Jaruška

     Bylo druhého července 2005 a Jaruška jako každý rok toužila po společnosti. Všechny její kamarádky odjely na prázdniny a ona zůstala sama ve městě, což se její dětské dušičce vůbec nelíbilo. Věděla, že tatínek musí dodělat ještě nějakou práci a potom pojedou společně s maminkou na čtrnáct dní pod stan, potom za babičkou, kam se moc těšila. Měla babičku moc ráda. Milovala její vdolky a bramborovou polévku, pejska Broka a dědu, který bez dýmky nedal ani ránu a kozu Lízu, jenž sice moc nevoněla, ale dávala mléko, které, jak ráda říkávala, bylo tím nejlepším mlékem na světě. 

     Nyní seděla sama na dětském hřišti hned za domem a přemýšlela, co bude dělat. Mohla by se jít točit na kolotoči, ale to by nebylo ono, protože by musela pořád slézat, aby ho roztočila.      Lepší to bylo, když zde byla s Jeníkem. To byl sousedovic kluk. Měl o rok víc než Jaruška a byl na ni vždycky hodný. Točil s ní na kolotoči nebo si hráli s míčem. Také spolu chodili do nedalekého lesa a tam si hráli na babu. To měla ráda ze všeho nejvíc. Znala v lese každé zákoutí a každý strom, všechny keře a Jeník měl moc práce, aby jí dohnal. Jaruška byla na svých šest let mrštné a hbité dítě.

     Nyní zde ale nebyl ani Jeník, ani žádná z jejích kamarádek. Byla sama na opuštěném hřišti. Seděla na trávníku a pozorovala malého psa, který očuchával starý suchý strom, pak si odfrknul a následně zvedl nohu, aby jej označkoval. Vyprskla smíchy. Pes se na ni upřeně zadíval, jakoby si teprve nyní uvědomil její přítomnost, a potom pokračoval v očuchávání keřů a stromů, až se jí ztratil za rohem. 

      Povzdychla si, měla radost, když ho spatřila a chvilku doufala, že v něm najde nového kamaráda, se kterým si bude moci hrát. Házela by mu klacky a on by je nosil, vrtěl ocasem a radostí štěkal, ale místo toho utíkal raději pryč, očuchávajíc vše, co se mu zdálo jenom trošku zajímavé.

     Vzala si míč a začala si s ním házet o stěnu domu. Představovala si při tom, jak je na soutěži o nejlepší hod a bojuje o první místo.

     Byla natolik zaujatá hrou, že si nevšimla muže ve věku kolem padesáti let v šedých kalhotách a bílém tričku s límečkem. Muž se zastavil a pomalu rozhlédl, potom přešel ulici a se zaujetím ji sledoval ze stínu mohutného kaštanu.

     Jaruška si házela ještě asi deset minut, ale to jí brzy přestalo bavit. Sedla si na bobek a pozorovala mravence, kteří měli dálnici postavenou přes celé hřiště a usilovně nosili různé větvičky a lístečky, zřejmě na stavbu nového mraveniště. Klekla si na kolínka a vyhrnula sukýnku, protože věděla, že by se maminka zlobila, kdyby přišla k obědu umazaná. Vzala klacík a přehradila mravencům cestu. Smála se, když viděla, jak jsou zmatení a pobíhají sem a tam. Rychle dala větvičku pryč. Nechtěla jim ublížit. Pouze si chtěla hrát a bylo jí smutno.

     Muž se přesunul k rohu domu, odkud mohl lépe sledovat její počínání. Bylo na něm vidět zaujetí a vzrušení, když si Jaruška povytáhla sukni. Stál ve stínu, chráněn před poledním sluncem a přimhouřené oči spolu s občasným nervózním olíznutím rtů dávaly tušit, jak jej děvčátko přitahuje.

     Jaruška se naklonila tak, že se skoro nosem dotýkala cestičky s mravenci. Hihňala se a občas do nich foukla, líbilo se jí, jak se zastavili a čekali další poryv větru.

     Tiché kroky ji přinutily, aby se zvedla a otočila.

     „Líbí se ti mravenci? Já jsem jednou viděl mraveniště a to bylo skoro metr vysoké.“

     Jaruška si nedůvěřivě změřila pohledem muže, který ji víc jak půl hodiny pozoroval a nyní v sobě nalezl odvahu, aby ji  oslovil.

     „Neboj se. Tito mravenci ti nic neudělají. Tito ne. Ale nedávno jsem se vrátil z Jižní Ameriky a tam byli mravenci velicí asi dva centimetry a kdyby jsi se zastavila, tak by tě poštípali v tu chvíli.“

     „Jůůů!“ Jaruška jej se zaujetím sledovala, vzbudil v ní zvědavost svými zážitky a milým úsměvem.

     „O mravencích toho vím hodně, jestli chceš, budu ti o nich vyprávět.“

     Rychle kývla, aby si to nerozmyslel, a pak s pusou otevřenou poslouchala příhody mravenců, které občas přerušila zvědavou otázkou. Vyprávěl asi patnáct minut a při tom z ní nespouštěl oči. Sledoval její houpající se culík a modré oči, zvědavostí široce rozevřené, a potom jeho pohled klouzal dolů k vyhrnuté sukýnce. Při tom pohledu mu začalo cukat levé oko a v koutku úst se objevila slina, která pomaličku a líně stékala po bradě, aby se následně odlepila od kůže a  táhla se jako tlustá nit až téměř k jeho tričku.

     „Tady je veliké vedro. Nepůjdeme si hrát někam do stínu?“ pravil a utřel si slinu, jenž se právě dotkla bílé látky trička, která byla na mnoha místech tmavá od potu.

     „Jůůů, strejdo a ty by  sis se mnou hrál? A třeba na schovávanou a nebo i na honěnou?“ Jaruška měla velikou radost, že našla nového kamaráda.

     „No to víš, že ano. Všichni kamarádi mi odjeli a jsem tu úplně sám. Jsme tu jako dva trosečníci, viď? Znám spoustu her, které si budeme spolu hrát.“

     Přestal ji sledovat, rozhlédl se kolem sebe a potom s pohledem upřeným k lesu pravil: „Pojď, támhle v lese bude krásný chládek a klid na hraní a dovádění.“

     Jaruška věděla, že nesmí s cizími lidmi nikam chodit. Tolikrát jí to maminka kladla na srdce, ale tenhle pán nebyl cizí člověk. Byl to její kamarád. Umí tak krásně vyprávět a navíc jí slíbil, že až se vrátí, půjde s ní za maminkou a řekne jí, jak je šikovná a kolik se toho dozvěděla o mravencích.

     Pokud by je někdo pozoroval, řekl by si, že jde strýc s neteří na procházku. Držela se ho za ruku a ťapala vedle něj, při tom neustále něco švitořila. Měla velikou radost, že si má s kým hrát. On ji mlčky sledoval a občas jí pomaličku a něžně pohladil blonďaté vlásky.

     Minuli starý dub, který stál na kraji lesa a zamířili hlouběji, kolem velkého trnkového keře, dál za školku mladých smrčků.

      Pojednou se muž zastavil, klekl si na kolena, chytil Jarušku a otočil čelem k sobě. Pak se usmál a pravil: „Tak a teď si budeme hrát. Ukážu ti, kde mě všude poštípali mravenci.“

     „Ne, ne, strejdo. Nejdřív na honěnou,“ začala se smát Jaruška, vysmekla se mu z lehkého sevření a začala utíkat.

     V první chvíli byl překvapený její mrštností, ale pak ho potěšila její naivita a vyrazil za ní. Vzdálenost deseti metrů, kterou získala okamžikem překvapení, se rychle zkracovala. Zbývalo mu již jenom pár kroků, aby na ni dosáhl. Natahoval svou dlouhou ruku, aby zachytil třesoucí se culík, když Jaruška náhle změnila prudce směr, proklouzla pod mladým smrkem a protáhla se dírou v plotu u školky mladých smrků.

     Zastavil se a zhluboka oddechoval. Překvapila ho, ale to pouze zvyšovalo jeho vzrušení. Sáhl do kapsy, odkud vytáhl černou silonovou punčochu. Přičichl si k ní a nechal ji klouzat mezi prsty, až mu vypadla na zem. Prudce ji zvedl, chytil na každém konci jednou rukou a natáhl, co to jenom šlo, znova se rozhlédl, přikrčil a s milým úsměvem potichu vyrazil vpřed okolo vzrostlého smrku. Předpokládal, že dívka půjde domů a rozhodl se, že si na ni počká u trnkového keře.

     Jaruška se zatím prodírala školkou smrčků. Znala to zde a věděla, že sem za ní strejda nemůže jít. Byla zde cestička akorát tak pro ni, kdysi snad vyšlapaná srnkami. Trošku ji mrzelo, že uhnula právě sem. Říkala si, že to není spravedlivé, protože strejda se tudy neprotáhne. Měla asi raději běžet po hlavní cestě a dát mu šanci, aby ji chytil. Pak mohla honit ona jeho a bylo by to vyrovnané, jelikož on byl sice rychlejší, ale ona zde znala každý kamínek.

     Zastavila se a poslouchala. Byla na konci školky a svého nového kamaráda nikde neviděla.

Řekla si proto, že ho to asi přestalo bavit a šel pryč. K trnkovému keři jí zbývalo třicet metrů.

     Rozhlížela se kolem sebe, jestli ho někde neuvidí a potom se pomaličku loudala směrem k domovu. Zastavila se, aby pozdravila sojku sedící na mladé jedli a zamávala žlutému motýlu, jenž se třepotavě vznášel nad její hlavou. K trnkovému keři jí zbývalo dvacet metrů.

     Ohnula se pro ulomenou větvičku a šlehala do cestičky před ni. Zpívala si potichu svou oblíbenou písničku, kterou se naučila ve školce, poskakovala chvíli po jedné noze, chvíli po druhé. Zdálo se jí, že něco slyší, zastavila se a zatajila dech. K trnkovému keři zbývalo deset metrů.

     Popoběhla a uviděla ho. Čekal na ni v podřepu opřený o vysoký smrk. Jakmile ji spatřil, rychle se zvedl a rozběhl se. Zavýskla radostí, že hra na honěnou ještě neskončila, udělala rychlou kličku, oběhla smrk a utíkala skrz nízký porost ven z lesa. Slyšela za sebou jeho dusot, funění a nadávky, jak mu větvičky nízkých stromků šlehaly do rukou.

    Vyběhla z lesa a uviděla maminku, která stála před domem a starostlivě se rozhlížela. Jaruška k ní doběhla a se smíchem se jí vrhla do rozevřené náruče. Ohlédla se, strejdu nikde neviděla a chytla maminku okolo krku: „Maminko, já jsem si hrála v lese s kamarádem na honěnou a vyhrála jsem, běžela jsem jako o život,“ smála se a maminka ji zvedla do výšky. Pak šla na oběd a maminka jí nandala čtyři knedlíky a pak ještě kus koláče a Jaruška při tom vzpomínala, jak krásně strávila dopoledne. Až to bude vyprávět kamarádkám, jistě jí budou závidět.

     Odpoledne seděla na hřišti, u nohou panenku, kterou učila počítat do pěti. Náhle spatřila muže, který stál ve stínu domu. Šedé kalhoty, bílé tričko s límečkem, ruce rozedřené od stromků. Stál a mlčky si ji prohlížel. Jaruška se postavila, zamávala mu a pak se k němu rozeběhla.

     Panenka zůstala sama na hřišti a sledovala pár, který odcházel k lesu.

Byli jako strýc se svou neteří. Vedli se za ruce a ona neustále něco švitořila.