Ohnivé jezero - Psd2: část 3

   Čísi ruce ji jemně pleskaly po tvářích. Tmu, která ji zahalovala jako těžký dusivý mrak, prozářily usměvavé oči připlešatělého staříka v bílém plášti a se stříbrnými obroučkami brýlí.

  ,,Vzbuď se děvenko. No tak se už prober,“ pravil laskavě a podložil Sheile hlavu polštářkem.  

  ,,C – c - co se mi stalo?“ zeptala se Sheila a omámeně si třela spánek.

  ,,Volali ti z nemocnice. Tví prarodiče….“

  ,,Jsou mrtví,“ dořekla a pocítila horkost ve tvářích    . Vzpomněla si na ty dvě věty, které jí kdosi řekl do telefonu, těsně předtím než omdlela. Po tvářích jí stekla velká slza, jako démant, následovala ji další. ,,Co se jim stalo?“

  ,,Nějací útočníci. Snažili se tvé babičce ukrást kabelku. Bránila se a dědeček jednomu přerazil čelist. Jeden z nich měl revolver a vystřelil. Dvakrát. Strefil se těsně pod srdce. Snažili jsme se je zachránit ale nešlo to,“ sdělil opatrně doktor. Stejně se ale po dívčině tváři kutálely slzy jako hrachy.

  ,,Kdo zavolal vás zavolal?“

  ,,Tví sousedé. Snažili se k tobě dostat, prý se měli večer stavit. Neotvírala jsi, tak zavolali nás.“ Ano ovšem, už si vzpomněla - Petersonovi se měli stavit ke každodenní partičce karet. A když jim neotvírala…

  ,,Aha. Hmm ano, já pokud vám to nevadí, chtěla bych být teď na chvilku sama. Nebojte, nic si neudělám, nejsem hloupá,“ dodala rychle, když viděla jak se na ni doktor dívá. Když ta slova vypustila z úst bylo vidět na doktorovi že jí moc nevěří, ale na druhé straně to chápe.

  ,,Já vím děvenko, ale nemůžu to udělat. Dnes se budeš muset přestěhovat k sousedům. Je to pro tvé bezpečí.“ Sheila přikývla.

  Vstala, velice opatrně a vyšla nahoru do své ložnice.

  Na posteli ležela krabička s klíčem od truhly. Sheile stačily dva pohledy a měla jasno. Rázným krokem přešla pokoj, vytáhla menší vak a začala do něj ukládat věci – peníze, mikinu, ovoce, které donesla ze zahrady a které měla pečlivě naaranžované na svém nočním stolku….nakonec si klíčkem odemkla truhlici po mamince. Odklopila víko, sáhla dovnitř a vytáhla kožený váček ve kterém něco tiše cinkalo a jakýsi objemný balík zabalený v kusu hadru.

  Nedívala se co to všechno je. Nacpala to do vaku, otevřela okno a pohlédla ven. Měsíc jasně svítil a osvětloval větev pod jejím oknem. Vedle domu rostl krásně rozložitý kaštan, který v létě poskytoval příjemné posezení venku v chladu. Co se pamatovala byl tam.

  Jeho kůra a kmen byly tak pevné a odolné vůči průběhu věků a nárazům počasí. Své větve rozpínal stále výš a stále víc košatěl až jeho větve dosáhly k oknu Sheiliny ložnice. Vždy, když se chtěla nepozorovaně dostat ven z domu, sešplhala po nich dolů. To se jí nyní hodilo. Opatrně přehodila nohu přes okenní parapet, rukou se zachytila vrchní větve a už byla v koruně stromu. Asi metr nad zemí seskočila a dopadla bezpečně na nohy. Trochu ji brněly. Ohlédla se na dům. Se slzami v očích poslala vzdušný polibek svému domovu, otočila se na podpatku a podél pole běžela pryč. Nyní již byla jasná noc s hvězdami vesele pomrkávajícími zpoza tmavých mraků na inkoustově tmavé obloze. Vál jen mírný větřík a teplo nastřádané za den ještě zůstalo.

  Vydala se polní zkratkou k nedalekému lesoparku. Šla rychle, částečně skryta vysokým polním porostem. Nebála se. Tma jí přinášela úlevu. Nevěděla čím to, ale někdy se jí stalo že v noci viděla mnohem lépe než ve tmě.

  Vzpomněla si, co jí babička vyprávěla za pohádky o kočičím království…ale teď už jí babička nic vyprávět nebude. Jako malá věřila na zázraky. Ale teď už ne. Žádné zázraky, žádná kouzla. Kdyby zázraky existovaly babička s dědou by nemuseli vůbec umřít. Do očí se jí draly slzy. Protivná slaná voda…..

  Blízko lesoparku byl postaven krásný altánek z krásného ebenového dřeva, obrostlý překrásnými květinami. Tam nyní mířily Sheiliny kroky. Vystoupala po malých schůdkách a usadila se na lavičku. K uším jí doléhal jen šum stromů. Napadlo ji že by mohla prozkoumat balíček který má ve své tašce. Od myšlenky nebylo daleko k činu.

  Položila si tašku na klín a vyndala z ní ten zvláštní předmět zabalený do špinavého kusu hadru. Vzhlédla k nebi. Pomalu se začal objevovat měsíc. Sklopila zrak a začala pomalu odbalovat látku.

  Naráz se jí zmocnil nenadálý pocit. Tyhle pohyby už někdo dělal, kdysi dávno….a navíc nebyl tak zcela neznámý….byl důvěrný a blízký, i když se s dotyčným nikdy nesetkala. Nervozita jí jemně obetkala žaludek. Věděla. Vše. Teď již ano.

  Matka. Osvobozující slovo prolétlo mladou myslí. Její matku, Courtney Hillovou potkalo něco neuvěřitelného. Potkal ji zázrak, potkalo ji kouzlo. Byla povolána do jiného světa, skrz tuhle věc.

  Hadr spadl na zem z roztřesených rukou mladé dívky. Na starý špinavý hadr dopadly slzy připomínající démanty, když odhalil svůj obsah.

  Byla to kniha. Těžká kniha v černé vazbě se stříbrnou ořízkou – tak nádhernou knihu ještě nikdy nikdo neviděl. Obrátila ji a obdivný vzdech se jí vydral ze rtů. Na černém podkladu vazby se vzpínal drak, rovněž jako ořízka ze stříbra. Sheila nikdy nic podobného neviděla. Drak vypadal tak opravdově – tak jemnou práci si na něm výrobce dal, že byla schopna spočítat každou šupinu na jeho těle, každý ohyb svalu a ta křídla – jen uletět pryč. Jen oči….

   Oči draka byly tak živé tak neskonale živé, plápolaly v nich ohníčky…..jako když jsou dvě kapky krve ozářeny září plamenů, tak nějak oči vypadaly. Byly tak okouzlující, spalující a magické.

  Pod drakem se skvěl nápis: Proroctví stříbrného draka

  Ale kromě blýskavého stříbrného písma, které se odráželo ve svitu hvězd a měsíce tam bylo ještě něco. Menší kudrlinkový nadpis, jako pavučinkou napsaný: Ohnivé jezero