Po Světle toužím

PO SVĚTLE TOUŽÍM

Tolik toužím, být chvilku sám,

být sám sebou,

když vítězím i prohrávám,

být s Tebou.

Ve smyslu života hledám Nebe,

to Světlo, které mě zvedá,

tu víru a smysl v sebe,

hledám život, který mě hledá.

V korunách stromů, jak ptáci

sedí sny a je jich spousta,

jen sedí, když stromy už kácí,

jen pláčou pro život jenž roztál.

Jak krůčky po vodě plynou,

dny snění a bláhových múz,

jak nicotně stékají hlínou

krůpěje krve z válečných hrůz.

Jak životy marných idejí,

pro sebeklam v sebe

ztrácejí stopy šlépějí,

jež míří do Svatého Nebe.

Pro svět snad lepší a zralý,

píšu teď tato slova,

snad kameny z jejich dlaní,

nesmažou můj slib v Boha.

Toužím plakat pro Tvé jméno,

nechci tu sténat samotou,

nechci být za smutek cenou,

která se připlíží Temnotou.

Mám v srdci Tebe, Světlo,

jsi moje naděje, víra v tento svět,

za všechny, kteří propadli v peklo,

chci milovat, trpět a odpouštět.