale bázlivě se dívalo k řece a stále slzelo.

  Courtney pocítila nějaký podivný příval odvahy, ale kdesi ve své mysli cítila i nebezpečí. Zvedla se a přešla k řece. Ozval se syčivý zvuk. Pohlédla vedle sebe a ztuhla.

   Z pravé strany se k ní blížil ohavný přerostlý leguán, zkřížený s obrovským varanem z oblasti Austrálie. Jeho kůže byla zašle jedovatě zelená, na hlavě se mu třásl žlutý chochol. Nohy měl pokryty šupinatým pancířem, zakončeným velkými drápy a v tlamě plno zubů; ty se leskly a vypadaly křehce, ale byly ostré, jedovaté a dlouhé.

  Jako by se řídila něčími rozkazy, stoupla si před holčičku a rozkročila se. Dlaně směřovaly k leguánovi. Hvězdičky se zaleskly. Leguán se blížil. Byl blíž a blíž. Courtney se ani nehnula, ačkoliv byl od ní pouhé čtyři metry. Tři, dva..... Když už byl od ní jeden metr, z Courtneyiny hrudi vyšel oslnivý záblesk zeleného světla a zasáhl netvora do hlavy. Leguána to odhodilo pár stop zpět. Žil, ale byl oslepen. Do citlivých oči mu bodalo ostré světlo.

  Courtney využila jeho oslabení, rozběhla se, odrazila a skočila mu za krk. Vytáhla dýku a vší silou ho bodla do hlavy. Leguán sebou začal házet. Jak sebou házel stále prudčeji, Courtney se neudržela, udělala kotrmelec přes jeho hlavu a skončila u jeho předních nohou. Když jí přímo nad hlavou rozběsněně zasyčel, skryla si hlavu do dlaní a zaječela. Ozval se podivný třaskavý zvuk, ze země cosi vylétlo a omotalo se to kolem leguánova hrdla. Courtney si odkryla hlavu, aby se podívala co se děje.

  Kolem ní vyrazily ze země dlouhé hadovité úponky a omotaly se kolem leguánova krku. Tiskly víc a víc, nepouštěly ho. Házel sebou stále víc a víc….Pak utichl. Byl zadušen dřív, než stačil naposled zasyčet. Jeho ohromné tělo začalo přepadávat dopředu s tlamou otevřenou a plnou těch zubů. Courtney si pozdě uvědomila blížící se nebezpečí. Než se stačila vyplazit zpod mrtvého těla, leguánova hlava na ni dopadla plnou vahou; zároveň pocítila bodavou bolest v boku. Ještě jednou vyrazily ze země úponky a nadzvedly hlavu. Courtney se zpod ní vyplazila a vydechla.

  Úponky zase zmizely zpět do země a leguán se rozpadnul v hromádku popela. Jen popel, štiplavý zápach a stopy krve zůstaly po zápase. Lukas se rozběhl ke Courtney.

  Byla ošklivě poraněná. Spousty malých ranek na rukou od drsné kůže leguána a na boku měla obrovskou zející ránu. Dýchala mělce a přerývavě. Chtěla Lukasovi vynadat, že ji v tom nechal samotnou. Mohl jí alespoň trochu pomoct. Nezabývala se už tím, že znovu zničehonic ví název rostliny, která jí pomůže. Měla dojem, že něco takového se nejspíš bude dít pořád. Tedy po celou dobu, co tu bude.

  ,,Potřebuji Slzy země....... roste na protějším břehu........nevím přesně kde......Je to nízká rostlinka s.........s modrými kvítky......musíte udělat odvar......“ usykávala tiše. Lukas ji sledoval.

  Její tvář byla mrtvolně bledá a oči jí svítily bledým ohněm. Hodně krvácela. Chvilku trvalo než přinesli ten odvar. Vzala kus hadru a nechala starou bylinářku, ať jí rány omyje. Odvar měl lehce modrozelený odstín a krásně voněl. Tak svěže, jako nic jiného.

  Rána se pomalu zacelovala a bolesti ubývalo. Courtney i lépe dýchala. Nakonec si zbytkem odvaru pokapala zašpiněné oblečení a všechny skvrny zmizely. Páni, to je lepší než Vanish, pomyslela si s úsměvem. Za půl hodiny už byla schopna vstát. Ještě dlouho po tomhle incidentu byla trochu ztuhlá a citlivá na dotek v místě poranění.

  Zvolna, opravdu pomaloučku se zvedala. Při každém pohybu usykla. Ta rostlinka možná má kouzelné účinky, ale pořád to bolí. Chytla se za bok a vykročila trochu vratkým krokem směrem ne k vesnici, ale k lesu. Zahvízdala na prsty a za chvíli k nim dolehlo zaržání. Pak se ze tmy jako přízrak vynořila Arlet. S tichým pofrkáváním si ji zvědavě očichala.

  ,,Ahoj holka,“ pozdravila ji bolestným šeptem Courtney, vzala ji za uzdu a pomalu ji odváděla do lesa.

                                                        kapitola čtvrtá

                                                     Noční návštěvník

   Courtney došla na malý palouček uprostřed lesa. Bolesti ještě stále cítila, ale nebylo to zas až tak hrozné. Chtělo to jen rozchodit. Rozdělala oheň a trochu se najedla. Arlet nabízené jablko odmítla a šla si utrhnout trsy mladé trávy, mírně skropené rosou.

  ,,No, na to, že tu jsem chvíli, toho má maličkost stihla hodně,“ pronesla zamyšleně – možná i trochu sarkasticky - po chvíli nepřítomného civění do ohně. ,,Stačila jsem zachránit jakéhosi Lukase, dozvím se, že mám jedinou věc co chce nějaký baron Cliffen a málem mě zabije nějaká přerostlá ještěrka! Opravdu úžasné, fakt úžasné…“ Arlet jenom zafrkala.

  ,,Jasně, chápu, tebe moje starosti nezajímají, žádné totiž nemáš,“ zabručela si pod fousy, zatímco ulehla a pod sedlo, které používala místo polštáře, si dala dýku. Měla tušení, že se dnes něco semele.

  Netušila, že umí tak dobře házet nožem, bojovat s nestvůrami a ještě, že ví spoustu neznámých věcí. Že by zázraky fakt existovaly? O těch věcech by neměla ani tušení nebýt té knihy. Ale může za to vůbec ta kniha?

  Víčka jí těžkla stále více pod tou vahou otázek, až se zavřela docela. Usnula.

  Něco šustí po spadaném listí. Jako by někdo tahal za sebou po zemi plášť. Praskot zlomené větvičky se nese tichem. Courtney otevřela pomalu oči. Ležela tiše, bez hnutí. Téměř nedýchala. Ta postava si k ní dřepla. Natáhla ruku, jako by ji chtěla pohladit. A tu Courtney zareagovala.

Strhla ruku stranou, bleskurychle vzala nůž, popadla dotyčného za vlasy a přiložila jej ke krku.

  ,,Překvapení!“ zasyčela mu do ucha, ignorujíc protestující zranění boku.

  ,,Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne,“ pravila ta osoba a Courtney zalapala po dechu.

  ,,Krucipísek - Lukasi!“ vydechla ohromeně, ,,co tu sakra děláš?“

  ,, Tancuju a při tom si zpívám,“ odsekl nasupeně Lukas. ,,Nechceš mě jen tak náhodou pustit?“ Udělala to.

  ,,Jestli si nedáš pozor, tak mi ta ruka jednou ujede a už si nezazpíváš,“  sykla rozčileně Courtney. ,,Co ty mě máš co přepadávat uprostřed noci?“

  ,,Promiň, ale ono už je skoro ráno,“ řekl s potutelným úsměvem Lukas. ,,A navíc tohle nebylo poprvé-“ 

  Courtney nevnímala co povídá. Takovéhle žvatlání provozovali kluci u ní na škole a šlo jim to mnohem líp. A to byli mladší. Nevěděla jak, ale slyšela něco ve stromech. Nebo někoho.

  ,,No a potom, to bys nevěřila jsme –“

  ,,Pssst!!“ sykla varovně a zvedla ruku. Ticho tlačilo do uší. Jen tu a tam zašustění listí. Jenže ono bylo bezvětří.

  ,,Co je?“ přerušil své vyprávění Lukas.

  ,,Někdo nás pozoruje,“ zamumlala. Pomalu, nenápadně a hlavně tiše, vytáhla oba nože. Stoupla si, pevně držela svoje zbraně a poslouchala.

  Najednou zašustily větve. Zapraskala větvička. Courtney hodila své zbraně ve vteřině, obě ve stejný směr. Ozvalo se ,,křup, křup“ a dvojí velmi hlasité žuchnutí Courtney řeklo, že se trefila. Rozhlédla se. Vedle ní leželi na hromadě dva vojáci.

  ,,Bingo!“ ohlásila radostně Courtney a šla vytáhnout nože z mrtvol. Přešla nejdřív k jednomu špehovi a pak k druhému. Jak vytahovala dýky z jejich těl a otírala krev o trávu, všimla si jejich uniforem. Byly bílé s černým okřídleným lvem na prsou.

  ,,Cliffenovi špehové,“ zamumlala. Už brala jako naprostou samozřejmost své znalosti tohohle světa.

  ,,Tedy to bylo skvělé! Dokonalé! Nikdy jsem nic takového neviděl.....“ začal Lukas chválit. Courtney se na něj otočila.

  ,,Děkuji předem, ale nechceš si ty litanie nechat na pak?“ procedila.

  ,,Tak moment!“ vyštěkl rozzlobeně Lukas. Měl toho právě dost. On se ji tu snaží pochválit a ona mu řekne tohle. ,,Co mi tímhle naznačuješ?“

  ,,Bylo jich víc,“ odsekla mu. ,,Jen nevím kde je zbytek osazenstva.....“

  ,,Přímo za tebou koťátko.“ Kdosi se zasmál a chladivé ostří nože se dotklo její šíje.

  ,,Co – co – po mně chcete?“vykoktala Courtney; dělalo jí veliké potíže mluvit - nůž jí silně tlačil na hrdlo. Ale ona to stejně ví. Ostří jí seklo do kůže a uzounká stružka krve začala pomalu téct. Začala se bát.

  ,,Já? No já bych si vzal ten hezounkej amulet s kamínkem co máš na krku,“ protáhl syčivě. V tu chvíli se ozval Lukas: ,,Hele tak moment. Já tu byl dřív. A taky platí to-“   zarazil se, protože postřehl dýku v rukou Courtney, ,,-že kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ pravil a povytáhl obočí. ,,Nebo ne?“

  ,,Jo, to asi jo,“ pokýval hlavou tupohlavě voják. Pak mu ale hlas opět nabyl na rozhodnosti. ,,Vezmu si jen ten amulet a pak si sní dělej co chceš,“ zachechtal se a sápal se po amuletu. Courtney trochu natočila hlavu a kousla ho do ruky. Voják zařval a pustil ji. Vytrhla se a zarazila mu dýku do těla. Muž vyrazil táhlý skřek a složil se - nůž mu vězel hluboko v srdci. Courtney zakopla a upadla.

  ,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Lukas když jí pomáhal na nohy.

  ,,Jo, celkem v pohodě,“ zasupěla v odpověď - na krku měla škrábanec, ze kterého jí stále stékal pramínek krve. ,,Nevím jak ty, ale já tu nezůstanu. Pojďme trochu dál odtud,“ řekla, zasypala oheň, vzala Arlet za uzdu a zašla trochu hloub do lesa. Lukas vyvedl z houští svého hnědáka a šel vedle Courtney.

  Když byli dost daleko od toho palouku, zastavili a znovu rozdělali oheň. Seděli, ujídali kousek po kousku své zásoby a debatovali o všem možném. Našli jedno společné téma – koně.

  ,,Nemyslím. Arlet je velmi dobře stavěná na dlouhý běh.“

  ,,To je možné, ale na krátké rychlostní trati by asi těžko vyhrála.“

  ,,Chceš mi snad tvrdit, že tvůj hnědák je tryskové letadlo?“

  ,,Cože?“ zeptal se překvapeně Lukas.

  ,,Och…mm…to nic. Odborný termín. Tomu bys nerozuměl,“ máchla rukou Courtney a v duchu na sebe nadávala. Úsloví, která běžně používala teď musí dát stranou.

  ,,A kam máš vlastně namířeno?“ zeptal se Lukas po chvíli ticha. Courtney najednou zvážněla.

  ,,Někam k Temným horám. Baron Cliffen zajal mistra Friga a já ho mám osvobodit. A co pak to nevím.“  Seshora se snesl sokol a se skřekem přistál na Lukasově rameni.

  ,,Mmm....taky se musíš vetřít všude, co?“ zasyčel Lukas potichu. Nahlas dodal: ,,Ano, ovšem - seznamte se prosím. To je můj sokol Silver-“  sokol se uklonil, ,,-a tohle Courtney. Pojedeme s ní a budeme jí pomáhat.“ prohlásil Lukas k sokolovi a usmál se. Courtney mu ohromeně děkovala. Byla ráda, že s ní vůbec někdo pojede, protože ačkoliv už si zvykla na své schopnosti, ještě to nedávala tak aby se jí do hlavy nacpala celá mapa Yorganu.

  ,,Ty Lukasi poslouchej, radím ti dobře, dej se s ní dohromady.“ Courtney překvapeně zamrkala.

  ,,Říkal jsi něco?“ zeptala se.

  ,,Ne. Ne, proč?“ podivil se Lukas.

  ,,Jen tak. Zapomeň na to.“

  ,,Ach jo….kdybych já byl člověk, tak bych byl lepší Lukasi. Dal jsi jí už alespoň pusu?“

  Courtney pátrala po původci toho monologu.

  ,,Jistě, ty hloupá, samozřejmě, že to mluvím já. Silver.“ Courtney se chytla za hlavu. Začíná bláznit nebo co? Rozuměla všemu co ten sokol povídal! Bylo to neuvěřitelné! Další úvahy jí přerušila slova od toho sokola. Zaposlouchala se.

  ,,Lukasi myslím to vážně. Je to děsná kočka. Tu by sis měl předcházet,“ zaznělo přesvědčivě. Zkusila jestli se s tím dá něco dělat. Usilovně myslela na nějakou tu odpověď a dívala se na sokola.

  ,,Ty Silvere, nedělej si ze mě srandu.“

  ,,A kdo si z tebe dělá srandu, má milá? Takovouhle šťabajznu, jako jsi ty, jsem neviděl už moc dlouho.“

  ,,Mám to brát jako kompliment?“

  ,,Přeber si to jak chceš. Když to neudělá tady tenhle hlupák, musím já. A neznělo to z mého zobáku mnohem lépe?“

   Courtney se už neudržela a vyprskla smíchy. Poprvé za celou dobu co je v tomhle podivném světě se smála upřímně. Lukas překvapeně zamrkal.

  ,,Co je? Je ti dobře? Máš záchvat smíchu, nebo co?“ zeptal se udiveně Lukas.

  ,,Ne, já...já...nic takového nemám!“ ohradila se Courtney. Trochu jí to dělalo potíže, stále se smála. Musela se vydýchat, aby mohla normálně mluvit.

  ,,Jen jsem se smála tomu co říkal tvůj sokol,“ vysvětlila mu a zase se o ni pokoušel smích.

  ,,Taky musíš všechno vykecat, viď?“

  ,,Mám to chápat tak, že rozumíš řeči zvířat?“ ujasňoval si Lukas.

  ,,Ještě nevím, ale ta možnost tu je,“ pokrčila rameny Courtney.

  ,,No to je super. Tak já budu cestovat se zcvoklým sokolem a pomatenou slečnou.“ Courtney se na něj pohoršeně podívala, ale pak si řekla, že by bylo nejlepší kdyby si šla lehnout. Tak jen zakroutila hlavou, a otočila se na bok. Jen co se hlavou dotkla sedla, usnula.

  Už podruhé se trhaně probudila. Ležela na boku a netušila, co ji vzbudilo. Tak se přetočila na záda, a sykla jak ji píchlo v nedávno zraněném boku. Jen se otočila, strnula.

  Nad ní stála postava. Měla na sobě bílý plášť, celá v něm byla obalena. V ruce třímala hladce opracovanou hůl z jasanového dřeva, se složitým a umným vyřezáváním.

  Courtney chtěla vstát, ale postava se k ní sehnula a stiskla jí rameno. Courtney pochopila, že má zůstat ležet. Nebála se, ten cizinec v ní vyvolával pocit bezpečí. Zakuklenec natáhl dlouhý, bledý prst a dotkl se jejího čela. Naznačil linku. Jen dokončil pohyb, rozplynul se jako když zavane vítr. Okamžik na to se vítr opravdu rozfoukal.

  Probuzená mu naslouchala a ležela v naprostém klidu. Cítila pod rukama trávu a hlínu, ale současně s tím pocitem cítila i něco jiného. Podivné teplo a síla se jí rozkládaly po celém těle. Zhluboka se nadechla. Pak se převrátila na druhý bok a znovu usnula. Už ji nikdo ze spánku nevyrušil.

  Následujícího rána vstala brzy. Ležela na zádech se zavřenýma očima a nechtělo se jí vstávat. Slyšela někde bublat potůček, jak se vlévá do tůňky. Vstala a po sluchu k němu zamířila. Nejtišeji jak dovedla. Spatřila ji nedaleko jejich tábořiště - malá tůňka do které spadal asi ze čtyřiceti čísel vodopádek. Klekla si na její okraj a s pocitem chladivé vody na kůži se nahnula nad zčeřenou vodní hladinu.  

  ,,Můj bože,“ vydechla. Na svém čele spatřila jednoduchou linku z drobných kamínků, jež ve prostřed čela tvořily nádhernou kapku. Celá její tvář nabyla o poznání trochu orientálnější vzhled. V uchu měla jednoduchou náušnici s pírky a zelenými lístky. Sáhla si na čelo a všimla si podivných kreseb na své pravé ruce - ornamenty jaké ještě nikdy neviděla. Kresby byly vyvedeny černou a zelenou barvou. Courtney věděla, kdo byl ten noční návštěvník, i když ho nikdy neviděla.

  ,,No páni,“ ozvalo se za ní. Courtney se ohlédla a viděla Lukase jak přichází ze směru kde spal. ,,Teda ty vypadáš. Ale sluší ti to. Když mi řekneš kdo ti to udělal, zajdu si za ním taky.“ řekl a přišel blíž.

    Courtney se na něj podívala. ,,Víš vůbec kdo mi tohle udělal?“       

  ,,No - ne.“ přiznal se.

  ,,Byl to Strážce,“ odpověděla a hlavou jí prolétl další název. ,, Slyšel jsi někdy o místě zvaném Srdce země?“

  ,,Jo. I o tom chlápkovi. Báby u nás ve vsi vyprávěly o něm malým špuntům. Říkaly, že to byl kdysi druid, ale pak že zmizel.“ Lukas máchl rukou. ,,Ale to všechno jsou jen babské tlachy. Nikdo to nikdy neověřil.“ Uchechtl se.

  ,,Takže jsem jen výmysl, který straší prosťáčky?“ ozvalo se za nimi. Courtney se otočila, a viděla muže, zahaleného do bílého pláště s dlouhou, umně vyřezávanou holí v ruce. Lukas se zajíkl a ustoupil. Courtney ale ne. Poznala ho. Byl to noční návštěvník. A stejně jako v noci, vyvolával pocit bezpečí. Byl to Strážce - druid Noel.

                                                          kapitola pátá

                                                             Elfí říše

   Courtney se zadívala na starého muže. Bílý hábit měl přepásán kusem provazu a v holi diamant. Byl to diamant o velikosti pořádně velkého vlašského ořechu řezbář jej zasadil do umně vyřezaného liliového květu.

  ,,Opravdu si to myslíš? Mám ti ukázat, jak moc skutečný jsem?“ zeptal se a postrčil svou hůl kupředu. Courtney se mezi ně postavila.

  ,,Strážce, prosím. Nemusíme se prát. Lukas si už dá pozor na jazyk, že ano?“ otočila se na něj s ošklivým výrazem ve tváři.

  ,,A jo….dám.“ Silver na Courtney mrknul.

  ,,To je ale tele, co?“

  ,,Silvere!“

  ,,Co je?“

  ,,Dáš už konečně pokoj?“

  ,,Ty taky dokážeš zkazit sokolovi radost.“

  ,,Já vím.“

 ,,Co je šeptem to je čertem,“ napomenul je mužský hlas. Noel se potutelně usmíval.

  ,,Milý Lukasi s tím druidem máš jako jediný pravdu. Před několika lety jsem byl vážně zraněn. Ale bohyně země Frigie mne vzala na místo jež se jmenuje Srdce země. Uzdravil jsem se a bohyně mě tam nechala. Po dlouhém uvážení jsem nakonec přijal její nabídku a ona  určila mne za Strážce tajemství,“ pravil pomalu a důrazně. Pak se podíval na Courtney.  

  ,,Možná se teď ptáš, proč máš tu čelenku, kresby a náušnici. Bohyně Frigie tě určila, a teď máš její přízeň i přízeň Srdce země. I když ještě zatím dostatečně neovládáš umění živlů. Ale bohyně ti bude pomáhat a s její pomocí budeš zvládat lépe svůj úkol. Ale teď dobře poslouchejte.

  Ve vesnici šest dní odtud na východ se budou konat Slavnosti ohňů. Jeďte tam. Odpočinete si a dobře se pobavíte. Ale zachráníte tam i spoustu životů. Co tam budete dělat už poznáte. Zatím sbohem,“ dořekl, zavanul vítr a druid zmizel.

  Courtney zírala nepřítomně do prázdna. V hlavě jí vířilo mračno otázek. Co má vůbec dělat? Jak je možné, že zná věci o kterých ostatní nemají ani tušení? Proč zrovna ona je v tomhle podivném světě? A proč sakra, když našla člověka, který zná odpovědi, tak se ten člověk vytratí? V tomhle světě nejspíš mají módu zmizet nějakou potrhlou metodou.

  ,,Neměli bychom jet?“ zeptal se tiše Lukas.

  ,,Cože? Jo, jasně,“ ozvala se. Vrátili se na místo noclehu, sbalili věci zahladili, ohniště a vyjeli. Byl jasný slunečný den, vál mírný větřík a podkovy tlumeně klapaly po lesní stezce. Měli dost času, nemuseli vůbec spěchat. V poledne si udělali krátkou přestávku aby napojili koně. Vodou museli šetřit; neprojížděli kolem potoka, jezírka nebo studánky.

  ,,Co myslíš, co se bude dít?“ zeptal se Lukas pozdě odpoledne.

  ,,To nevím. Ale jsou z toho cítit problémy.“ odpověděla mu posmutněle Courtney.

  ,,Slavnosti ohňů - to zní zajímavě...“

  ,,Pssst!“ sykla Courtney varovně a rukou mu dala znamení aby se zastavil.

  ,,Ajéje.“ protáhl Lukas šeptem. ,,Hádám správně, že máme problém?“

  ,,A taky společnost.“ doplnila Courtney. Mimochodem, velmi dobře mi začínáš číst myšlenky. Dolů z koní. Rychle!“ Sesedli. Stáli vedle sebe v naprosté tichosti. Z ničeho nic zašustilo listí, zapraskaly větvičky a z houští se vyhrnulo na dvacet vojáků s okřídlenými lvy na uniformách.

  ,,Tak copak to bude dneska, pánové?“ zeptal se Lukas rádoby nonšalantním tónem. Místo odpovědi však jen zařinčely meče. ,,Aha,“ protáhl obličej. Pak si vytasil svůj meč taky. ,,Tak co odkud to vezmeme? Od nejmenšího, nebo od nejmladšího?“

  ,,Prosím tě buď zticha Lukasi.“ zašeptala zoufale Courtney; tím ale jako by přilila oheň do ohně. Vojáci se na ně vrhli s řevem, který by zastrašil i největšího odvážlivce. Kolem nich byla neprostupná hradba lidí.

  Lukas se bez úhony probil ven. Ale kde je ta holka? Všiml si. Zůstala uvězněna pod tou hromadou. Odtrhl jednoho vojáka a jejich meče zařinčely. Útok se odehrál velmi rychle. Zneškodnil ho za směšně krátkou dobu. Otočil se a strnul.

  Nejméně pět vojáků drželo Courtney. Měla ruce za zády a nemohla se bránit; ty gorily ji kopaly kam se dalo. V obličeji byla samý šrám a krev jí stékala po tváři. Upadla na kolena. Lukas viděl, jak ji na chvíli nechávají vydechnout, a pak se do ní zase pouští. Jako když si hraje kočka s myší. Zařval a vrhl se k nim. Mlátil kolem sebe hlava nehlava. Meče řinčely, krev tekla….

  Nakonec tem stál, s mečem z jehož čepele odkapávala krev. Většina mrtvých mužů ležela opodál. Zbytek kam se poděl netušil. Teď byla důležitá Courtney. Zahodil meč a rozběhl se k ní.

  Dívka dosud klečela na kolenou, těžce oddychovala a z ran jí stékala krev. Snažila se moc nehýbat. Měla spoustu otevřených ran na tváři a řezných ran po celém těle.

  Na to, že se nikdy nebránila, to bylo dobré. Hlavní věc - přežít to - splnila. Při každém nadechnutí jí zapíchalo v hrudi. Lukas si k ní klekl.

  ,,Jak to vypadá?“ zeptal se šeptem.

  ,,Mmm.......blbě. Hrozně to bolí,“ zašeptala bolestně. ,,Mlátili mě přesně tam kde  se do mě zakousla ta přerostlá ještěrka. Musíme do Elfí říše, k Lesním elfům. Mají lék. Brány jsou nedaleko,“ usykávala tiše.

  ,,Jak ty brány ale poznáme?“

  ,,Já nevím........tsss.......sama nevím.....“ zakroutila hlavou Courtney. S Lukasovou pomocí se dostala na nohy a potom do sedla. Rozjeli se pomalým klusem. Courtney ani nehlesla, ale bylo jasné jak ji to bolí. Tiše se v duchu modlila ke všem božstvům co existovaly, hlavně však k bohyni Frigie. Měla její přízeň, doufala proto, že jí pomůže rozpoznat hranice Elfí říše.

  Pozdě při západu slunce dojeli k úzkému potůčku. Od ostatních se lišil tím, že byl čistý. Křišťálová voda se přelévala přes kameny hladké jako sklo. Oblázkové dno bylo jasně vidět. Courtney si vydechla. Tady to je. Věděla, že elfové se starají o své potoky a říčky jak ve své zemi, tak i mimo ni.

  ,,Jsme tady,“ vydechla Courtney. ,,Sta.....stačí přejít tu řeku a jsme tam.“ Lukas se na ni podíval.

  Díky četným tržným ranám ztratila mnoho krve. Seděla na Arletě bledá a shrbená, jako by na ni tlačila jakási neviditelná síla. Měla pod očima hluboké stíny, vyprahlé rty a prázdný pohled. Jiskra a veselé ohníčky se ztratily kamsi do neznáma. Lukasovi jí bylo líto.

  ,,Dej mi uzdu Courtney.“ vybídl ji. Poslechla ho a společně překročili hranice Elfí říše.

  Na první pohled vypadala Elfí říše jako každý druhý listnatý les,jen hodně rozsáhlý. Ale už na ten druhý, vypadala nesrovnatelně jinak.

  Nikde nebyl žádný padlý strom, spadané větve, či přebytečné listí. Lesní kvítí tu kvetlo na každém kroku a vzduch byl prosycen zvláštní atmosférou. Byla to taková velká, dobře opečovávaná zahrada.Ptáci tu zpívali jako o závod.

  Lesní elfi milují lesy a starají se o ně s láskou. Nedopustí, aby bylo nějakému stromu či rostlině ublíženo. Nechávají les růst volně a jen pokud je to nutné odstraní přebytečné a nemocné stromy. Starají se o potoky, zvířata a rostliny. Jsou velice dobří léčitelé, zahradníci a bojovníci.

  Courtney se pousmála. Bylo tu pěkně. Dokonce i bolesti se daly lépe snášet, ale stále byly velké. Pohybem zakrvácené ruky dala Lukasovi znamení, aby zastavil.

  ,,Co se děje?“ zeptal se tiše.

  ,,Jsou.....jsou všude....kolem nás,“ šeptala syčivě Courtney.

  ,,Ale kdo?“

  ,,Elfové.“  Jen to dořekla, ze všech stran se vynořilo velké množství jezdců na koních a s napjatými luky.

  Elfové jsou zvláštní národ Yorganu, hned vedle trpaslíků, skřítků a víl. Jsou vysocí, vznešení a krásní. Mají dlouhé světlé vlasy, které se na slunci lesknou jako zlato, velice světlé oči podobné dvěma bledým safírům. Lesní elfové bývají oděni v pohodlný šat stejné barvy jako okolní příroda. Vznešené hlavy jim každému obepíná jednoduchá obroučka ze zlatistvého, tepaného drátku. Jezdí na koních výhradně bílých. Tito koně jsou nejlépe živená zvířata, nadmíru krásná. Luky které vznikají pod jejich hbitýma rukama jsou lehké, dobře tvarované a švitoří jako vlaštovičky. Je to velice jemná práce. Jejich luky patří mezi nejlepší zbraně.

  Jak se seskupili kolem Courtney a Lukase, šel z nich přece jen strach. Tvrdé pohledy, bez jediného záchvěvu napjaté tětivy….. Pak jeden z nich vystoupil; zřejmě to byl velitel protože řekl ostatním aby sklonili luky.

  ,,Kdo jste, a co chcete?“ zeptal se přísně. Po jeho slovech byly luky na ně zase namířeny.

  ,,Jmenuji se Courtney a toto je můj společník Lukas. Máme úkol osvobodit mistra Friga. Mám.....mám......přízeň.......přízeň bohyně Frigie a Srdce země. Prosím vás o pomoc.......“

  ,,To by mohl říct každý. Máš nějaký důkaz?“ zeptal se jako by nic. Bylo ale vidět, že si všiml jejích zranění.

  ,,Samozřejmě. Ta – tady.“ zadrhávala se Courtney čím dál víc. Ukázala mu pravou ruku, náušnici, čelenku a krystal Alenor. Když na ni promluvil ve Starohardštině, jazykem elfů, bez obtíží mu odpověděla; vzala to jako samozřejmost. Docela si už zvykla. Kapitán si ji začal prohlížet. Co na ní mohl vidět?

  Courtney byla bledá, na hřbetě Arlet se držela pouze na čestné slovo a její oči v mrtvolně bledé tváři těkaly nepřítomně sem a tam.

  ,,Jestli tu ten chlap bude jen tak stát, tak mu asi jednu vrazím“ pomyslela si.

  Kapitán se otočil na jiného elfa a řekl mu cosi ve Starohardštině. Courtney rozuměla, ale neslyšela. Když kapitán domluvil, mladý elf odběhl. Ztratil se mezi dvěma mrknutími oka.

  ,,Nyní pojďte se mnou,“ vyzval je. Courtney se už neudržela, sklouzla z Arletina hřbetu. Lukas ji podepřel, aby mohla stát.

  ,,Bude to dobrý? Mám vést Arlet?“ zeptal se.

  ,,Buď tak laskav,“ zašeptala a předala mu uzdu. Tupá bolest jí otupila smysly, byla schopná jen jít za kapitánem, doprovázená družinou lesních elfů. Šli dlouho a Courtney už začaly docházet síly. Kapitán se občas ohlédl aby zjistil jestli může. Tak šli asi půl hodiny.

  Konečně se zastavili. Dorazili na louku plnou stromů. Jeden strom vedle druhého, ani jeden nebyl stejný s druhým, všechny byly odlišné. Ale všechny úchvatné. Vzpínaly se až k samotnému nebi.

  Ostatní elfové z družiny se vydali každý k jednomu stromu; zdálo se, že každý má svůj. Postupně se v nich….ztráceli. Nakonec zůstali jenom Lukas, Courtney a kapitán. Zastavili se před ohromným rozložitým dubem. Koně nechali volně, ať se pasou; později pro ně přišli elfové ze stájí a postarali se o ně.

  ,,Prosím, následujte mne,“ vyzval je kapitán. Pak šel přímo proti stromu a zmizel v něm. Courtney uposlechla a pomalu šla ke stromu. Nepřemýšlela, jen se pohybovala kupředu. Šla pomalu a potácela se; každý pohyb ji stál ohromné úsilí.

  Každý krok sváděla těžký boj se svým tělem. Musela vydat ohromnou energii, aby se nezhroutila. Bolesti opět začaly nabývat na síle, zase byly k nevydržení. Zastavila se před kmenem stromu. Cítila na sobě Lukasův pohled. Neohlédla se. Pomalu zvedla ruku. Dotkla se kmene. Ale její ruka, místo aby se dotkla tvrdé kůry, jí projela jako vodou. Za rukou pak šla celá paže. Byl to velmi zvláštní pocit – vidět svoji ruku, jejíž polovina už nebyla ve stromu vidět a přitom ji cítit. Zavřela oči a proplula za rukou.

  Courtney se rozhlížela. Když prošla stromem ocitla se v zahradě s fontánou. Kapitán na ně už čekal. Vyčkali než stromem projde i Lukas a pak se vydali překrásnými zahradami, loubími a alejemi pryč.

  Dorazili ke dveřím z načervenalého dřeva. Kapitán otevřel dveře a pustil je dovnitř. A to, co tam Courtney spatřila, bylo to nejkrásnější co kdy viděla.

  Nevěděla jak, ale ocitla se v překrásném paláci. Místo sloupů se tyčily ohromné stromy, jejichž kořeny se proplétaly; místo po drahých kobercích, kráčeli po měkkých kobercích ze zelených lístků. Místo stropu se nad nimi klenula klenba z bílého kamene pokryta něžnými zelenými lístky. Na konci dlouhé chodby, která byla pokryta lístky a drobnými bílými kvítečky, se tyčily další dveře, obpletené větvemi.                                                             

  Dveře byly ze světlého dřeva, pokryty bohatým ale jemným řezbářským zdobením, jako perokresbou. Courtney s námahou vystoupala tři schody a přede dveřmi padla na kolena. Ne vážně. Už toho má plné kecky. Co třeba nosítka, Říká jim to něco? Kapitán se k ní otočil. Viděl její zranění, mrtvolně bledou tvář a hořící oči. Byl by ji hned poslal k Léčiteli, ale měl rozkazy. Sklonil se k ní a pomohl ji vstát.

  ,,Nejdříve musíme k našim Vládcům, chtějí vás vidět. Pak si půjdeš ošetřit rány. Vydržíš to?“ zeptal se tiše. Courtney se na něj podívala pohledem, který naznačoval že ho má za blázna. Přesto kývla, jako že rozumí. S pomocí Lukase se snažila udržet ve vzpřímené pozici. Rozklepala se jí kolena, ale zkusila nesesypat se.

  Kapitán přišel až ke dveřím, položil na ně ruku a řekl heslo ve Starohardštině.

  ,, Las na kraden, i tolo viregaren,“ pronesl tiše a dveře se otevřely. V tom stejném okamžiku se ze dveří vylilo světlo bílé jako sníh a tak oslnivé, že vniklo i pod pevně zavřená víčka Courtney a Lukase. Pomalu uhaslo, nebo se spíše utlumilo. Ale i tak se museli ještě hodnou chvilku rozkoukávat.

  Když si zvykli na tlumené světlo, které nyní panovalo v místnosti, poznali před koho se dostali. Byly to dvě vysoké a sličné postavy. Ocitli se před vládci Elfí říše.

                                                         kapitola první

                                                         Příběh začíná

  Courtney pádila jako s větrem o závod. Pod bundu tiskla balíček. Konečně! Konečně se dočkala! To byla ale doba, než si našetřila ze svého mizerného kapesného na tuhle knížku!

  Od začátku prázdnin chodila každý den do knihkupectví a dychtivě listovala stranami tohohle zázraku. Jmenoval se Proroctví stříbrného draka a příběh  napsal autor naprosto skvěle. Až na to, že jeho jméno nebylo uvedeno. Objevila knihu na konci školního roku, když se ze školy vyhrnula s vysvědčením. S velmi pěkným vysvědčením, nutno podotknout.

  Courtney Taylorová, patnáctiletý teenager a holka s hlavou plnou fantazie. Chodila na základní školu v ulici Lowerstreet. Spolu s rodiči a malou sestrou bydlela v malém, útulně zařízeném domku na Garriton road 45, kousek od Londýna.

  Courtney měla dlouhé,  kudrnaté špinavě blond vlasy a modro šedé oči. Chodila na hodiny jezdectví a pomáhala v útulku pro psy. Jenže teď byly prázdniny. Fajn čas, jenže všechen ten volný čas musela být doma. Bůhví proč, ale zrovna tyhle prázdniny se jezdecký klub uzavřel kvůli renovaci a útulek byl zaplněn pomocníky. A všichni kamarádi se rozvalovali na plážích…

  Rodiče i se setrou byli pryč - jeli na nějaké obchodní cesty a sestra byla na letním táboře. Babička na ni občas chodila dohlížet - jinak měla Courtney dům sama pro sebe.

Ne, vůbec, ale vůbec se tu nenudila. Jediným úkolem bylo pravidelně uklízet a docházet na nákupy. Jinak nic víc. Větší nudu si člověk nedokáže představit. Ale jak se říká Kdo si hraje nezlobí. A Courtney byla velice podnikavé dítě pokud se jednalo o rošťárny. A pokud bylo s kým je podnikat.

  Teď uháněla jako o život domů. Proroctví stříbrného draka měla možnost číst jen v knihkupectví a to ještě s prodavačkou za zády. Zrovna když byl příběh nejzajímavější, tak ta hnusná ženská pěkně hlasitě vyštěkla ,,Budete si přát?“ Courtney musela knížku zavřít a odpovědět ,,Ne, děkuji, jen jsem se dívala.“ Opravdu povzbuzující.

  Spatřila zelináře, který stával vždycky poblíž jejich domu a byl to takový orientační bod, (protože všechny domky si byly podobné jako vejce vejci). Za okamžik už vbíhala na příjezdovou cestu k domku, číslo popisné 45. Ale místo, aby vytáhla klíče, se jen pohrdavě ušklíbla na hlavní vchod. Proč si nedopřát zase po dlouhé době jeden extra příchod?

  Oběhla dům, a zastavila se před oknem do kuchyně. Vytáhla spod bundy svůj drahocenný poklad, zabalený v ozdobném papíře, a položila ho na parapet. Jednou nohou stoupla na pařez a vyhoupla se ke svému majetku. Kličkou zvenčí otevřela okno a po hlavě vpadla dovnitř.

  ,,Jauva!“ zasyčela, jak si třela koleno. ,,Budu muset vylepšit přistání,“ pomyslela si, jak vstávala. Ještě vzala knížku. Vyšla z kuchyně, prošla předsíní a ocitla se v obývacím pokoji. Na stolku byl vzkaz od babičky.

                                               Ahoj Courtney. Je tu hodně práce. Budeš muset uklidit a zajít na nákup. Uvařila jsem ti trochu špaget, jsou v troubě. Odpoledne ještě prosím zajdi na poštu, lístek pro vyzvednutí je na kuchyňské lince. Rodiče přijedou za týden. Měj se hezky a opatruj se!

                                                                                              Babička

  ,,No to je gól,“ zahalasila nahlas Courtney. ,,A to jsem se chtěla pohodlně usadit s hrnkem horké čokolády, udělat si atmosféru....“ Mrkla na hodinky. Bylo půl páté.

  ,,Na špagety se vykašlu. Stejně se to zase nebude dát jíst. Skočím na poštu, ať to mám za sebou. Zavírají v pět… Ale to abych běžela!“ ťukla se do čela. ,,Naštěstí to není daleko.“

  Sebrala tašku na balík a na nákup. Peníze si vzala z keramického hrnečku v kuchyni, popadla klíče a vyšla do chladného podvečera. S hlasitým bouchnutím dveře zase zavřela. Usmála se při pomyšlení, co by řekla babička na její příchod a odchod.

  ,,Máš už patnáct roků, už jsi pomalu dospělá slečna. Neměla bys takhle třeštit, ale chovat se přiměřeně svému věku….“ Ach bože babi….Obešla dům ke vchodovým dveřím a chvilinku setrvala, uchvácena pohledem, který se jí naskytl.

  Slunce se sklánělo k obzoru, mělo barvu krve. Bylo jasné, že bude pršet. Od východu se táhly tmavé mraky. Chvíli stála, než si vzpomněla, že měla jít na poštu. Rozběhla se tedy tím směrem.Vyzvedla ten balíček pro babičku, přičemž si skvěle popovídala s paní za pultem a ještě skočila na nákup. Nakoupila všechno, z čeho se dalo přežít alespoň jeden další týden. Minimálně.

  Zpátky domů se to tolik neletělo, taška byla ukrutně těžká.

  ,,Sakra, to váží tolik ten nákup, nebo ten balík? Mám dojem, že ta taška co nevidět rupne,“ říkala si Courtney na třetím rohu ulice. Vzala tedy tašku znovu do ruky a toužebně myslela na Proroctví stříbrného draka.

  Musela jít ještě dlouho, než dorazila k domu číslo 45. Dále nutně potřebovala v přeplněné tašce najít klíče, odemknout a pěkně za sebou znovu zamknout. Jako šikovná holčička. Ušklíbla se.

  Po cestě zpátky se nepříjemně ochladilo, ale bylo krásně teploučko. Sundala si bundu, pověsila ji na věšák a vydala se do kuchyně vybalit nákup. Jak ho pomalu vybalovala a ukládala postupně všechny věci na své místo, byla myšlenkami v úplně jiném světě. Balíček pro babičku nechala na stole v předsíni.

  Docela jí vyhládlo. Člověk by neřekl, jak při tak malé činnosti může tělo spotřebovat tolik energie. Otevřela troubu a spatřila hrnec lákavě vyhlížejících špaget. Nejdřív ale vzala vidličku, vytáhla jednu, prohlídla ji, očichala  a ochutnala. Vzápětí však vyprskla. Jestli tahle byla napůl syrová, tak v tom případě jsou dopola uvařené všechny.

  Babiččinou obrovskou zálibou bylo vaření. Pokud by to šlo, byla by označena jako největší fanatik do vaření. Ovšem mělo to malý háček - cokoliv, opravdu cokoliv, co uvařila nebylo k jídlu. Buď to bylo spálené na uhel nebo nedovařené. Ale vždycky svého syna i s celou rodinkou zvala na večeři. Nutila je k jídlu, ale sama se ho ani nedotkla. Těžko říct, jestli věděla jakou to má chuť, nebo si jen nechtěla ,,odtrhávat jídlo od úst, když vám to tak šmakuje.“

  Courtney si radši udělala velký hrnek horké čokolády a zamířila do obýváku. Tam se uvelebila v pohodlném ušáku. Většinou v něm sedával táta, protože v něm vypadal důležitě a moudře. Ale Courtney v něm vypadala jako panenka na hraní. Sáhla po vytouženém předmětu, který tak pracně ukořistila. Byl to poslední kus.

  Začala odbalovat ozdobný papír. Pomalounku, jako hledač, který právě objevil nějaký div. Konečně byl papír dole.

  Vynořila se z něj černě vázaná kniha, se stříbrnou ořízkou. Převaz knihy byl z velice jemné látky, podobné hedvábí. Na vazbě byl ze stříbrného kovu vytepán drak. Byla to velice jemná práce, každý detail tam byl znát. Drakovy šupiny, každý ohyb svalu.....

  Ale nejzajímavější byly jeho oči. Zářily kovovým leskem a ta barva - rudé s černými zorničkami. Když Courtney pohnula hlavou, zdálo se jí, že se ty oči dívají. Vypadaly neskutečně živě.

  Nemohla se na toho draka vynadívat. Vypadal opravdu jako živý. Pod magickým zvířetem se skvěl nápis  Proroctví stříbrného draka. Pohladila ho, a otevřela knížku.

  Hned na první stránce upoutala její pozornost jakási báseň. Byla psaná ozdobným kudrlinkovým písmem, stejně jako název knihy, a skoro se nedala přečíst.

                        Ty dychtíš po novém příběhu,

                         tak se nelekej a začni číst tuto knihu.

                                    Na  jejích stranách nová dobrodružství objevíš,

                                    však nelekej se, dík strachu se nic nedozvíš.

                                               Příběhem zajímavým provede tě tato kniha,

                                               jak chuť budeš mít, začni zase znova!

  ,,No páni,“ vydechla Courtney. ,,Tohle mě na sto procent vždycky uchvátí.“  Dychtivě prolistovala celou knížku a nechala se ovanout jemným vánkem, který vznikl rychlým otáčením stránek.. Listy byly na omak drsné, ale vypadaly jako ten nejjemnější papír. Každé první písmeno nové kapitoly bylo překrásně vyvedeno. Znázorňovalo například hrad se spoustou věží a hlásek, s vlající vlajkou na cimbuří, nebo třeba ruku, z níž vystřeloval paprsek. Bylo to nádherné.

  Ale když otočila stranu, na které byla uvítací báseň, namísto příběhu byl podivný obraz. Byla to brána, její tvar připomínal gotický lomený oblouk, o kterém se učili ve škole. Oblouk však nebyl bez ozdob. Pokrývala ho spousta lístků a tančících plamínků. Na vrcholu brány se vzpínal drak, úplně stejný jako na obalu. Po jejím obvodu byl nápis ze stříbra:                                                                     

                     Infralertum si ja vente. Na osia i hilloninge

  Přečetla ta slova nahlas, ale nic se nestalo. Slova jí z úst vyplula tak zvučná a melodická až se zalekla. Odtrhla oči od toho podivuhodného obrazu a pohlédla z okna ven. Venku byla úplná tma a na okno dopadaly těžké dešťové kapky. Kdesi v domě bouchlo okno. Courtney knihu odložila na malý stolek a utíkala okno zavřít. Bouchalo nahoře v ložnici.

   Zavírala ho s velkými obtížemi. Venku fučel silný vichr. Dešťové kapky jí dopadaly na tvář a do vlasů, za chvíli byla celá mokrá. Nakonec se jí přece jen podařilo to zpropadené okno zavřít. Po nebi sjel klikatý blesk.

  ,,Moc se nevztekej. Běž si otvírat okna k někomu jinému,“ pravila k dešti a k větru nasupeně Courtney. Vítr jako by utichl, a pak se znovu rozfučel.

  Zašla do koupelny, a trochu si vysušila hlavu. Když se vrátila dolů, byla všude tma.

  ,,No skvěle. Vypadly pojistky. Tohle se snad může stát jen mě,“ pravila navztekaně. Popaměti se vydala do kuchyně, najít svíčky. Našla jich pár na poličce, dokonce i se zapalovačem vedle. Zapálila jednu a spolu s ostatními ji zanesla do obýváku. Další blesk sjel po inkoustové obloze a uši zaplnil hrom. A ve světle jedné svíčky a sekundové záři blesku spatřila něco, co ji vyděsilo.

  Tam, kde dřív stával krb, teď stála brána, úplně ta samá co byla vyobrazená v knize. Tak mohutná a vznešená… Opatrně, s notnou dávkou zvědavosti přistoupila blíž. Brána se zdála být z pevného kamene. Od knižního zobrazení se ničím nelišila - byla pokryta jemnými lístky a jakoby mihotajícími tančícími, plamínky. Na vrcholu se vzpínal drak. Vypadal tak živě a jeho rubínové oči ji propalovaly ohnivým pohledem. V bráně se třpytně leskla voda. Vlastně ne, při bližším pohledu poznala, že to je zrcadlo. Pohlédla na sebe v domnění, že uvidí samu sebe. Ale jak se spatřila svůj odraz, zajíkla se.

  Ze zrcadla se na ni díval úplně někdo jiný. Byla to samozřejmě Courtney, ale vypadala starší, asi tak na devatenáct let. Vlasy, ve skutečnosti kudrnaté, vyhlížely v zrcadle rovné. Oděna byla v dlouhé, černé kalhoty do bot, přes které měla oblečenu sukni barvy zeleného listí. Zelený top do pasu, jen o málo tmavší než sukně, s dlouhými plandavými rukávy byl prošit jemnou stříbrnou nití. Boty byly černé barvy s nízkou pevnou podrážkou. Přes ramena měla přehozen tmavě zelený plášť s kápí, dlouhý až na zem. Na krku se jí jasně blýskal amulet s nádherně zeleným krystalem.

  Courtney se na sebe nemohla vynadívat. Prohlídla se ze předu, zezadu, i z boku. Dále velmi důkladně zkoumala pozadí za svou osobou: viděla palouček nějaké neznámé země. Stál tam úchvatný kůň béžové barvy s bílou hřívou i ocasem, na hřbetě sedlo ušité z načervenalé kůže.  Courtney se dívala dlouho. Naráz se cosi změnilo. Dívka v zrcadle udělala pohyb, velmi pomalu, jako kdyby lákala Courtney ať projde bránou. Usmívala se při tom, ale její oči prozrazovaly něco úplně jiného.

  ,,Co říkáš - mám jít dovnitř?“ zeptala se rozechvělým hlasem Courtney. Nedoufala, že ji dívka uslyší. Jak byla překvapená, když se smutně pousmála a znovu zopakovala ten pohyb. ,,Dobře, jak myslíš. Já tedy jdu, ale ručíš za mne ty,“ řekla Courtney. Rozhlédla se po pokoji, jako by se chtěla rozloučit. Absolutně totiž neměla páru, do čeho se vrhá, ani nevěděla, zda se sem ještě někdy vrátí. Ale vypadalo to na naprosto dokonalé dobrodružství a v téhle nudné době Courtney vítala jakékoliv zpestření.

  Váhavě udělala jeden krok, pak druhý. Ještě mohla couvnout, dát od tohohle ruce pryč. Pokračovala ale směle dál. Při třetím kroku zaváhala, ale pak natáhla ruku a chtěla se zrcadla dotknout. Jenže její ruka hladce proplula, jako by tam nebyla žádná stěna, ba ani zrcadlo. Jako by tam byla voda.

  Najednou se jí zamotala hlava. Celá místnost se rozplynula, viděla ji rozmazaně. Barvy se slily v podivnou míchanici. Začínalo se jí dělat špatně. Kolem sebe slyšela zvuky, které nedokázala identifikovat. Modlila se, aby už to skončilo.

   Pak její okolí zase nabylo ostrých tvarů. Stála na palouku, ne v obývacím pokoji. Dívala se na bránu kde viděla obývák jejich domu. Ale potom se obraz začal vytrácet a v bráně se objevil mlžný opar. Nakonec se brána začala zmenšovat, byla stále menší a menší, až z ní zbyla jen tečka, která se také rozplynula ve vzduchu.

  Zničehonic zatočil svět a ztratila vědomí.

                                                       kapitola druhá

                                                 Nic není jak se zdá

  Courtney se omámeně probírala. Jen nejasně si uvědomovala kde je. Ležela na hebké zelené trávě. Vedle ní se klidně popásal kůň. Připadalo jí to neskutečné. Jak mohla projít bránou s pevným naleštěným zrcadlem a ocitnout se na druhé straně?

  Když se chtěla poškrábat na své paži, zjistila, že místo roláku má ten zelený top. Postavila, trochu zavrávorala. Když už jakž takž pevně stála, nadechla se a prohlédla se od shora dolů. A málem se znovu sesula na zem.

  Měla na sobě ten samý oděv, včetně dlouhého, tmavě zeleného pláště, jako měla dívka v zrcadle. Dokonce i vlasy, prostě všechno. Navíc i dvě velmi přesné vyvážené vrhací dýky, schované v pouzdrech na vnější straně bot. Začala uvažovat a snažila se nevnímat nepříjemný pocit strachu.

  ,,Copak jsem uvnitř toho zrcadla, brány či co to bylo?“ vyslovila svou domněnku nahlas. ,,Jak je tohle možné?“

  ,,Zapomeň na fyzikální zákony platící v tvém světě, Courtney,“ ozval se za ní hluboký melodický hlas. Otočila se a spatřila draka. Nebyl jí zas až tak neznámý. Byl stříbrný a měl rudé oči. Byla si jistá, že ho někde viděla, jen si nemohla upomenout kde. O tomhle ale nepřemýšlela. Ono když se někdo dívá do ohromné tváře bájného zvířete, velkého skoro jako jejich dům a ještě rozumí co říká, tak se hlavně modlí aby ho nesežral.     

  ,,Jak víš jak se jmenuji?“ zeptala se vyděšeně, ale naráz si vzpomněla odkud ho zná. ,,Počkat! Ty jsi ten drak z obalu knihy?

  ,,Ano, je to tak. Trochu ti to trvalo,“ pousmál se.

  ,,Hele, já s draky nemluvím každý den. A když je člověk zkoprnělý, moc rychle mu to neuvažuje. Zvlášť, když vy byste měli být už druhem na vymření ne? Tak se nediv, že se zadrhávám v konverzaci.“

  ,,Není to zas tak hrozné. Mluvil jsem s horšími.“

  ,,Tohle bych nejspíš měla brát jako poklonu, že?“

  ,,Taky to poklona byla,“ řekl drak s jiskrou v oku. Flirtující drak, no výborně.

  ,,Dobře, dobře, teď mi prosím vysvětli, proč jsem tady?“

  ,,Víš, ještě dávno předtím než jsme byli ,druhem na vymření‘ jak říkáš, jeden můj.. …hm…velmi dobrý přítel měl vizi.“

  ,,Aha,“ Nic duchaplného, na to že v mluvení byla nejlepší ze třídy a se svou proříznutou pusou byla velmi dobře známá.

  ,,Viděl nesnáze, opovrhování, vybíjení draků, zkrátka jedním slovem – zlo. Předpověděl také to, že až bude zajat nejlepší přítel draků, přijde k nám člověk z jiného světa. Zachrání Yorgan před nadvládou absolutní temnoty a zla. No a to jsi přišla ty.“

  ,,Ale já si jenom koupila knížku!“ zaprotestovala Courtney.

  ,,Právě proto,“ usmál se drak. ,,Knížka zakoupená v knihkupectví tvou osobou, je jedna ze tří kopií kroniky Yorganu. S každým novým dobrodružstvím se kronika sama přepisuje. Ty byly strategicky rozmístěné tak, aby Vyvolené dítě jednu objevilo a koupilo si ji. V knížce byl kouzlem umístěn portál –“

  ,,Jasně, ale tu knížku si prohlížely tisíce lidí!“ namítla dívka.

  ,,Kouzlo se spustilo jen se značkou, kterou mělo pouze Vyvolené dítě.“

  ,,Jakou značkou?“ zeptala se Courtney. ,,Ale vždyť –“ Podívala se na své ruce. Nic. Otočila je dlaněmi vzhůru. Na obou byla malá, stříbromodrá hvězdička. Zapřísahala by se že ji ještě včera neměla…

  ,,Touhle značkou.“

  ,,Dobrá tedy. Ale to musí být omyl, já nemůžu zachránit svět! Co bych tady dělala? Nic neumím!“

  ,,Umíš, jen o tom ještě nevíš. Čím déle budeš zde tím více se tvé schopnosti budou zlepšovat a rozvíjet.“

  ,,Ale proč jste si vybrali zrovna mne? Kruci jsem vcelku obyčejný člověk jako všichni ostatní.“

  ,,Nejsi obyčejná. Jsi Vyvolená protože věříš. Věříš v nás, magické tvory, v kouzla, máš fantazii. Díky tomu jsi tady.

  ,,Jen kvůli mé fantazii a víře? To snad ne!“

  ,,Dost povídání. Čas běží. Musíš zachránit mistra Friga - je to onen přítel draků a čaroděj – a rovněž zničit zlo. Jmenuje se Cliffen . To je tvůj úkol, kvůli kterému jsi tady,“ dopověděl drak. ,,Na krku máš krystal. Jmenuje se Alenor a je v něm spoutána síla země. Baron Cliffen má už zbylé tři - krystal ohně, vody a vzduchu. Musíš mu je vzít.“

  ,,Ale proč?“

  ,,V nesprávných rukou můžou udělat pěknou paseku. Zvlášť ten ohnivý. Musíš je schovat na bezpečné místo. Aby byly v bezpečí.“

  ,,A jak to mám udělat?“ vyhrkla Courtney. Začínala mít čím dál větší strach.

  ,,Na to přijdeš,“ řekl drak a podíval se nahoru.

  ,,Potěšující.“

  ,,Měl bych letět. Zatím se měj...“

  ,,Počkej chvíli! Jak se dostanu z tohohle lesa?“ zeptala se ještě.

  ,,Jo promiň....já zapomněl,“ klepl se do hlavy drak až to zadunělo. ,,Je to tamhleta pěšina. Za dva dny se dostaneš k vesnici. Tam ti poradí další cestu. Cliffenův hrad leží na úpatí Temných hor. Drž se!“ řekl drak a odletěl. Ale jak! Roztáhl pleskavě svá obrovská křídla a s mohutným mácháním zdvihl své tělo do vzduchu. Bylo to trochu jako když vzlétá vrtulník.

  ,,Fajn,“ zamumlala, ,,tak fajn….“ Když odlétal, pocítila, že ji něco tlačí do nohy. Hmátla do boty a vytáhla přesně vyvážený vrhací nůž. Pokrčila rameny a zasunula jej zpět.

  Courtney se otočila a podívala se na koně. Byla to klisna. Velmi dobře stavěná na vytrvalé běžení. S hladkou lesklou srstí. Na uzdě měla vyraženo jméno Arlet. Kromě sedla měla Arlet na hřbetě ještě sedelní brašnu – po krátkém prohledání bylo patrné, že jde o zásoby. Zjevně se tu na ni přichystali opravdu důkladně.

  ,,Tak co Arlet, máš chuť se projet?“ zeptala se klisny. Arlet v odpověď na otázku zvonivě zařehtala a zvedla se na zadní.

  ,,Fajn, to nejspíš znamená ano, že?“ ujišťovala se Courtney se smíchem. ,,Ale abych se s tebou mohla projet, musíš stát  klidně.“

  Arlet se uklidnila a za chvíli už tryskem cválaly ven z lesa. Běžela rychle a lehce, jako by na sobě nikoho nenesla. A Courtney byla vděčná za hodiny jezdectví - teď se jí hodily. Alespoň jednou věcí v tomhle podivném světě si byla jistá – umí dobře jezdit na koni. Přece jen to trénování zúročí. Sice ne na soutěži, ale to se přece neřeší. Čas letěl s nimi, bylo to nádherné. Šeřilo se, když vyjely ven z lesa.

  ,,Poslyš Arlet, pojedem ještě kousek a někde se utáboříme. Souhlas?“ zeptala se. Arlet pohodila hlavou a odfrkla. Celé odpoledne jely bez přestávky, téměř tryskem. Už by si celkem ráda odpočinula.

  ,,Vím že se ti to nezamlouvá, ale u lesa se utábořit.....mohly by chytnout větve.....“ 

  Arlet zastříhala ušima a přidala do kroku. Zdálo se, že se jí to tu taky nezamlouvá.

  Jely ještě chvíli, ale pak se zarazily. Z palouku před nimi se ozýval hlasitý hovor, spíš hádka.                   

  ,,Ne, já ji našel, a taky si ji odvedu!“

  ,,Ano, ale já tě na ni upozornil, a tudíž jsem ji našel první já.“

  ,,Ne já ji odvedu!“

  ,,Pusť ji!“

  ,,Ne!“

  Courtney zvědavě pobídla Arlet, ať jde blíž. Na mýtině spatřila dva hromotluky, jak se hádají o….vílu! Skutečně, byla to víla. Doopravdická a tak překrásná. Měla jemné růžové šaty, bosé nohy a nádherné zlaté vlasy. Vypadala spíš jako dítě. Tak si ji vždycky představovala….Courtney pobídla Arlet kupředu.

  ,,Promiňte pánové že vás ruším, ale když se nemůžete dohodnout, dejte ji mě. Postarám se o ni, dobře vám zaplatím,“ pronesla pěkně nahlas Courtney. Chlapi se přestali pošťuchovat a upřeně na ni zazírali.

  ,,Kdo jsi?“ zeptal se ten větší. A zjevně i tupější. Soudě podle toho výrazu….

  ,,To je myslím jedno. Dáte mi tu vílu dobrovolně nebo ne?“ zeptala se a založila si ruce. Chlapi se na sebe podívali.

  ,,A co nám za ni dáš?“

  ,,Copak bysta za ni chtěli?“ zeptala se laškovně Courtney.

  ,,Copak bys nám za ni dala?“ Bylo vidět, jak ji svlékají očima a hltají její postavu….

  ,,Tohle!“ zaječela Courtney, rychlostí blesku vytáhla dýky z bot a hodila je. Zasáhla oba dva do srdce. Arletina jezdkyně zamrkala. Nikdy nožem neházela a teď se dokonce i trefila. Byla vyděšená i překvapená zároveň.

  Víla, kterou oba nože minuly o pouhou píď sebou polekaně trhla a odběhla na stranu. Tam se zhroutila do trávy a bázlivě se dívala na dívku, která jí zachránila život.

  ,,Nemusíš se bát. Já ti nic neudělám,“ řekla smířlivě Courtney a sesedla z Arlet. Celá rozklepaná přešla k mrtvolám těch chlapů a zarazila se. Dívala se do jejich tváří, tuhnoucích v poděšeném úleku. Nikdy člověka nezabila. Ale zjevně to bude nutné pro přežití v téhle zemi. Sehnula se a vytrhla zbraně z jejich těl. Otřela krev o trávu a zastrčila je zpět do pouzder v botách. Pak přešla k víle a natáhla ruku. Víla ucukla.

  ,,Jmenuji se Courtney. A jak ty?“ představila se.

  ,,Já jméno nemám,“ řekla hláskem, jako když kanárek zapípá. Něžně, jako pohlazení, ale s nádechem pevnosti země.

  ,,No to nevadí. Rozdělám oheň. Určitě ti je zima,“ pravila Courtney, přešla ke koni, zašátrala v sedelní brašně a vytáhla křesadlo. Začala rozdělávat oheň. Nešlo jí to lehce, ale po několika minutách dlouhého úsilí se jí to přece jen podařilo. Na holku z města celkem slušný výkon. Pak vytáhla z tlumoku dvě jablka a jedno podala víle. Druhé rozpůlila pomocí nože. Nejdřív ho ale opláchla ve vodě, kterou nalezla v láhvi v sedelní brašně. Železitá chuť krve smíchaná se sladkostí jablka není nic moc příjemně chutnajícího. Jednu půlku jablka si nechala a druhou nabídla Arlet. Ta začala vděčně a hlasitě chroupat.

  ,,Poslyš, ty znáš nějakou vesnici nedaleko odtud?“ zeptala se Courtney

  ,,Ale ovšem. Je odtud den a půl, tímto směrem,“ odpověděla víla a ukázala jí ho rukou jako z alabastru. Pak si ji začala zkoumavě prohlížet. ,,Ty nejsi z Yorganu, mám pravdu?“

  ,,Jo, to pravdu máš,“ řekla Courtney a začala vyprávět celou tu patálii s knihou Proroctví stříbrného draka, o té bráně se zrcadlem a o drakovi. Vcelku slušná a hodně dlouhá pravdivá povídačka. Po celou dobu ji víla velmi pozorně poslouchala.

  ,,No a pak mi řekl o mistru Frigovi a o Cliffenovi. A já navíc vůbec nemám páru, jak ho mám zničit,“ ukončila své vyprávění Courtney. Víla se rozesmála, jako cinkající zvonečky. Ale pak zase ztichla. Chvíli seděla se zavřenýma očima. Když promluvila, naléhavost jí zněla v hlase.

  ,,Les mně volá. Jak ho porazit, to nevím, ale že jsi mi pomohla, něco ti dám,“ pravila víla a odněkud vytáhla malý kožený váček, převázaný duhovou tkanicí.

  ,,Tady máš kouzelné kameny,“ řekla a podávala jí je. ,,Jsou na nich znaky. Když budeš potřebovat pomoc od ohně, vybereš si ten s ohnivým znakem a hodíš ho na zem. Prosté, ale účinné. A taky dost nebezpečné,“ vysvětlovala. ,, Ale je jich málo, šetři jimi!“ pohrozila prstíkem, se smíchem zvedla ruce nad hlavu, zatočila se a byla pryč.

  Courtney chvíli ohromeně zírala na prázdné místo, kde před chvílí stála víla.

  ,,Dobře.....fajn.....uklidni se.....“ říkala si. ,,Mluvila jsi s drakem. Zabila jsi dva lidi. Přímo před očima ti zmizela víla, ale ty se budeš chovat, jako by to bylo přirozené.“ Chvíli byla zticha. ,,Jenže to není přirozené!!“ vyjekla nahlas. Za tu dobu co hovořila s vílou se setmělo.

  Pomalu se začala ukládat ke spánku. Místo polštáře si dala sedlo a lehla si na deku. Přikryla se svým pláštěm. Byla teplá noc a navíc byla u ohně. Dělala to, jako by to pro ni bylo přirozené. Divné.

  ,,Není to přirozené......není,“ špitala ještě než usnula. Potom už ale spokojeně oddychovala, a nic ji nevyrušilo. Arlet ze spaní trochu odfrkla, ale zase se ponořila do svých snů, plných luk, jezer a volnosti.

  Courtney byla unavená, ale přesto se jí zdálo plno snů o domově, rodičích sestře.....ale i novém a podivném úkolu který na ni připadl zcela náhodou. Byla to vůbec náhoda?

  Netušila ani jedna, že jsou sledovány zpovzdálí cizí osobou. Dotyčný měl plášť s kápí, kterou měl staženou hluboko do tváře a proto šel vidět pouze tmavý stín. Sledoval je, nikým nerušen, až do úsvitu. Když se na východě začala objevovat zelenkavá záře, která ohlašovala, blížící se den, ještě chvíli počkal. Až po té, co se slunce začalo vynořovat ze svých mlhových polštářů se vytratil.

  Ptáci se začali probouzet a za chvíli se lesem ozýval sbor. Zpíval své překrásné písně dál a dál.......

                                                           kapitola třetí

                                               Lukas a záchrana života

   Pták. Malý, docela obyčejný ptáček. Moc pěkně zbarvený. Do teď spal, jako zabitý. Nyní se probudil. Zvedl svou krásnou opeřenou hlavinku a potichu zacvrlikal. Ještě si rozkoukal slepené oči. Rozhlédl se a spatřil jakousi osobu, ležící vedle ohniště, přikrytou zeleným pláštěm. Potichu slétl k ní. chvíli jí poskakoval u hlavy, nadechl se a pěkně hlasitě zanotoval: ,,Píp, pipíp píp! Pípí píp!“

  Zelený plášť sebou trhl a polekaně se zvedl. Ale to už byl rozpustilec v bezpečí vysoko na větvi a tiše se smál.

  ,,Krucipísek!“ zaklela Courtney. ,,Takový budík bych potřebovala. Hned bych přestala chodit pozdě do školy.“  

  Pomalu vstala; poprvé v životě se vyspala o moc lépe, než na své měkké posteli doma. Asi to je tou změnou. Arlet už taky byla vzhůru pohazovala hlavou a hleděla si uštípnout nějaký ten lístek k snídani.

  ,,Tak co, Arlet? Vyspala ses?“ oslovila vesele svou klisnu Courtney a protřela si oči. Arlet v odpověď zafrkala a zastříhala ušima. ,,No jo, já vím. Nic moc, když musí člověk....ééé promiň, klisna stát celou noc....“

  Nasnídaly se - měla ovoce a proužek sušeného masa a Arlet vydatnou porci trávy - a začaly balit. No teda začala. Ještě uhladit ohniště a mohly vyjet. Od místa určení byly den a půl. Tedy alespoň měly být. Ale víla mluvila pravdu. Odpoledne uteklo rychleji než voda. K večeru se zajely vykoupat do jezera. Chladivá voda osvěžila. Pak celý večer čekaly  na to, až Courtney usuší své věci (Arlet ji shodila do jezera) a tak nemohly pokračovat v cestě. Ale ráno to vzaly tryskem a vůbec se nezdržovaly, kromě malých zastávek na jídlo a odpočinek.

  Courtney bavila rychlá jízda, ale trenérka jezdectví jí to nikdy nedovolila; měla za to, že se kůň nesmí moc uhnat. Alespoň ne do soutěže. Ale Courtney měla jiný názor, že když si kůň párkrát oběhne dráhu rychleji než cvalem, jen mu to prospěje.

  Po jezdectví se tam ještě zdržovala, protože starý správce a hlídač v jednom měl stejný názor jako Courtney. Po tréninku vždycky vyvedli dva koně z boxů a oba společně jezdili tryskem po dráze. Byli to jediní koně, kteří vyhrávali soutěže. Teď Courtney jezdila, jak rychle chtěla, ovšem s ohledem na síly Arlet. Ani kůň nemá neomezenou výdrž.

  Slunce se začalo sklánět za obzor, když Courtney dorazila do vesnice. Všude byl hukot a plno lidí. Zdálo se, že je tu nějaká vesnická zábava. Pobídla Arlet, ať jede dál. Kolem ní prošel jakýsi stařík a Courtney ho zdvořile oslovila.

  ,,Prosím vás, můžete mi říct co se tu děje?“ zeptala se a sesedla z Arlet. Staříkovy oči pod huňatým obočím si ji přeměřily. Ústa v bílém plnovousu se pousmála.

  ,,Mmmm.......vidím, že nejste zdejší slečno, že?“

  ,,Ano pane, to máte pravdu,“ potvrdila mu Courtney a trochu nasupeně se ho ještě jednou zeptala: ,,Dozvím se prosím co se tu děje?“ To si má na čelo vylepit transparent ,Nejsem odtud?‘

  ,,Ale ovšem, ne tak rychle. Má tu být popraven mladík. Ukradl peníze, které měly být na výstavbu nového kostela,“ odpověděl. Pak se otočil a zmizel v davu. Courtney vzala Arlet za uzdu a šla s davem k náměstí.

  Uprostřed toho náměstí, no, spíš malého náměstíčka, byla postavena šibenice. Pod ní stál s oprátkou kolem krku a nohama na vratkém kusu dřeva nějaký mladík.

  Mladík měl světlé vlasy, hnědé oči a urostlou postavu. Pěkný mladík, i podle Courtneyiných měřítek. Oděn byl v koženém ocvočkovaném oděvu a pohodlných botách. Vypadal asi na dvacet let. U nohou se mu blýskal meč. Soudce právě předčítal rozsudek; ten stařík neměl podle vzhledu v hlavě ani to seno. Poklona seníkům. 

  ,,A proto se odsuzuje k smrti oběšením. Chce - li někdo něco říct, ať tak učiní hned.“ řekl a rozhlédl se po přítomných. Všude bylo ticho. ,,Nikdo?“ vyštěkl.

  ,,Jo, já!“  ozvala se Courtney do toho ticha. Třásla se jako osika. Nevadí, nikdo to nepoznal. Soudci, kterému začal na tváři pohrávat široký úsměv, viditelně spadl hřebínek.

  ,,Kdo jsi, cizinko?“

  ,,Počítám, že je to jedno, kdo jsem. Jen by mě zajímalo, co udělal,“ řekla a pohodila hlavou k mladíkovi.

  ,,Ukradl peníze na výstavbu nového svatostánku.“ Soudce nasadil světecký výraz; všichni přítomní se pokřižovali.

  ,,A kolik toho bylo? Kolik bylo peněz na výstavbu toho svatostánku?“ zeptala se Courtney; vystoupila z davu a přešla k soudci.

  ,,Celkem deset tisíc forintů.“ odpověděl soudce. Courtney prohrábla vak a vytáhla kožený váček plný peněz a hodila ho soudci k nohám.

  ,,Nevím kolik toho je. Je to málo, pravda, ale na základ nové sbírky myslím postačí. Pusťte ho!“  přikázala Courtney.

  Soudce se napřed ani nehnul. Ale pak zařval zplna hrdla: ,,Kate, konej svou povinnost!“

  Courtney jednala rychle. Vytáhla oba nože: jedním přesným hodem přesekla oprátku a mladík upadl na kolena, druhý přiložila soudci ke krku. Zaklonila mu hlavu a trochu ho škrábla, až mu začal téct pramínek krve.

  ,,Příště udělejte to co vám říkám hned, a bude to bez nepříjemných následků,“ zasyčela mu do ucha a pustila ho. Oba se probodávali nenávistnými pohledy. Málem se do sebe pustili, když se od řeky najednou ozvalo zoufalé volání: ,,Topí se! Pomozte někdo! Topí se, topí!!“

  Ještě tohle, ach můj bože! Pomyslela si. Setinu sekundy váhala, ale pak se Courtney  rozběhla k řece se zachráněným mladíkem v patách. Na břehu se už shromáždil dav lidí. Courtney viděla jen zčeřenou vodu a bublinky vzduchu vycházející na hladinu. Otočila se na lidi; všichni svorně ustoupili o krok zpět.

  V sedmé třídě byly povinné kurzy první pomoci. Sama to ale nezvládne.

  ,,No tak, lidi, potřebuju pomoct!“ zaprosila. Z davu vystoupil jen ten mladík. Courtney si ho změřila. ,,Fajn, ještě někdo?“ zeptala se a všichni zavrtěli hlavou. Otočila se na toho mladíka, který tam postával.

  ,,Jak se jmenuješ?“ houkla na něj.

  ,,Lukas,“ odpověděl jí.

  ,,Dobrá tedy.... Lukasi. Já jsem Courtney. Umíš plavat?“

  ,,Na zajatce docela obstojně.“

  ,,A co potápět? Budeme muset pod hladinu,“ řekla a sundala si plášť i sukni. Stála tam jen v těch černých kalhotách, které ještě více zdůrazňovaly její hezkou postavu. Lukas jen zamrkal a sjel očima přes její nohy dolů. Courtney strčila ruku do jeho zorného pole a naznačila mu aby se vrátil do reality. Zmateně to udělal.

  ,,My dva…tam dolů…zachránit dítě…“ řekla a prokládala to znakovou řečí. Jelikož pořád nechápal, vkročila do vody. Řeka byla studená a hluboká. Když měla vodu po pás, šipkou se vrhla vpřed.

  V řece bylo málo světla, jen seshora přicházel nazelenalý nádech. Chladná voda jí proudila kolem kůže, ale ona se spustila hloub, do většího chladu a tmy.

   Pátrala po dně plném klacků a naplaveného dřeva. Občas se vynořila aby nabrala dech. Kdyby tu měli akvalung…. Pátrání se  však zdálo bezvýsledné. S takovou ji nikdy nenajdou.

  Když se už snad posté vracela dolů pod hladinu, zamířila ne proti proudu jako dosud; zamířila dolů po proudu řeky.

  Hledala, přejížděla z jednoho břehu řeky na druhý. Zoufale. V tomhle světě pod hladinou se ztratí cokoliv.  A pak něco spatřila.. Zprvu to vypadalo jako vodní rostlina, ale když připlula blíž viděla, že to je světlovlasá holčička.

  Její vlasy i pleť vypadaly pod hladinou řeky přízračně zelené. Vznášela se, vlasy jí vlály kolem hlavy jako ve stavu beztíže. Cítila, že jí dochází dech. Znovu se vynořila, nadechla se a ponořila se pro ni. Tahala ji a strkala po kamenitém dně řeky. I když byla pod vodou, její váha byla značně znát. Kdyby se tam neobjevil Lukas, asi by ji nedostala ven. Modlila se.

  Když lidé viděli zachráněné dítě, propukli v jásot.

  ,,Místo! Potřebujeme místo!“ zařval Lukas. Děvčátko nedýchalo. Courtney ji začala oživovat, podle toho, co se učili v kurzu Mladých zachránců. Vypadalo to beznadějně.

  ,,No tak, dělej! Prober se! Prosím!“ syčela Courtney. Úlevně si vydechla, když malá začala kašlat a vykašlávat vodu. Nahnula jí hlavu na stranu, ať může vykašlat všechno. Rodina se k ní přihrnula, děkovala jí za záchranu dítěte a chtěla si ji odvézt.

Courtney je však zadržela. Všimla si podivných červených skvrn. Při pohledu na ně slyšela samu sebe jak říká: ,,Tohle nejsou obyčejná škrábnutí. Jsou to kousance od vodního hada. Potřebuju heřmánek, slzičky rychle!“ Vůbec neměla páru jak tohle ví. Automaticky se sklonila k holčičce a vysála jí jed z ran. Mezitím uvažovala jak se k tomuhle dostala, jak ta informace mohla být v její hlavě? V  Proroctví stříbrného draka nic takového nebylo. Nebo jo? Další věc na seznamu dotazů až potká toho draka.

  ,,Neboj se. Už tě nic nebude bolet. Tohle je jenom odvar z heřmánku aby se rána nezanítila a rychle se hojila,“ pravila konejšivě k vzlykajícímu děvčátku, když mu omývala rány lékem. To už se přestalo třást, ale bázlivě se dívalo k řece a stále slzelo.

  Courtney pocítila nějaký podivný příval odvahy, ale kdesi ve své mysli cítila i nebezpečí. Zvedla se a přešla k řece. Ozval se syčivý zvuk. Pohlédla vedle sebe a ztuhla.

   Z pravé strany se k ní blížil ohavný přerostlý leguán, zkřížený s obrovským varanem z oblasti Austrálie. Jeho kůže byla zašle jedovatě zelená, na hlavě se mu třásl žlutý chochol. Nohy měl pokryty šupinatým pancířem, zakončeným velkými drápy a v tlamě plno zubů; ty se leskly a vypadaly křehce, ale byly ostré, jedovaté a dlouhé.

  Jako by se řídila něčími rozkazy, stoupla si před holčičku a rozkročila se. Dlaně směřovaly k leguánovi. Hvězdičky se zaleskly. Leguán se blížil. Byl blíž a blíž. Courtney se ani nehnula, ačkoliv byl od ní pouhé čtyři metry. Tři, dva..... Když už byl od ní jeden metr, z Courtneyiny hrudi vyšel oslnivý záblesk zeleného světla a zasáhl netvora do hlavy. Leguána to odhodilo pár stop zpět. Žil, ale byl oslepen. Do citlivých oči mu bodalo ostré světlo.

  Courtney využila jeho oslabení, rozběhla se, odrazila a skočila mu za krk. Vytáhla dýku a vší silou ho bodla do hlavy. Leguán sebou začal házet. Jak sebou házel stále prudčeji, Courtney se neudržela, udělala kotrmelec přes jeho hlavu a skončila u jeho předních nohou. Když jí přímo nad hlavou rozběsněně zasyčel, skryla si hlavu do dlaní a zaječela. Ozval se podivný třaskavý zvuk, ze země cosi vylétlo a omotalo se to kolem leguánova hrdla. Courtney si odkryla hlavu, aby se podívala co se děje.

  Kolem ní vyrazily ze země dlouhé hadovité úponky a omotaly se kolem leguánova krku. Tiskly víc a víc, nepouštěly ho. Házel sebou stále víc a víc….Pak utichl. Byl zadušen dřív, než stačil naposled zasyčet. Jeho ohromné tělo začalo přepadávat dopředu s tlamou otevřenou a plnou těch zubů. Courtney si pozdě uvědomila blížící se nebezpečí. Než se stačila vyplazit zpod mrtvého těla, leguánova hlava na ni dopadla plnou vahou; zároveň pocítila bodavou bolest v boku. Ještě jednou vyrazily ze země úponky a nadzvedly hlavu. Courtney se zpod ní vyplazila a vydechla.

  Úponky zase zmizely zpět do země a leguán se rozpadnul v hromádku popela. Jen popel, štiplavý zápach a stopy krve zůstaly po zápase. Lukas se rozběhl ke Courtney.

  Byla ošklivě poraněná. Spousty malých ranek na rukou od drsné kůže leguána a na boku měla obrovskou zející ránu. Dýchala mělce a přerývavě. Chtěla Lukasovi vynadat, že ji v tom nechal samotnou. Mohl jí alespoň trochu pomoct. Nezabývala se už tím, že znovu zničehonic ví název rostliny, která jí pomůže. Měla dojem, že něco takového se nejspíš bude dít pořád. Tedy po celou dobu, co tu bude.

  ,,Potřebuji Slzy země....... roste na protějším břehu........nevím přesně kde......Je to nízká rostlinka s.........s modrými kvítky......musíte udělat odvar......“ usykávala tiše. Lukas ji sledoval.

  Její tvář byla mrtvolně bledá a oči jí svítily bledým ohněm. Hodně krvácela. Chvilku trvalo než přinesli ten odvar. Vzala kus hadru a nechala starou bylinářku, ať jí rány omyje. Odvar měl lehce modrozelený odstín a krásně voněl. Tak svěže, jako nic jiného.

  Rána se pomalu zacelovala a bolesti ubývalo. Courtney i lépe dýchala. Nakonec si zbytkem odvaru pokapala zašpiněné oblečení a všechny skvrny zmizely. Páni, to je lepší než Vanish, pomyslela si s úsměvem. Za půl hodiny už byla schopna vstát. Ještě dlouho po tomhle incidentu byla trochu ztuhlá a citlivá na dotek v místě poranění.

  Zvolna, opravdu pomaloučku se zvedala. Při každém pohybu usykla. Ta rostlinka možná má kouzelné účinky, ale pořád to bolí. Chytla se za bok a vykročila trochu vratkým krokem směrem ne k vesnici, ale k lesu. Zahvízdala na prsty a za chvíli k nim dolehlo zaržání. Pak se ze tmy jako přízrak vynořila Arlet. S tichým pofrkáváním si ji zvědavě očichala.

  ,,Ahoj holka,“ pozdravila ji bolestným šeptem Courtney, vzala ji za uzdu a pomalu ji odváděla do lesa.

                                                        kapitola čtvrtá

                                                     Noční návštěvník

   Courtney došla na malý palouček uprostřed lesa. Bolesti ještě stále cítila, ale nebylo to zas až tak hrozné. Chtělo to jen rozchodit. Rozdělala oheň a trochu se najedla. Arlet nabízené jablko odmítla a šla si utrhnout trsy mladé trávy, mírně skropené rosou.

  ,,No, na to, že tu jsem chvíli, toho má maličkost stihla hodně,“ pronesla zamyšleně – možná i trochu sarkasticky - po chvíli nepřítomného civění do ohně. ,,Stačila jsem zachránit jakéhosi Lukase, dozvím se, že mám jedinou věc co chce nějaký baron Cliffen a málem mě zabije nějaká přerostlá ještěrka! Opravdu úžasné, fakt úžasné…“ Arlet jenom zafrkala.

  ,,Jasně, chápu, tebe moje starosti nezajímají, žádné totiž nemáš,“ zabručela si pod fousy, zatímco ulehla a pod sedlo, které používala místo polštáře, si dala dýku. Měla tušení, že se dnes něco semele.

  Netušila, že umí tak dobře házet nožem, bojovat s nestvůrami a ještě, že ví spoustu neznámých věcí. Že by zázraky fakt existovaly? O těch věcech by neměla ani tušení nebýt té knihy. Ale může za to vůbec ta kniha?

  Víčka jí těžkla stále více pod tou vahou otázek, až se zavřela docela. Usnula.

  Něco šustí po spadaném listí. Jako by někdo tahal za sebou po zemi plášť. Praskot zlomené větvičky se nese tichem. Courtney otevřela pomalu oči. Ležela tiše, bez hnutí. Téměř nedýchala. Ta postava si k ní dřepla. Natáhla ruku, jako by ji chtěla pohladit. A tu Courtney zareagovala.

Strhla ruku stranou, bleskurychle vzala nůž, popadla dotyčného za vlasy a přiložila jej ke krku.

  ,,Překvapení!“ zasyčela mu do ucha, ignorujíc protestující zranění boku.

  ,,Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne,“ pravila ta osoba a Courtney zalapala po dechu.

  ,,Krucipísek - Lukasi!“ vydechla ohromeně, ,,co tu sakra děláš?“

  ,, Tancuju a při tom si zpívám,“ odsekl nasupeně Lukas. ,,Nechceš mě jen tak náhodou pustit?“ Udělala to.

  ,,Jestli si nedáš pozor, tak mi ta ruka jednou ujede a už si nezazpíváš,“  sykla rozčileně Courtney. ,,Co ty mě máš co přepadávat uprostřed noci?“

  ,,Promiň, ale ono už je skoro ráno,“ řekl s potutelným úsměvem Lukas. ,,A navíc tohle nebylo poprvé-“ 

  Courtney nevnímala co povídá. Takovéhle žvatlání provozovali kluci u ní na škole a šlo jim to mnohem líp. A to byli mladší. Nevěděla jak, ale slyšela něco ve stromech. Nebo někoho.

  ,,No a potom, to bys nevěřila jsme –“

  ,,Pssst!!“ sykla varovně a zvedla ruku. Ticho tlačilo do uší. Jen tu a tam zašustění listí. Jenže ono bylo bezvětří.

  ,,Co je?“ přerušil své vyprávění Lukas.

  ,,Někdo nás pozoruje,“ zamumlala. Pomalu, nenápadně a hlavně tiše, vytáhla oba nože. Stoupla si, pevně držela svoje zbraně a poslouchala.

  Najednou zašustily větve. Zapraskala větvička. Courtney hodila své zbraně ve vteřině, obě ve stejný směr. Ozvalo se ,,křup, křup“ a dvojí velmi hlasité žuchnutí Courtney řeklo, že se trefila. Rozhlédla se. Vedle ní leželi na hromadě dva vojáci.

  ,,Bingo!“ ohlásila radostně Courtney a šla vytáhnout nože z mrtvol. Přešla nejdřív k jednomu špehovi a pak k druhému. Jak vytahovala dýky z jejich těl a otírala krev o trávu, všimla si jejich uniforem. Byly bílé s černým okřídleným lvem na prsou.

  ,,Cliffenovi špehové,“ zamumlala. Už brala jako naprostou samozřejmost své znalosti tohohle světa.

  ,,Tedy to bylo skvělé! Dokonalé! Nikdy jsem nic takového neviděl.....“ začal Lukas chválit. Courtney se na něj otočila.

  ,,Děkuji předem, ale nechceš si ty litanie nechat na pak?“ procedila.

  ,,Tak moment!“ vyštěkl rozzlobeně Lukas. Měl toho právě dost. On se ji tu snaží pochválit a ona mu řekne tohle. ,,Co mi tímhle naznačuješ?“

  ,,Bylo jich víc,“ odsekla mu. ,,Jen nevím kde je zbytek osazenstva.....“

  ,,Přímo za tebou koťátko.“ Kdosi se zasmál a chladivé ostří nože se dotklo její šíje.

  ,,Co – co – po mně chcete?“vykoktala Courtney; dělalo jí veliké potíže mluvit - nůž jí silně tlačil na hrdlo. Ale ona to stejně ví. Ostří jí seklo do kůže a uzounká stružka krve začala pomalu téct. Začala se bát.

  ,,Já? No já bych si vzal ten hezounkej amulet s kamínkem co máš na krku,“ protáhl syčivě. V tu chvíli se ozval Lukas: ,,Hele tak moment. Já tu byl dřív. A taky platí to-“   zarazil se, protože postřehl dýku v rukou Courtney, ,,-že kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ pravil a povytáhl obočí. ,,Nebo ne?“

  ,,Jo, to asi jo,“ pokýval hlavou tupohlavě voják. Pak mu ale hlas opět nabyl na rozhodnosti. ,,Vezmu si jen ten amulet a pak si sní dělej co chceš,“ zachechtal se a sápal se po amuletu. Courtney trochu natočila hlavu a kousla ho do ruky. Voják zařval a pustil ji. Vytrhla se a zarazila mu dýku do těla. Muž vyrazil táhlý skřek a složil se - nůž mu vězel hluboko v srdci. Courtney zakopla a upadla.

  ,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Lukas když jí pomáhal na nohy.

  ,,Jo, celkem v pohodě,“ zasupěla v odpověď - na krku měla škrábanec, ze kterého jí stále stékal pramínek krve. ,,Nevím jak ty, ale já tu nezůstanu. Pojďme trochu dál odtud,“ řekla, zasypala oheň, vzala Arlet za uzdu a zašla trochu hloub do lesa. Lukas vyvedl z houští svého hnědáka a šel vedle Courtney.

  Když byli dost daleko od toho palouku, zastavili a znovu rozdělali oheň. Seděli, ujídali kousek po kousku své zásoby a debatovali o všem možném. Našli jedno společné téma – koně.

  ,,Nemyslím. Arlet je velmi dobře stavěná na dlouhý běh.“

  ,,To je možné, ale na krátké rychlostní trati by asi těžko vyhrála.“

  ,,Chceš mi snad tvrdit, že tvůj hnědák je tryskové letadlo?“

  ,,Cože?“ zeptal se překvapeně Lukas.

  ,,Och…mm…to nic. Odborný termín. Tomu bys nerozuměl,“ máchla rukou Courtney a v duchu na sebe nadávala. Úsloví, která běžně používala teď musí dát stranou.

  ,,A kam máš vlastně namířeno?“ zeptal se Lukas po chvíli ticha. Courtney najednou zvážněla.

  ,,Někam k Temným horám. Baron Cliffen zajal mistra Friga a já ho mám osvobodit. A co pak to nevím.“  Seshora se snesl sokol a se skřekem přistál na Lukasově rameni.

  ,,Mmm....taky se musíš vetřít všude, co?“ zasyčel Lukas potichu. Nahlas dodal: ,,Ano, ovšem - seznamte se prosím. To je můj sokol Silver-“  sokol se uklonil, ,,-a tohle Courtney. Pojedeme s ní a budeme jí pomáhat.“ prohlásil Lukas k sokolovi a usmál se. Courtney mu ohromeně děkovala. Byla ráda, že s ní vůbec někdo pojede, protože ačkoliv už si zvykla na své schopnosti, ještě to nedávala tak aby se jí do hlavy nacpala celá mapa Yorganu.

  ,,Ty Lukasi poslouchej, radím ti dobře, dej se s ní dohromady.“ Courtney překvapeně zamrkala.

  ,,Říkal jsi něco?“ zeptala se.

  ,,Ne. Ne, proč?“ podivil se Lukas.

  ,,Jen tak. Zapomeň na to.“

  ,,Ach jo….kdybych já byl člověk, tak bych byl lepší Lukasi. Dal jsi jí už alespoň pusu?“

  Courtney pátrala po původci toho monologu.

  ,,Jistě, ty hloupá, samozřejmě, že to mluvím já. Silver.“ Courtney se chytla za hlavu. Začíná bláznit nebo co? Rozuměla všemu co ten sokol povídal! Bylo to neuvěřitelné! Další úvahy jí přerušila slova od toho sokola. Zaposlouchala se.

  ,,Lukasi myslím to vážně. Je to děsná kočka. Tu by sis měl předcházet,“ zaznělo přesvědčivě. Zkusila jestli se s tím dá něco dělat. Usilovně myslela na nějakou tu odpověď a dívala se na sokola.

  ,,Ty Silvere, nedělej si ze mě srandu.“

  ,,A kdo si z tebe dělá srandu, má milá? Takovouhle šťabajznu, jako jsi ty, jsem neviděl už moc dlouho.“

  ,,Mám to brát jako kompliment?“

  ,,Přeber si to jak chceš. Když to neudělá tady tenhle hlupák, musím já. A neznělo to z mého zobáku mnohem lépe?“

   Courtney se už neudržela a vyprskla smíchy. Poprvé za celou dobu co je v tomhle podivném světě se smála upřímně. Lukas překvapeně zamrkal.

  ,,Co je? Je ti dobře? Máš záchvat smíchu, nebo co?“ zeptal se udiveně Lukas.

  ,,Ne, já...já...nic takového nemám!“ ohradila se Courtney. Trochu jí to dělalo potíže, stále se smála. Musela se vydýchat, aby mohla normálně mluvit.

  ,,Jen jsem se smála tomu co říkal tvůj sokol,“ vysvětlila mu a zase se o ni pokoušel smích.

  ,,Taky musíš všechno vykecat, viď?“

  ,,Mám to chápat tak, že rozumíš řeči zvířat?“ ujasňoval si Lukas.

  ,,Ještě nevím, ale ta možnost tu je,“ pokrčila rameny Courtney.

  ,,No to je super. Tak já budu cestovat se zcvoklým sokolem a pomatenou slečnou.“ Courtney se na něj pohoršeně podívala, ale pak si řekla, že by bylo nejlepší kdyby si šla lehnout. Tak jen zakroutila hlavou, a otočila se na bok. Jen co se hlavou dotkla sedla, usnula.

  Už podruhé se trhaně probudila. Ležela na boku a netušila, co ji vzbudilo. Tak se přetočila na záda, a sykla jak ji píchlo v nedávno zraněném boku. Jen se otočila, strnula.

  Nad ní stála postava. Měla na sobě bílý plášť, celá v něm byla obalena. V ruce třímala hladce opracovanou hůl z jasanového dřeva, se složitým a umným vyřezáváním.

  Courtney chtěla vstát, ale postava se k ní sehnula a stiskla jí rameno. Courtney pochopila, že má zůstat ležet. Nebála se, ten cizinec v ní vyvolával pocit bezpečí. Zakuklenec natáhl dlouhý, bledý prst a dotkl se jejího čela. Naznačil linku. Jen dokončil pohyb, rozplynul se jako když zavane vítr. Okamžik na to se vítr opravdu rozfoukal.

  Probuzená mu naslouchala a ležela v naprostém klidu. Cítila pod rukama trávu a hlínu, ale současně s tím pocitem cítila i něco jiného. Podivné teplo a síla se jí rozkládaly po celém těle. Zhluboka se nadechla. Pak se převrátila na druhý bok a znovu usnula. Už ji nikdo ze spánku nevyrušil.

  Následujícího rána vstala brzy. Ležela na zádech se zavřenýma očima a nechtělo se jí vstávat. Slyšela někde bublat potůček, jak se vlévá do tůňky. Vstala a po sluchu k němu zamířila. Nejtišeji jak dovedla. Spatřila ji nedaleko jejich tábořiště - malá tůňka do které spadal asi ze čtyřiceti čísel vodopádek. Klekla si na její okraj a s pocitem chladivé vody na kůži se nahnula nad zčeřenou vodní hladinu.  

  ,,Můj bože,“ vydechla. Na svém čele spatřila jednoduchou linku z drobných kamínků, jež ve prostřed čela tvořily nádhernou kapku. Celá její tvář nabyla o poznání trochu orientálnější vzhled. V uchu měla jednoduchou náušnici s pírky a zelenými lístky. Sáhla si na čelo a všimla si podivných kreseb na své pravé ruce - ornamenty jaké ještě nikdy neviděla. Kresby byly vyvedeny černou a zelenou barvou. Courtney věděla, kdo byl ten noční návštěvník, i když ho nikdy neviděla.

  ,,No páni,“ ozvalo se za ní. Courtney se ohlédla a viděla Lukase jak přichází ze směru kde spal. ,,Teda ty vypadáš. Ale sluší ti to. Když mi řekneš kdo ti to udělal, zajdu si za ním taky.“ řekl a přišel blíž.

    Courtney se na něj podívala. ,,Víš vůbec kdo mi tohle udělal?“       

  ,,No - ne.“ přiznal se.

  ,,Byl to Strážce,“ odpověděla a hlavou jí prolétl další název. ,, Slyšel jsi někdy o místě zvaném Srdce země?“

  ,,Jo. I o tom chlápkovi. Báby u nás ve vsi vyprávěly o něm malým špuntům. Říkaly, že to byl kdysi druid, ale pak že zmizel.“ Lukas máchl rukou. ,,Ale to všechno jsou jen babské tlachy. Nikdo to nikdy neověřil.“ Uchechtl se.

  ,,Takže jsem jen výmysl, který straší prosťáčky?“ ozvalo se za nimi. Courtney se otočila, a viděla muže, zahaleného do bílého pláště s dlouhou, umně vyřezávanou holí v ruce. Lukas se zajíkl a ustoupil. Courtney ale ne. Poznala ho. Byl to noční návštěvník. A stejně jako v noci, vyvolával pocit bezpečí. Byl to Strážce - druid Noel.

                                                          kapitola pátá

                                                             Elfí říše

   Courtney se zadívala na starého muže. Bílý hábit měl přepásán kusem provazu a v holi diamant. Byl to diamant o velikosti pořádně velkého vlašského ořechu řezbář jej zasadil do umně vyřezaného liliového květu.

  ,,Opravdu si to myslíš? Mám ti ukázat, jak moc skutečný jsem?“ zeptal se a postrčil svou hůl kupředu. Courtney se mezi ně postavila.

  ,,Strážce, prosím. Nemusíme se prát. Lukas si už dá pozor na jazyk, že ano?“ otočila se na něj s ošklivým výrazem ve tváři.

  ,,A jo….dám.“ Silver na Courtney mrknul.

  ,,To je ale tele, co?“

  ,,Silvere!“

  ,,Co je?“

  ,,Dáš už konečně pokoj?“

  ,,Ty taky dokážeš zkazit sokolovi radost.“

  ,,Já vím.“

 ,,Co je šeptem to je čertem,“ napomenul je mužský hlas. Noel se potutelně usmíval.

  ,,Milý Lukasi s tím druidem máš jako jediný pravdu. Před několika lety jsem byl vážně zraněn. Ale bohyně země Frigie mne vzala na místo jež se jmenuje Srdce země. Uzdravil jsem se a bohyně mě tam nechala. Po dlouhém uvážení jsem nakonec přijal její nabídku a ona  určila mne za Strážce tajemství,“ pravil pomalu a důrazně. Pak se podíval na Courtney.  

  ,,Možná se teď ptáš, proč máš tu čelenku, kresby a náušnici. Bohyně Frigie tě určila, a teď máš její přízeň i přízeň Srdce země. I když ještě zatím dostatečně neovládáš umění živlů. Ale bohyně ti bude pomáhat a s její pomocí budeš zvládat lépe svůj úkol. Ale teď dobře poslouchejte.

  Ve vesnici šest dní odtud na východ se budou konat Slavnosti ohňů. Jeďte tam. Odpočinete si a dobře se pobavíte. Ale zachráníte tam i spoustu životů. Co tam budete dělat už poznáte. Zatím sbohem,“ dořekl, zavanul vítr a druid zmizel.

  Courtney zírala nepřítomně do prázdna. V hlavě jí vířilo mračno otázek. Co má vůbec dělat? Jak je možné, že zná věci o kterých ostatní nemají ani tušení? Proč zrovna ona je v tomhle podivném světě? A proč sakra, když našla člověka, který zná odpovědi, tak se ten člověk vytratí? V tomhle světě nejspíš mají módu zmizet nějakou potrhlou metodou.

  ,,Neměli bychom jet?“ zeptal se tiše Lukas.

  ,,Cože? Jo, jasně,“ ozvala se. Vrátili se na místo noclehu, sbalili věci zahladili, ohniště a vyjeli. Byl jasný slunečný den, vál mírný větřík a podkovy tlumeně klapaly po lesní stezce. Měli dost času, nemuseli vůbec spěchat. V poledne si udělali krátkou přestávku aby napojili koně. Vodou museli šetřit; neprojížděli kolem potoka, jezírka nebo studánky.

  ,,Co myslíš, co se bude dít?“ zeptal se Lukas pozdě odpoledne.

  ,,To nevím. Ale jsou z toho cítit problémy.“ odpověděla mu posmutněle Courtney.

  ,,Slavnosti ohňů - to zní zajímavě...“

  ,,Pssst!“ sykla Courtney varovně a rukou mu dala znamení aby se zastavil.

  ,,Ajéje.“ protáhl Lukas šeptem. ,,Hádám správně, že máme problém?“

  ,,A taky společnost.“ doplnila Courtney. Mimochodem, velmi dobře mi začínáš číst myšlenky. Dolů z koní. Rychle!“ Sesedli. Stáli vedle sebe v naprosté tichosti. Z ničeho nic zašustilo listí, zapraskaly větvičky a z houští se vyhrnulo na dvacet vojáků s okřídlenými lvy na uniformách.

  ,,Tak copak to bude dneska, pánové?“ zeptal se Lukas rádoby nonšalantním tónem. Místo odpovědi však jen zařinčely meče. ,,Aha,“ protáhl obličej. Pak si vytasil svůj meč taky. ,,Tak co odkud to vezmeme? Od nejmenšího, nebo od nejmladšího?“

  ,,Prosím tě buď zticha Lukasi.“ zašeptala zoufale Courtney; tím ale jako by přilila oheň do ohně. Vojáci se na ně vrhli s řevem, který by zastrašil i největšího odvážlivce. Kolem nich byla neprostupná hradba lidí.

  Lukas se bez úhony probil ven. Ale kde je ta holka? Všiml si. Zůstala uvězněna pod tou hromadou. Odtrhl jednoho vojáka a jejich meče zařinčely. Útok se odehrál velmi rychle. Zneškodnil ho za směšně krátkou dobu. Otočil se a strnul.

  Nejméně pět vojáků drželo Courtney. Měla ruce za zády a nemohla se bránit; ty gorily ji kopaly kam se dalo. V obličeji byla samý šrám a krev jí stékala po tváři. Upadla na kolena. Lukas viděl, jak ji na chvíli nechávají vydechnout, a pak se do ní zase pouští. Jako když si hraje kočka s myší. Zařval a vrhl se k nim. Mlátil kolem sebe hlava nehlava. Meče řinčely, krev tekla….

  Nakonec tem stál, s mečem z jehož čepele odkapávala krev. Většina mrtvých mužů ležela opodál. Zbytek kam se poděl netušil. Teď byla důležitá Courtney. Zahodil meč a rozběhl se k ní.

  Dívka dosud klečela na kolenou, těžce oddychovala a z ran jí stékala krev. Snažila se moc nehýbat. Měla spoustu otevřených ran na tváři a řezných ran po celém těle.

  Na to, že se nikdy nebránila, to bylo dobré. Hlavní věc - přežít to - splnila. Při každém nadechnutí jí zapíchalo v hrudi. Lukas si k ní klekl.

  ,,Jak to vypadá?“ zeptal se šeptem.

  ,,Mmm.......blbě. Hrozně to bolí,“ zašeptala bolestně. ,,Mlátili mě přesně tam kde  se do mě zakousla ta přerostlá ještěrka. Musíme do Elfí říše, k Lesním elfům. Mají lék. Brány jsou nedaleko,“ usykávala tiše.

  ,,Jak ty brány ale poznáme?“

  ,,Já nevím........tsss.......sama nevím.....“ zakroutila hlavou Courtney. S Lukasovou pomocí se dostala na nohy a potom do sedla. Rozjeli se pomalým klusem. Courtney ani nehlesla, ale bylo jasné jak ji to bolí. Tiše se v duchu modlila ke všem božstvům co existovaly, hlavně však k bohyni Frigie. Měla její přízeň, doufala proto, že jí pomůže rozpoznat hranice Elfí říše.

  Pozdě při západu slunce dojeli k úzkému potůčku. Od ostatních se lišil tím, že byl čistý. Křišťálová voda se přelévala přes kameny hladké jako sklo. Oblázkové dno bylo jasně vidět. Courtney si vydechla. Tady to je. Věděla, že elfové se starají o své potoky a říčky jak ve své zemi, tak i mimo ni.

  ,,Jsme tady,“ vydechla Courtney. ,,Sta.....stačí přejít tu řeku a jsme tam.“ Lukas se na ni podíval.

  Díky četným tržným ranám ztratila mnoho krve. Seděla na Arletě bledá a shrbená, jako by na ni tlačila jakási neviditelná síla. Měla pod očima hluboké stíny, vyprahlé rty a prázdný pohled. Jiskra a veselé ohníčky se ztratily kamsi do neznáma. Lukasovi jí bylo líto.

  ,,Dej mi uzdu Courtney.“ vybídl ji. Poslechla ho a společně překročili hranice Elfí říše.

  Na první pohled vypadala Elfí říše jako každý druhý listnatý les,jen hodně rozsáhlý. Ale už na ten druhý, vypadala nesrovnatelně jinak.

  Nikde nebyl žádný padlý strom, spadané větve, či přebytečné listí. Lesní kvítí tu kvetlo na každém kroku a vzduch byl prosycen zvláštní atmosférou. Byla to taková velká, dobře opečovávaná zahrada.Ptáci tu zpívali jako o závod.

  Lesní elfi milují lesy a starají se o ně s láskou. Nedopustí, aby bylo nějakému stromu či rostlině ublíženo. Nechávají les růst volně a jen pokud je to nutné odstraní přebytečné a nemocné stromy. Starají se o potoky, zvířata a rostliny. Jsou velice dobří léčitelé, zahradníci a bojovníci.

  Courtney se pousmála. Bylo tu pěkně. Dokonce i bolesti se daly lépe snášet, ale stále byly velké. Pohybem zakrvácené ruky dala Lukasovi znamení, aby zastavil.

  ,,Co se děje?“ zeptal se tiše.

  ,,Jsou.....jsou všude....kolem nás,“ šeptala syčivě Courtney.

  ,,Ale kdo?“

  ,,Elfové.“  Jen to dořekla, ze všech stran se vynořilo velké množství jezdců na koních a s napjatými luky.

  Elfové jsou zvláštní národ Yorganu, hned vedle trpaslíků, skřítků a víl. Jsou vysocí, vznešení a krásní. Mají dlouhé světlé vlasy, které se na slunci lesknou jako zlato, velice světlé oči podobné dvěma bledým safírům. Lesní elfové bývají oděni v pohodlný šat stejné barvy jako okolní příroda. Vznešené hlavy jim každému obepíná jednoduchá obroučka ze zlatistvého, tepaného drátku. Jezdí na koních výhradně bílých. Tito koně jsou nejlépe živená zvířata, nadmíru krásná. Luky které vznikají pod jejich hbitýma rukama jsou lehké, dobře tvarované a švitoří jako vlaštovičky. Je to velice jemná práce. Jejich luky patří mezi nejlepší zbraně.

  Jak se seskupili kolem Courtney a Lukase, šel z nich přece jen strach. Tvrdé pohledy, bez jediného záchvěvu napjaté tětivy….. Pak jeden z nich vystoupil; zřejmě to byl velitel protože řekl ostatním aby sklonili luky.

  ,,Kdo jste, a co chcete?“ zeptal se přísně. Po jeho slovech byly luky na ně zase namířeny.

  ,,Jmenuji se Courtney a toto je můj společník Lukas. Máme úkol osvobodit mistra Friga. Mám.....mám......přízeň.......přízeň bohyně Frigie a Srdce země. Prosím vás o pomoc.......“

  ,,To by mohl říct každý. Máš nějaký důkaz?“ zeptal se jako by nic. Bylo ale vidět, že si všiml jejích zranění.

  ,,Samozřejmě. Ta – tady.“ zadrhávala se Courtney čím dál víc. Ukázala mu pravou ruku, náušnici, čelenku a krystal Alenor. Když na ni promluvil ve Starohardštině, jazykem elfů, bez obtíží mu odpověděla; vzala to jako samozřejmost. Docela si už zvykla. Kapitán si ji začal prohlížet. Co na ní mohl vidět?

  Courtney byla bledá, na hřbetě Arlet se držela pouze na čestné slovo a její oči v mrtvolně bledé tváři těkaly nepřítomně sem a tam.

  ,,Jestli tu ten chlap bude jen tak stát, tak mu asi jednu vrazím“ pomyslela si.

  Kapitán se otočil na jiného elfa a řekl mu cosi ve Starohardštině. Courtney rozuměla, ale neslyšela. Když kapitán domluvil, mladý elf odběhl. Ztratil se mezi dvěma mrknutími oka.

  ,,Nyní pojďte se mnou,“ vyzval je. Courtney se už neudržela, sklouzla z Arletina hřbetu. Lukas ji podepřel, aby mohla stát.

  ,,Bude to dobrý? Mám vést Arlet?“ zeptal se.

  ,,Buď tak laskav,“ zašeptala a předala mu uzdu. Tupá bolest jí otupila smysly, byla schopná jen jít za kapitánem, doprovázená družinou lesních elfů. Šli dlouho a Courtney už začaly docházet síly. Kapitán se občas ohlédl aby zjistil jestli může. Tak šli asi půl hodiny.

  Konečně se zastavili. Dorazili na louku plnou stromů. Jeden strom vedle druhého, ani jeden nebyl stejný s druhým, všechny byly odlišné. Ale všechny úchvatné. Vzpínaly se až k samotnému nebi.

  Ostatní elfové z družiny se vydali každý k jednomu stromu; zdálo se, že každý má svůj. Postupně se v nich….ztráceli. Nakonec zůstali jenom Lukas, Courtney a kapitán. Zastavili se před ohromným rozložitým dubem. Koně nechali volně, ať se pasou; později pro ně přišli elfové ze stájí a postarali se o ně.

  ,,Prosím, následujte mne,“ vyzval je kapitán. Pak šel přímo proti stromu a zmizel v něm. Courtney uposlechla a pomalu šla ke stromu. Nepřemýšlela, jen se pohybovala kupředu. Šla pomalu a potácela se; každý pohyb ji stál ohromné úsilí.

  Každý krok sváděla těžký boj se svým tělem. Musela vydat ohromnou energii, aby se nezhroutila. Bolesti opět začaly nabývat na síle, zase byly k nevydržení. Zastavila se před kmenem stromu. Cítila na sobě Lukasův pohled. Neohlédla se. Pomalu zvedla ruku. Dotkla se kmene. Ale její ruka, místo aby se dotkla tvrdé kůry, jí projela jako vodou. Za rukou pak šla celá paže. Byl to velmi zvláštní pocit – vidět svoji ruku, jejíž polovina už nebyla ve stromu vidět a přitom ji cítit. Zavřela oči a proplula za rukou.

  Courtney se rozhlížela. Když prošla stromem ocitla se v zahradě s fontánou. Kapitán na ně už čekal. Vyčkali než stromem projde i Lukas a pak se vydali překrásnými zahradami, loubími a alejemi pryč.

  Dorazili ke dveřím z načervenalého dřeva. Kapitán otevřel dveře a pustil je dovnitř. A to, co tam Courtney spatřila, bylo to nejkrásnější co kdy viděla.

  Nevěděla jak, ale ocitla se v překrásném paláci. Místo sloupů se tyčily ohromné stromy, jejichž kořeny se proplétaly; místo po drahých kobercích, kráčeli po měkkých kobercích ze zelených lístků. Místo stropu se nad nimi klenula klenba z bílého kamene pokryta něžnými zelenými lístky. Na konci dlouhé chodby, která byla pokryta lístky a drobnými bílými kvítečky, se tyčily další dveře, obpletené větvemi.                                                             

  Dveře byly ze světlého dřeva, pokryty bohatým ale jemným řezbářským zdobením, jako perokresbou. Courtney s námahou vystoupala tři schody a přede dveřmi padla na kolena. Ne vážně. Už toho má plné kecky. Co třeba nosítka, Říká jim to něco? Kapitán se k ní otočil. Viděl její zranění, mrtvolně bledou tvář a hořící oči. Byl by ji hned poslal k Léčiteli, ale měl rozkazy. Sklonil se k ní a pomohl ji vstát.

  ,,Nejdříve musíme k našim Vládcům, chtějí vás vidět. Pak si půjdeš ošetřit rány. Vydržíš to?“ zeptal se tiše. Courtney se na něj podívala pohledem, který naznačoval že ho má za blázna. Přesto kývla, jako že rozumí. S pomocí Lukase se snažila udržet ve vzpřímené pozici. Rozklepala se jí kolena, ale zkusila nesesypat se.

  Kapitán přišel až ke dveřím, položil na ně ruku a řekl heslo ve Starohardštině.

  ,, Las na kraden, i tolo viregaren,“ pronesl tiše a dveře se otevřely. V tom stejném okamžiku se ze dveří vylilo světlo bílé jako sníh a tak oslnivé, že vniklo i pod pevně zavřená víčka Courtney a Lukase. Pomalu uhaslo, nebo se spíše utlumilo. Ale i tak se museli ještě hodnou chvilku rozkoukávat.

  Když si zvykli na tlumené světlo, které nyní panovalo v místnosti, poznali před koho se dostali. Byly to dvě vysoké a sličné postavy. Ocitli se před vládci Elfí říše.

                                                         kapitola první

                                                         Příběh začíná

  Courtney pádila jako s větrem o závod. Pod bundu tiskla balíček. Konečně! Konečně se dočkala! To byla ale doba, než si našetřila ze svého mizerného kapesného na tuhle knížku!

  Od začátku prázdnin chodila každý den do knihkupectví a dychtivě listovala stranami tohohle zázraku. Jmenoval se Proroctví stříbrného draka a příběh  napsal autor naprosto skvěle. Až na to, že jeho jméno nebylo uvedeno. Objevila knihu na konci školního roku, když se ze školy vyhrnula s vysvědčením. S velmi pěkným vysvědčením, nutno podotknout.

  Courtney Taylorová, patnáctiletý teenager a holka s hlavou plnou fantazie. Chodila na základní školu v ulici Lowerstreet. Spolu s rodiči a malou sestrou bydlela v malém, útulně zařízeném domku na Garriton road 45, kousek od Londýna.

  Courtney měla dlouhé,  kudrnaté špinavě blond vlasy a modro šedé oči. Chodila na hodiny jezdectví a pomáhala v útulku pro psy. Jenže teď byly prázdniny. Fajn čas, jenže všechen ten volný čas musela být doma. Bůhví proč, ale zrovna tyhle prázdniny se jezdecký klub uzavřel kvůli renovaci a útulek byl zaplněn pomocníky. A všichni kamarádi se rozvalovali na plážích…

  Rodiče i se setrou byli pryč - jeli na nějaké obchodní cesty a sestra byla na letním táboře. Babička na ni občas chodila dohlížet - jinak měla Courtney dům sama pro sebe.

Ne, vůbec, ale vůbec se tu nenudila. Jediným úkolem bylo pravidelně uklízet a docházet na nákupy. Jinak nic víc. Větší nudu si člověk nedokáže představit. Ale jak se říká Kdo si hraje nezlobí. A Courtney byla velice podnikavé dítě pokud se jednalo o rošťárny. A pokud bylo s kým je podnikat.

  Teď uháněla jako o život domů. Proroctví stříbrného draka měla možnost číst jen v knihkupectví a to ještě s prodavačkou za zády. Zrovna když byl příběh nejzajímavější, tak ta hnusná ženská pěkně hlasitě vyštěkla ,,Budete si přát?“ Courtney musela knížku zavřít a odpovědět ,,Ne, děkuji, jen jsem se dívala.“ Opravdu povzbuzující.

  Spatřila zelináře, který stával vždycky poblíž jejich domu a byl to takový orientační bod, (protože všechny domky si byly podobné jako vejce vejci). Za okamžik už vbíhala na příjezdovou cestu k domku, číslo popisné 45. Ale místo, aby vytáhla klíče, se jen pohrdavě ušklíbla na hlavní vchod. Proč si nedopřát zase po dlouhé době jeden extra příchod?

  Oběhla dům, a zastavila se před oknem do kuchyně. Vytáhla spod bundy svůj drahocenný poklad, zabalený v ozdobném papíře, a položila ho na parapet. Jednou nohou stoupla na pařez a vyhoupla se ke svému majetku. Kličkou zvenčí otevřela okno a po hlavě vpadla dovnitř.

  ,,Jauva!“ zasyčela, jak si třela koleno. ,,Budu muset vylepšit přistání,“ pomyslela si, jak vstávala. Ještě vzala knížku. Vyšla z kuchyně, prošla předsíní a ocitla se v obývacím pokoji. Na stolku byl vzkaz od babičky.

                                               Ahoj Courtney. Je tu hodně práce. Budeš muset uklidit a zajít na nákup. Uvařila jsem ti trochu špaget, jsou v troubě. Odpoledne ještě prosím zajdi na poštu, lístek pro vyzvednutí je na kuchyňské lince. Rodiče přijedou za týden. Měj se hezky a opatruj se!

                                                                                              Babička

  ,,No to je gól,“ zahalasila nahlas Courtney. ,,A to jsem se chtěla pohodlně usadit s hrnkem horké čokolády, udělat si atmosféru....“ Mrkla na hodinky. Bylo půl páté.

  ,,Na špagety se vykašlu. Stejně se to zase nebude dát jíst. Skočím na poštu, ať to mám za sebou. Zavírají v pět… Ale to abych běžela!“ ťukla se do čela. ,,Naštěstí to není daleko.“

  Sebrala tašku na balík a na nákup. Peníze si vzala z keramického hrnečku v kuchyni, popadla klíče a vyšla do chladného podvečera. S hlasitým bouchnutím dveře zase zavřela. Usmála se při pomyšlení, co by řekla babička na její příchod a odchod.

  ,,Máš už patnáct roků, už jsi pomalu dospělá slečna. Neměla bys takhle třeštit, ale chovat se přiměřeně svému věku….“ Ach bože babi….Obešla dům ke vchodovým dveřím a chvilinku setrvala, uchvácena pohledem, který se jí naskytl.

  Slunce se sklánělo k obzoru, mělo barvu krve. Bylo jasné, že bude pršet. Od východu se táhly tmavé mraky. Chvíli stála, než si vzpomněla, že měla jít na poštu. Rozběhla se tedy tím směrem.Vyzvedla ten balíček pro babičku, přičemž si skvěle popovídala s paní za pultem a ještě skočila na nákup. Nakoupila všechno, z čeho se dalo přežít alespoň jeden další týden. Minimálně.

  Zpátky domů se to tolik neletělo, taška byla ukrutně těžká.

  ,,Sakra, to váží tolik ten nákup, nebo ten balík? Mám dojem, že ta taška co nevidět rupne,“ říkala si Courtney na třetím rohu ulice. Vzala tedy tašku znovu do ruky a toužebně myslela na Proroctví stříbrného draka.

  Musela jít ještě dlouho, než dorazila k domu číslo 45. Dále nutně potřebovala v přeplněné tašce najít klíče, odemknout a pěkně za sebou znovu zamknout. Jako šikovná holčička. Ušklíbla se.

  Po cestě zpátky se nepříjemně ochladilo, ale bylo krásně teploučko. Sundala si bundu, pověsila ji na věšák a vydala se do kuchyně vybalit nákup. Jak ho pomalu vybalovala a ukládala postupně všechny věci na své místo, byla myšlenkami v úplně jiném světě. Balíček pro babičku nechala na stole v předsíni.

  Docela jí vyhládlo. Člověk by neřekl, jak při tak malé činnosti může tělo spotřebovat tolik energie. Otevřela troubu a spatřila hrnec lákavě vyhlížejících špaget. Nejdřív ale vzala vidličku, vytáhla jednu, prohlídla ji, očichala  a ochutnala. Vzápětí však vyprskla. Jestli tahle byla napůl syrová, tak v tom případě jsou dopola uvařené všechny.

  Babiččinou obrovskou zálibou bylo vaření. Pokud by to šlo, byla by označena jako největší fanatik do vaření. Ovšem mělo to malý háček - cokoliv, opravdu cokoliv, co uvařila nebylo k jídlu. Buď to bylo spálené na uhel nebo nedovařené. Ale vždycky svého syna i s celou rodinkou zvala na večeři. Nutila je k jídlu, ale sama se ho ani nedotkla. Těžko říct, jestli věděla jakou to má chuť, nebo si jen nechtěla ,,odtrhávat jídlo od úst, když vám to tak šmakuje.“

  Courtney si radši udělala velký hrnek horké čokolády a zamířila do obýváku. Tam se uvelebila v pohodlném ušáku. Většinou v něm sedával táta, protože v něm vypadal důležitě a moudře. Ale Courtney v něm vypadala jako panenka na hraní. Sáhla po vytouženém předmětu, který tak pracně ukořistila. Byl to poslední kus.

  Začala odbalovat ozdobný papír. Pomalounku, jako hledač, který právě objevil nějaký div. Konečně byl papír dole.

  Vynořila se z něj černě vázaná kniha, se stříbrnou ořízkou. Převaz knihy byl z velice jemné látky, podobné hedvábí. Na vazbě byl ze stříbrného kovu vytepán drak. Byla to velice jemná práce, každý detail tam byl znát. Drakovy šupiny, každý ohyb svalu.....

  Ale nejzajímavější byly jeho oči. Zářily kovovým leskem a ta barva - rudé s černými zorničkami. Když Courtney pohnula hlavou, zdálo se jí, že se ty oči dívají. Vypadaly neskutečně živě.

  Nemohla se na toho draka vynadívat. Vypadal opravdu jako živý. Pod magickým zvířetem se skvěl nápis  Proroctví stříbrného draka. Pohladila ho, a otevřela knížku.

  Hned na první stránce upoutala její pozornost jakási báseň. Byla psaná ozdobným kudrlinkovým písmem, stejně jako název knihy, a skoro se nedala přečíst.

                        Ty dychtíš po novém příběhu,

                         tak se nelekej a začni číst tuto knihu.

                                    Na  jejích stranách nová dobrodružství objevíš,

                                    však nelekej se, dík strachu se nic nedozvíš.

                                               Příběhem zajímavým provede tě tato kniha,

                                               jak chuť budeš mít, začni zase znova!

  ,,No páni,“ vydechla Courtney. ,,Tohle mě na sto procent vždycky uchvátí.“  Dychtivě prolistovala celou knížku a nechala se ovanout jemným vánkem, který vznikl rychlým otáčením stránek.. Listy byly na omak drsné, ale vypadaly jako ten nejjemnější papír. Každé první písmeno nové kapitoly bylo překrásně vyvedeno. Znázorňovalo například hrad se spoustou věží a hlásek, s vlající vlajkou na cimbuří, nebo třeba ruku, z níž vystřeloval paprsek. Bylo to nádherné.

  Ale když otočila stranu, na které byla uvítací báseň, namísto příběhu byl podivný obraz. Byla to brána, její tvar připomínal gotický lomený oblouk, o kterém se učili ve škole. Oblouk však nebyl bez ozdob. Pokrývala ho spousta lístků a tančících plamínků. Na vrcholu brány se vzpínal drak, úplně stejný jako na obalu. Po jejím obvodu byl nápis ze stříbra:                                                                     

                     Infralertum si ja vente. Na osia i hilloninge

  Přečetla ta slova nahlas, ale nic se nestalo. Slova jí z úst vyplula tak zvučná a melodická až se zalekla. Odtrhla oči od toho podivuhodného obrazu a pohlédla z okna ven. Venku byla úplná tma a na okno dopadaly těžké dešťové kapky. Kdesi v domě bouchlo okno. Courtney knihu odložila na malý stolek a utíkala okno zavřít. Bouchalo nahoře v ložnici.

   Zavírala ho s velkými obtížemi. Venku fučel silný vichr. Dešťové kapky jí dopadaly na tvář a do vlasů, za chvíli byla celá mokrá. Nakonec se jí přece jen podařilo to zpropadené okno zavřít. Po nebi sjel klikatý blesk.

  ,,Moc se nevztekej. Běž si otvírat okna k někomu jinému,“ pravila k dešti a k větru nasupeně Courtney. Vítr jako by utichl, a pak se znovu rozfučel.

  Zašla do koupelny, a trochu si vysušila hlavu. Když se vrátila dolů, byla všude tma.

  ,,No skvěle. Vypadly pojistky. Tohle se snad může stát jen mě,“ pravila navztekaně. Popaměti se vydala do kuchyně, najít svíčky. Našla jich pár na poličce, dokonce i se zapalovačem vedle. Zapálila jednu a spolu s ostatními ji zanesla do obýváku. Další blesk sjel po inkoustové obloze a uši zaplnil hrom. A ve světle jedné svíčky a sekundové záři blesku spatřila něco, co ji vyděsilo.

  Tam, kde dřív stával krb, teď stála brána, úplně ta samá co byla vyobrazená v knize. Tak mohutná a vznešená… Opatrně, s notnou dávkou zvědavosti přistoupila blíž. Brána se zdála být z pevného kamene. Od knižního zobrazení se ničím nelišila - byla pokryta jemnými lístky a jakoby mihotajícími tančícími, plamínky. Na vrcholu se vzpínal drak. Vypadal tak živě a jeho rubínové oči ji propalovaly ohnivým pohledem. V bráně se třpytně leskla voda. Vlastně ne, při bližším pohledu poznala, že to je zrcadlo. Pohlédla na sebe v domnění, že uvidí samu sebe. Ale jak se spatřila svůj odraz, zajíkla se.

  Ze zrcadla se na ni díval úplně někdo jiný. Byla to samozřejmě Courtney, ale vypadala starší, asi tak na devatenáct let. Vlasy, ve skutečnosti kudrnaté, vyhlížely v zrcadle rovné. Oděna byla v dlouhé, černé kalhoty do bot, přes které měla oblečenu sukni barvy zeleného listí. Zelený top do pasu, jen o málo tmavší než sukně, s dlouhými plandavými rukávy byl prošit jemnou stříbrnou nití. Boty byly černé barvy s nízkou pevnou podrážkou. Přes ramena měla přehozen tmavě zelený plášť s kápí, dlouhý až na zem. Na krku se jí jasně blýskal amulet s nádherně zeleným krystalem.

  Courtney se na sebe nemohla vynadívat. Prohlídla se ze předu, zezadu, i z boku. Dále velmi důkladně zkoumala pozadí za svou osobou: viděla palouček nějaké neznámé země. Stál tam úchvatný kůň béžové barvy s bílou hřívou i ocasem, na hřbetě sedlo ušité z načervenalé kůže.  Courtney se dívala dlouho. Naráz se cosi změnilo. Dívka v zrcadle udělala pohyb, velmi pomalu, jako kdyby lákala Courtney ať projde bránou. Usmívala se při tom, ale její oči prozrazovaly něco úplně jiného.

  ,,Co říkáš - mám jít dovnitř?“ zeptala se rozechvělým hlasem Courtney. Nedoufala, že ji dívka uslyší. Jak byla překvapená, když se smutně pousmála a znovu zopakovala ten pohyb. ,,Dobře, jak myslíš. Já tedy jdu, ale ručíš za mne ty,“ řekla Courtney. Rozhlédla se po pokoji, jako by se chtěla rozloučit. Absolutně totiž neměla páru, do čeho se vrhá, ani nevěděla, zda se sem ještě někdy vrátí. Ale vypadalo to na naprosto dokonalé dobrodružství a v téhle nudné době Courtney vítala jakékoliv zpestření.

  Váhavě udělala jeden krok, pak druhý. Ještě mohla couvnout, dát od tohohle ruce pryč. Pokračovala ale směle dál. Při třetím kroku zaváhala, ale pak natáhla ruku a chtěla se zrcadla dotknout. Jenže její ruka hladce proplula, jako by tam nebyla žádná stěna, ba ani zrcadlo. Jako by tam byla voda.

  Najednou se jí zamotala hlava. Celá místnost se rozplynula, viděla ji rozmazaně. Barvy se slily v podivnou míchanici. Začínalo se jí dělat špatně. Kolem sebe slyšela zvuky, které nedokázala identifikovat. Modlila se, aby už to skončilo.

   Pak její okolí zase nabylo ostrých tvarů. Stála na palouku, ne v obývacím pokoji. Dívala se na bránu kde viděla obývák jejich domu. Ale potom se obraz začal vytrácet a v bráně se objevil mlžný opar. Nakonec se brána začala zmenšovat, byla stále menší a menší, až z ní zbyla jen tečka, která se také rozplynula ve vzduchu.

  Zničehonic zatočil svět a ztratila vědomí.

                                                       kapitola druhá

                                                 Nic není jak se zdá

  Courtney se omámeně probírala. Jen nejasně si uvědomovala kde je. Ležela na hebké zelené trávě. Vedle ní se klidně popásal kůň. Připadalo jí to neskutečné. Jak mohla projít bránou s pevným naleštěným zrcadlem a ocitnout se na druhé straně?

  Když se chtěla poškrábat na své paži, zjistila, že místo roláku má ten zelený top. Postavila, trochu zavrávorala. Když už jakž takž pevně stála, nadechla se a prohlédla se od shora dolů. A málem se znovu sesula na zem.

  Měla na sobě ten samý oděv, včetně dlouhého, tmavě zeleného pláště, jako měla dívka v zrcadle. Dokonce i vlasy, prostě všechno. Navíc i dvě velmi přesné vyvážené vrhací dýky, schované v pouzdrech na vnější straně bot. Začala uvažovat a snažila se nevnímat nepříjemný pocit strachu.

  ,,Copak jsem uvnitř toho zrcadla, brány či co to bylo?“ vyslovila svou domněnku nahlas. ,,Jak je tohle možné?“

  ,,Zapomeň na fyzikální zákony platící v tvém světě, Courtney,“ ozval se za ní hluboký melodický hlas. Otočila se a spatřila draka. Nebyl jí zas až tak neznámý. Byl stříbrný a měl rudé oči. Byla si jistá, že ho někde viděla, jen si nemohla upomenout kde. O tomhle ale nepřemýšlela. Ono když se někdo dívá do ohromné tváře bájného zvířete, velkého skoro jako jejich dům a ještě rozumí co říká, tak se hlavně modlí aby ho nesežral.     

  ,,Jak víš jak se jmenuji?“ zeptala se vyděšeně, ale naráz si vzpomněla odkud ho zná. ,,Počkat! Ty jsi ten drak z obalu knihy?

  ,,Ano, je to tak. Trochu ti to trvalo,“ pousmál se.

  ,,Hele, já s draky nemluvím každý den. A když je člověk zkoprnělý, moc rychle mu to neuvažuje. Zvlášť, když vy byste měli být už druhem na vymření ne? Tak se nediv, že se zadrhávám v konverzaci.“

  ,,Není to zas tak hrozné. Mluvil jsem s horšími.“

  ,,Tohle bych nejspíš měla brát jako poklonu, že?“

  ,,Taky to poklona byla,“ řekl drak s jiskrou v oku. Flirtující drak, no výborně.

  ,,Dobře, dobře, teď mi prosím vysvětli, proč jsem tady?“

  ,,Víš, ještě dávno předtím než jsme byli ,druhem na vymření‘ jak říkáš, jeden můj.. …hm…velmi dobrý přítel měl vizi.“

  ,,Aha,“ Nic duchaplného, na to že v mluvení byla nejlepší ze třídy a se svou proříznutou pusou byla velmi dobře známá.

  ,,Viděl nesnáze, opovrhování, vybíjení draků, zkrátka jedním slovem – zlo. Předpověděl také to, že až bude zajat nejlepší přítel draků, přijde k nám člověk z jiného světa. Zachrání Yorgan před nadvládou absolutní temnoty a zla. No a to jsi přišla ty.“

  ,,Ale já si jenom koupila knížku!“ zaprotestovala Courtney.

  ,,Právě proto,“ usmál se drak. ,,Knížka zakoupená v knihkupectví tvou osobou, je jedna ze tří kopií kroniky Yorganu. S každým novým dobrodružstvím se kronika sama přepisuje. Ty byly strategicky rozmístěné tak, aby Vyvolené dítě jednu objevilo a koupilo si ji. V knížce byl kouzlem umístěn portál –“

  ,,Jasně, ale tu knížku si prohlížely tisíce lidí!“ namítla dívka.

  ,,Kouzlo se spustilo jen se značkou, kterou mělo pouze Vyvolené dítě.“

  ,,Jakou značkou?“ zeptala se Courtney. ,,Ale vždyť –“ Podívala se na své ruce. Nic. Otočila je dlaněmi vzhůru. Na obou byla malá, stříbromodrá hvězdička. Zapřísahala by se že ji ještě včera neměla…

  ,,Touhle značkou.“

  ,,Dobrá tedy. Ale to musí být omyl, já nemůžu zachránit svět! Co bych tady dělala? Nic neumím!“

  ,,Umíš, jen o tom ještě nevíš. Čím déle budeš zde tím více se tvé schopnosti budou zlepšovat a rozvíjet.“

  ,,Ale proč jste si vybrali zrovna mne? Kruci jsem vcelku obyčejný člověk jako všichni ostatní.“

  ,,Nejsi obyčejná. Jsi Vyvolená protože věříš. Věříš v nás, magické tvory, v kouzla, máš fantazii. Díky tomu jsi tady.

  ,,Jen kvůli mé fantazii a víře? To snad ne!“

  ,,Dost povídání. Čas běží. Musíš zachránit mistra Friga - je to onen přítel draků a čaroděj – a rovněž zničit zlo. Jmenuje se Cliffen . To je tvůj úkol, kvůli kterému jsi tady,“ dopověděl drak. ,,Na krku máš krystal. Jmenuje se Alenor a je v něm spoutána síla země. Baron Cliffen má už zbylé tři - krystal ohně, vody a vzduchu. Musíš mu je vzít.“

  ,,Ale proč?“

  ,,V nesprávných rukou můžou udělat pěknou paseku. Zvlášť ten ohnivý. Musíš je schovat na bezpečné místo. Aby byly v bezpečí.“

  ,,A jak to mám udělat?“ vyhrkla Courtney. Začínala mít čím dál větší strach.

  ,,Na to přijdeš,“ řekl drak a podíval se nahoru.

  ,,Potěšující.“

  ,,Měl bych letět. Zatím se měj...“

  ,,Počkej chvíli! Jak se dostanu z tohohle lesa?“ zeptala se ještě.

  ,,Jo promiň....já zapomněl,“ klepl se do hlavy drak až to zadunělo. ,,Je to tamhleta pěšina. Za dva dny se dostaneš k vesnici. Tam ti poradí další cestu. Cliffenův hrad leží na úpatí Temných hor. Drž se!“ řekl drak a odletěl. Ale jak! Roztáhl pleskavě svá obrovská křídla a s mohutným mácháním zdvihl své tělo do vzduchu. Bylo to trochu jako když vzlétá vrtulník.

  ,,Fajn,“ zamumlala, ,,tak fajn….“ Když odlétal, pocítila, že ji něco tlačí do nohy. Hmátla do boty a vytáhla přesně vyvážený vrhací nůž. Pokrčila rameny a zasunula jej zpět.

  Courtney se otočila a podívala se na koně. Byla to klisna. Velmi dobře stavěná na vytrvalé běžení. S hladkou lesklou srstí. Na uzdě měla vyraženo jméno Arlet. Kromě sedla měla Arlet na hřbetě ještě sedelní brašnu – po krátkém prohledání bylo patrné, že jde o zásoby. Zjevně se tu na ni přichystali opravdu důkladně.

  ,,Tak co Arlet, máš chuť se projet?“ zeptala se klisny. Arlet v odpověď na otázku zvonivě zařehtala a zvedla se na zadní.

  ,,Fajn, to nejspíš znamená ano, že?“ ujišťovala se Courtney se smíchem. ,,Ale abych se s tebou mohla projet, musíš stát  klidně.“

  Arlet se uklidnila a za chvíli už tryskem cválaly ven z lesa. Běžela rychle a lehce, jako by na sobě nikoho nenesla. A Courtney byla vděčná za hodiny jezdectví - teď se jí hodily. Alespoň jednou věcí v tomhle podivném světě si byla jistá – umí dobře jezdit na koni. Přece jen to trénování zúročí. Sice ne na soutěži, ale to se přece neřeší. Čas letěl s nimi, bylo to nádherné. Šeřilo se, když vyjely ven z lesa.

  ,,Poslyš Arlet, pojedem ještě kousek a někde se utáboříme. Souhlas?“ zeptala se. Arlet pohodila hlavou a odfrkla. Celé odpoledne jely bez přestávky, téměř tryskem. Už by si celkem ráda odpočinula.

  ,,Vím že se ti to nezamlouvá, ale u lesa se utábořit.....mohly by chytnout větve.....“ 

  Arlet zastříhala ušima a přidala do kroku. Zdálo se, že se jí to tu taky nezamlouvá.

  Jely ještě chvíli, ale pak se zarazily. Z palouku před nimi se ozýval hlasitý hovor, spíš hádka.                   

  ,,Ne, já ji našel, a taky si ji odvedu!“

  ,,Ano, ale já tě na ni upozornil, a tudíž jsem ji našel první já.“

  ,,Ne já ji odvedu!“

  ,,Pusť ji!“

  ,,Ne!“

  Courtney zvědavě pobídla Arlet, ať jde blíž. Na mýtině spatřila dva hromotluky, jak se hádají o….vílu! Skutečně, byla to víla. Doopravdická a tak překrásná. Měla jemné růžové šaty, bosé nohy a nádherné zlaté vlasy. Vypadala spíš jako dítě. Tak si ji vždycky představovala….Courtney pobídla Arlet kupředu.

  ,,Promiňte pánové že vás ruším, ale když se nemůžete dohodnout, dejte ji mě. Postarám se o ni, dobře vám zaplatím,“ pronesla pěkně nahlas Courtney. Chlapi se přestali pošťuchovat a upřeně na ni zazírali.

  ,,Kdo jsi?“ zeptal se ten větší. A zjevně i tupější. Soudě podle toho výrazu….

  ,,To je myslím jedno. Dáte mi tu vílu dobrovolně nebo ne?“ zeptala se a založila si ruce. Chlapi se na sebe podívali.

  ,,A co nám za ni dáš?“

  ,,Copak bysta za ni chtěli?“ zeptala se laškovně Courtney.

  ,,Copak bys nám za ni dala?“ Bylo vidět, jak ji svlékají očima a hltají její postavu….

  ,,Tohle!“ zaječela Courtney, rychlostí blesku vytáhla dýky z bot a hodila je. Zasáhla oba dva do srdce. Arletina jezdkyně zamrkala. Nikdy nožem neházela a teď se dokonce i trefila. Byla vyděšená i překvapená zároveň.

  Víla, kterou oba nože minuly o pouhou píď sebou polekaně trhla a odběhla na stranu. Tam se zhroutila do trávy a bázlivě se dívala na dívku, která jí zachránila život.

  ,,Nemusíš se bát. Já ti nic neudělám,“ řekla smířlivě Courtney a sesedla z Arlet. Celá rozklepaná přešla k mrtvolám těch chlapů a zarazila se. Dívala se do jejich tváří, tuhnoucích v poděšeném úleku. Nikdy člověka nezabila. Ale zjevně to bude nutné pro přežití v téhle zemi. Sehnula se a vytrhla zbraně z jejich těl. Otřela krev o trávu a zastrčila je zpět do pouzder v botách. Pak přešla k víle a natáhla ruku. Víla ucukla.

  ,,Jmenuji se Courtney. A jak ty?“ představila se.

  ,,Já jméno nemám,“ řekla hláskem, jako když kanárek zapípá. Něžně, jako pohlazení, ale s nádechem pevnosti země.

  ,,No to nevadí. Rozdělám oheň. Určitě ti je zima,“ pravila Courtney, přešla ke koni, zašátrala v sedelní brašně a vytáhla křesadlo. Začala rozdělávat oheň. Nešlo jí to lehce, ale po několika minutách dlouhého úsilí se jí to přece jen podařilo. Na holku z města celkem slušný výkon. Pak vytáhla z tlumoku dvě jablka a jedno podala víle. Druhé rozpůlila pomocí nože. Nejdřív ho ale opláchla ve vodě, kterou nalezla v láhvi v sedelní brašně. Železitá chuť krve smíchaná se sladkostí jablka není nic moc příjemně chutnajícího. Jednu půlku jablka si nechala a druhou nabídla Arlet. Ta začala vděčně a hlasitě chroupat.

  ,,Poslyš, ty znáš nějakou vesnici nedaleko odtud?“ zeptala se Courtney

  ,,Ale ovšem. Je odtud den a půl, tímto směrem,“ odpověděla víla a ukázala jí ho rukou jako z alabastru. Pak si ji začala zkoumavě prohlížet. ,,Ty nejsi z Yorganu, mám pravdu?“

  ,,Jo, to pravdu máš,“ řekla Courtney a začala vyprávět celou tu patálii s knihou Proroctví stříbrného draka, o té bráně se zrcadlem a o drakovi. Vcelku slušná a hodně dlouhá pravdivá povídačka. Po celou dobu ji víla velmi pozorně poslouchala.

  ,,No a pak mi řekl o mistru Frigovi a o Cliffenovi. A já navíc vůbec nemám páru, jak ho mám zničit,“ ukončila své vyprávění Courtney. Víla se rozesmála, jako cinkající zvonečky. Ale pak zase ztichla. Chvíli seděla se zavřenýma očima. Když promluvila, naléhavost jí zněla v hlase.

  ,,Les mně volá. Jak ho porazit, to nevím, ale že jsi mi pomohla, něco ti dám,“ pravila víla a odněkud vytáhla malý kožený váček, převázaný duhovou tkanicí.

  ,,Tady máš kouzelné kameny,“ řekla a podávala jí je. ,,Jsou na nich znaky. Když budeš potřebovat pomoc od ohně, vybereš si ten s ohnivým znakem a hodíš ho na zem. Prosté, ale účinné. A taky dost nebezpečné,“ vysvětlovala. ,, Ale je jich málo, šetři jimi!“ pohrozila prstíkem, se smíchem zvedla ruce nad hlavu, zatočila se a byla pryč.

  Courtney chvíli ohromeně zírala na prázdné místo, kde před chvílí stála víla.

  ,,Dobře.....fajn.....uklidni se.....“ říkala si. ,,Mluvila jsi s drakem. Zabila jsi dva lidi. Přímo před očima ti zmizela víla, ale ty se budeš chovat, jako by to bylo přirozené.“ Chvíli byla zticha. ,,Jenže to není přirozené!!“ vyjekla nahlas. Za tu dobu co hovořila s vílou se setmělo.

  Pomalu se začala ukládat ke spánku. Místo polštáře si dala sedlo a lehla si na deku. Přikryla se svým pláštěm. Byla teplá noc a navíc byla u ohně. Dělala to, jako by to pro ni bylo přirozené. Divné.

  ,,Není to přirozené......není,“ špitala ještě než usnula. Potom už ale spokojeně oddychovala, a nic ji nevyrušilo. Arlet ze spaní trochu odfrkla, ale zase se ponořila do svých snů, plných luk, jezer a volnosti.

  Courtney byla unavená, ale přesto se jí zdálo plno snů o domově, rodičích sestře.....ale i novém a podivném úkolu který na ni připadl zcela náhodou. Byla to vůbec náhoda?

  Netušila ani jedna, že jsou sledovány zpovzdálí cizí osobou. Dotyčný měl plášť s kápí, kterou měl staženou hluboko do tváře a proto šel vidět pouze tmavý stín. Sledoval je, nikým nerušen, až do úsvitu. Když se na východě začala objevovat zelenkavá záře, která ohlašovala, blížící se den, ještě chvíli počkal. Až po té, co se slunce začalo vynořovat ze svých mlhových polštářů se vytratil.

  Ptáci se začali probouzet a za chvíli se lesem ozýval sbor. Zpíval své překrásné písně dál a dál.......

                                                           kapitola třetí

                                               Lukas a záchrana života

   Pták. Malý, docela obyčejný ptáček. Moc pěkně zbarvený. Do teď spal, jako zabitý. Nyní se probudil. Zvedl svou krásnou opeřenou hlavinku a potichu zacvrlikal. Ještě si rozkoukal slepené oči. Rozhlédl se a spatřil jakousi osobu, ležící vedle ohniště, přikrytou zeleným pláštěm. Potichu slétl k ní. chvíli jí poskakoval u hlavy, nadechl se a pěkně hlasitě zanotoval: ,,Píp, pipíp píp! Pípí píp!“

  Zelený plášť sebou trhl a polekaně se zvedl. Ale to už byl rozpustilec v bezpečí vysoko na větvi a tiše se smál.

  ,,Krucipísek!“ zaklela Courtney. ,,Takový budík bych potřebovala. Hned bych přestala chodit pozdě do školy.“  

  Pomalu vstala; poprvé v životě se vyspala o moc lépe, než na své měkké posteli doma. Asi to je tou změnou. Arlet už taky byla vzhůru pohazovala hlavou a hleděla si uštípnout nějaký ten lístek k snídani.

  ,,Tak co, Arlet? Vyspala ses?“ oslovila vesele svou klisnu Courtney a protřela si oči. Arlet v odpověď zafrkala a zastříhala ušima. ,,No jo, já vím. Nic moc, když musí člověk....ééé promiň, klisna stát celou noc....“

  Nasnídaly se - měla ovoce a proužek sušeného masa a Arlet vydatnou porci trávy - a začaly balit. No teda začala. Ještě uhladit ohniště a mohly vyjet. Od místa určení byly den a půl. Tedy alespoň měly být. Ale víla mluvila pravdu. Odpoledne uteklo rychleji než voda. K večeru se zajely vykoupat do jezera. Chladivá voda osvěžila. Pak celý večer čekaly  na to, až Courtney usuší své věci (Arlet ji shodila do jezera) a tak nemohly pokračovat v cestě. Ale ráno to vzaly tryskem a vůbec se nezdržovaly, kromě malých zastávek na jídlo a odpočinek.

  Courtney bavila rychlá jízda, ale trenérka jezdectví jí to nikdy nedovolila; měla za to, že se kůň nesmí moc uhnat. Alespoň ne do soutěže. Ale Courtney měla jiný názor, že když si kůň párkrát oběhne dráhu rychleji než cvalem, jen mu to prospěje.

  Po jezdectví se tam ještě zdržovala, protože starý správce a hlídač v jednom měl stejný názor jako Courtney. Po tréninku vždycky vyvedli dva koně z boxů a oba společně jezdili tryskem po dráze. Byli to jediní koně, kteří vyhrávali soutěže. Teď Courtney jezdila, jak rychle chtěla, ovšem s ohledem na síly Arlet. Ani kůň nemá neomezenou výdrž.

  Slunce se začalo sklánět za obzor, když Courtney dorazila do vesnice. Všude byl hukot a plno lidí. Zdálo se, že je tu nějaká vesnická zábava. Pobídla Arlet, ať jede dál. Kolem ní prošel jakýsi stařík a Courtney ho zdvořile oslovila.

  ,,Prosím vás, můžete mi říct co se tu děje?“ zeptala se a sesedla z Arlet. Staříkovy oči pod huňatým obočím si ji přeměřily. Ústa v bílém plnovousu se pousmála.

  ,,Mmmm.......vidím, že nejste zdejší slečno, že?“

  ,,Ano pane, to máte pravdu,“ potvrdila mu Courtney a trochu nasupeně se ho ještě jednou zeptala: ,,Dozvím se prosím co se tu děje?“ To si má na čelo vylepit transparent ,Nejsem odtud?‘

  ,,Ale ovšem, ne tak rychle. Má tu být popraven mladík. Ukradl peníze, které měly být na výstavbu nového kostela,“ odpověděl. Pak se otočil a zmizel v davu. Courtney vzala Arlet za uzdu a šla s davem k náměstí.

  Uprostřed toho náměstí, no, spíš malého náměstíčka, byla postavena šibenice. Pod ní stál s oprátkou kolem krku a nohama na vratkém kusu dřeva nějaký mladík.

  Mladík měl světlé vlasy, hnědé oči a urostlou postavu. Pěkný mladík, i podle Courtneyiných měřítek. Oděn byl v koženém ocvočkovaném oděvu a pohodlných botách. Vypadal asi na dvacet let. U nohou se mu blýskal meč. Soudce právě předčítal rozsudek; ten stařík neměl podle vzhledu v hlavě ani to seno. Poklona seníkům. 

  ,,A proto se odsuzuje k smrti oběšením. Chce - li někdo něco říct, ať tak učiní hned.“ řekl a rozhlédl se po přítomných. Všude bylo ticho. ,,Nikdo?“ vyštěkl.

  ,,Jo, já!“  ozvala se Courtney do toho ticha. Třásla se jako osika. Nevadí, nikdo to nepoznal. Soudci, kterému začal na tváři pohrávat široký úsměv, viditelně spadl hřebínek.

  ,,Kdo jsi, cizinko?“

  ,,Počítám, že je to jedno, kdo jsem. Jen by mě zajímalo, co udělal,“ řekla a pohodila hlavou k mladíkovi.

  ,,Ukradl peníze na výstavbu nového svatostánku.“ Soudce nasadil světecký výraz; všichni přítomní se pokřižovali.

  ,,A kolik toho bylo? Kolik bylo peněz na výstavbu toho svatostánku?“ zeptala se Courtney; vystoupila z davu a přešla k soudci.

  ,,Celkem deset tisíc forintů.“ odpověděl soudce. Courtney prohrábla vak a vytáhla kožený váček plný peněz a hodila ho soudci k nohám.

  ,,Nevím kolik toho je. Je to málo, pravda, ale na základ nové sbírky myslím postačí. Pusťte ho!“  přikázala Courtney.

  Soudce se napřed ani nehnul. Ale pak zařval zplna hrdla: ,,Kate, konej svou povinnost!“

  Courtney jednala rychle. Vytáhla oba nože: jedním přesným hodem přesekla oprátku a mladík upadl na kolena, druhý přiložila soudci ke krku. Zaklonila mu hlavu a trochu ho škrábla, až mu začal téct pramínek krve.

  ,,Příště udělejte to co vám říkám hned, a bude to bez nepříjemných následků,“ zasyčela mu do ucha a pustila ho. Oba se probodávali nenávistnými pohledy. Málem se do sebe pustili, když se od řeky najednou ozvalo zoufalé volání: ,,Topí se! Pomozte někdo! Topí se, topí!!“

  Ještě tohle, ach můj bože! Pomyslela si. Setinu sekundy váhala, ale pak se Courtney  rozběhla k řece se zachráněným mladíkem v patách. Na břehu se už shromáždil dav lidí. Courtney viděla jen zčeřenou vodu a bublinky vzduchu vycházející na hladinu. Otočila se na lidi; všichni svorně ustoupili o krok zpět.

  V sedmé třídě byly povinné kurzy první pomoci. Sama to ale nezvládne.

  ,,No tak, lidi, potřebuju pomoct!“ zaprosila. Z davu vystoupil jen ten mladík. Courtney si ho změřila. ,,Fajn, ještě někdo?“ zeptala se a všichni zavrtěli hlavou. Otočila se na toho mladíka, který tam postával.

  ,,Jak se jmenuješ?“ houkla na něj.

  ,,Lukas,“ odpověděl jí.

  ,,Dobrá tedy.... Lukasi. Já jsem Courtney. Umíš plavat?“

  ,,Na zajatce docela obstojně.“

  ,,A co potápět? Budeme muset pod hladinu,“ řekla a sundala si plášť i sukni. Stála tam jen v těch černých kalhotách, které ještě více zdůrazňovaly její hezkou postavu. Lukas jen zamrkal a sjel očima přes její nohy dolů. Courtney strčila ruku do jeho zorného pole a naznačila mu aby se vrátil do reality. Zmateně to udělal.

  ,,My dva…tam dolů…zachránit dítě…“ řekla a prokládala to znakovou řečí. Jelikož pořád nechápal, vkročila do vody. Řeka byla studená a hluboká. Když měla vodu po pás, šipkou se vrhla vpřed.

  V řece bylo málo světla, jen seshora přicházel nazelenalý nádech. Chladná voda jí proudila kolem kůže, ale ona se spustila hloub, do většího chladu a tmy.

   Pátrala po dně plném klacků a naplaveného dřeva. Občas se vynořila aby nabrala dech. Kdyby tu měli akvalung…. Pátrání se  však zdálo bezvýsledné. S takovou ji nikdy nenajdou.

  Když se už snad posté vracela dolů pod hladinu, zamířila ne proti proudu jako dosud; zamířila dolů po proudu řeky.

  Hledala, přejížděla z jednoho břehu řeky na druhý. Zoufale. V tomhle světě pod hladinou se ztratí cokoliv.  A pak něco spatřila.. Zprvu to vypadalo jako vodní rostlina, ale když připlula blíž viděla, že to je světlovlasá holčička.

  Její vlasy i pleť vypadaly pod hladinou řeky přízračně zelené. Vznášela se, vlasy jí vlály kolem hlavy jako ve stavu beztíže. Cítila, že jí dochází dech. Znovu se vynořila, nadechla se a ponořila se pro ni. Tahala ji a strkala po kamenitém dně řeky. I když byla pod vodou, její váha byla značně znát. Kdyby se tam neobjevil Lukas, asi by ji nedostala ven. Modlila se.

  Když lidé viděli zachráněné dítě, propukli v jásot.

  ,,Místo! Potřebujeme místo!“ zařval Lukas. Děvčátko nedýchalo. Courtney ji začala oživovat, podle toho, co se učili v kurzu Mladých zachránců. Vypadalo to beznadějně.

  ,,No tak, dělej! Prober se! Prosím!“ syčela Courtney. Úlevně si vydechla, když malá začala kašlat a vykašlávat vodu. Nahnula jí hlavu na stranu, ať může vykašlat všechno. Rodina se k ní přihrnula, děkovala jí za záchranu dítěte a chtěla si ji odvézt.

Courtney je však zadržela. Všimla si podivných červených skvrn. Při pohledu na ně slyšela samu sebe jak říká: ,,Tohle nejsou obyčejná škrábnutí. Jsou to kousance od vodního hada. Potřebuju heřmánek, slzičky rychle!“ Vůbec neměla páru jak tohle ví. Automaticky se sklonila k holčičce a vysála jí jed z ran. Mezitím uvažovala jak se k tomuhle dostala, jak ta informace mohla být v její hlavě? V  Proroctví stříbrného draka nic takového nebylo. Nebo jo? Další věc na seznamu dotazů až potká toho draka.

  ,,Neboj se. Už tě nic nebude bolet. Tohle je jenom odvar z heřmánku aby se rána nezanítila a rychle se hojila,“ pravila konejšivě k vzlykajícímu děvčátku, když mu omývala rány lékem. To už se přestalo třást, ale bázlivě se dívalo k řece a stále slzelo.

  Courtney pocítila nějaký podivný příval odvahy, ale kdesi ve své mysli cítila i nebezpečí. Zvedla se a přešla k řece. Ozval se syčivý zvuk. Pohlédla vedle sebe a ztuhla.

   Z pravé strany se k ní blížil ohavný přerostlý leguán, zkřížený s obrovským varanem z oblasti Austrálie. Jeho kůže byla zašle jedovatě zelená, na hlavě se mu třásl žlutý chochol. Nohy měl pokryty šupinatým pancířem, zakončeným velkými drápy a v tlamě plno zubů; ty se leskly a vypadaly křehce, ale byly ostré, jedovaté a dlouhé.

  Jako by se řídila něčími rozkazy, stoupla si před holčičku a rozkročila se. Dlaně směřovaly k leguánovi. Hvězdičky se zaleskly. Leguán se blížil. Byl blíž a blíž. Courtney se ani nehnula, ačkoliv byl od ní pouhé čtyři metry. Tři, dva..... Když už byl od ní jeden metr, z Courtneyiny hrudi vyšel oslnivý záblesk zeleného světla a zasáhl netvora do hlavy. Leguána to odhodilo pár stop zpět. Žil, ale byl oslepen. Do citlivých oči mu bodalo ostré světlo.

  Courtney využila jeho oslabení, rozběhla se, odrazila a skočila mu za krk. Vytáhla dýku a vší silou ho bodla do hlavy. Leguán sebou začal házet. Jak sebou házel stále prudčeji, Courtney se neudržela, udělala kotrmelec přes jeho hlavu a skončila u jeho předních nohou. Když jí přímo nad hlavou rozběsněně zasyčel, skryla si hlavu do dlaní a zaječela. Ozval se podivný třaskavý zvuk, ze země cosi vylétlo a omotalo se to kolem leguánova hrdla. Courtney si odkryla hlavu, aby se podívala co se děje.

  Kolem ní vyrazily ze země dlouhé hadovité úponky a omotaly se kolem leguánova krku. Tiskly víc a víc, nepouštěly ho. Házel sebou stále víc a víc….Pak utichl. Byl zadušen dřív, než stačil naposled zasyčet. Jeho ohromné tělo začalo přepadávat dopředu s tlamou otevřenou a plnou těch zubů. Courtney si pozdě uvědomila blížící se nebezpečí. Než se stačila vyplazit zpod mrtvého těla, leguánova hlava na ni dopadla plnou vahou; zároveň pocítila bodavou bolest v boku. Ještě jednou vyrazily ze země úponky a nadzvedly hlavu. Courtney se zpod ní vyplazila a vydechla.

  Úponky zase zmizely zpět do země a leguán se rozpadnul v hromádku popela. Jen popel, štiplavý zápach a stopy krve zůstaly po zápase. Lukas se rozběhl ke Courtney.

  Byla ošklivě poraněná. Spousty malých ranek na rukou od drsné kůže leguána a na boku měla obrovskou zející ránu. Dýchala mělce a přerývavě. Chtěla Lukasovi vynadat, že ji v tom nechal samotnou. Mohl jí alespoň trochu pomoct. Nezabývala se už tím, že znovu zničehonic ví název rostliny, která jí pomůže. Měla dojem, že něco takového se nejspíš bude dít pořád. Tedy po celou dobu, co tu bude.

  ,,Potřebuji Slzy země....... roste na protějším břehu........nevím přesně kde......Je to nízká rostlinka s.........s modrými kvítky......musíte udělat odvar......“ usykávala tiše. Lukas ji sledoval.

  Její tvář byla mrtvolně bledá a oči jí svítily bledým ohněm. Hodně krvácela. Chvilku trvalo než přinesli ten odvar. Vzala kus hadru a nechala starou bylinářku, ať jí rány omyje. Odvar měl lehce modrozelený odstín a krásně voněl. Tak svěže, jako nic jiného.

  Rána se pomalu zacelovala a bolesti ubývalo. Courtney i lépe dýchala. Nakonec si zbytkem odvaru pokapala zašpiněné oblečení a všechny skvrny zmizely. Páni, to je lepší než Vanish, pomyslela si s úsměvem. Za půl hodiny už byla schopna vstát. Ještě dlouho po tomhle incidentu byla trochu ztuhlá a citlivá na dotek v místě poranění.

  Zvolna, opravdu pomaloučku se zvedala. Při každém pohybu usykla. Ta rostlinka možná má kouzelné účinky, ale pořád to bolí. Chytla se za bok a vykročila trochu vratkým krokem směrem ne k vesnici, ale k lesu. Zahvízdala na prsty a za chvíli k nim dolehlo zaržání. Pak se ze tmy jako přízrak vynořila Arlet. S tichým pofrkáváním si ji zvědavě očichala.

  ,,Ahoj holka,“ pozdravila ji bolestným šeptem Courtney, vzala ji za uzdu a pomalu ji odváděla do lesa.

                                                        kapitola čtvrtá

                                                     Noční návštěvník

   Courtney došla na malý palouček uprostřed lesa. Bolesti ještě stále cítila, ale nebylo to zas až tak hrozné. Chtělo to jen rozchodit. Rozdělala oheň a trochu se najedla. Arlet nabízené jablko odmítla a šla si utrhnout trsy mladé trávy, mírně skropené rosou.

  ,,No, na to, že tu jsem chvíli, toho má maličkost stihla hodně,“ pronesla zamyšleně – možná i trochu sarkasticky - po chvíli nepřítomného civění do ohně. ,,Stačila jsem zachránit jakéhosi Lukase, dozvím se, že mám jedinou věc co chce nějaký baron Cliffen a málem mě zabije nějaká přerostlá ještěrka! Opravdu úžasné, fakt úžasné…“ Arlet jenom zafrkala.

  ,,Jasně, chápu, tebe moje starosti nezajímají, žádné totiž nemáš,“ zabručela si pod fousy, zatímco ulehla a pod sedlo, které používala místo polštáře, si dala dýku. Měla tušení, že se dnes něco semele.

  Netušila, že umí tak dobře házet nožem, bojovat s nestvůrami a ještě, že ví spoustu neznámých věcí. Že by zázraky fakt existovaly? O těch věcech by neměla ani tušení nebýt té knihy. Ale může za to vůbec ta kniha?

  Víčka jí těžkla stále více pod tou vahou otázek, až se zavřela docela. Usnula.

  Něco šustí po spadaném listí. Jako by někdo tahal za sebou po zemi plášť. Praskot zlomené větvičky se nese tichem. Courtney otevřela pomalu oči. Ležela tiše, bez hnutí. Téměř nedýchala. Ta postava si k ní dřepla. Natáhla ruku, jako by ji chtěla pohladit. A tu Courtney zareagovala.

Strhla ruku stranou, bleskurychle vzala nůž, popadla dotyčného za vlasy a přiložila jej ke krku.

  ,,Překvapení!“ zasyčela mu do ucha, ignorujíc protestující zranění boku.

  ,,Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne,“ pravila ta osoba a Courtney zalapala po dechu.

  ,,Krucipísek - Lukasi!“ vydechla ohromeně, ,,co tu sakra děláš?“

  ,, Tancuju a při tom si zpívám,“ odsekl nasupeně Lukas. ,,Nechceš mě jen tak náhodou pustit?“ Udělala to.

  ,,Jestli si nedáš pozor, tak mi ta ruka jednou ujede a už si nezazpíváš,“  sykla rozčileně Courtney. ,,Co ty mě máš co přepadávat uprostřed noci?“

  ,,Promiň, ale ono už je skoro ráno,“ řekl s potutelným úsměvem Lukas. ,,A navíc tohle nebylo poprvé-“ 

  Courtney nevnímala co povídá. Takovéhle žvatlání provozovali kluci u ní na škole a šlo jim to mnohem líp. A to byli mladší. Nevěděla jak, ale slyšela něco ve stromech. Nebo někoho.

  ,,No a potom, to bys nevěřila jsme –“

  ,,Pssst!!“ sykla varovně a zvedla ruku. Ticho tlačilo do uší. Jen tu a tam zašustění listí. Jenže ono bylo bezvětří.

  ,,Co je?“ přerušil své vyprávění Lukas.

  ,,Někdo nás pozoruje,“ zamumlala. Pomalu, nenápadně a hlavně tiše, vytáhla oba nože. Stoupla si, pevně držela svoje zbraně a poslouchala.

  Najednou zašustily větve. Zapraskala větvička. Courtney hodila své zbraně ve vteřině, obě ve stejný směr. Ozvalo se ,,křup, křup“ a dvojí velmi hlasité žuchnutí Courtney řeklo, že se trefila. Rozhlédla se. Vedle ní leželi na hromadě dva vojáci.

  ,,Bingo!“ ohlásila radostně Courtney a šla vytáhnout nože z mrtvol. Přešla nejdřív k jednomu špehovi a pak k druhému. Jak vytahovala dýky z jejich těl a otírala krev o trávu, všimla si jejich uniforem. Byly bílé s černým okřídleným lvem na prsou.

  ,,Cliffenovi špehové,“ zamumlala. Už brala jako naprostou samozřejmost své znalosti tohohle světa.

  ,,Tedy to bylo skvělé! Dokonalé! Nikdy jsem nic takového neviděl.....“ začal Lukas chválit. Courtney se na něj otočila.

  ,,Děkuji předem, ale nechceš si ty litanie nechat na pak?“ procedila.

  ,,Tak moment!“ vyštěkl rozzlobeně Lukas. Měl toho právě dost. On se ji tu snaží pochválit a ona mu řekne tohle. ,,Co mi tímhle naznačuješ?“

  ,,Bylo jich víc,“ odsekla mu. ,,Jen nevím kde je zbytek osazenstva.....“

  ,,Přímo za tebou koťátko.“ Kdosi se zasmál a chladivé ostří nože se dotklo její šíje.

  ,,Co – co – po mně chcete?“vykoktala Courtney; dělalo jí veliké potíže mluvit - nůž jí silně tlačil na hrdlo. Ale ona to stejně ví. Ostří jí seklo do kůže a uzounká stružka krve začala pomalu téct. Začala se bát.

  ,,Já? No já bych si vzal ten hezounkej amulet s kamínkem co máš na krku,“ protáhl syčivě. V tu chvíli se ozval Lukas: ,,Hele tak moment. Já tu byl dřív. A taky platí to-“   zarazil se, protože postřehl dýku v rukou Courtney, ,,-že kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ pravil a povytáhl obočí. ,,Nebo ne?“

  ,,Jo, to asi jo,“ pokýval hlavou tupohlavě voják. Pak mu ale hlas opět nabyl na rozhodnosti. ,,Vezmu si jen ten amulet a pak si sní dělej co chceš,“ zachechtal se a sápal se po amuletu. Courtney trochu natočila hlavu a kousla ho do ruky. Voják zařval a pustil ji. Vytrhla se a zarazila mu dýku do těla. Muž vyrazil táhlý skřek a složil se - nůž mu vězel hluboko v srdci. Courtney zakopla a upadla.

  ,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Lukas když jí pomáhal na nohy.

  ,,Jo, celkem v pohodě,“ zasupěla v odpověď - na krku měla škrábanec, ze kterého jí stále stékal pramínek krve. ,,Nevím jak ty, ale já tu nezůstanu. Pojďme trochu dál odtud,“ řekla, zasypala oheň, vzala Arlet za uzdu a zašla trochu hloub do lesa. Lukas vyvedl z houští svého hnědáka a šel vedle Courtney.

  Když byli dost daleko od toho palouku, zastavili a znovu rozdělali oheň. Seděli, ujídali kousek po kousku své zásoby a debatovali o všem možném. Našli jedno společné téma – koně.

  ,,Nemyslím. Arlet je velmi dobře stavěná na dlouhý běh.“

  ,,To je možné, ale na krátké rychlostní trati by asi těžko vyhrála.“

  ,,Chceš mi snad tvrdit, že tvůj hnědák je tryskové letadlo?“

  ,,Cože?“ zeptal se překvapeně Lukas.

  ,,Och…mm…to nic. Odborný termín. Tomu bys nerozuměl,“ máchla rukou Courtney a v duchu na sebe nadávala. Úsloví, která běžně používala teď musí dát stranou.

  ,,A kam máš vlastně namířeno?“ zeptal se Lukas po chvíli ticha. Courtney najednou zvážněla.

  ,,Někam k Temným horám. Baron Cliffen zajal mistra Friga a já ho mám osvobodit. A co pak to nevím.“  Seshora se snesl sokol a se skřekem přistál na Lukasově rameni.

  ,,Mmm....taky se musíš vetřít všude, co?“ zasyčel Lukas potichu. Nahlas dodal: ,,Ano, ovšem - seznamte se prosím. To je můj sokol Silver-“  sokol se uklonil, ,,-a tohle Courtney. Pojedeme s ní a budeme jí pomáhat.“ prohlásil Lukas k sokolovi a usmál se. Courtney mu ohromeně děkovala. Byla ráda, že s ní vůbec někdo pojede, protože ačkoliv už si zvykla na své schopnosti, ještě to nedávala tak aby se jí do hlavy nacpala celá mapa Yorganu.

  ,,Ty Lukasi poslouchej, radím ti dobře, dej se s ní dohromady.“ Courtney překvapeně zamrkala.

  ,,Říkal jsi něco?“ zeptala se.

  ,,Ne. Ne, proč?“ podivil se Lukas.

  ,,Jen tak. Zapomeň na to.“

  ,,Ach jo….kdybych já byl člověk, tak bych byl lepší Lukasi. Dal jsi jí už alespoň pusu?“

  Courtney pátrala po původci toho monologu.

  ,,Jistě, ty hloupá, samozřejmě, že to mluvím já. Silver.“ Courtney se chytla za hlavu. Začíná bláznit nebo co? Rozuměla všemu co ten sokol povídal! Bylo to neuvěřitelné! Další úvahy jí přerušila slova od toho sokola. Zaposlouchala se.

  ,,Lukasi myslím to vážně. Je to děsná kočka. Tu by sis měl předcházet,“ zaznělo přesvědčivě. Zkusila jestli se s tím dá něco dělat. Usilovně myslela na nějakou tu odpověď a dívala se na sokola.

  ,,Ty Silvere, nedělej si ze mě srandu.“

  ,,A kdo si z tebe dělá srandu, má milá? Takovouhle šťabajznu, jako jsi ty, jsem neviděl už moc dlouho.“

  ,,Mám to brát jako kompliment?“

  ,,Přeber si to jak chceš. Když to neudělá tady tenhle hlupák, musím já. A neznělo to z mého zobáku mnohem lépe?“

   Courtney se už neudržela a vyprskla smíchy. Poprvé za celou dobu co je v tomhle podivném světě se smála upřímně. Lukas překvapeně zamrkal.

  ,,Co je? Je ti dobře? Máš záchvat smíchu, nebo co?“ zeptal se udiveně Lukas.

  ,,Ne, já...já...nic takového nemám!“ ohradila se Courtney. Trochu jí to dělalo potíže, stále se smála. Musela se vydýchat, aby mohla normálně mluvit.

  ,,Jen jsem se smála tomu co říkal tvůj sokol,“ vysvětlila mu a zase se o ni pokoušel smích.

  ,,Taky musíš všechno vykecat, viď?“

  ,,Mám to chápat tak, že rozumíš řeči zvířat?“ ujasňoval si Lukas.

  ,,Ještě nevím, ale ta možnost tu je,“ pokrčila rameny Courtney.

  ,,No to je super. Tak já budu cestovat se zcvoklým sokolem a pomatenou slečnou.“ Courtney se na něj pohoršeně podívala, ale pak si řekla, že by bylo nejlepší kdyby si šla lehnout. Tak jen zakroutila hlavou, a otočila se na bok. Jen co se hlavou dotkla sedla, usnula.

  Už podruhé se trhaně probudila. Ležela na boku a netušila, co ji vzbudilo. Tak se přetočila na záda, a sykla jak ji píchlo v nedávno zraněném boku. Jen se otočila, strnula.

  Nad ní stála postava. Měla na sobě bílý plášť, celá v něm byla obalena. V ruce třímala hladce opracovanou hůl z jasanového dřeva, se složitým a umným vyřezáváním.

  Courtney chtěla vstát, ale postava se k ní sehnula a stiskla jí rameno. Courtney pochopila, že má zůstat ležet. Nebála se, ten cizinec v ní vyvolával pocit bezpečí. Zakuklenec natáhl dlouhý, bledý prst a dotkl se jejího čela. Naznačil linku. Jen dokončil pohyb, rozplynul se jako když zavane vítr. Okamžik na to se vítr opravdu rozfoukal.

  Probuzená mu naslouchala a ležela v naprostém klidu. Cítila pod rukama trávu a hlínu, ale současně s tím pocitem cítila i něco jiného. Podivné teplo a síla se jí rozkládaly po celém těle. Zhluboka se nadechla. Pak se převrátila na druhý bok a znovu usnula. Už ji nikdo ze spánku nevyrušil.

  Následujícího rána vstala brzy. Ležela na zádech se zavřenýma očima a nechtělo se jí vstávat. Slyšela někde bublat potůček, jak se vlévá do tůňky. Vstala a po sluchu k němu zamířila. Nejtišeji jak dovedla. Spatřila ji nedaleko jejich tábořiště - malá tůňka do které spadal asi ze čtyřiceti čísel vodopádek. Klekla si na její okraj a s pocitem chladivé vody na kůži se nahnula nad zčeřenou vodní hladinu.  

  ,,Můj bože,“ vydechla. Na svém čele spatřila jednoduchou linku z drobných kamínků, jež ve prostřed čela tvořily nádhernou kapku. Celá její tvář nabyla o poznání trochu orientálnější vzhled. V uchu měla jednoduchou náušnici s pírky a zelenými lístky. Sáhla si na čelo a všimla si podivných kreseb na své pravé ruce - ornamenty jaké ještě nikdy neviděla. Kresby byly vyvedeny černou a zelenou barvou. Courtney věděla, kdo byl ten noční návštěvník, i když ho nikdy neviděla.

  ,,No páni,“ ozvalo se za ní. Courtney se ohlédla a viděla Lukase jak přichází ze směru kde spal. ,,Teda ty vypadáš. Ale sluší ti to. Když mi řekneš kdo ti to udělal, zajdu si za ním taky.“ řekl a přišel blíž.

    Courtney se na něj podívala. ,,Víš vůbec kdo mi tohle udělal?“       

  ,,No - ne.“ přiznal se.

  ,,Byl to Strážce,“ odpověděla a hlavou jí prolétl další název. ,, Slyšel jsi někdy o místě zvaném Srdce země?“

  ,,Jo. I o tom chlápkovi. Báby u nás ve vsi vyprávěly o něm malým špuntům. Říkaly, že to byl kdysi druid, ale pak že zmizel.“ Lukas máchl rukou. ,,Ale to všechno jsou jen babské tlachy. Nikdo to nikdy neověřil.“ Uchechtl se.

  ,,Takže jsem jen výmysl, který straší prosťáčky?“ ozvalo se za nimi. Courtney se otočila, a viděla muže, zahaleného do bílého pláště s dlouhou, umně vyřezávanou holí v ruce. Lukas se zajíkl a ustoupil. Courtney ale ne. Poznala ho. Byl to noční návštěvník. A stejně jako v noci, vyvolával pocit bezpečí. Byl to Strážce - druid Noel.

                                                          kapitola pátá

                                                             Elfí říše

   Courtney se zadívala na starého muže. Bílý hábit měl přepásán kusem provazu a v holi diamant. Byl to diamant o velikosti pořádně velkého vlašského ořechu řezbář jej zasadil do umně vyřezaného liliového květu.

  ,,Opravdu si to myslíš? Mám ti ukázat, jak moc skutečný jsem?“ zeptal se a postrčil svou hůl kupředu. Courtney se mezi ně postavila.

  ,,Strážce, prosím. Nemusíme se prát. Lukas si už dá pozor na jazyk, že ano?“ otočila se na něj s ošklivým výrazem ve tváři.

  ,,A jo….dám.“ Silver na Courtney mrknul.

  ,,To je ale tele, co?“

  ,,Silvere!“

  ,,Co je?“

  ,,Dáš už konečně pokoj?“

  ,,Ty taky dokážeš zkazit sokolovi radost.“

  ,,Já vím.“

 ,,Co je šeptem to je čertem,“ napomenul je mužský hlas. Noel se potutelně usmíval.

  ,,Milý Lukasi s tím druidem máš jako jediný pravdu. Před několika lety jsem byl vážně zraněn. Ale bohyně země Frigie mne vzala na místo jež se jmenuje Srdce země. Uzdravil jsem se a bohyně mě tam nechala. Po dlouhém uvážení jsem nakonec přijal její nabídku a ona  určila mne za Strážce tajemství,“ pravil pomalu a důrazně. Pak se podíval na Courtney.  

  ,,Možná se teď ptáš, proč máš tu čelenku, kresby a náušnici. Bohyně Frigie tě určila, a teď máš její přízeň i přízeň Srdce země. I když ještě zatím dostatečně neovládáš umění živlů. Ale bohyně ti bude pomáhat a s její pomocí budeš zvládat lépe svůj úkol. Ale teď dobře poslouchejte.

  Ve vesnici šest dní odtud na východ se budou konat Slavnosti ohňů. Jeďte tam. Odpočinete si a dobře se pobavíte. Ale zachráníte tam i spoustu životů. Co tam budete dělat už poznáte. Zatím sbohem,“ dořekl, zavanul vítr a druid zmizel.

  Courtney zírala nepřítomně do prázdna. V hlavě jí vířilo mračno otázek. Co má vůbec dělat? Jak je možné, že zná věci o kterých ostatní nemají ani tušení? Proč zrovna ona je v tomhle podivném světě? A proč sakra, když našla člověka, který zná odpovědi, tak se ten člověk vytratí? V tomhle světě nejspíš mají módu zmizet nějakou potrhlou metodou.

  ,,Neměli bychom jet?“ zeptal se tiše Lukas.

  ,,Cože? Jo, jasně,“ ozvala se. Vrátili se na místo noclehu, sbalili věci zahladili, ohniště a vyjeli. Byl jasný slunečný den, vál mírný větřík a podkovy tlumeně klapaly po lesní stezce. Měli dost času, nemuseli vůbec spěchat. V poledne si udělali krátkou přestávku aby napojili koně. Vodou museli šetřit; neprojížděli kolem potoka, jezírka nebo studánky.

  ,,Co myslíš, co se bude dít?“ zeptal se Lukas pozdě odpoledne.

  ,,To nevím. Ale jsou z toho cítit problémy.“ odpověděla mu posmutněle Courtney.

  ,,Slavnosti ohňů - to zní zajímavě...“

  ,,Pssst!“ sykla Courtney varovně a rukou mu dala znamení aby se zastavil.

  ,,Ajéje.“ protáhl Lukas šeptem. ,,Hádám správně, že máme problém?“

  ,,A taky společnost.“ doplnila Courtney. Mimochodem, velmi dobře mi začínáš číst myšlenky. Dolů z koní. Rychle!“ Sesedli. Stáli vedle sebe v naprosté tichosti. Z ničeho nic zašustilo listí, zapraskaly větvičky a z houští se vyhrnulo na dvacet vojáků s okřídlenými lvy na uniformách.

  ,,Tak copak to bude dneska, pánové?“ zeptal se Lukas rádoby nonšalantním tónem. Místo odpovědi však jen zařinčely meče. ,,Aha,“ protáhl obličej. Pak si vytasil svůj meč taky. ,,Tak co odkud to vezmeme? Od nejmenšího, nebo od nejmladšího?“

  ,,Prosím tě buď zticha Lukasi.“ zašeptala zoufale Courtney; tím ale jako by přilila oheň do ohně. Vojáci se na ně vrhli s řevem, který by zastrašil i největšího odvážlivce. Kolem nich byla neprostupná hradba lidí.

  Lukas se bez úhony probil ven. Ale kde je ta holka? Všiml si. Zůstala uvězněna pod tou hromadou. Odtrhl jednoho vojáka a jejich meče zařinčely. Útok se odehrál velmi rychle. Zneškodnil ho za směšně krátkou dobu. Otočil se a strnul.

  Nejméně pět vojáků drželo Courtney. Měla ruce za zády a nemohla se bránit; ty gorily ji kopaly kam se dalo. V obličeji byla samý šrám a krev jí stékala po tváři. Upadla na kolena. Lukas viděl, jak ji na chvíli nechávají vydechnout, a pak se do ní zase pouští. Jako když si hraje kočka s myší. Zařval a vrhl se k nim. Mlátil kolem sebe hlava nehlava. Meče řinčely, krev tekla….

  Nakonec tem stál, s mečem z jehož čepele odkapávala krev. Většina mrtvých mužů ležela opodál. Zbytek kam se poděl netušil. Teď byla důležitá Courtney. Zahodil meč a rozběhl se k ní.

  Dívka dosud klečela na kolenou, těžce oddychovala a z ran jí stékala krev. Snažila se moc nehýbat. Měla spoustu otevřených ran na tváři a řezných ran po celém těle.

  Na to, že se nikdy nebránila, to bylo dobré. Hlavní věc - přežít to - splnila. Při každém nadechnutí jí zapíchalo v hrudi. Lukas si k ní klekl.

  ,,Jak to vypadá?“ zeptal se šeptem.

  ,,Mmm.......blbě. Hrozně to bolí,“ zašeptala bolestně. ,,Mlátili mě přesně tam kde  se do mě zakousla ta přerostlá ještěrka. Musíme do Elfí říše, k Lesním elfům. Mají lék. Brány jsou nedaleko,“ usykávala tiše.

  ,,Jak ty brány ale poznáme?“

  ,,Já nevím........tsss.......sama nevím.....“ zakroutila hlavou Courtney. S Lukasovou pomocí se dostala na nohy a potom do sedla. Rozjeli se pomalým klusem. Courtney ani nehlesla, ale bylo jasné jak ji to bolí. Tiše se v duchu modlila ke všem božstvům co existovaly, hlavně však k bohyni Frigie. Měla její přízeň, doufala proto, že jí pomůže rozpoznat hranice Elfí říše.

  Pozdě při západu slunce dojeli k úzkému potůčku. Od ostatních se lišil tím, že byl čistý. Křišťálová voda se přelévala přes kameny hladké jako sklo. Oblázkové dno bylo jasně vidět. Courtney si vydechla. Tady to je. Věděla, že elfové se starají o své potoky a říčky jak ve své zemi, tak i mimo ni.

  ,,Jsme tady,“ vydechla Courtney. ,,Sta.....stačí přejít tu řeku a jsme tam.“ Lukas se na ni podíval.

  Díky četným tržným ranám ztratila mnoho krve. Seděla na Arletě bledá a shrbená, jako by na ni tlačila jakási neviditelná síla. Měla pod očima hluboké stíny, vyprahlé rty a prázdný pohled. Jiskra a veselé ohníčky se ztratily kamsi do neznáma. Lukasovi jí bylo líto.

  ,,Dej mi uzdu Courtney.“ vybídl ji. Poslechla ho a společně překročili hranice Elfí říše.

  Na první pohled vypadala Elfí říše jako každý druhý listnatý les,jen hodně rozsáhlý. Ale už na ten druhý, vypadala nesrovnatelně jinak.

  Nikde nebyl žádný padlý strom, spadané větve, či přebytečné listí. Lesní kvítí tu kvetlo na každém kroku a vzduch byl prosycen zvláštní atmosférou. Byla to taková velká, dobře opečovávaná zahrada.Ptáci tu zpívali jako o závod.

  Lesní elfi milují lesy a starají se o ně s láskou. Nedopustí, aby bylo nějakému stromu či rostlině ublíženo. Nechávají les růst volně a jen pokud je to nutné odstraní přebytečné a nemocné stromy. Starají se o potoky, zvířata a rostliny. Jsou velice dobří léčitelé, zahradníci a bojovníci.

  Courtney se pousmála. Bylo tu pěkně. Dokonce i bolesti se daly lépe snášet, ale stále byly velké. Pohybem zakrvácené ruky dala Lukasovi znamení, aby zastavil.

  ,,Co se děje?“ zeptal se tiše.

  ,,Jsou.....jsou všude....kolem nás,“ šeptala syčivě Courtney.

  ,,Ale kdo?“

  ,,Elfové.“  Jen to dořekla, ze všech stran se vynořilo velké množství jezdců na koních a s napjatými luky.

  Elfové jsou zvláštní národ Yorganu, hned vedle trpaslíků, skřítků a víl. Jsou vysocí, vznešení a krásní. Mají dlouhé světlé vlasy, které se na slunci lesknou jako zlato, velice světlé oči podobné dvěma bledým safírům. Lesní elfové bývají oděni v pohodlný šat stejné barvy jako okolní příroda. Vznešené hlavy jim každému obepíná jednoduchá obroučka ze zlatistvého, tepaného drátku. Jezdí na koních výhradně bílých. Tito koně jsou nejlépe živená zvířata, nadmíru krásná. Luky které vznikají pod jejich hbitýma rukama jsou lehké, dobře tvarované a švitoří jako vlaštovičky. Je to velice jemná práce. Jejich luky patří mezi nejlepší zbraně.

  Jak se seskupili kolem Courtney a Lukase, šel z nich přece jen strach. Tvrdé pohledy, bez jediného záchvěvu napjaté tětivy….. Pak jeden z nich vystoupil; zřejmě to byl velitel protože řekl ostatním aby sklonili luky.

  ,,Kdo jste, a co chcete?“ zeptal se přísně. Po jeho slovech byly luky na ně zase namířeny.

  ,,Jmenuji se Courtney a toto je můj společník Lukas. Máme úkol osvobodit mistra Friga. Mám.....mám......přízeň.......přízeň bohyně Frigie a Srdce země. Prosím vás o pomoc.......“

  ,,To by mohl říct každý. Máš nějaký důkaz?“ zeptal se jako by nic. Bylo ale vidět, že si všiml jejích zranění.

  ,,Samozřejmě. Ta – tady.“ zadrhávala se Courtney čím dál víc. Ukázala mu pravou ruku, náušnici, čelenku a krystal Alenor. Když na ni promluvil ve Starohardštině, jazykem elfů, bez obtíží mu odpověděla; vzala to jako samozřejmost. Docela si už zvykla. Kapitán si ji začal prohlížet. Co na ní mohl vidět?

  Courtney byla bledá, na hřbetě Arlet se držela pouze na čestné slovo a její oči v mrtvolně bledé tváři těkaly nepřítomně sem a tam.

  ,,Jestli tu ten chlap bude jen tak stát, tak mu asi jednu vrazím“ pomyslela si.

  Kapitán se otočil na jiného elfa a řekl mu cosi ve Starohardštině. Courtney rozuměla, ale neslyšela. Když kapitán domluvil, mladý elf odběhl. Ztratil se mezi dvěma mrknutími oka.

  ,,Nyní pojďte se mnou,“ vyzval je. Courtney se už neudržela, sklouzla z Arletina hřbetu. Lukas ji podepřel, aby mohla stát.

  ,,Bude to dobrý? Mám vést Arlet?“ zeptal se.

  ,,Buď tak laskav,“ zašeptala a předala mu uzdu. Tupá bolest jí otupila smysly, byla schopná jen jít za kapitánem, doprovázená družinou lesních elfů. Šli dlouho a Courtney už začaly docházet síly. Kapitán se občas ohlédl aby zjistil jestli může. Tak šli asi půl hodiny.

  Konečně se zastavili. Dorazili na louku plnou stromů. Jeden strom vedle druhého, ani jeden nebyl stejný s druhým, všechny byly odlišné. Ale všechny úchvatné. Vzpínaly se až k samotnému nebi.

  Ostatní elfové z družiny se vydali každý k jednomu stromu; zdálo se, že každý má svůj. Postupně se v nich….ztráceli. Nakonec zůstali jenom Lukas, Courtney a kapitán. Zastavili se před ohromným rozložitým dubem. Koně nechali volně, ať se pasou; později pro ně přišli elfové ze stájí a postarali se o ně.

  ,,Prosím, následujte mne,“ vyzval je kapitán. Pak šel přímo proti stromu a zmizel v něm. Courtney uposlechla a pomalu šla ke stromu. Nepřemýšlela, jen se pohybovala kupředu. Šla pomalu a potácela se; každý pohyb ji stál ohromné úsilí.

  Každý krok sváděla těžký boj se svým tělem. Musela vydat ohromnou energii, aby se nezhroutila. Bolesti opět začaly nabývat na síle, zase byly k nevydržení. Zastavila se před kmenem stromu. Cítila na sobě Lukasův pohled. Neohlédla se. Pomalu zvedla ruku. Dotkla se kmene. Ale její ruka, místo aby se dotkla tvrdé kůry, jí projela jako vodou. Za rukou pak šla celá paže. Byl to velmi zvláštní pocit – vidět svoji ruku, jejíž polovina už nebyla ve stromu vidět a přitom ji cítit. Zavřela oči a proplula za rukou.

  Courtney se rozhlížela. Když prošla stromem ocitla se v zahradě s fontánou. Kapitán na ně už čekal. Vyčkali než stromem projde i Lukas a pak se vydali překrásnými zahradami, loubími a alejemi pryč.

  Dorazili ke dveřím z načervenalého dřeva. Kapitán otevřel dveře a pustil je dovnitř. A to, co tam Courtney spatřila, bylo to nejkrásnější co kdy viděla.

  Nevěděla jak, ale ocitla se v překrásném paláci. Místo sloupů se tyčily ohromné stromy, jejichž kořeny se proplétaly; místo po drahých kobercích, kráčeli po měkkých kobercích ze zelených lístků. Místo stropu se nad nimi klenula klenba z bílého kamene pokryta něžnými zelenými lístky. Na konci dlouhé chodby, která byla pokryta lístky a drobnými bílými kvítečky, se tyčily další dveře, obpletené větvemi.                                                             

  Dveře byly ze světlého dřeva, pokryty bohatým ale jemným řezbářským zdobením, jako perokresbou. Courtney s námahou vystoupala tři schody a přede dveřmi padla na kolena. Ne vážně. Už toho má plné kecky. Co třeba nosítka, Říká jim to něco? Kapitán se k ní otočil. Viděl její zranění, mrtvolně bledou tvář a hořící oči. Byl by ji hned poslal k Léčiteli, ale měl rozkazy. Sklonil se k ní a pomohl ji vstát.

  ,,Nejdříve musíme k našim Vládcům, chtějí vás vidět. Pak si půjdeš ošetřit rány. Vydržíš to?“ zeptal se tiše. Courtney se na něj podívala pohledem, který naznačoval že ho má za blázna. Přesto kývla, jako že rozumí. S pomocí Lukase se snažila udržet ve vzpřímené pozici. Rozklepala se jí kolena, ale zkusila nesesypat se.

  Kapitán přišel až ke dveřím, položil na ně ruku a řekl heslo ve Starohardštině.

  ,, Las na kraden, i tolo viregaren,“ pronesl tiše a dveře se otevřely. V tom stejném okamžiku se ze dveří vylilo světlo bílé jako sníh a tak oslnivé, že vniklo i pod pevně zavřená víčka Courtney a Lukase. Pomalu uhaslo, nebo se spíše utlumilo. Ale i tak se museli ještě hodnou chvilku rozkoukávat.