Melancholie podzimního podvečera

Ten malý oprýskaný andělíček u
hřbitovní stěny
schoulil své bosé bílé tělo
do listů javoru
V očích měl zrníčka písku
a slzy v jeho tváři
nebyly pouhou imitací...
Kostel se ve zvonici šestkrát udeřil
do hlavy a nějaká paní
přeběhla na druhý chodník
Ve vzduchu po ní zůstala
jen komiksová bublina dechu
bez písmenek
(a sotva znatelná vůně
jasmínu...)
Její neposlušný ratlík pošlapal
tlapkami zmazanými
od prstě kobereček čerstvě
popadaného chladu - Ten tulák -
Pán v černé baretce na druhé straně zdi
si zřejmě ve své chronické
zapomnětlivosti neustále opakoval
- In Nomine Patris et Filii et.... -
(byť tušil že ani ON s
tím nic nesvede)
--
Kostelní zvon znovu spustil
Jednou
            Dvakrát
                           Třikrát...

Dál už jsem ale
nepočítal