Olomoucké jizvy

Tak už zase sedím ve vlaku, miluju ten pocit, když někam jedu, pryč od toho všeho co mě tíží a trápí, cítím svoje mládí a svobodu, a když zapíská píšťalka a vlak se pomaličku rozjede, dovolím si odpoutat se od reality a otevřu své srdce sladkým snům a romantice. Jedu do Olomouce, musela jsem odjet z Prahy, která už mě tak příliš úzkostlivě tížila. V Olomouci jsem nikdy nebyla, věděla jsem, že je to hezké město a chtěla jsem se podívat na fakulty. Chvíli mě trápilo špatné svědomí, že místo ve vlaku bych teď měla sedět ve škole, ale jistě znáte ten pocit, že musíte něco udělat, i když přitom zároveň zanedbáte jednu vaši povinnost, je to prostě silnější.

„Je vedle Vás volné místo, slečno?“, ptá se mě mladý muž a připojí hezký úsměv. Trošku se na něj v duchu zazlobím, že mě ruší z mého přemýšlení, ale i tak mile odpovím, že ano. Ten jeho úsměv mě uvedl do rozpaků. Je překrásné podzimní ráno, tají se mi dech při pohledu na projíždějící krajinu. V takových okamžicích cítím i možnou přítomnost Boha, ta dokonalost v každičkém paprsku slunce, v každém barevném lístku a v každé kapce bublajícího potoka a celek tohoto obrazu, barevné podzimní přírody dokáže ve mně vyvolat více pocitů než nejkrásnější impresionistické obrazy. Právě proto jsem teď, v tuhle chvíli, nevěděla, jestli se mám dívat do krajiny a snít, nebo se věnovat svému deníku, do kterého si píšu své pocity a prožívání, či se mám taky hezky usmívat na toho muže, tak hezky, jak on se usmívá na mě.

Dopolední cesta uběhla rychle, že jsem málem zapomněla vystoupit v Olomouci na hlavním nádraží. Jen co jsem se vymotala z nepříjemné nádražní haly a dojela jsem pár zastávek tramvají do centra města, mohla jsem se konečně nadýchnout čistého svěžího vzduchu, sluníčko mi začalo hřát tváře a jemný větřík si pohrával s mými vlasy. Olomouc mě okouzlila svojí specifickou atmosférou, poklidné studentské historické městečko. Každá ulička na mě dýchala minulostí a něžně mě ukolébával zvuk šumících kašen. Jen mě začínal tížit smutek a samota a přicházející deprese. Chtěla jsem se z toho vypsat do deníku. Deník! Kde mám deník! Zoufale jsem hledala v tašce svůj blok, ať jsem hledala jak jsem chtěla, nikde nebyl. Asi jsem ho musela zapomenout ve vlaku, jak jsem pospíchala. Ne, to ne! Co budu dělat? Začala jsem být hodně zoufalá. Sedla jsem si na lavičku k Ariónově kašně a propadala jsem se do svých černých myšlenek. Přivolávala jsem k sobě své nejvěrnější přítelkyně- svoji beznaděj, úzkost a depresi, už jsem nemohla zastavit slzy a rozplakala jsem se.

Silnější než tyhle pocity jsou pak už jen bolest a strach. Přes slzy mi trvalo hodně dlouho, než jsem našla v tašce kapesní nůž. Když jsem ucítila teplou krev na své ruce, tišil se můj pláč a já se modlila k Bohu, za odpuštění. „Moniko, co tu děláš? Zapomněla sis deník ve vlaku.“ Odvrátila jsem uplakaný pohled od své krve a očima jsem splynula s neznámým mužem. Ale ne, není neznámý, je to ten milý kluk z vlaku. Když uviděl, jak mám v ruce nůž a na druhé ruce potůčky krve, nespatřila jsem do té doby zoufalejší a přitom tak krásné oči. Přisedl si ke mně a objal mě a já ve svém zoufalství jsem přijala jeho náruč, to teplo a bezpečí. „Moniko, odpusť, ale já si přečetl všechno co jsi psala, jsi tak krásná a něžná, máš v sobě tolik lásky, nesmíš si už tak ubližovat a propadat černým myšlenkám.“, tiše mi tohle všechno říkal, ale já byla ve svém nitru, ve své bolesti, ve svém tichu, nemohla jsem mu říct ani slovo. „Já jsem Petr… Studuju tady… Pedagogickou fakultu… Nechceš, provedu tě po městě a popovídáme si.“ Jen jsem se na měj dívala a nedokázala jsem pořádně pochopit, co mi říká. „Chápu, že mi nevěříš, ale já ti chci pomoct, neboj se.“, a do ruky mi dal můj deník. V tu chvíli jsem chtěla utéct a něco si udělat. On to všechno četl! Vytrhla jsem se mu a utíkala jsem pryč nechávajíc za sebou spadané slzy.

Běžela jsem ani nevím kam, pak už jsem nemohla dál, tak jsem zůstala sedět na schodišti u jedné zahrady a ovládl mě pláč. Ty strašné pocity a tíživé myšlenky. A to co mě dneska navíc bolelo, bylo to, že jsem právě dneska měla narozeniny, dnes mi bylo krásných 19 let, ale pro mě to bylo peklo. Místo nad tím, abych přemýšlela, jak to oslavím, uvažovala jsem, že bych tu hru s nožem dovedla konečně až do konce. Že bych si podřezala tepny, teď a tady, v tomhle krásném městě, v nádherný podzimní den, v den svých narozenin a tím by moje zvrhlá romantika došla až do vytouženého konce. Toužila jsem cítit stékající horkou krev a ztrácet pomalu vědomí. Naštěstí se přede mnou objevil Petr. „Moni, pojď, ukážu ti Olmik.“, a setřel mi z tváře slzy. Uvědomila jsem si, že buď tu budu sedět a uvažovat nad smrtí a nebo s ním půjdu a možná mé myšlenky rozptýlí. Přijala jsem jeho ruku a vyšli jsem do města. Ani jsem si nestačila všimnout, jak se ze mě postupně ztrácely ty pocity. Petr byl dokonalý společník. Provedl mě městem, měl tak příjemný hlas, o každé památce hezky vyprávěl, smála jsem se a dokonce jsem i sama začala mluvit. „Počkej mě tu chvíli.“, řekl a nechal mě na okamžik samotnou. Sedla jsem si na kašnu a přemýšlela jsem nad tím vším. Najednou zase stál Petr přede mnou a překvapil mě nádhernou bílou růží. „Máš přeci dnes narozeniny, tedy psala jsi to v deníku… Tak tu máš, je pro tebe…“ Připadala jsem si jako ve snu. „Díky, je krásná… Jak ti mám za všechno poděkovat, dneska jsi mi pomohl, ani nevíš jak moc….“ „Mně nejvíc poděkuješ tím, že budeš moje kamarádka a že budeš v pořádku a v pohodě. Vypadáš jako podzimní víla… Ve zlatých vlasech máš listí, hluboké mandlové oči, červená ústa, zelená sukně s kytičkama a bílá růžička- jako víla…“, a zase se hezky usmál. „Pojď, ukážu ti školu.“ Bylo příjemné procházet se po fakultě jako bych byla studentka a šla zrovna na přednášku.

Byl to hezký podzimní den, zapomněla jsem na svá trápení, najednou jsem v sobě začala cítit takovou touhu po životě, touhu prožít krásně každičký den, dýchat všechny vůně, vidět všechny barvy, cítit všechny pocity, ale ne ty špatné, co jdou za hranici. Ale sluníčko se už pomalu ztrácelo, poslední paprsky se odrazily od vodních ploch olomouckých kašen, byl večer a já se musela rozloučit s tímhle romantickým městem. Petr mě doprovodil na nádraží, dal mi svoje číslo, teplé objetí, krásný úsměv a letmý něžný polibek a rty. Že by ještě silnější než bolest a strach byla láska?

Otevřu oči a podívám se kolem sebe. Venku ž se setmělo a všechny krásy Olomouce zářily osvětlené do tmy. Má duše byla klidná. Podívala jsem se na Ariónovu kašnu, zatočila se mi, z toho návratu do reality, hlava, zavřela jsem svůj deník a vydala se na cestu. Z mého výletu zbyl jen další krásný naivní sen a zaschlá krev na ruce, která se do týdne promění v moje nové jizvy.