O ošklivém káčátku trochu jinak

Žilo bylo u jedné malé řeky ošklivé káčátko. Myslelo si, že se z něho jednoho krásného dne stane hezká, bílá labuť. Jeho ošklivost mu příliš nevadila, myslelo si, že se to přece jen časem změní. Vždy když vidělo nějakou krásnou labuť s dlouhým ladným krkem, pomyslelo si: "Snad jednou budu jako ona!" Občas se chodilo podívat do výlohy prodejny stojící u řeky, aby včas poznalo, že se z něj začíná stávat kráska. Ale když se tak dlouhou dobu nic nedělo, smutně se vzdalo. "Asi ze mě nikdy nebude taková krásná labuť jako je moje tetička," postesklo si a uronilo několik slziček. Už se nechodilo dívat do výlohy. Pomalu si zvykalo na to, že být káčátkem může být také prima, vždyť jím vlastně bylo vždycky.

Jednoho dne si vyrazilo na procházku do města. Když šlo kolem výlohy a prohlíželo si, co je v ní vystavené, na okamžik se zadívalo na svůj obraz ve skle. a nemohlo uvěřit svým očím. Nevidělo tam ošklivé káčátko... nýbrž krásnou bílou labuť s dlouhým krkem, která si ho také prohlížela. Chvíli zůstalo stát jako u vytržení ze svého vlastního obrazu a pak vyrazilo na plánovanou procházku.

"To jsem bylo já," zaradovalo se. "Myslelo jsem si, že už nikdy nebudu krásné... moc mi to sluší. Jsem krásné! Konečně. Jsem krásné," rozplývalo se a bylo nesmírně šťastné. Splnil se mu jeho sen. To, po čem tolik toužilo se stalo skutečností. Bylo krásné a taky bílé, jak si přálo. Vždycky o tom jen snilo, ale teď... teď to byla skutečnost. "Tohle je nejkrásnější den mého života," myslelo si a cítilo se úplně skvěle. Ve městě na ulici potkalo několik dětí. "Jé, to je krásné káčátko," rozplývala se malá holčička a chtěla si ho jít pohladit, ale ostatní starší děti jí to zakázaly, aby mu neublížila.

"Nejsem káčátko!" opravilo ji v duchu káčátko. Ale holčičce takový omyl odpustilo, vždyť ještě dnes ráno si to ono samo myslelo taky. Celý den probíhal krásně. Všichni známí, které potkalo, mu říkali, jak je krásné. To ho velmi těšilo, tedy ne to, že to říkali, ale to, že vědělo, že je to pravda. To, že to slyšelo, pro něj bylo vedlejší.

Když večer dorazilo ke své tetě labuťce, ani ho příliš nepřakvapilo, když mu řekla, že je krásné. "Jsem tak kráné jako ty, teto?" ptalo se zvědavě.

"Ale samozřejmě," pravila teta.

"A mám taky tak dlouhý krk? Mně se ten tvůj moc líbí."

"To nemáš...," odpověděla labuťka mírně, "ale to káčátka nemívají."

"Ale já už prece nejsem káčátko..., " durdilo se malé káčátko. Vždyť je přece taky labuťkou, tak proč s ním všichni zacházejí jako s malým káčetem. Stydělo se, že dřív bylo ošklivé, a proto mu tolik vadilo, když si někdo nevšiml, jak krásná labuť z něj vyrostla.

"Jakto že nejsi káčátko?ů divila se labuťka. "A co tedy jsi?"

"No přece labuť," odpovědělo zoufale a rozplakalo se. "Copak to není vidět?" kňouralo.

Teta se na něho pozorně podívala a pak se zeptala: "Jak jsi zjistilo, že jsi labuťka?" Káčátko jí vyprávělo o své procházce a jak pak zahlédlo svůj obraz ve výkladní skříni. "Tak pojď, podíváme se tam ještě jednou," navrhla labuť a za chvíli vyrazily.

Když dorazily k výkladní skříni, káčátko se do ní podívalo a zjistilo, že vypadá stále stejně - jako ošklivé káčátko. Vůbec nechápalo, jak je to možné. Za chvíli na něj zavolala teta a ukázala mu, že o kousek dál je ve výloze plastová labuť. Káčátko se s tetou rozloučilo a vyrazilo domů. Úmyslně šlo cestou, kterou nikdo nechodí, protože nechtělo, aby si někdo všiml, že pláče. Domů přišlo až pozdě v noci, když se dostatečně vybrečelo.  Bylo smutné a bálo se se svým smutkem někomu svěřit a trápilo se jím.

Druý den si o tom promluvilo s přáteli. Hned mu bylo lépe a už nebylo tak nešťastné. Znovu si začalo hrát s kamarády a užívat si svého dětství, ale přesto v něm někde hluboko zůstal smutek z toho, že není labuťkou.