Večírek

Kola rychlíku rytmicky narážejí na koleje, jakoby odříkávala: už jedu, už jedu, už jedu… Venku je krásně. Kolem trati kvetou bílými kvítky jabloně a třešně, sem tam se objeví růžový a fialový šeřík. Před malým venkovským nádražím vlak zpomalí. Bílé průčelí budovy září v jarním slunci. Výpravčí stojí na peróně a salutuje. Z vedlejšího vagónu mu kdosi mává. Vlak opět začíná zrychlovat. Marta sedí v prázdném kupé a zamyšleně hledí nepříliš čistým oknem ven. Jede přes půl republiky do malého okresního města, kde strávila své dětství a prožila školní léta. Ani neví, jestli se má na setkání s bývalými spolužáky těšit. Školu nikdy zvlášť nemilovala. Učení ji nebavilo, ve třídě nebyla nijak oblíbená. Ani vlastně žádnou kamarádku neměla. Jen Alena jí občas věnovala svou pozornost. To však byla taková silná osobnost, že ji vždycky zastínila. Spolužáci se Martě často posmívali pro její nemoderní oblečení a nemožný účes, na kterém trvala její maminka. A té se nedalo odporovat. Když se s bývalou třídou naposled setkala, neměla si s nimi co říci. Nenáviděla tohle předvádění fotek dětiček, báječné dovolené u moře, nejnovější značky auta a závratné kariéry. Sama žije obyčejný život na malé vesnici, kam se přistěhovala za svým mužem. Má dvě děti a manžela. Vzala si ho po krátké známosti, když pochopila, že čekat na prince z pohádky, nemá smysl. Dali si dohromady pěkný domek po tetě. Mají hospodářství a zahradu, kde je pořád co dělat. Práce na místní poště ji moc nebaví, ale už si zvykla. Občas zazlobí tchyně, kterou si však musí zase rychle udobřit, protože občas potřebuje dohlédnout na děti. To všechno by nyní opustila a šla za Ním – za Tomášem. Dnes už ani vlastně neví, jak k tomu došlo. Spolužák, který si jí nikdy ve třídě valně nevšímal, ale také se jí neposmíval. Prostě ji přehlížel jako nepatrnou nicku. Krasavec a sympaťák s velkou autoritou mezi svými vrstevníky. Dokonce i učitelé ho respektovali jako jakéhosi mluvčího třídy. Děvčata mu nadbíhala, kluci na něho trochu žárlili. Byl to však dobrý kamarád, který nikoho nepodrazil. Jen to učení mu moc nešlo. Své neúspěchy a prohry bral však s rezervou. Jeho rodiče byli na tehdejší dobu nezvykle liberální a on měl dost velkou volnost. Asi proto, že na něj vlastně neměli moc času. Pod slupkou suveréna se skrývala křehká povaha, které často vadilo, že není s oběma rodiči tak často, jak by si přál. Pak si ale na tento stav zvykl a přizpůsobil se mu. Rodiče mu byli dobří jen na to, aby z nich občas dostal patřičný finanční obnos na uspokojení svých rostoucích potřeb. Marta k němu vždy vzhlížela, jako kdyby seděl kdesi na nebesích, v nedostižnu. To nebyl kamarád určený pro ni. Po ukončení školy se děti rozletěly do světa a dlouho se neviděly. Tomáš na prvním abiturientském srazu nebyl. Až po pěti letech se dostavil na druhý, pro Martu osudný. Zasedací pořádek určil, že seděl vedle Marty. Jindy sebevědomý, tentokrát se choval nějak schlíple. Jak se potom Marta dozvěděla, právě se rozvedl a jeho bývalá žena ho pěkně oškubala. Jen se trochu napil, rychle rozvázal a na prožitá příkoří zapomněl. Bavil společnost, ženy ho obletovaly a muži mu pochlebovali. Marta kupodivu také rozvázala a protože byla Tomášovi nejblíže, projevoval jí největší pozornost. Byla to pro ni nezvyklá situace. Vypité víno a Tomášova horká ruka, která ji hladila tu na kolenou, tu po zádech způsobila, že se Marta vznášela v oblacích. Došlo i na tanec. Tomáš se při sladkém ploužáku tiskl k Martě a do ucha jí šeptal horká vyznání lásky. Pak večírek skončil a všichni se pomalu rozcházeli. Vrávoravým krokem a za Martiny vydatné pomoci se Tomáš dostal po schodišti až ke dveřím jejího pokoje. Ani mu nedalo moc práce přemluvit ji, aby jej vzala k sobě. Jakmile se za nimi zavřely dveře pokoje lačně přisál svá ústa na její. Zatočila se jí hlava. Strhl ji na sebe. Nedočkavě strhal její šaty a hodil s ní na postel. Martina mysl jakoby plavala ve vzduchoprázdnu. Pak přišlo něco, co si jen stěží dokázala přesně vybavit. Prudké vlny vzrušení a rozkoše se střídaly s klidnými a něžnými chvilkami.Ani se nenadála a začalo svítat. Na chvíli usnula. Když se po krátkém ale tvrdém spánku probudila, byla sama. V první chvíli se lekla a pomyslela si, že se jí to všechno jen zdálo. Ale nepořádek v pokoji a šum sprchy z koupelny ji vrátil zpět do skutečnosti.Nebyl to sen. Za chvilku se Tomáš objevil ve dveřích. Marta sklopila oči a jako malá holčička se začervenala. Nevěděla, zda se stydí pohlédnout na Tomášovo pěkné nahé tělo, či za to, že i ona je pod přikrývkou nahá. Vtom si uvědomila, co se v noci stalo a vzpomněla si na manžela. Prudce se jí rozbušilo srdce. Byla nevěrná. Jak strašně to znělo. Co bude dělat dál? Jak se vrátí domů? S mnoha otazníky v očích se zadívala na Tomáše. V jeho očích zahlédla smích. Zpanikařila. Vysmívá se jí snad? Ale Tomáš ji pohladil a lehce políbil. Znovu cítila, jak se v ní zvedá vlna vzrušení. Tomáš se však vyvinul z jejího objetí a začal se oblékat. „Odvezu tě na vlak„, prohlásil tiše. Byla zklamaná. Nemohla se z toho krásného snu probudit. Chtěla, aby nikdy neskončil. „Musíme se znovu sejít. Bylo to moc hezký. Ani jsem si to o tobě nemyslel„, ocenil společně prožitou noc. Marta jen mlčky přikývla. Cestou autem už nepromluvili ani slovo. Každý byl pohrožen do svých myšlenek. Martina mysl zoufale volala: Miluji ho! Jak budu žít dál? Už jí nevěra nevadila. Věděla jen, že chce být stále s Tomášem. Jak mu to ale dát najevo? Styděla se něco říci, aby nepoznal, co se s ní děje. Ještě by si myslel, že je dotěrná a rychle by se mu zprotivila. Jako omámená vystoupila na nádraží z auta. Krátce se rozloučili a ona se vydala k vlaku, který již čekal na nástupišti. Domů se téměř doplížila. Měla pocit, že na ní každý hned pozná, co prožila. Zdálo se jí, jako by doma nebyla už strašně dávno. Všechno bylo jinak, než když odjížděla. A všechno ji rozčilovalo. Vytahané trenýrky , v kterých manžel chodil doma, jeho dech páchnoucí po pivě a cigaretách, věčně upatlané tlapky dětí, které se po ní sápaly, když se vrátila. Ani jsem jim nic nepřivezla, zoufale si pomyslila. A zkoumavý pohled tchyně, která vždy věděla, co se kde šustne. Dny, které přišly, prožívala jako ve snu. Vstávala časně ráno a pozdě večer uléhala, stále s myšlenkou na Tomáše. Chyběl jí. Pracovala mechanicky jako stroj, někdy si uvědomila, že ani pořádně neví, co dělá. Opustila ji její chuť k jídlu. Ploužila se jako stín. Zhubla, ale kupodivu jí to slušelo. Muž si ničeho nevšiml, ale tchyně ji pronásledovala. Nejdříve jen pohledy, ale pak i dotazy, zda náhodou nebudou muset vytáhnout kočárek, který už definitivně uložili na půdu. Kdybys tak věděla, pomyslela si Marta a musela se těm řečem v duchu smát. Do smíchu jí však moc nebylo. Jak čas plynul, pomalu přestávala doufat, že se Tomáš ozve. Ale dočkala se. Zavolal na poštu a jí se zachvělo srdce. Vyprávěl jí, jak se mu stýská, jak nemůže zapomenout, jak si pro ni přijede. Ohýnek naděje se znovu rozhořel. Marta začala spřádat plány na setkání. Beze studu přemýšlela o další nevěře. Představovala si, jak a kde se setkají a jaké to bude opět nádherné. A Tomáš volal a volal znovu. Stále vedl ty sladké řeči a v telefonu bylo slyšet jeho vzrušený hlas. Už však nemluvil o setkání. Stále to jaksi nevycházelo. Martě to stačilo, žila nadějí, že znovu prožije podobnou noc. A tak utekl celý rok. Opět se koná abiturientský večírek. Kdyby Marta nevěděla, že se opět setká s Tomášem, nepochopila by, proč je nutné pro bývalé spolužáky scházet se každý rok. Vždyť si s nimi nemá co říci. A tak Marta sedí v kupé a vzpomíná na poslední Tomášův telefonát. Konečně se zase setkají. Marta se bojí, že tentokrát ohýnek lásky vzplane v pořádný požár. Nebo to vlastně chce? Vlak zastavil na nádraží. Marta vystoupila a očima rychle přelétla známá místa. Popadla kufřík a kabelku a namířila si to na náměstí. Než dorazí do hotelu, musí si ještě něco obstarat, aby se Tomášovi co nejvíc líbila. Došla k nejbližší parfumerii. Bude to nějaký skvostný parfém. Mladá pohledná prodavačka viděla její bezradnost a ochotně ji nastříkala nejrůznějšími vzorky vůní. Marta si nikdy žádný parfém nekoupila, ani její manžel na takové věci nebyl. Od něho se tak dočkala nové zástěry nebo utěrek do kuchyně. A když jí jednou daroval žehličku, nadýmal se pýchou, jak to dobře vymyslel. Pro tchyni byla kosmetika vždy zbytečností, která se nehodí pro slušnou ženu. Nakonec se rozhodla pro těžkou sladkou vůni fialek. Nad cenou poněkud strnula, ale srdnatě zaplatila a se vzácným zbožím spěchala do dalšího obchodu – s dámským prádlem. V takovém obchodě byla v životě poprvé. Toho nádherného prádla kolem. Ani nevěděla, že takové oblečení existuje. Chvilku vybírala očima, až To našla. Nádhernou tmavě červenou noční košilku s krajkou na živůtku. To je přesně ono, pomyslela si nadšeně. Prodavačka se k ní přiblížila a zarazila se dva kroky před ní. Nasála směsici vůní, kterou Marta okolo sebe šířila. Dívka se trochu zapotácela a chytila se pultu. „Co si přejete?„ „Tamtu košilku, prosím„, nesměle odpověděla Marta. Měla strach, že prodavačka pozná, na co ji potřebuje. „Chcete ji vyzkoušet?„ Marta odmítla. Dívka byla ráda, že se tak rychle zbaví zákaznice. Jakmile Marta zaplatila a s balíčkem v ruce vyšla z obchod, dívka se vypotácela za ní, nadýchat se čerstvého vzduchu. „Marto, jsi to ty?„ ozvalo se najednou za ní. „Ani bych tě nepoznala.„ Marta se rychle otočila. Před ní stála žena kyprých tvarů a přátelsky se na ni smála. „Aleno!„, Marta udiveně hleděla na svou bývalou spolužačku. Páni, ta ale ztloustla. Vždyť si ani není podobná. Najednou se vedle ní cítila jako filmová hvězda. „To koukáš, viď? To víš, hormony„, rychle omlouvala své proporce Alena. „A taky mám ráda sladké. Ale to já vlastně vždycky. A vůbec, pojď, sedneme si tamhle na rohu do cukrárny„. Marta se nechala odtáhnout na kávu. Její dort snědla Alena, když viděla, že se k ničemu nemá. Jedním uchem poslouchala Aleniny zmatené řeči a neustále vyhlížela Tomášova červeného forda. Musí jet okolo k hotelu. Konečně dopily kávu a zvedly se k odchodu. „Tak večer ahoj! Jdu se dát do gala„, rozloučila se Alena. Marta nedočkavě pospíchala do hotelu. Ještě je čas, pomyslela si. Došla do pokoje. Najednou nevěděla, co si počít s časem. Do začátku večírku zbývaly dvě hodiny. Neuměla se nalíčit, nevěděla, jak se navonět. Vybalila koupenou košilku a prohlížela si ji. Najednou se jí nezdála už tak úžasná. Kde je jen ten Tomáš, pomyslela si zoufale. Jak to, že tu už není s ní? Postavila se k oknu a vyhlížela ho. Měla celé náměstí jako na dlani. Nemohla by ho přehlédnout. A ten čas se tak vleče. Nekonečným čekáním a vyhlížením z okna strávila celé dvě hodiny. Setmělo se. Byl čas sejít do hotelového salónku. Ani si neuvědomila, že celý den nejedla. V kostýmku, který si už pár let šetřila na lepší příležitosti a který už byl tak trochu z módy, vyšla z pokoje. Byla rozhodnuta změnit svůj život. Salónek hučel mnoha známými hlasy. Příchod Marty zaznamenali všichni. Nadšeně ji vítali. Očima rychle přelétla přítomné. Tomáš mezi nimi nebyl. Jak je to možné? s hrůzou se ptala sama sebe. Určitě se zdržel a přijede později, uklidňovalo její optimistické já. Už nepřijde, je po všem, odporovalo to druhé, pesimistické. Usadila se mezi spolužáky a nutila se do hovoru. Duchem byla ale někde jinde. Snad se mu něco nestalo?Aby tak naboural v autě! Pesimistický vnitřní hlas nabýval na síle. Marta se roztřásla. „Co je s tebou? Je ti zima? Dej si s námi panáka„, hned se starali spolužáci. „Jo, a panstvo, mám vzkaz od Tomáše„. Marta nastražila uši v neblahé předtuše. „Moc se omlouvá, ale dneska nepřijede. Právě se totiž žení. Bere si holku z vedlejší vesnice. Musí!„ Poslední slovo téměř zaniká v hurónském smíchu přítomných. Všichni se baví na účet nepřítomného Tomáše. Marta se nesměje. Velký požár lásky byl uhašen proudy slz, které se jí valí po tvářích. Srdce ji bolí, ale ona to ani nevnímá. Odchází rychle ze salónku. Nikdo to ani nezjistí. Za sebou slyší zpívat odrhovačku. Přítomní oslavují svatbu jejího Tomáše. Jejího?

---