Osobní temnota

Každá rodina je nějaká a dozajista existují i horší než naše. To, s čím se vám chci svěřit, není nic moc příjemného, avšak kdo vás nutí následující řádky číst? Stejně se asi stěží najde psychicky vyrovnaná osoba, která by všechno bezvýhradně přijala a pochopila. No, abyste věděli, s kým máte tu čest, na úvod přikládám stručnou charakteristiku svých drahých nejbližších příbuzných:

Otakar Heřman, 45 let, zedník, má rád dvanáctistupňové pivo, rum a chození po bytě ve spodním prádle, nesnáší pánbíčkářství, poezii a pečeného králíka.

Jaroslava Heřmanová, 43 let, v domácnosti, miluje Ježíše Krista, vůni staré rodinné Bible a své křeslo s bledě modrým potahem, nenávidí sprosté výrazy, cigaretový kouř a loupání pomeranče.

Kristýna Heřmanová, 16 let, má slabost pro nezávazný sex, příležitostné užívání drog a obtáčení vlasů kolem ukazováčku, příčí se jí veškeré autority, domácí práce a pavouci.

Uslyšel jsem zarachocení klíčů v zámku, načež mi hlasité říhnutí jasně prozradilo, že se vrátil domů otec. Hospodský pach jsem cítil až ve svém pokoji, kde jsem zrovna sepisoval novou báseň nazvanou „Krvavá mysl“:

Už dost, dost toho již bylo,
nevím, kdo jsem, a nevím, proč jsem tady;
kapky krve tečou po mé mysli,
nemůžu se bránit, a snad ani nechci.
Cítím, že brzy exploduji,
exploduji zevnitř, pak nastane tma.

Otec vrávoravě zamířil do obýváku, z něhož se ozýval milý a uklidňující ženský hlas. Matka měla puštěný nějaký katolický program. Najednou hlas ustal a místo něj jsem slyšel otcova slova, očividně poznamenaná vypitým alkoholem:
„Na co… na co to zas čumíš, Jarko? Říkal… říkal sem ti, že tyhlety sračky trpět nebudu.“
„Pusť mi to, Otíku,“ zaprosila matka, „teď tam dávali moc pěkný…“
„Kurva, ty mě vůbec… neposloucháš! Seš úplná troska, víš to? Bez toho svýho Ježíše si ani neutřeš prdel!“
„Prosím tě, Otíku, nemluv takhle …“
Ozvala se tupá rána do stolu. „Já si budu kurva mluvit, jak budu chtít! Co ty si o sobě vůbec… vůbec myslíš? Že seš svatá nebo co?“
„Obrať se k Pánu, jenž tě spasí. Ještě je čas…“
„Hovno!“
Chvíli panovalo napjaté ticho, přerušené až matčiným tlumeným vzlykáním. Těžké kroky směřovaly k mému pokoji. Když se otec objevil ve dveřích, schoval jsem papír s básničkou pod stůl.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho.
Neodpověděl. Jednou rukou se přidržoval rámu dveří, špinavá košile, rozcuchané vlasy a zplihlý knír, připadal mi jako vlkodlak. Sledoval mě zarudlýma očima s nepřítomným výrazem ve tváři, pak zavřel dveře a pomalu se přišoural k mému stolu. Kolem něho se vznášel takřka hmatatelný cigaretově - lihový odér.
„Ahoj, Radku,“ zahuhlal.
„Co chceš?“ zeptal jsem se.
„Trošku si popo… popovídat.“
„Mám teď nějakou práci. Běž si lehnout a přijď, až vystřízlivíš.“
„Hele, tak se mnou… tak se mnou nemluv. Každej chlap si občas musí vypít svoje. Rozumíš, ne? Kde… kde je Kristýna?
„Nevím. Od včerejška není doma.“
Otec se chraplavě zasmál. „Doufám, že to je nějakej pořádnej… kanec.“
„Běž pryč, prosím tě. Opravdu na tebe nemám náladu.“
„Ale no tak, Radečku, nezlob se. Zapijeme to, jo?“ Postavil na stůl litrovou láhev rumu.
Nevěřícně jsem na něj pohlédl. „To myslíš vážně?“
„No co, osumnáct už ti je, ne? Proč by sis nedal… štamprlku se svým fotříkem?“
„Já rum nepiju, tati. A s tebou už vůbec ne…“
„Tak dost, kurva! Já z tebe udělám pořádnýho chlapa. Nebudeš tu furt sedět jak nějakej kripl a psát ty svoje podělaný krávoviny! Sem tvůj fotr a říkám ti, že se teď spolu ožerem, jasný?“ Poté odšrouboval víčko, vytáhl z kapsy kalhot dvě usmolené skleničky a nalil do nich kořalku. Nevěděl jsem, co mám dělat. Můj žaludek reagoval na alkohol ve většině případů negativně, navíc jsem rum opravdu nesnášel, ale odporovat otci v tomhle stavu byla hra s ohněm. Doufal jsem, že ho snad jeden panák definitivně složí, a tak jsem uchopil skleničku do dvou prstů, zavřel oči a vyklopil ostrou tekutinu do sebe. Zaslechl jsem pouze otcovo spokojené mlasknutí. Jen co jsem se otřepal, už jsem měl dolito. Otec na mě povzbudivě kývnul, ačkoliv sám se sotva držel na nohou. Pokračovali jsme dál vražedným tempem a zanedlouho nevěděli o světě.
Probudil jsem se na desce stolu, žaludek se ve mně doslova obracel. Zakalenýma očima jsem spatřil otce spícího na mojí posteli. Točil se se mnou celý vesmír, sebemenší pohyb vyvolával dávivý reflex. Začal jsem zhluboka dýchat, což však pomáhalo jen minimálně. Zdálo se mi, že jsem se ocitl uprostřed svých vlastních veršů, a snad teprve teď jsem já sám skutečně chápal jejich obsah. Jak mile paradoxní. Hlavou se mi honily tisíce nezachytitelných myšlenek, narážely do sebe, mísily se a přelévaly jedna v druhou. Snažil jsem se zaměřit mysl na určitou konkrétní věc, vytěsnit všechno ostatní a znovu nabýt normálního duševního stavu. Věděl jsem však, že nejde o nic jiného než o zástěrku k oklamání vlastního těla. A to dlouho klamat nelze. Prudký impuls vystřelil z útrob směrem nahoru a ze mě se začal nekontrolovaně
řinout hustý horký proud. S čvachtavým zvukem dopadl na koberec, já jsem v ochromení klesl na kolena a zvracel.
Otec se zavrtěl na posteli, protřel si oči a chvíli mě s neskrývaným zaujetím pozoroval. Pak jsem jako ve snách uslyšel jeho souhlasné zamručení:
„Jo… tak… tak to má bejt. Když se nadrátovat, tak pořádně…
Dávení na moment ustalo, já jsem ztěžka oddechoval a utíral si slzy, které mi bezděky vhrkly do očí. Drásalo mě v krku a v ústech jsem cítil odpornou pachuť, jíž jsem se marně snažil zbavit neustálým uplivováním. Záhy však následovala další várka, ještě krutější než předešlá. Byl jsem na pokraji sil.
V tu chvíli do pokoje vstoupila třetí osoba. Nejdříve jsem ji vnímal jako pouhou neurčitou rozmazanou skvrnu, posléze se obraz vyjasnil a já spatřil vysokou blondýnu s přibližně třemi kily makeupu na obličeji.
„Co to tu… děláte?“ zachichotala se Kristýna a já jsem okamžitě pochopil, že je totálně sjetá.
„Ale… trošinku jsme se s Radečkem… napili, a to víš, není zvyklej, stane se…“ blekotavě vysvětloval otec.
Zvracení mě snad konečně pustilo ze svého drtivého sevření. Jako bych dokončil zběsilou jízdu napříč trávicím peklem.
„Mně je dobře,“ slastně pronesla Kristýna. „Mně je tak dobře, jsem v naprostý v pohodě, asi
se brzo rozplynu v malý růžový obláček.“
Otec s hekáním vstal z postele, pohladil Kristýnu po vlasech a zeptal se:
„Kde.. kdepak ses nám toulala, princezničko?“
„Já nevím, ale bylo to úplně perfektní, lidi byli senzační, prostě super. Já myslím, že svět je krásnej. Všechno můžeš, a nic nemusíš. Jo, je.“
Otec položil mé sestře ruku na zadek a lehce ji políbil na tvář. Podívala se na něj se zfetovaným úsměvem, neprotestovala. Jeho druhá ruka začala bloudit pod Kristýniným tričkem. I když jsem byl pořád dost opilý, vstal jsem ze země a prudce otce odstrčil.
„Co si to…“ protestoval otec.
„Vypadni. Dě… dělej, vypadni odsud.“
Ohnal se po mně, ale ztratil rovnováhu a svalil se na zem, přičemž hlavou narazil na roh stolu. Nehybně ležel v mých zvratcích a z rány mu crčela krev.
Nic jsem necítil. Ani úlek, ani lítost, už vůbec ne jakékoliv výčitky svědomí. Bylo mi v podstatě jedno, jestli je mrtvý, nebo ne. Kristýna stála vedle mě a usmívala se.
Náhle jsem za svými zády uslyšel pronikavé zaječení. Nemotorně jsem se otočil a zíral na matku, která se bez ustání křižovala a kvílela:
„Pane Bože, proč jsi nás opustil, proč? Proč jsi proklel náš rod? Jsme zatracení, zatracení, plameny pekelné nás pohltí a…“
Nakupil se ve mně šílený vztek, nejraději bych vzal sekyru, celou rodinu zmasakroval a podpálil byt. Rozmáchl jsem se a vrazil matce facku, až upadla. „Drž hubu,“ zařval jsem, „kdo má furt poslouchat ty tvoje zasraný kecy?“
„Svět je fakt krásnej,“ pravila Kristýna, schoulila se do rohu a upřeně hleděla před sebe.

---