Nezdají se mi sny

Zní to depresivně a JE to depresivní. Znáš ten pocit, kdy tě i tvoje vlastní existence obtěžuje, dává ti zabrat, že vůbec musíš myslet a nevíš jak je to možný že dejcháš. Pohybuješ se, ale netušíš, z jaký energie, protože cítíš že tvůj benzínovej ciferník je dávno na nule. A v tomhle všem ti nezbejvá nic jinýho než to dělat dál a čekat až to přejde, protože druhou variantou je sebevražda a ty by si musel vynaložit příliš fyzický síly, a o tý psychický ani nemluvě.

Tak možná proto máš pocit, že se ti ztrácim před očima, ať jsi kdokoliv komu teď svěřuju tyhle řádky a věř, že já opravdu nechci se ztrácet. Zrácim se i sama sobě, někdy se mi zdá, že když se podívám do zrcadla nikdo v něm neni jenom obličej. Chápeš? Jenom obličej, ten kterej musim nosit nasazenej celý věky aby nebylo poznat, že nejsem. Občas si ho večer i sundavám abych si trochu odpočinula, protože váží alespoň deset kilo.Pak, když si připadám i bez toho obličeje víc než hmota (jen zřídkakdy), pláču. Ale vždycky jenom chvíli než mi zase dojde, že jsem průhledná a průhledný nepláčou a du spát. 

A nezdají se mi sny.