Vychrtlej dědek

Padesát šest kilo. Nehorázné, odporné. Potřebuji to dostat ze sebe. Nehodlám se tu plahočit jako nějaká kulatá bečka, neohrabaně vrážet do všech lidí a vědět, že jediné uspokojení mi může dodat jenom dnešní snídaně, když ji zvracím zpátky, někde do záchoda a je mi zase hej, protože vím, že už mě nic nemuže rozhodit.

Hubnu! Jo, já hubnu, jsem happy a je mi dobře! Potřebuju bejt hubenej. Dělá mi dobře, když jsem hubenej. Jasně, hubení lidi to maj vždycky lehký a jsou zatraceně hezčí než ty tlustý. Ne, že bych chtěl bejt hezkej, to zas ne, vypadám snad jako někdo, kdo se snaží bejt hezkej? VYPADÁM SNAD DOPRDELEDOPRDELE JAKO NĚKDO, KDO CHCE BEJT HEZKEJ?! Sorráč, já vím, tohle bylo takový malý ulítnutí, to se stává, že vybuchnu, dyž de kolem tendleten kluk. Vždycky se na něj musím dívat, je docela vysokej, o dost vyšší nežli já a je kurva hubenejší! Nestrpím, když je někdo hubenější než já! Namísto tlustých Amíku vám bude diktovat módu vychrtlej dědek, budete se mu kořit a budete si zoufat, že nejste tak moudře hubený jako on! Protože on ví, že přijde doba hladu a všichni budou přinuceni hubnout a nikdo nebude řádne přichystán na abnormálně rychlé hubnutí kromě dědka, který už od počátku ví, že je dobré dodržovat zásady asketického života!

Neruš, sketo, když mám svuj asketický proslov o- aha, to jsi ty. Co zas potřebuješ, Vojto? Jídlo? Na co chceš jídlo? Na jezení? Ty že jíš? Ty nejíš, ty jen sprostě kecáš a nechceš mi prozradit, jak to, že jseš hubenejší než já! Já se snažím poctivě dodržovat veškeré zásady diety zvané "Nežrat"- COŽE? To je mi úplně jedno, co si myslíš! Já nejsem socka, já jen nerad jím. JÁ NEJSEM ANOREKTIK! Vypadám snad jako anorektik? Anorektik vypadá doprdele jinak! Má vystouplá žebra, dokážeš na něm spočítat všechny kosti, nic než kosti a maso na něm nejni a veškeré oblečení na něm visí jako- dobrá... Možná trochu vypadám jako chorobný dietář, ale při podrobném prohlédnutí už tak nevypadám. Podívej se na moje ruce. Má snad anorektik takové velké ruce? Ne, ty palčáky si doprdele sundávat nebudu. Ne, ne a ne! Jseš závistivej hajzl, Vojtěchu, zcela záměrně mi nechceš říct, proč seš hubenější než já! Ale já tě zabiju a pak budu nejhubenější na svetě! Všem zakážu žrát a na svetě už nebudou žádná prasata, která si budou muset kupovat tři letenky do letadla, aby se tam vlezla!

Dobře, jdi si, já tě nepotřebuju, zhubnu si sám!

Vždycky nosí na kroužku takovej ten velikej klíč, však víte, co myslím. Ten masivní, co se dělával pro zámek na půdu nebo se strká ješte do zámku od sklepů. Takovej ten velkej klíč, co vás tíží v kapse, když vás odmítá tížit svědomí. Tak tenhle klíč mi prozradil, jak ten chlapeček hubne. Všechno je to odvislé od snu. Viděl jsem ho ve snu. Sny vám obvykle sdělí víc, než jste sami ochotni si přiznat. No, a když teda vždycky přijede domů z intru, tak mu rodiče seberou ten velkej klíč od sklepa, shodí jej tam. Teda Vojtu, ne klíč. A pak mu tam hodí takovej ten velkej brambor, ten shnilej, a řvou na něj: "Žer, ty zvíře!" A on to fakt potom jí jako nějaký zvíře, ale to nevím jistě, koneckonců se mi to jenom zdálo a to si člověk nejni nikdy jistej, že jo, to už se holt stává. Osud je neúprosný. No a on tam tak spí, teda v tom sklepě a nikdo mu nedá nažrat nežli toho shnilýho brambora a on pak jenom zvrací. V devět večer se vychčije v rohu sklepa a pak do své moči plivne, aby zažehnal zlé duchy od svých chcanek, alespoň tak mi to můj průvodce snem vypravoval. Když si de lehnout, kručí mu hrozně v žaludku. Možná brečel, že ho nikdo nemá rád, ale to se už možná mísilo s mým snem, protože když jsem se probudil, měl jsem mokrou tvář, takže to jsem asi brečel já, protože mě taky nikdo nemá rád, jelikož jsem takovej hrozněhrozněhrozněhrozně moc tlustej dědek, který má celých ŠESTAPADESÁT KILO!!!! Pomoc! No a Vojta potom usnul a pak se mu zdál sen o tom tlustým chlápkovi z toho comixu o Sandmanovi, kterej teda k němu přišel a řek mu (ten chlápek Vojtovi, že jo), že vypadá jako hrozně malej chlapeček a on že rád pomáhá ztraceným, vopuštěným, hrozně malým chlapečkům a pak mu sáhl na zadek a pak už se nám oběma zdálo něco jinýho a to už si nepamatuju co. Vím jen, že ti rodiče jsou fakt suproví, bo jim záleží na tom, aby jejich jediný dítě bylo dost hubený a hubený sou hezký, ne, tak to dělají pro dobro svých dětí, aby byly jako hezký. Taky bych chtěl takový rodiče. Má to někdo fakt štěstí. No jo, no. Někdy se zkusim zeptat Vojtěcha, jestli by mě pozval k sobě do sklepa, abychom tam hubli spolu. Navíc když pak uvidím nějaký jídlo, třeba si vzpomenu na ten brambor a nebudu ho chtít jíst, že jo.