Sám

Sám

protékají mi mezi prsty

stovky jejich úsměvů mi rozbily tvář z asfaltu

sedím na chladném kameni

v útrobách mě sžírá hlad

tluču se pěstí do břicha a křičím nesmyslnou bolestí

nejradši bych se naplnil

širokým nožem otevřel nevděčnou hruď

a silou do ní vecpal duši po níž toužím

nevím kdo ale právě ona ve mně musí vejit

chci trávit celou její osobnost

sníst její něhu a trávit ji znovu v jejím obrazu

vypálit si ji do srdce železem

spoutat její tělo okovy mých rukou

v harmonii propojit myšlenky v jeden proud

po našem soutoku by z nás byla teprve osoba

celá – ze dvou polovin skládačky

zapadli bychom do sebe a stvořili celého člověka

ale já sedím na poušti a hledím na veselé tváře

rozradostněné falešnou láskou

křečí smíchu zahánějí pochyby do kouta hlavy

a mně zbělely klouby silou vzteku jež je tiskne

a snaží se rozdrtit vzduch v mé marné válce