Vánoční příběh

Vánoční příběh           

Aneb velké srdce Gasovo

     To, co vám budu vyprávět, se stalo před dávnou dobou v čase vánočním. Vlastně bych se vám měl nejprve představit. Jmenuji se Gasrel. Ale přátelé mi říkají Velký Gas. Jsem kocour. Vlastně ne tak obyčejný kocour, spíše velmi roztomilý kocourek. No, ostatní  mi říkají, že jsem příliš tlustý, ale já jsem pouze statný, mám hlavně těžké kosti a taky svaly… Vždyť to znáte. Jo a nenávidím úterky, středy, čtvrtky, pátky, soboty, neděle a hlavně Vánoce a Velikonoce. Tedy úplně ze všeho nejvíc Vánoce… a taky úterky a středy,… No, raději to urychlím. Nejradši mám pizzu a pohovku, na které se mohu rozvalit… Ale můj páníček mi před pár lety krásnou pohodu pondělního odpoledne zkazil tím, že přivedl… Brr, přivedl domů… Tomu neuvěříte. Hnusného, zablešeného čokla jen tak z ulice! Začal mu říkat Otík! Fuj! Neustále to slintá a vypadá jako naprosté, promiňte mi ten výraz, hovado. Skutečně. A nejhorší je, že můj páníček Jack si ho díky tomu oblíbil.  Ale je to můj páníček a já jsem připraven o něj bojovat. I když, mezi námi, není o co stát. Jack je taky pěkný pako. Nutí mě se koupat, i když ví, že nenávidím vodu! A taky musím chodit často k veterinářce, přestože jsem zdráv! Ale mě je jasný, že se o něj musím starat. Jednou je můj, tak se ho nemůžu zbavit… I když někdy už ho mám plný zuby, jako tehdy, když přivedl tu obludu. Otíka. Chtěl jsem ho opustit, když  jsem se musel dělit o svou, zdůrazňuji o svou, pizzu se šunkou, kterou mám nejraději… A taky mě to čtyřnohé slintadlo  obtěžovalo, když jsem si dával svou ranní tříhodinovou siestu po snídani číslo jedna. Chtělo si to neustále hrát…  A v tu chvíli mi došlo, že to nemusím snášet, že mám přece taky svou hrdost a nebudu trpět tuto krutovládu a tyranii a utiskování… A pak mě napadlo, že to nemusím být já, ten kdo odejde… Vystrnadím toho čokla. A Jack mi bude vděčen.

     Vhodná chvíle nastala jednoho odpoledne, tuším, že to bylo 20. prosince, zrovna jsem se díval na svůj oblíbený pořad o vaření Mňam, když Jack mlel něco o tom, že jde dokoupit vánoční dárky. Řekl ještě, ať se postarám o Otíka a mě bylo hned jasné, že lepší příležitost nenajdu. Když se dveře zabouchly,  zavolal jsem Otíka k sobě, ale zrovna dnes ta potvora nasadila psí kukuč a přestože nejsem citlivka, to na mě trochu zapůsobilo a trochu jsem zalitoval toho, co jsem měl v plánu. Ale jen na okamžik.  Měl jsem vymyšleno, že vyženu Otíka ven do zimy, do sněhu a postarám se o to, aby skončil ve vězení pro zlé psy, v útulku,  nebo rovnou v psím nebi.... Když jsem Otíka lákal na jeho oslintaný, oslizlý míček, tak zrovna v televizi říkali něco o tom,  že Vánoce jsou svátky klidu a míru, že by je lidé měli strávit s těmi, na kterých jim záleží… Pche, taková blbost. Já Vánoce nemám rád, tak je raději zaspím. Nebo zajím. Míček toho čokla jsem napustil jedem na krysy… a…

     Už už jsem se chystal hodit ten fuj míček z okna ven, když to obludné ušaté psisko přiběhlo, celého mě oslintalo a… no představte si, že mi k noze položilo obrovské krůtí stehýnko… Nečekal bych od něčeho tak hloupého, jako je Otík, nějaký naplánovaný podraz, ale přesto jsem byl zpočátku nedůvěřivý… Takový dar mi totiž nikdo nikdy nedal. Ono mě to psisko má… asi rádo… Víte, obvykle, když něco chci, tak to dostanu a to jakýmkoli způsobem. Jsem poměrně cílevědomý kocour a na to jsem právem hrdý… Ale že by mi tenhle hafánek Otíček dal krůtí stehno a to z ničeho nic, aniž bych jej nutil… To jsem teda fakt nečekal… Kdyby jste tehdy byli u toho, mohli byste si myslet, že to cukání v levém oku způsobil pláč dojetím, ale to … Vlastně jo, byl jsem dojat… až k slzám. Ale když už něco začnu, tak to dokončím, tak jsem se svého plánu nemohl vzdát.  Nakonec jsem tedy míček hodil. Otík se na mě koukl takovým tázavým pohledem, že mi v tu chvíli došlo, že přese všechno, co mi na něm vadí, se ho už také nemohu vzdát… Víte, když jsem byl ještě kotě, což je už dávno, měl jsem ochočenou malou myšku. Jmenovala se Princ a já ji měl fakt rád, protože byla tak maličká. Pak mi ale ostatní velký kočky řekly, že mi si myši neochočujeme, ale žereme je. Měl jsem o malého prince strach, ale na druhou stranu jsem jim chtěl také dokázat, že jsem přece kocour a ne nějaké hloupé kotě. Pak mi na farmě jedna stará ovce řekla, že se stávám navždy zodpovědným za to, co jsem k sobě připoutal, že Prince teď nemohu opustit. A já samozřejmě neposlechl, Prince jsem předhodil kočkám a šel se vybrečet jako malé kotě, kterým jsem stále byl, do rohu. Teď však stejnou chybu nemohu udělat. Mám tu obludku Otíka rád. A on mě očividně taky. Když mi nosí kosti… Mohl bych si ho ochočit jako tehdy Prince.

      Otík pro ten hozený míček běžel a já za ním, přece když jsem zrovna teď přišel na tak dokonalý nápad, si to zvíře neotrávím jedem na krysy! Otíka jsem dohnal, ale věřte, že to nebyla žádná sláva… Pěkně jsem se zadýchal… Ufff. Asi si odpustím třetí večeře… No, míček jsem Otíkovi vzal a on na mě opět upřel ty svoje obrovský šedivý psí kukadla, olízl mi tlapku a já… věděl, že to je naopak… On si připoutal k sobě mě a zodpovědný je za mě teď on… Vánoce nebudou taková nuda, když teď mám živou hračku…  Budu mu říkat Princ II. Otík mi olízl ucho, ale mě to nijak nerozhodilo. Vím, že se s ním budu muset dělit o pizzu. A taky mě bude budit a oslintávat brzo ráno, v době mé posnídaňové siesty… snad to zvládnu…

     Trošku jsem vám lhal. Vánoce mám rád. Nenávidím jen úterky, středy, čtvrtky, pátky, soboty, neděle a Velikonoce… Jo a Jacka mám teď na starosti taky, nemohl jsem mu přiznat, že Otíka mám rád a nechci, aby ho dával do útulku, ale „trošku“ jsem mu naznačil, že „hračku“ mi brát nebude… I když tato hračka je spíš mým kamarádem… Veselé Vánoce… Váš Gas