Zabila

Mlhavé odpoledne. Mírně nasládlá, typická příchuť krve se mísila se slanými kapkami, jež jí padaly z velkých modrých očí. Chvílemi připomínaly malinké tůňky. Malinké, za to však hluboké a temné, jako duše vražedkyně. Něžné, mladé vražedkyně. Nosívala svatozář. Ale soudce byl nemilosrdný. Rozsudek zněl: “Vina!”. Od té doby tápe v temnotě. Nic už jí neposvítí na cestu.

Když vyhaslo světlo její duše, postavila se do role obžalované. Obžalované z nejvyššího zločinu a každý v soudní síni viděl její pomněnkové, lesklé oči. Stála tam. Vysvlečená a sama před Slavným Soudem a porotou, co jí od začátku dávala najevo, že se rozhodla ještě dříve než vešla do síně. Chtěla se nechat bičovat, věděla, že nedostane šanci žádat o milost. A vlastně ani nechtěla. Věděla, že zabila. A že je to hřích ze všech nejhorší. Neměla zdání, jaký trest ji čeká. (ačkoli věděla, že splácet bude navěky)

Odvlečena do cely. Byla nucena k nejhoršímu – přemýšlet o svém skutku,