Noční jízda

Krajina okolo nás rychle ubíhala a já sledovala hvězdy na obloze. Táta řídil a na bezohledné řidiče předjíždějící po tmě do zatáček nadával. To mě nerozhodilo z mého rozpoložení. Byla jsem šťastná, ani nevím proč. Vždycky jsem milovala jízdu autem v noci. Opřela jsem se o okýnko a poznávala souhvězdí. Světla aut z protějšího pruhu mi dráždily oči a já občas zamžourala. Nic z toho mě však nemohlo rozhodit. Ve škole se mi dařilo a potkala jsem kluka svých snů. David, znali jsem se teprve chvíli, ale při každém našem setkání jsem měla takový zvláštní pocit v břiše, jako kdyby mi tam létalo tisíc malých letadélek.

Táta byl také hluboce zamyšlený a cesta nám rychle ubíhala. Venku začalo sněžit, což mi ještě přidalo na náladě. Malé lehké vločky pomalu dopadaly na zem. Byla polovina listopadu a právě padl první sníh. Kdybych tak mohla být venku, běžela bych a běžela dál a dál. Ruku jsem dala na sklo a pocítila mráz z venku. Miluji zimu a taky noc. Beznadějný romantik, by řekla moje nejlepší kamarádka.

Sněžilo stále hustěji a hustěji, až jsme jeli takřka krokem, jelikož do toho všeho padla mlha. Táta z toho asi neměl takovou radost jako já, protože ho netěšilo jet v nepřehledném počasí a k tomu ještě v noci. Začala na mě dopadat únava z dnešního dne a dlouze jsem zívla. Víčka mi klesaly až jsem se opřela o okénko. chvíli jsem jen tak seděla se zavřenýma očima a myslela na Davida a na tuto chvíli.

O pár minut později jsem opět otevřela oči a zívla. Mlha byla ta tam. Jak rychle přišla, tak rychle odešla. Vločky však poletovaly stále. Pod kopečkem zastavil nějaký bílý favorit a měl dané dálkové světla. „Co je to za .....“ v duchu jsem zanadávala a zakryla si oči před oslnivým světlem. Přibližovali jsme se. Najednou do našeho pruhu vjel napříč modrý ford. Táta dupl na brzdy a ozval se rázný a ohlušující zvuk. Náhle byla rána a já cítila pás a airbag. Otevřela jsem oči a kašlala. Necítila jsem strach, ale zmatek. Byla jsem zmatená. Z kapoty se nám kouřilo a zápach kouře se smíchal se zápachem z airbagů. Kuckala jsem a volala: „Tati, tati!“ Ten však neodpovídal. Ležel vedle mě. Snažila jsem se odpoutat, ale pás se mi zasekl. Nemohla jsem se dostat z pevného sevření. Zacloumala jsem s tátou, ale nic. Seděl tam, na čele tržná ranka, přivázán a dva airbagy kolem něj. Vypnula jsem motor. Řidič z fordu šel a pomohl tátovi ven. Přišel další řidič a vypáčil mé dveře.

Vypadla jsem ven. A dýchala, snažila jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a vypudit z plic ten zápach kouře a airbagů. Klečela jsem na promrzlé zemi a z očí se mi vylily slzy. „Co se stalo? Tati! Tati! Kde jsi, kde jsi?“ breptala jsem, ale byl to spíš utlumený zvuk mým pláčem a sípáním. Slyšela jsem sirénu sanitky a v temné krajině okolo mě probleskovalo modré světlo. Chtěla jsem vstát, ale vzápětí jsem zase spadla do mokré trávy. „Tati!“ vykřikovala jsem, co jsem mohla.

Zima, tma, strach, vyděšení, zmatení. Mísily se ve mě pocity. Tati, tati, chtěla jsem jít za tátou, nevěděla jsem, co se stalo. Nechápala jsem to! Ten muž, co mi pomohl z auta mi pomohl i na nohy. Vedl mě do sanitky, já ale viděla opodál na zemi, jak se lékaři sklánějí nad tátou. Plakala jsem, strašně moc. Srdce bolelo a teplé slzy stékajíce mi po tváři byly jediné teplo. Muž mě vedl dál a další lékaři ze sanitky mu se mnou pomohli.

Tati! Tati! Spadla jsem v sanitce na zem, nemohla jsem dál. Tati! Kde jsi? Pojď sem. Bojím se. Tati! Myslela jsem jen na něj. Bála jsem, že .... že zemřel. Nevím, co ke mě promlouvali lékaři, netuším, byla jsem jen duše bez těla nebo tělo bez duše. Tati! Plakala jsem.

Nevím, co se dělo v sanitce. Jen jsem volala tátu. Tati!

Ležela jsem v nemocnici a stále volala: Tati!