Havran (hrdinský epos na pokračování

Havran

Robin Roland Hauser

            Už hodnou chvíli seděl na okraji útesu, ale o hloubku pod ním se pramálo zajímal. Nebloudil svýma pronikavýma zelenýma očima po rozlehlé rovině před ním, nezajímala ho linie lesů v pozadí, ani mohutné štíty hor ještě o kus dál... Díval se upřeně na nebe. Odsud měl k nebi blíž a krvavě rudý horizont soumraku ho přitahoval nesmírnou silou své tajuplné krásy. Viděl snad každý soumrak i úsvit snad už od svého zrodu, ale nikdy ho nepřestal fascinovat ta magický půvab.

Západ byl zbarven v tisíci odstínech rudé a tiše plující mraky vytvářely podivnou souhru stínů. Ani ten nejlepší malíř by tu podívanou nezachytil. Ani ten nejlepší by nedokázal namíchat všechny ty barvy. Ten pohled hladil rozbolavělou duši a uklidňoval ztrápenou mysl. Vzbuzoval zapovězené touhy a odkrýval zapomenuté sny a přání. Celý svět teď vypadal krásnější…

            A on tu krásu vnímat dokázal. Miloval soumrak, neboť přestože byl znamením zániku, byl i zároveň znamením počátku. Zvěstoval příchod noci, tajemné a mystické královny, jež svým černým pláštěm skryje hrůzy světa. Noci, jež pod svými temnými křídly ukryje veškeré utrpení a bolest…

            Milosrdná temnota…

… Brzy už přijde…

            Odpoutal zrak od západu až ve chvíli, kdy mu nad hlavou zatřepetala křídla a kousek od něj se usadil černý havran. Klidně protřepal peří, pootočil hlavu na stranu a svým černým okem si muže prohlížel svým neměnným pohledem. Muž natáhl ruku a s úplnou samozřejmostí okřídlence pohladil po sametově jemném peří. Jemně a láskyplně, jako by hladil vlastní dítě, či hýčkal svou milenku. Pak se znovu od svého společníka odvrátil. Jako by nikdy neusedl po jeho boku. Jako by nikdy nebyl… Havran si ledabyle načechrával své peří, zatímco muž dále bloudil zrakem po okolí. Ale už se nedíval na nebe. Cosi se změnilo. Snad přítomností černé bytosti. Už se nekochal krásou… Prohlížel si rovinu pod sebou.

Mrtvá, pokroucená a zmrzačená těla byla rozseta po celém poli. Rozházené figurky na šachovnici. Několik dalších havranů kroužilo nad bojištěm, ze kterého vítr zanášel zápach až sedícímu muži.

            Krom křiku havranů vládlo ticho. Mrtvolné zoufalé ticho. Bolestivé ticho… Ticho!

A za chvíli vše pohltí milosrdná temnota. … Brzy už přijde… Brzy příjde!

Havran roztáhl křídla a vznesl se do výšin.

Už je čas jít… Oni volají…

            Vstal.

            Neměl jméno a snad ani vlastní tvář. Byl stále stejný a přec každý den jiný, tak jako je každý den jiný soumrak. Neměnný a přesto nikdy stejný.

Nepřicházel odnikud a kráčel nikam následován svým jediným přítelem a společníkem, jenž mu kroužil nad hlavou. Mrchožroutem s černým peřím. Poslem smrti.

Dotek stínu

            Nebe bezmračné, slunce až otravně pálící a vzduch nepříjemně horký.  

On kráčel polomrtvou krajinou skal, útesů, průsmyků a kamenitých stezek. Tu a tam rostla povadlá tráva, jíž se dařilo přežívat. Místy malé keře, kterým bylo umožněno prorazit kořeny skálu. A jinak nic.

Kráčel tiše, neúnavně zaplétajíc kolem sebe síť svých vlastních myšlenek, matných vzpomínek a prázdných cílů. Nerozhlížel se, ale i tak vnímal své okolí.

Kráčel s hlavou sklopenou. Nikoliv únavou - možná smutkem! Zoufalým smutkem, který se už celé věky zahryzával do jeho kostí. Smutkem, který byl od nepaměti jeho součástí. Smutkem a strachem, který jakoby se kdysi dávno už stal podstatou jeho bytosti.

Pod jednou ze skal v chladivém stínu se povalovala čtveřice žoldnérů. Nevěnoval jim jediný pohled. Slyšel tlukot čtyř srdcí. Stačilo mu to. Nemusel se dívat, aby věděl…

            „Zdravím tě, příteli,“ pravil první z nich. Ten který vstal a zastoupil mu cestu ruku držíce na hlavici meče.

            „Nejsi můj přítel. Ustup mi z cesty…,“ žádal klidně předem znajíc odpovědi. Nad hlavou mu neslyšně zakroužil havran a vrhl na zem svůj černý stín, aby v zápětí zmizel za vyčnívající skálou a svůj stín – odraz své bytosti - odnesl s sebou.

            „Nač ta nevraživost, chtěl jsem ti jen pomoci.“

            Další dva povaleči se sebrali ze země, tasili zbraně a postavili se za svého mluvčího. Jenom ten poslední scénu nezúčastněně sledoval, zády opřen o chladivou kamennou stěnu.

            „Nežádám pomoc. Ustup mi z cesty,“ pravil svým vyrovnaným hlasem.

            „Myslím tím pomoc od tvého měšce. Jistě tě v tom parnu zbytečně tíží.“

            Černooděnec pomalu a ledabyle tasil meč. Upřel své smutné oči na živou mrtvolu a povzdychl si.

            Žoldák ťal a v úžasu rozšířil oči, když proti němu protivník nevídanou rychlostí vyrazil ruku, chytil ho drtivou silou za zápěstí třímající meč a švihem své čepele mu uťal ruku v lokti. S rychlostí větru se otočil kolem své osy a odsekl i hlavu. Teprve pak upustil odseknutý úd na zem. Nechal svést zbraň dalšího z povalečů po ostří ke špici a v rychlém úkroku mu rozsekl bok, přikrčil se, hlavou se vyhnul seku třetího, proklouzl za něj a rozťal mu záda, přiskočil k ochromenému s krvácející ranou na boku, zezadu mu zablokoval ruku se zbraní takovou silou, až kosti suše zapraskaly a pak pomalu, velice pomalu přiložil hrubí svého meče na krk a táhl. Čepel rvala žíly i dýchací trubici a zastavila se až o kosti. Stisk povolil a mrtvý padl na kolena a tváří do prachu hned vedle zmítajícího se druha. Ještě poslední rána… Vbodl ležícímu hrot meče pod levou lopatku. Ostří prošlo mezi žebry a skrze srdce. Černooděnec se napřímil a tázavě hleděl na posledního muže sedícího u stěny. Byl mladý. Ale strach z něj cítit nebyl. Jen obdiv.

            „Byli to hlupáci,“ řekl mladík a s rukama od těla, aby dal najevo, že ani v nejmenším netouží sáhnout po zbrani.

            „Byli…“ odtušil muž a otřel svou zbraň o zkrvavený plášť jednoho z mrtvých.

            „Christian Masen… Říkají mi Krispin.“

            Muž ho provrtal pohledem. Nevycítil ani zášť ani nenávist ani zlobu. Zasunul tedy zbraň za opasek.

            „Jsi žoldák?“ ptal se Krispin.

            „Je-li žoldákem muž, který bojuje, aniž by věřil, že za správnou věc, pak ano. Je-li žoldákem muž bez minulosti a bez budoucnosti, pak znovu ano… Jsem…“

            „My jdeme… Šli jsme do tábora vévody Montforda. Platí dobře.“

            „Montforda… Toho hledám… Tedy on hledá mne.“

            „Výborně, máme společnou cestu.“

***

Rozžhavené polední slunce pálilo nad hlavami vojáků. Na nebi nebylo jediného mráčku. Už třetí den se plahočili tímhle vedrem a žár téměř nepolevoval. Muži byli znavení po své pouti, ale vytrvale kráčeli kupředu. Stovky mužů v řadách za sebou jako ovce a mnoho z nich dnes kráčí za svou smrtí. Ponořeni ve svých myšlenkách, vzpomínkách a obavách následovali své druhy. Kdesi vprostřed řady pěších stál i on. Nýty na černé kožené zbroji se blyštily, chladné oči těkaly po svém okolí.V neměnném rytmu kroků naslouchal úderům srdcí. Některé byly rychlé a zběsilé, jiné vyrovnané a smířlivě klidné.

Byl chvíli jedním z nich. Nepovšimnut nikým a ničím. I prokletý Osud, jako by na něj na chvíli zapomněl. Byl zrnkem písku na vyprahlé poušti a přesto se od ostatních tolik lišil. Z mužů kolem sálal strach a zoufalství, bezmoc, hněv, nenávist a zloba. Z jiných hrdinství, jenž k šílenství nemělo daleko. Pocity, které on sám neznal. Pocity tak lidské… Lidské!

            Pak ucítil smrt… Smrt vznášející se kolem a cejchující ty, které brzy pojme do své nekonečné náruče. Muž před ním se zachvěl. Neudržel zuby, jenž mu drnčely strachy. Neudržel moč a suknice mu začala mokvat ve stejné chvíli, kdy se mohutným hlasem ze předu ozvalo prosté: “Stát!“

            Opravdu pohyb ustal. Ten neměnný a sdílený stálý pohyb skončil. Nikoliv však pro muže v černém, ten kráčel dál. Ostatní mu ustupovali z cesty, aniž by sami věděli proč. Prošel vznešeně a zpříma bez jediného slova. Z jeho tváře se nedalo přečíst zhola nic. Do zad se mu opíralo stále víc očí. Provázely ho stovky udivených pohledů a když protnul i přední řady a vykročil vstříc nepřátelským liniím rozprostřeným jen kousek před nimi, vyšel z hrdla kapitána Rassii stejný povel znovu.

„Stát!“

            Rozložitý vojevůdce v lesklé zbroji váhal, zda blázna zabít, či si ho raději nevšímat.

            Muž se ale zastavil až v půli pole, které brzy pokryjí těla padlých, tasil meč a čekal.

            Z nepřátelských řad vyrazil pěší v domnění, že se bude vyjednávat a vojenským klusem doběhl k černooděnci.

            „Můj pán mě posílá s těmito požadavky…“ nedokončil.

            Nad hlavami zazněl havraní křik a posel se zhroutil k zemi. Černooděnci z meče odkapávala čerstvá krev a posel ležící na zádech svýma mrtvýma očima hleděl k nebi. Od levého ramene po pravý pas měl rozšklebený hrudník a skrz proud krve bublal vzduch z otevřených plic.

            Znovu zachytil stovky nechápavých pohledů a pak vše přehlušil bojový křik. Kusy trávy odlétávaly od kopyt válečných koní, když je jejich jezdci hnali do trysku v domnění, že až toho drzouna smetou, rozpráší i muže vévody Montforda.

            Pořvávali, mávali meči, jenže ten bojový obraz se znovu náhle mění. Jejich čtyřnohé sluhy zachvátilo šílenství a bezbřehá panika. Zčista jasna se v nich rozhořel plamen strachu a úplně je pohltil. Zoufale se chtěli od černooděnce držet dál i proti vůli svých pánů. Vráželi do sebe, hroutili se přes jezdce, vykopávali a zraňovali se navzájem kopyty i svými mohutnými, pláty pokrytými těly. Jeden z jezdců příliš přitáhl uzdu koni, který se právě vzepjal a zamával předními kopyty ve vzduchu. Hřebec se převrátil vzad a vahou svého těla svého pána rozdrtil. Pološílení, potlučení koně bez své zátěže v sedlech se rozutekli do všech stran. Co nejdál od muže netečně stojícího v poli. Od přízraku, jenž si je chladně prohlížel.

            Když se několika jezdcům podařilo vstát, zem už se dávno rozechvěla od úderů stovek okovaných bot. Jako vlna o skálu se se stejnou neúprosností a neodvratitelností srazily i obě nepřátelské linie, aby strhly přeživší jezdce a aby pohltily černý stín…

            A on vskutku jako stín procházel. Ne… Neprocházel… Tančil svůj tanec smrti. Tvář bez výrazu, oči chladné… Z jeho hrdla nezazněl žádný křik, žádný smích ani vzdech. Byl tu jen proto, aby rozséval smrt a svou poloviční netečností děsil ještě víc... Jeho srdce tlouklo klidně. Velice klidně a potichu… Tlouklo v rytmu smrti.

            Dum… dum…

            Kryt, úkrok, rozťatá lebka…

            Dum… dum…

            Přehoz, sek obloukem vzad, otevřená hruď…

            Dum… dum…

            Sek s úkrokem a nepřítel letí v půlpřemetu na zem bez hlavy…

            Co úder srdce, to další mrtvý… S nemilosrdnou přesností.

            Nesoustředil se na boj. Jeho svaly prováděly léta cvičené pohyby úplně samy.

            Přemýšlel o smrti. O vlastní smrti. Provokoval ji, vzýval, lákal a ona nepřicházela.

            „Cö se stane, když příští ránu nezastavím? Nechci ji zastavit!“

            Odrazil čepel stranou, přikročil blíže a udeřil hlavicí svého meče nepřítele do tváře. Dříve, než na zem dopadla sprška krve a vyražených zubů z rozdrcené čelisti, švihl paží a prosekl muži hrdlo.

            „Já se tě nebojím! Vem si mě! Skonči to!“ řval v duchu svým mlčením. Křičel to každým svým pohybem.

            Ukročil, uhnul hlavou a sotva o palec ho minula čepel meče, ale to už nepříteli v útrobách trčela jeho zbraň. Trhl mečem vzhůru a meč rval vnitřnosti… Zapraskaly kosti a roztrhly se plíce, pak teprve kopl do toho, co zbylo z rozervané hrudi a škubem vyrval svoji čepel ven.   Protočil meč ve vzduchu a zabodl hrotem do země. Po chladném ostří stékala krev, zatímco on se beze zbraně otočil pomalu kolem své osy, ruce rozpažené, oči volající smrt. Zastavil se, zaklonil hlavu a zavřel víčka. Čekal… Čekal na smrtící ránu. Na polibek od mrtvé víly. Čekal na konec svého vlastního utrpení, svého prokletí…

            Čekal…

            Nic.

            Nikdo nezaútočil, nikdo se k němu nepřiblížil.

            „Proč! Próóóóóóóč?“

            „Jsem šílenství… Jsem hrůza … Strach a smrt!“ odpověděl sám sobě.

            Otevřel oči a pohlédl na svět. Pohlédl na scénu, kterou pomohl vytvořit. Nepřátelé už byli mrtví. Bojovníci na něj zírali s bezmezným obdivem i bázní. Ohlédl se po zvuku koňských kopyt. Nejprve na kopci spatřil vévodu Montforda s jeho dcerou a osobní stráží. Odtamtud musel sledovat celou bitvu, pak teprve věnoval pohled jezdci krokem sestupujícím z kopce. Hned jak jeho kůň začal jevit první známky neklidu, seskočil z koně a namířil si to k černooděnci pěšky.

            „Vévoda Montford žádá o soukromou audienci ve svém stanu,“ pronesl stroze.

            Bojovník pokývl hlavou směrem k vévodovi. Ten otočil koně a následován svou družinou zmizel za horizontem kopce.

            Vytrhl ze země svůj meč a aniž by ho očistil, zasunul jej za opasek.

            Došel k němu Krispin.

            „Bylo to úžasné, nikdy jsem nic takového…“ zmlkl, aniž by dokončil větu, pohled těch smutných, chladných zelených očí mu vzal nadšení i vůli.

            Krispin sledoval černého válečníka, jak opouští bojiště a kráčí pryč.

            Černooděnec chtěl být sám. Kráčel skoro hodinu, než dorazil k řece. V nejhlubším místě bylo sotva po pás vody a proud byl klidný. Stál ponořen ve vodě a nechával odplavit krev, jež na něm ulpěla. Zvrátil se naznak do chladivé vody říčky. Zmáčený, avšak čistý se po chvíli vydrápal na břeh a ulehl do povadlé přeschlé trávy. O kus dál přistál havran a začal cosi vyklovávat ze země.

            Muž nikam nespěchal… Soumrak byl ještě daleko…

Smlouva s ďáblem

            Když se clona stanu rozevřela, odkryla na chvíli hvězdami poseté nebe.

Byla už noc. Stráže ani nenapadlo, zastavit jej. Prošel kolem nich a sotva znatelně přivřel oči. Snažil se přivyknout na světlo pochodní.

Krom stolu a několika jednoduchých, ze dřeva ztlučených židlí tu nebylo nic.

            Jen čtyři tváře, čtyři těla a čtyři duše.

Kapitán Perguss se hrabal v mapách a příchozího si ani nevšiml. Na dálku z něj čpěla voňavka. Vlasy, pečlivě sestřižené lazebníkem, notně za posledních pár let prořídly. Jeho zoufale upravovaný zevnějšek ale naopak působil až uboze.

            Kapitán Rassia, plavovlasý bojovník v nablýskaném hrudním plátu už budil jiný dojem. Měl pohled dravce, postoj pevný a vždy jakoby bezděčně držel ruku na jílci meče.

Vévodova dcera Lusiana… Půvabná, mladá, svůdná a překrásná. Držení těla a jemné pohyby prozrazovaly vznešený původ. Dívala se tak, jako na kopci, když sledovala bitvu. Z ní cítil strach smíšený s podivnou touhou. Byl to strach ze smrti, či z něčeho temnějšího? Přehlušovala to ta touha… Touha stát blíž svému strachu… Poznat svůj strach, ovládnout jej, nahlédnout do tváře a možná ji odvrátit od sebe. Byla silná. Ona jediná byla dost silná…  

Neměla v sobě ani za mák rozmaru, i když se za něj občas skrývala.

            Odvrátil od ní zrak, aby si prohlédl vévodu. Probdělé noci beze spánku se na něm podepsaly černými kruhy pod očima. Měl znavené a strhané rysy.

            „Odejdi Lusiano,“ řekl vévoda polohlasně, když mu došlo, že příchozí si je prohlíží stejně, jako oni jej.

            „Ale otče…“

            „Hned!“ zahřměl jeho hlas tak mohutně, až s sebou Perguss leknutím trhnul.

            Uposlechla. Cestou se ještě pokusila na černooděnce rozverně usmát. Jeho tvář však zůstala chladná.

            „Málokdo žije dost dlouho, aby o tobě mohl vyprávět a přec jsem o tobě slyšel… Havrane.“

            „To není mé jméno.“

            „Ale říkají ti tak.“

            „Přesto to není mé jméno, hlupáku.“

            „Jak se opovažuješ!“

            „Takhle říkají tobě od tvé poslední porážky,“ odvětil muž chladně.

            „Byli v přesile.“

            „Ne víc, než dnes.“

            K údivu obou důstojníků se vévoda jen hlasitě rozesmál, ale jeho smích hned zase utichl a výraz ve tváři zase zvážněl.

            „Proč jsi tu?“

            „Jen tak… Je dlouhá doba mezi úsvitem a soumrakem.“

            „To není ten důvod…“

            „Hledal jsi mne. Vzýval… Volal.“

            „Jak to víš?“

            „Vím toho dost. Cítím to. Cítím mnoho věcí. Cítím i smrt, když se blíží.“

            „Cítíš jí tedˇ?“

            „Ti dva jsou tím pachem prostoupeni,“ ukázal bez zájmu na oba důstojníky.

            Perguss zbledl jako stěna, Rassia sevřel jílec meče tak, že mu zbělaly kloubky.

            „Pane!“ dožadoval se Rassia pozornosti.

            „Zmizte!“

            Vévodův pohled je odradil od protestů. Sklopili pohledy a rázným krokem odešli.

            „Co cítíš ze mne?“ ptal se dál vévoda, když osaměli.

            „Strach a bezmoc. Tví nepřátelé tě drtí a ty se bojíš, že nemáš dost sil odolat. Oni jsou ti silnější.“

            „Víš, proč jsem tě volal?“

            „Myslíš, že jsem smrt. Či osud? Že zvrátím rovnováhu sil ve tvůj prospěch. Chceš si mne koupit.“

            „Pomůžeš mi?“

            „Budu stát při tobě,“ odvětil krátce.

            „Za jakou cenu?“

            „Tu, kterou určím sám a sám si ji vezmu, až přijde čas.“

            „Můj život?“

            „Mohl bych jej vzít teď a nic by mě nezastavilo. Dobře to víš.“

            „Duši?“

            „K čemu by mi byla, mám svoji… Ale děkuji za nabídku.“

            „Tak co chceš?“

            „Až přijde čas, zvolím si.“

„Dobrá, dobrá. Vezmi, co chceš. Přijímám.“

            Bojovník pokývl hlavou a nečekaje, zda ho vévoda propustí, se otočil.

            „Havrane?“

            Muž se zastavil, ale neohlédl.

            „Cítíš smrt ze mne?“

            „Vážně to chceš vědět?“

            Montford se odmlčel a po krátkém zamyšlení si jen povzdechl.

„Ne. Vlastně ne.“

Odešel a zmizel do noci…

            Montford usedl, opřel unavenou hlavu do dlaní a přemýšlel, zda už teď nemá litovat smlouvy s ďáblem.

            Noc byla tichá a klidná. Bezmračné nebe dovolilo hvězdám na obloze rozzářit se po tisících. Oheň tiše praskal a skromně natahoval své jazyky k nebi. Seděl blízko. Hodně blízko. V teplé letní noci mu zima nebyla, jen se rád díval do lačných plamenů. Rád v nich utápěl své myšlenky. Celé hodiny vydržel takhle sedět a dívat se. Muži v táboře kolem něj procházeli tiše a drželi se v uctivé vzdálenosti. Vyhýbali se jeho pohledu už od předchozí bitvy. Naháněl jim hrůzu. Jenom Krispin si na chvíli přisedl.

            „Mluví jen o tobě…“

            „Ze strachu.“

            „Tak je tomu vždycky?“

            „Vždy.“

            „Je to tebou... Proč jsi takový?“

            „Proč je slunce zářivé a noc temná?“

            „Neznají ani tvé jméno.“

            „Jim stačí Havran.“

            „Abys byl nenáviděn, obáván a proklínán?“

            „Takový havran je. Temný posel smrti není oblíbený nikde.“

            „A proč jsi tady?“

            „Proč ty?“

            „To je dlouhý příběh.“

            „Je dlouhá noc…“ odvětil a vhodil do ohniště další poleno. Plameny vyšlehly zase o kousek víš a do noci se rozlétlo hejno jisker.

            Krispin se usmál.

            „Byla jedna dívka. Ta nejkrásnější ze všech.“

            „V příbězích je to vždycky ta nejkrásnější ze všech.“

            „Ale tahle byla jako růže do krásy rozkvetlá. Oči měla blankytně modré a vlasy zářivější, nežli slunce.“

            „Ale?“

            „Ale byla dcerou statkáře a zamilovala se do syna dřevorubce.“

            „Do tebe, předpokládám.“

            „Správně. Její otec tvrdil, že jí nevychoval pro nějakého otrhance, ale nakonec slíbil, že když mu donesu jistý slušný obnos, coby výkupné, provdá jí za mne. Když jsem zapíjel beznaděj v místní krčmě, procházel vesnicí verbíř. Měl velká slova a velké sliby. A v jedné věci pravdu… Totiž že to co vydělám na bojišti s mečem v ruce, to bych nevydělal za deset let v lese se sekerou. Nutnost je mocná zbraň a tu a tam sebrat mrtvému po boji něco, co už stejně nepotřebuje není zase až tak velký hřích.“

            „A kolik ti ještě chybí?“

            „Nic. Dohodnutou částku jsem získal už před půl rokem.“

            „Tak proč jsi se pro ní ještě nevrátil?“

            „Ona musí žít jako královna. Potřebuju peníze do začátku. Chtěl bych, aby měla krásný život po mém boku.“

            „Máš krásné sny a možná krásný život před sebou po boku dívky, kterou miluješ, ale ty kvůli své hlouposti to vše sázíš dál. Měl bys jít hned…“

            „Ještě měsíc služby a půjdu. Montford platí dobře a až dosáhne svých cílů, zaplatí ještě víc. Koupím si dům na předměstí a…“

            „A co když v příští bitvě padneš?“

            „Já? Jsem dítě štěstěny. Alespoň v to doufám!“ Krispin vybuchl smíchy.

            „Štěstěna je vrtkavá. Stejně jako smrt. Obě se dotýkají toho, koho se jim zlíbí. Nevíš, kdy se odvrátí, či kdy která z nich přijde.“

            „Ještě měsíc při mne stát bude,“ odvětil Krispin, vstal, odešel o pár kroků dál a ulehl na zem.

            „Štěstěna, nebo smrt?“ dodal pro sebe muž sedící u ohniště.

            Celou noc živil plameny ohniště pro své potěšení a nechal jej vyhasnout až chvíli po té, co se úsvitem rozjasnil den a co se tábor začal probouzet. Pak vstal a namířil si to k hlavnímu stanu. Stráže mu mlčky ustoupili z cesty. Uvnitř se už se domlouvala ta samá čtveřice, co předtím. Luisiana mu věnovala další ze svých úsměvů a opět bezvýsledně.

            Černooděnec se usadil na jednu z židlí. Ostatní zneklidněli, ale dělali, že si jeho přítomnosti vůbec nepovšimli.

            „Ještě pár hodin a budeme stát před pevností.“

            „Podle posledních zpráv je Robert Draconarius už jen sedm dní cesty odsud, upozornil Pergusse.

            „Král je, jako vždy, i tentokráte slepý,“ vztekal se Avranches.

            „Není divu. Rob Draco je bratrem jeho ctěné chotě a díky Robově otci, lordu Williamovi, se králův rod dostal k trůnu. Naopak ty jsi tehdy bojoval proti Williamovi a povstalcům.“

            „Přísahal jsem tehdy věrnost…“

            „A proto si ten zpropadený spratek může dovolit, co se mu zlíbí. Draco neměl mít nic, narodil se jako třetí syn Williamův… Bez dědických nároků a dnes je třetím nejmocnějším mužem země.“

            „Právě proto, že mu před královským stolcem jeho hříchy projdou.“

            „Nicméně. Štěstěna se k němu prozatím odvrátila, jak se zdá. Udělal chybu, když zvolil cestu po moři. V bouři ztratil mnoho svých lodí a s ní i třetinu mužů. U Silveronu ho zdržely povodně. Muži, kteří mu zbyli, jsou hladoví a jejich morálka značně poklesla,“ přidal se Rassia.

            „Ale on své tažení neodvolá ani přes neúspěchy.“

            „Ne. Nikdy nebyl příliš trpělivý. Spíše naopak horkokrevný. Než aby se vrátil a zaútočil mnohokrát silnější až za nějaký čas, pokusí se urvat, co se dá, s tím, co má teď.“

            „Kolik mu zbylo mužů?“

            „Nevím. Zprávy jsou odlišné, ale počítám, že mu zbylo stále víc mužů, než máme my.“

            „Když obsadíme pevnost Andor, budeme ve výhodě a ubráníme se. Když jí udržíme, letos už se nevrátí. Nejspíš až na jaře. Budeme mít dost času. Navíc je tu jistá šance, že Draco padne v boji. On se boje vždy účastní sám. Snad proto, aby pozvedl morálku. Nebo možná proto, že je to zábavnější…“

            „Zábavnější?“

            Rassia se usmál.

            „Ano. Zábavnější. Robert Draconarius je dost podivín. Bojoval jsem po jeho boku proti nájezdníkům. Opravdu s ním leckdy zábava byla.“

            „Jakou máme naději, že se udržíme?“

            „Alespoň nějakou. Jeho spojenci nás zahnali až sem. Postavit se mu v otevřeném poli je hloupost. Andor je nejblíže a taky není příliš dobře střežen. Baron von Thein ho dobyl teprve před pár měsíci a nechal jen posádku zhruba stovky mužů. Když odrazíme, nebo porazíme Roberta, budeme mít dost času získat zpět to, co jsme ztratili.“

            „Draco musí v bitvě padnout!“ rozhodl Montford.

            „Chceš zabít raněného draka, ale měj napaměti, že i raněný drak chrlí plameny. On je dost horkokrevný, aby bojoval podle tvých pravidel, ale když ucítí, že nemá naději na výhru, uletí, aby se vrátil silnější. Aby tě tak jako tak spálil na popel. Je nebezpečný, jako protivní, ale tisíckrát horší je, když se mstí…“

            „Proto musí stůj co stůj zemřít,“ odtušil vévoda.

***

            Palice zasvištěla vzduchem, vyrazila klín metacího stroje, jehož rameno se vymrštilo vzhůru a vrhlo těžký balvan proti kamenné zdi. Druhý metací stroj plápolal sloupem ohně a jisker. Lukostřelci posílali na ochozy hejna šípů, ale jen zbytečně plýtvali střelivem. Montford znepokojeně přecházel z místa na místo. Rassia běžel s oddílem mužů k bráně. Jeho muži vláčeli těžké beranidlo. Černooděnec pomalu kráčel za nimi.

            „Bortí hradby, které ho mají chránit. Bortí bránu, která má zadržet draka,“ promlouval sám k sobě. Došel k masivní bráně ve chvíli, kdy povolila pod náporem beranidla a kdy se Rassiovi muži drali dovnitř. Černooděnec vzhlédl k nebi. Poněkud se zatáhlo. Vkročil na hradiště s mečem v ruce a nesl obráncům smrt s lhostejnou samozřejmostí sobě vlastní. Bez zájmu, bez citu. Bez radosti z výhry či strachu z prohry. Mechanicky zabíjel vše, co potkal. Zatímco Rassia vyčistil hradby a na vnitřní nádvoří už se nahnala většina vévodových mužů, havran už sám bojoval ve zdech hradu a pobíjel vše živé. Jako by byl krysařem a hnal škodnou na smrt. Jako by byl temnotou, jenž musí zahnat světlo na ústup, když se blíží noc. Jeho ruce měly dotek smrti.

Nad pevností se vznášel křik krkavců…

            Vojáci naházeli všechny mrtvé přes hradby, ze sklepení vyvalili sudy vína a s vévodovým požehnáním se pustili do bujarých oslav svého malého vítězství. Jen černooděnec se k nim nepřipojil. Stál na hradbách a smutně hleděl do dálky. Na rozbitý kamenný blok hned vedle něj se usadil havran. Černooděnec pocítil její přítomnost. Nemusel se ohlédnout, aby věděl, že stojí za ním.

            „Cítím v tobě smutek,“ řekla.

            „A já v tobě strach,“ odvětil.

            „Proč se chováš pořád tak povýšeně.“

            „Je povýšené to, že nemám chuť s někým hloupě tlachat?“

            „Kdo jsi? Co za stíny tě provází? Jaké je tvé jméno?“

            „Nemám jméno.“

            „Každý má.“

            „Já ne.“

            „A co tvůj havran… Má jméno?“

            „Foibos.“

            „Jak si ho ochočil?“ chtěla ho pohladit. Ucukla rukou dřív, než se po ní ohnal zobákem.

            „Neochočil… Je se mnou pořád. Je jako já. Jsme stejní... Dvojí obraz téhož. Já a Foibos. Foibos a já. Jsem jím a on mnou. I já kráčím cestou smrti.“

            „Já tě bojovat viděla. Ale nebyla v tom krutost. Byl v tom řád. Proč? Proč jsi takový? Snažím se tě pochopit. Nejsi jako ostatní z jeho žoldáků.“

            „Nechápu, proč ti to otec dovolí se dívat,“ vyhnul se odpovědi.

            „Říká, že to posílí ducha.“

            „Něčí smrt? Možná… Když je to smrt někoho, na kom ti záleží. A nebo to ducha zlomí. Smrt posílí jenom žaludek. Když jí vídáš často, neobrací se ti.“

            „Já musím být silná. I otec. Je těžká doba.“

            „Silných je poskrovnu. Ani já nejsem… dost silný.“

            „Viděla jsem tě zabíjet bez mrknutí oka. Viděla jsem tě stát proti desítkám mužů a oni se báli tebe. Jediného. Viděla jsem tě stát proti celé jízdě, ale tebe se báli i koně.“

            Teprve teď se k ní otočil a jeho oči se upřely do jejích.

            „A přesto nechápeš… Nemůžeš chápat. Je snadné zabít, je snadné být zabit. Ale přetěžké je žít. To já neumím. Ani nemohu. Můj dotek zabíjí. Smrt je můj plášť. Strach je mou druhou tváří.“

            „Chápu to,“ posmutněla.

            „Odejdi, prosím.“

            „Já jen chtěla…“

            „Nikdy jsem o nic neprosil, ale teď žádám… Odejdi…“

            Sklopila hlavu, pak se otočila a odešla tak, jak si přál. Neohlédla se. Ani on se nedíval za ní. Jen tam dál stál. Stál a díval se za hradby na vzdálený les a na nedaleký přístav.

Právě do přístavu odjížděl kapitán Perguss se malým doprovodem zajistit zásoby.

Havran sledoval krkavce hodující na hromadě lidských těl.

            Černooděnec stál na hradbách i z rána, když za ním přišel Krispin.

            „Perguss je mrtev.“

            „Vím. Viděl jsem, jak ho od přístavu nesli na nosítkách.“

            „Prý předchozí noc strávil v krčmě, zaplatil si nocleh a lacinou ženštinu a ta mu podřízla krk a utekla s jeho měšcem.“

            „Co na to vévoda?“

            „Napsal zprávu Pergussově ženě, že její choť padl v boji a ve službách vévody hrdinskou smrtí.“

            „Alespoň on je ohleduplný, když Perguss ke své ženě nebyl..“

            „Zato Rassia je vzteky bez sebe. Prý jsi to přivolal. Prý jsi Pergusse označil cejchem smrti. Bojí se, že je na řadě.“

            „Ale on je na řadě…“

            Vévoda černooděnci propůjčil pokoj, ale ten se tam zdržoval málokdy. Posílal mu nejlepší jídlo a pití. Sluhové obojí odnášeli netknuté. Montforda to znepokojovalo. Byť to byly jen malé pokusy zaplatit havrana – uplatit smrt. Stále víc přemýšlel, kolik ho spojenectví s démonem bude stát. Zatím uplynul další den v pevnosti tolik podobný těm předchozím. Jen tváře lidí se změnily. Byly v nich stále rostoucí a sílící obavy. Strach z příchodu draka. Muži narychlo vyspravovali hradby. Vévoda dal postavit novou bránu a pečlivě ji zajistil. Mrtvoly pod hradbou nikdo neodklidil a puch z rozkládajících se těl byl stále nesnesitelnější, zato však přilákal celá hejna mrchožroutů. Křik vran a krkavců se nesl krajem.  Maso jim na slunci změklo. Už nemuseli pojídat jen měkkou tkáň. Rvaly na kusy mrtvá těla svými zobáky. Kroužili nad hradem a jejich nemilosrdné chladné oči sledovaly okolí.

            Poslové smrti.

Mohutný černý havran kroužil kolem a aniž by se sám dotknul lidského masa, vypadal děsivě, jako král těch mrchožroutů. Jako jejich vládce.

Osude!

            Stál u otevřeného okna a díval se ven. Díval se na hvězdami poseté nebe, ale stejně tak mohl stát proti holé, chladné zdi a dívat se na ní… Nevnímal. Neviděl nic. Jen přemýšlel. Poprvé v životě cítil strach. Ten nepříjemný děsivý stín zahryzávající se do duše. Strach vpíjející se hluboko do kostí. Strach provrtávající celé jeho nitro. Byl jím zaplaven, pohlcen, prostoupen. Byl strachem nasákly. Jeho kůže páchla strachem. Jeho dech… Krev v něm vřela, když pocit bezmoci náhle vystřídal bezmezný vztek. Hněv mu rval žíly, kloubky v zaťatých pěstech zakřupaly a křečovitě napnuté svaly se zachvěly. Zrychlil se mu dech a srdce se rozbušilo nevídanou zběsilostí.

            Někdo zaklepal na dveře. Jen zlehounka, ale v naprostém tichu se to přeslechnout nedalo. Zachvěl se znovu. Jak je možné, že její přítomnost nevycítil dřív?

            „Měla bys jít… Dokud je čas!“ pravil chladně, aniž se ohlédl.

            Zavřela za sebou dveře a pomalu se vydala k němu.

            Otočil se, stáli naproti sobě…

            „Osud kráčí svou vlastní cestou…“

            „Můžeš se mu vzepřít.“

            „To právě dělám…“ odvětila s úsměvem.

            „Nebo děláš právě to, co on chce.“

            Objal jí tak jako by byla tím nejkřehčím stvořením na světě. Zavřela oči a on ji něžně, jemně a dlouze políbil. Konečky prstů se letmo dotkl její tváře, aby jí pohladil. Snad jako by se měla každou chvílí rozplynout. Uplynuly celé minuty a oni jen stáli a líbali se tak jako by se jeden druhého nemohl nasytit. Rozpustil jí vlasy a zručně povolil šněrování jejích šatů, které se teď pomalu svezly k zemi. Stála tam nahá s očima zavřenýma, zatímco on líbal její krk, její šíji, hladil boky a laskal její ňadra. Zvedl jí do náruče a odnesl do svého lože.

Miloval se s ní. Ne. Žádný plamen vášně nevzplanul, žádné bouřlivé milování. Jen něha. Vášně nebyl schopen. Ale něhou jí obestřel. Něha byla v každém dotyku a ona se chvěla rozkoší. Milostné vzdechy naplnily komnatu. Miloval se s ní… A ona se milovala s havranem. Milovala se se smrtí… Se strachem…  Jejich milostný tanec lásky zastínil celý svět.

            Neslyšeli zoufalý křik havrana tam někde venku… Jejich duše i těla se spojily v jedno a celé hodiny se zdálo, že se zastavil čas.

            Teď plakala. Opíral její hlavu o svou mužnou nahou a laskal jí ve vlasech. I jemu na tváři ulpěla slza. Oba věděli, že se provinili proti zákonům světa.

            „Lusiano…“ zašeptal, když jí políbil do vlasů.

            I ona chtěla vyslovit jeho jméno… Jméno, které už znala a kterého se bála. Nemohla. Hlas by se jí zlomil. Držel jí tak, jako by je už nikdy nic v životě nesmělo rozdělit. Pak jí svou něhou ukonejšil a když konečně usnula se slzami na víčkách, uložil jí zpátky do loží, vstal, oblékl se a odešel.

            Zase ty pocity… Cizí - lidské… Přemýšlel, zda byla snesitelnější prázdnota, než poznání… Tížilo ho vědění.

            Bezhlavě bloudil po chodbách, po prázdných komnatách naplněn hněvem pramenícím z bezmoci. Opět se chvěl vzteky.

            „Proč?“

            Úderem ruky smetl z kamenného podstavce zdobenou vázu a ta se rozletěla na kusy ještě dříve, než narazila do stěny. Střepy se rozsypaly po zemi.

            „Proč?“

            Do dveří vstoupili dva vojáci, které přilákal hluk, ale jediný pohled do jeho očí je přinutil, zase se otočit a  bez jediného slova se raději vytratit.

            Kopl do stolu a ten se převrátil. Popadl dubovou vyřezávanou židli, ta proletěla vzduchem, narazila do mramorového sloupu a na zem se snesly jen třísky.

            „Musím jí ochránit. Musím!“

            Na římsu okna přistál havran, ale on popadl svícen a mrštil jím proti oknu. Než se ozval další náraz, havran vzlétl a opět zmizel do noci.

            „Zmiz!“ hřměl sálem hlas nepříčetného šílence.

            „Proč ona?“ vzlykal klečíce na kolenou.

            Pak zašeptal šeptal bezbarvým hlasem tu krutou pravdu:

            „Můj dotek je dotykem smrti…“

            Vztek ho znovu náhle opustil a navrátila se beznaděj. Padl na kolena a plakal…

***

            Další prázdný den stejně jako ten předchozí. Další soumrak tak podivně smutný. Jen pohledy byli zase jiné. Zvědavost? Pobavení? Vévoda se díval s neskrývaným hněvem a podezřením. Přišel snad na to, čím měl zaplatit službu? Každopádně přes den ze své dcery nespustil oči a přes noci jí nechal uzamknout ve své komnatě a střežit.

            Havran zůstal ve svém pokoji sám. Opět stál u okna dívajíc se z okna. Po obloze plula těžká mračna a jak zakrývala a odhalovala lunu, krajina se chvílemi halila do tmy a chvílemi se zase rozjasnila. Mrtvolný pach z těl pod hradbami už dolehl i sem, ale na to byl zvyklý. Už to nevnímal.

            Strnul. Zorničky se mu roztáhly a obočí svraštělo soustředěním. Zaslechl tlukot srdcí. Srdcí plných záště, zloby i vzrušení před bojem. Čtyři srdce, čtyři duše a s každým úderem o krůček blíže… Blíže smrti…

            Měsíc se skryl za mraky.

            Nůž bezhlučně a zkušeně pronikl zvenčí mezi dveřmi, aby zjistil, zda je zasunutá závora. Nebyla a tak se dvířka pomalu otevřela. Bez jediného šramotu se malý hlouček mužů protáhl dovnitř. V komnatě byla teď neproniknutelná tma. Držíc se pohromadě zamířili k loži.

            Nebylo vidět ostří dýky, které právě prořízlo krční tepny. Jen slyšet bylo chroptění a pád těla na podlahu. Cosi proletělo oknem a jen na krátkou chvíli bylo možné zahlédnout v okně tělo, které jím právě proletělo a které zoufale mávalo rukama a křičelo. Pád těla a zapraskání kostí, pak krátké zařinčení oceli v jediném úderu. Měsíc se opět rozzářil a matně osvítil dva muže zaklesnuté do sebe. Havran stál svírajíce v jedné ruce dýku po střenku zabodnutou do těla vetřelce. Tou druhou rukou držel muže pod krkem.

            „Proč, Rassio? Věděl jsi, že to já tě zabiju! Že tvou smrtí jsem já!“

            „Ty jí chceš… stáhnout… s sebou,... ale já… miluji jí…“ vychrlil ze sebe chraplavě skrze proud krve, který se mu dral do úst z probodených plic.

            V odpověď zaznělo jen tiché křupnutí vazu a Rassiovo tělo následovalo svého druha na cestu oknem do pekla. Zbylí dva noční návštěvníci proletěli oknem hned za ním a naráz. Oba už dávno mrtví…

            Svit luny opět na chvíli pohasl, aby scénu smrti pod zdmi zalila temnota. Teď už tlouklo jen jedno srdce. Srdce, které opět nabylo klidu.

            Zazářil tu jen jeden pár očí. Smaragdově zelené oči odrážely poslední záblesky světla…

            Rassiovo tělo našli na nádvoří hned ráno, ale nad jeho smrtí se vévoda ani nepozastavil. Možná, že dokonce věděl, že jeho kapitána mrtvého k ránu najdou… Možná byl příliš vyděšený jinou zprávou. Ani teď jeho pohled nevyzařoval zrovna odvahu, když se díval z hradeb na standartu vlající nad přístavem.

            „V noci obsadil přístav,“ popsal vévoda to, co bylo na první pohled tak zjevné.

            „To se dalo čekat. Nechá své muže odpočinout a nakrmí je tvými zásobami,“ odpověděl jeden z jeho nižších důstojníků.

            „Co když nezaútočí?“

            „Přemýšlel jsem o tom, můj pane. Z pevnosti je jen jediná cesta. Ze dvou třetin pevnost obklopují útesy k moři. Přes les na východě se jen tak nedostaneme, takže zbývá cesta jediná. Ujišťuji tě ale, že jakmile se brána otevře, bude to Draco vědět. Umístil spolehlivou hlídku na majáku. Maják teď nestřeží moře, ale nás. Vidí bránu ve dne v noci. Nemusí ani zaútočit, aby vyhrál. Stačí si počkat, až se pokusíme utéci… Nebo nás nechat vyhladovět. Ale on to neudělá. Podle toho, co říká Rassia, …“ chvíli se znepokojeně odmlčel, „… podle toho, co říkal, zaútočí… Obléhání by trvalo dlouho. Draco ví, že nějaké zásoby z přístavu už máme. Musel by čekat a on není trpělivý. Navíc, dobytí pevnosti mu jeho lov zpestří. Představou obléhání tě chce, můj pane, jen vyděsit. Chce vás zbavit odvahy. Všichni čekají, že zítra… nejdýl do dvou dnů …  zaútočí…“

            … Důstojník měl pravdu jen zčásti. Draco jim nedal ani den a už odpoledne téhož dne se kameny ze sedmi metacích strojů tříštily o hradby. Stačily dvě hodiny, aby morálka obránců stoupla do nehorázných výšin. Havran stál na hradbách ve své černé zbroji a jen kousek pod ním narazil balvan o hradby. Ani se nepohnul. Jen se díval na kameny vznášející se vzduchem. Sledoval muže ve stříbrem potepané zbroji se znakem zlatého draka. Seděl na svém černém hřebci a proháněl se kolem. Zuřivě mával nad hlavou mečem. Jeho kůň se bujně vzpínal a to černé mohutné zvíře budilo dojem neskutečné síly. Jenže něco bylo špatně. Nepřekvapilo ho to, že z draka necítí nic. Že drak nehýří pocity… Že z něj se číst nedá. Znepokojila ho jeho sebejistota. Vypadal neohroženě, ale kol sebe měl jen na padesát mužů. Několik u katapultů, zbytek nehybně stojících v řadách se štíty sraženými k sobě. Jen na padesát… Obránců bylo víc. Mnohem víc. Proto jejich morálka vzrostla. Draco sice ostřeloval hradby. Podařilo se mu pobořit bránu a značně poškodit cimbuří, ale jak vidět, na přímý útok se neodvážil. Na co čeká? Nevypadá to, že by neměl odvahu vrhnout se proti přesile, i když cestu má volnou,

Nějak věděl, že vévoda dělá chybu, když poručil svým lidem opustit hradby a přichystat se na útok. Rozmetat oblehatele a zajmout, nebo zabít draka dřív, než prchne. Vévoda ale nepochyboval o snadném vítězství. Usmíval se. Když pod hradbami vypuklo krvavé peklo, usmíval se dál a ten úsměv mu zamrzl ve chvíli, kdy od se z lesa vyhrnula celá horda ozbrojených mužů. Zazněl roh a od přístavu se vyřítila těžká jízda. Bylo pozdě odvolat útok. Havran se vydal vstříc bojové řeži. Sekal, bodal. Od hlavy k patě byl pokrytý krví, ale drakovi cestu nezkřížil. Draco zastavil koně, natočil hlavu, husté vlnité vlasy mu lezly do očí. Měl opravdu každé jiné. Jedno hnědé, jedno zelené. Jedno dračí, jedno lidské, jak se tvrdilo. Obě oči upíral na černooděnce a poznal ho… Zakřičel, pozvedl zbraň v pozdravu, pak pobídl koně do cvalu, ale k Havranovi nezamířil. Nejbližšímu vojákovi rozťal lebku, bokem černého hřebce srazil druhého k zemi, zatímco se už oháněl dlouhým mečem po dalším. Jeho kůň dupal po raněných…

 Hrstce vojáků se podařilo prchnout zpátky do hradu. Draco dal povel k útoku a jeho muži vzaly hradby ztečí. Pomalu stočil koně a krokem se vydal k Havranovi, kterému se ostatní už vyhýbali obloukem. Černooděnec se díval na hřebce, ale neviděl neklid, neviděl strach a nemohl ho rozdmýchat. Kůň, jakoby neměl duši. Havraní přízrak pozvedl své chladné oči a pohlédl na bojovníka v postříbřené, krví potřísněné zbroji.

            Draco zastavil koně, zasunul meč za opasek, zkřížil ruce přes hrušku sedla a předklonil se.

            „Ty prostě ne a ne zemřít.“

            „Taky jsem rád, že se těšíš dobrému zdraví,“ odvětil černooděnec.

            „Nemohu říci, že tě tu rád vidím.“

            „To je vzájemný.“

            „Kdybys mi nezabil tolik mých mužů…“

            „Kdybys mi do cesty nestavěl tolik svých mužů.“

            Draco se rozesmál.

            „Kdysi jsi bojoval na mé straně.“

            „A několikrát už proti tobě.“

            „Tak, tak.“

            „Zkřížíme zbraně?“

            Rob zaváhal, pak ale jen mávl rukou.

            „Na to ještě bude spousta času. A kdo ví, třeba tě jednou budu potřebovat. Teď mě, prosím, omluv, mám ještě moc práce,“ zasmál se a chopíce se opratí, pobídl koně a následoval své muže k hradu.

Pod krvavým nebem

Silný vítr hnal mraky po nebi neúprosnou rychlostí. Nebe bylo krvavě rudé. Celý svět jako by krvácel.Okolí pohltila podivná hudba a vnímal ji jen on. Burácení větru, šum havraních křídel kroužících nad jeho hlavou, bolestivý nářek umírajících a tichý pomalý tlukot jeho srdce. Krkavci se tu a tam snášeli k zemi, aby klovali do očí, hodovali na lidských tělech, rvali a drásali kůži.

            Stál opět na hradbách a díval se na tu spoušť.

            „Je mrtvá?“ optal se dřív, než promluvil příchozí.

            „Zabili jí dřív, než jsem jim v tom mohl zabránit.“

            Havran mlčel.

            „Nevidím rád, když mí muži ubližují ženám. Mám rád čestný boj. Viníci za to zaplatí. Uškrtím je jejich vlastními střevy.“

            „To jde?“

            „Nevím, ještě jsem to nezkoušel,“ zasmál se Draco.

            Černooděnci ale do smíchu nebylo.

            „Můžu je předhodit tobě, abys je ztrestal sám.“

            „Není třeba…“

            Odvrátil se od Roba a pomalou chůzí se vydal po kamenných schodech dolů.

            „Vévoda už ti žold nezaplatí… Nechceš vstoupit do mých služeb?“ zkusil Draco.

            Muž pohlédl na mrtvolu vévody přibitou hřeby ke dveřím paláce. Pak jen zavrtěl hlavou a šel dál…

Kráčel pomalu a lhostejně přes pole pokryté lidskými torzy, nevnímajíc hrůzy toho krveprolití. Překračoval odťaté údy. Všude jen krev. Moře krve…  Krev stejně rudá, jako obzor nad ním. Takhle vypadá peklo. Takhle viděl peklo už tisíckrát, ale po těch letech už to nepříjemné mrazení nepřicházelo. Pach smrti už mu netrhal nitro. Nevnímal ho. Kráčel dál… Tak jako pokaždé. Bez jediné výčitky. Kráčel tak, jako by se prodíral vysokou travou. Byl stínem a přízrakem bez citu. Tu se však zastavil, neb jeho zrak cosi v krvavém poli přeci jen upoutalo. Že by poslední záblesk jeho vlastní lidskosti? Stál před jedním smrtelně raněným vojákem. Poznal ho. Ležící byl sotva schopen se hýbat. Nemohl mluvit, neměl dost sil. Stále však vnímal. Stále se díval. Oči neměl vyděšené, jen smířené. Rty slepené vlastní krví, dech nevyrovnaný. Zmírajícímu se objevila na tváři slza.

            Nebyla to slza bolesti, tu už necítil.

            Nebyla to slza strachu ze smrti, na ten bylo beztak pozdě.

            Ta slza patřila jeho snům a nadějím, které se už nikdy nenaplní.

            „Krispine…“ pronesl smutně přízrak.

            Raněný pozvedl chvějící se ruku. Měl víc než polovinu zápěstí odseknutou. Zbývaly na ní dva prsty a jeden ukazoval na muže v černém. Snad ho žádal. Možná obviňoval.

            Muž pozvedl meč a ťal.

Krispinova hlava se odkutálela dál a bezvládná ruka se svezla k zemi.

            Nad nimi se ozval havraní křik…

            „Ten ti nepatří, Foibe,“ pronesl,  překročil mrtvého a nechal ho za sebou, jako všechny ostatní.

            „Toho nech odejít…“

Kráčel pryč.

Odnikud nikam.

Bezejmenný…

Věčně prokletý…