Romanovi

Zahlédla jsem ho poprvé -

černá stuha nad bolestně zvědavým pohledem jeho očí -

všechny nervy v mém těle

na chvili ztuhly

a pak se rozechvěly,

jako jemné struny,

jichž se dotknul smyčec nadaného houslisty...

Vidím ho, jakoby to bylo včera:

stojí na pódiu a má nadání

říkat ta "sametová slova",

o nichž pak psal, že se dnes nenosí...

Černé hedvábí jeho vlasů

vlaje v zakřiknutě nevěřící mlze podzimního večera.

A on se chvěje uprostřed tohoto chladného světa,

nevěda, zda je prokřehlý ze zimy,

či z vlastní útlosti,

anebo kvůli zhasínajícímu plamínku naděje na návrat zatoulané lásky...

A v té své rozechvělé prokřehlosti píše překrasné verše

o ztraceně vzdálené dívce,

o panenském studu jitřních červánků,

o tichu, zmateném zvukem jeho - básníkových - slov...

O pavučinách naděje, jež pletou vzpomínky

z jemňoučkých nití nejvzácnějších a nejdražších citů,

schovaných v tajných schránkách

na samých dnech naších duší,

a o dnešních pochmurných dnech,

přetrhávajících tyto přenádherné pavučiny

bez ostychu a lítosti...

O tajuplných cestách maringotek,

projíždějících mrazivými rány

podivnými polorozpadlými liduprázdnými městy,

kolem jezer,

po jejichž zrcadlových površích

se ve svém věčném rituálním tanci

plouží sněhobílé labutě, podobné křehkoštíhlým baletkám...

O promlčených soudech,

v nichž rozhodovali slepí a hluší soudci bez srdcí a svědomí,

a soudní síně byli plné jásajících zvědavců,

toužících se dozvědět,

čí hlava bude sťata jako další...

A když tam i teď tak stojí -

celý černý, na pozadí černého brokátu noci,

posetého flitry vzdálených hvězd -

sam je jednou z tech hvězd -

leč černý,

ale ovinutý třpytivým závojem své skvostně zářící poezie.