Černý panter - kapitola V.

V.

Ráno bylo dlouhý a unavený a já se tomu nijak nebránil. Bylo mi devatenáct, před měsícem jsem odmaturoval na nejlepším pražským gymplu, čekal jsem na zápis na 1.lékařský fakultě a včera v noci jsem se dostal mimo zákon. Jak v nějaký přiblblý komedii.
Máma ani táta nebyli toho rána doma, brácha seděl u počítače. Zapálil jsem si cigaretu rovnou v posteli a vyfukoval nad sebe šedivej kouř. Přemejšlel jsem, co asi v tý kavárně udělají, až tam tu mou občanku najdou a co řeknu policajtům, až u nás zazvoněj. A pak, co řeknu našim a jak to před nima ututlám. Napadlo mě taky, že uteču z domu, ale to by asi žádnej smysl nemělo.
Když jsem byl menší, říkal jsem si, že život je jak děsně napínavá počítačová hra. S dokonalou grafikou a zvukem a s perfektním ovládáním. Nejde si ji sice uložit, zato ji ale jde kdykoli vypnout. A proto vlastně není čeho se bát. Když to poseru, vypnu ji. Dodávalo mi to ještě i teď odvahy. Včera jsem tu hru vypnout nedokázal, to byla rozehraná dobře. Takže teď, když jsem to pokurvil už to snad půjde líp.
Z těch myšlenek jsem začínal upadat do zvláštního transu, jako bych sežral muchomůrky nebo co a vyvrcholilo to tím, že jsem si típnul cigaretu o předloktí.
Asi dvě sekundy jsem se přesvědčoval, že bolest je jen specifickou frekvencí nervových vzruchů, abych se nakonec s křikem vrhl do koupelny a spotřeboval několik kubíků studené vody.

Zhruba hodinu nato ve mne přece jen zvítězila odvaha a já se rozhodl vystřelit si z celýho světa a vykonat konečně jeden hrdinský skutek. Oblíkl jsem se do slušnýho oblečení, načesal jsem si vlasy na stranu a když jsem na Staroměstský vystoupil z metra, nasadil jsem si sluneční brejle, hotov zahrát tam vlastního bráchu. Díky bohu včas mi tenhle nápad přišel nesmyslnej a brejle jsem si sundal, což bylo taky poslední gesto, které jsem stihl. Vzápětí na mne totiž zpoza rohu vykoukla včerejší kavárna a svým doširoka otevřeným vstupem na mne dýchla hrůzu.
Myslel jsem na nohy, aby se nezastavily a nesly mě dál, protože znovu bych je už asi do pohybu nepřinutil. Řekl jsem si sám pro sebe, že jestli tam jen zahlédnu toho obra ze včerejška, padám, jenže ať jsem se koukal sebelíp, nebylo po něm ani vidu. Jen ta servírka, krasavice, nosila tácky s čajem a když mě v jednu chvíli zamrazilo v zádech, že mě asi uviděla, nečekal jsem už a vstoupil, podivně zkoprnělý.
K mému překvapení šlo všechno až moc hladce.
„Nechal jste si tu zřejmě tašku, že, mladý muži,“ řekla a já kývl a ona mi ji za chvilku přinesla. Usmála se na mě a já se usmál na ni, ovšem jen co to šlo, vystřelil jsem ven, zpocenej až za ušima, v nohách s nepřekonatelnou třesavkou. Bylo mi jasný, že tohle je konec mýmu hrdinství a ten její úsměv že byl spíš takovej soucitnej, nebo takovej, jako se holka usmívá na ustrašeného kluka. Zapálil jsem si cigaretu, ale vypadla mi z huby. Kdyby tam ten obr byl a dal mi pěkně přes hubu, bylo by mi líp. Dostal jsem chuť vzít nějakou z těch dlažebních kostek, co tu ležely a hodit ji vší silou do výlohy. Připadal jsem si totálně k ničemu. Snílek, blbec, kecálek. Když jsem vyšel na nábřeží, nenapadla mě jediná jiná možnost, než se doploužit domů a padnout na gauč. Doprdele se světem, doprdele se mnou.
Probudil mě telefon. Volal Václav.

---