Lovecore

Všiml si jí, hned jak přišel na pódium. Stála v přední řadě a na první pohled se nijak nelišila od běžných návštěvnic jejich koncertů. Načerveno obarvené vlasy po ramena, piercing v nose, vytahané šedé tričko s nápisem „Sick Of It All“, ošoupané džíny a černá potítka na zápěstích. Nebyla to žádná oslnivá kráska, obličej měla souměrný, nicméně nijak zvlášť výrazný, pozoruhodné však na ní byly velké hluboké hnědé oči, jejichž tajemný a podivně ironický pohled ho bodl jako jehla. Chvíli si ji prohlížel, nemohl popřít, že ho čímsi zaujala, ačkoliv jí nemohlo být víc než patnáct šestnáct. Vyzařovalo z ní zvláštní fluidum, aura silné osobnosti, individuality, která se u dívek v jejím věku vyskytuje zřídkakdy.
„Tak dem na to,“ prohodil k němu na ježka ostříhaný blonďatý kytarista. „Nakopem jim prdel.“
„Jo, jasně,“ odvětil a prsty zlehka přejel po strunách baskytary.
Doprostřed pódia nakráčel dredatý mladík v kárované košili, chopil se mikrofonu a chraplavým hlasem oznámil:
„My sme Dislocation, taková brutální HC partička a zahrajeme vám pár našich pecek. Doufám, že budete pořádně pařit, vy sráči.“ Pak zničehonic nelidsky zaječel „Come on, motherfuckers!“, tělnatý bubeník v červené kšiltovce odklepal takt a narvaný rockový klub „Tarantule“ se otřásl v základech. Kapela nebyla úplně stoprocentně sehraná, ale bohatě to vynahrazovala nefalšovanou energií a nápaditou show, což fanoušci pod pódiem ocenili a les vztyčených pěstí spolu s halasnými pokřiky znamenal pro muzikanty tu nejlepší možnou satisfakci. Zpěvák zběsile pobíhal sem a tam, třepotal hlavou a v mezihrách povzbuzoval rozvášněné publikum, kytarista předváděl odvážné výskoky a řezník za bicími měl tendenci nadělat ze svého nástroje třísky. Jen basista se ve svém projevu trochu mírnil a snažil se hrát co nejpřesněji, přičemž jeho oči častokrát zabloudily do první řady. Našly ji tam. Hlavou lehce pohupovala do rytmu, na tváři jí hrál nenucený úsměv a dívala se na něj. Pořád se na něj dívala.

„Nekoupil bys mi pivo?“
Ještě než otočil hlavu, věděl naprosto přesně, kdo to řekl. Její hlas se mu líbil, byl trochu nakřáplý, připadal mu vzrušující. Konečně si ji mohl prohlédnout zblízka. Nebyla to Britney Spears, Carmen Electra ani panenka Barbie; byla svoje. A když pohlédl do těch kaštanových propastí, možná v nich i spatřil letmý odraz věcí příštích, nicméně pochopil, že teď už je to stejně jedno.
Usmál se. „Kolik ti je?“
Naklonila trochu hlavu doleva a s rošťáckým zamrkáním úsměv opětovala. „Za dva měsíce mi bude šestnáct.“
Když jí podal svůj čerstvě načepovaný půllitr, zašpitla „díky“ a posadila se vedle něho k baru. Po mohutném loku se děvčeti pod nosem objevil legrační pěnový knír, který jí beze slova otřel palcem. Oba věděli, že to tak mělo být.
„Já jsem David.“
„Erika.“
„Co říkáš na náš koncert?“
„Jo, v pohodě. Mělo to šťávu, šlo to přímo z vás a to se mi líbí.“
„Mně se zas líbí, že holka ve tvým věku poslouchá takovouhle hudbu.“
„Hm. Hardcore tě úplně odpoutá od světa, dostane tě do jiných dimenzí, kdy vnímáš jenom tu neskutečnou masu energie. A to já potřebuju. Nějakej debilní rádiovej pop mi tohle nedá.“
„Jseš hodně zvláštní holka. Výjimečná.“
Seděli spolu asi půl hodiny a mluvili o všem možném. Davidovi připadalo, jako by dívku znal odjakživa, ještě nikdy v životě si s nikým tolik nerozuměl, natož s člověkem mladším o osm let. Náhle se však Erika zvedla a pravila:
„Už budu muset jít, Davide.“
„Nemůžeš ještě…“
„Ne, fakt to nejde.“
„Mám tě doprovodit?“
„Ne, neber si to osobně. Uvidíme se. Jestli teda chceš.“
„Jasně, dej mi číslo a…“
„Já nemám mobil. Ale s tím si nedělej starosti.“
Zničehonic přitiskla své rty na jeho. Davidovi přeběhl mráz po zádech, a zároveň pocítil intenzivní teplo. Zavřel oči. Nebyl si jistý, jak dlouho polibek trval, nicméně mohlo to být stejně tak pár vteřin jako několik let. Když oči otevřel, Erika byla pryč.

Na gauči seděl obtloustlý muž kolem čtyřicítky a tupě civěl na televizní obrazovku. Občas usrkl pivo z plechovky, jíž držel v levé ruce. Jeho tvář se zdála být úplně bez výrazu, neprozrazovala žádné emoce. Vypadalo to, že vůbec nesleduje to, co se v televizi právě vysílá, ale že jeho pozornost je zaměřena na přijímač jako takový. Nebo možná na vlastní nezachytitelné světy.
Muž zpozorněl, když uslyšel zvuk odemykaných dveří. Několikrát rychle zamrkal a pak si olízl popraskané rty.
„Eriko?“ pronesl huhňavě.
Dívka nakoukla do obývacího pokoje. „Ahoj, tati,“ pozdravila.
„Pojď sem.“
„Hele, tati, jsem fakt dost unavená a chce se mi spát. Dám si sprchu…“
„Neodmlouvej a pojď sem.“
Erika poslechla. Stála před svým otcem, a ani ruce co nejležérněji zastrčené v kapsách džínsů nemohly skrýt, že má strach. A on to věděl.
„V kolik ses měla vrátit?“
„Promiň, vím, že jsem trochu přetáhla, ale prostě mi to nějak nevyšlo. No tak, je pátek.“
Jejich zraky se střetly. Z pohledů jasně vyplývalo, že až na pokrevní příbuznost si jsou ti dva lidé úplně cizí. Mezi nimi jako by vyrůstala neprostupná bariéra chladu a prázdnoty.
Vtom Eriku prudce zasáhla do hlavy plechovka od budvaru, načež se její otec se zafuněním zvedl z pohovky a uštědřil dívce pořádnou facku. Erika narazila do zdi, vzápětí následoval další políček. Po kopanci do břicha děvče s táhlým výkřikem kleslo na podlahu.
„Ty jedna malá mrcho,“ chroptěl Eričin otec, „ty smrade, nemysli si, že si budeš, dělat, co chceš. Já tě vychovám…“ Najednou pocítil strašný tlak v noze. Když se podíval dolů, spatřil velikého hroznýše, obtočeného kolem své končetiny. Had výhrůžně syčel a pohlížel na muže očima, které nebyly plazí, nýbrž jednoznačně lidské, plné nenávisti.
Erika se mezitím jakž takž vzpamatovala, opřela se zády o stěnu a rukama si mnula břicho. „Nechej ho, Wattie,“ rozkázala hadovi. Ten okamžitě povolil sevření a připlazil se k děvčeti.
„Jdi do svého pokoje,“ nařídil Erice otec se zaťatými pěstmi. Dívka se beze slova zvedla a s Wattiem kolem ramen odkráčela. Trochu kulhala, ale jinak šla klidně, neboť věděla, že se jí teď už nic nestane. Jakmile se v pokoji svalila na postel, Wattie se něžně obmotal kolem celého jejího těla a proměnil se v hedvábný závoj, jež jí poskytoval dokonalé teplo i pocit bezpečí. Erika si nasadila sluchátka, kde hrála kapela Korn „Sometimes I cannot take this place / Sometimes it’s my life I can’t taste / Sometimes I cannot feel my face / You’ll never see fall from grace.“

„I cannot disguise / All the stomach pains and the walking of the canes / When you, do come out / And you whisper up to me in your life of tragedy,“ vyřvávali System Of A Down v bytě Davida Skály. Baskytarista ležel na zemi s roztaženýma rukama, jako by chtěl vstřebat zuřivé tempo, ostré kytarové riffy a sekaný zpěv celým tělem. V mysli mu přitom neustále poskakoval obraz dívky, se kterou se včera seznámil. Byly to už dva měsíce, co ho opustila přítelkyně, avšak v Erice rozhodně neviděl pouhý sexuální objekt, cítil k ní zvláštní náklonnost, touhu porozumět jí a chránit ji. Její osobnost ho tak pohltila, že se nemohl na nic pořádně soustředit, což se projevilo i na dnešní zkoušce. Byl roztržitý, nedokázal se do muziky, které dříve podřídil vše, plně ponořit.
Náhle se mu zjevila. Vznášela se asi půl metru nad ním a v tu chvíli se zdála krásnější než zešeřelá podzimní obloha. Jak natahoval ruku, aby se jí mohl dotknout, propadl se do jejích očí.

„Kde to jsme?“ zeptal se jí.
„Ty to nevíš? Jsme uprostřed naší lásky.“
Drželi se v objetí a prožívali absolutní souznění. Ze všech stran hřímala hlasitá hudba, která vytvářela jakýsi ochranný obal před vnějším světem. Nebylo důležité, zda-li jde o sen, či realitu, hlavně, že byli spolu.
„Tohle nebude trvat věčně, že?“ znovu se otázal.
„Ne. Všechno musí skončit.“ Při těchto slovech mu podala nabitý revolver.

Eričin otec zrovna dojídal večeři, když do kuchyně vstoupila jeho dcera s Davidem.
„Dobrý večer, pane Dolanský,“ ironicky pozdravil hudebník.
Muž na Davida zlostně pohlédl. Viděl typického fracka v tmavém vytahaném oblečení, hubené postavy, s delšími vlasy mírně padajícími do očí.
„Vypadni odsud, ty parchante,“ rozkřikl se.
David vytáhl pistoli. Ozvala se rána a kulka trefila pana Dolanského přímo do čela. Proletěla jeho hlavou, odrazila se od zdi a zaryla se Erice do hrdla.
Mladík se okamžitě vrhl ke své lásce, ležící bezvládně na zemi, ovšem ihned pochopil, že už jí není pomoci. Blažený výraz, jenž se na její tváři posmrtně rozhostil, ho však zahřál u srdce. Poté se Erika rozlila v kaluž slz.
David Skála seděl ve svém obýváku a na klíně mu ležel hroznýš královský, což baskytaristu z nějakého důvodu vůbec neznepokojovalo. Had na něj upíral smutné lidské oči. A do toho zpívali Clawfinger „I tell you - why? / Love is just a four-letter word…“

---