Akolyta

Vzkaz z velitelství nás zastihl ve chvíli, kdy jsme se účastnili půlnoční modlitby. Servitor způsobně počkal až dokončíme první část litanií a teprve pak mi svým bezbarvým hlasem vyřídil rozkaz dostavit se do chrámu Jeho Světla, nynějšího místa provizorního velitelského štábu. Dorazili jsme během chvilky, kaple, ve které byla sloužena bohoslužba, ležela nedaleko.

Uvnitř chrámu bylo živo jako o polední mši – velitelství si nemohlo dovolit ztrácet čas odpočinkem. Po celém městě hořely boje způsobené naším výsadkem, jejich odlesk rudě ozařoval rozstřílené prostory svatých míst.  

Na místě oltáře stála obrovská koule holomapy, spojená mohutnými svazky drátů a kabelů s okolo sedícími technoknězi a astropaty. Nad nimi se dohadovala generálská suita, kolem nichž běhali kurýři a servitoři.

Sotva jsme se sestrami vešli do chrámových prostor, vyšel nám naproti jeden z mužů stojících okolo holomapy, celý zakutý v černém keramitovém brnění potřísněném krvavými cákanci.

Maršál Černých Templářů Valor Aegadis.

Kývl nám na pozdrav a pak mě odvedl do jedné z bočních kaplí, sloužících coby zpovědnice. Sestrám pokynul aby počkaly v hlavním sále. Jakmile jsme byli uvnitř, zapadly za námi její vzduchotěsné dveře. Zbystřil jsem, tohle nevypadalo na běžnou akci vymýtání hereze.

„Inkvizitore Dariene, omlouvám se, že jsme vás i váš oddíl vytrhli z odpočinku ale situace, která nastala, si vyžaduje přítomnost vaši i vašich řádových bojovnic.“

„Neomlouvejte se, služba Císaři ospravedlňuje jakoukoliv oběť. A...ještě nejsem plnohodnotný služebník inkvizice. Stále jsem jenom ve fázi výcviku.“

Mariňák beze slova přešel nepřítomnost mého mistra.

„Přejdu tedy rovnou k věci. Říká vám něco jméno von Strömberg?“

Chvíli jsem pátral v paměti ale pak jen pokrčil rameny. „Bohužel, to jméno slyším poprvé.“

„Divil bych se, kdyby ano. Je to výkonný inkvizitor z Ordo Malleus. I já jsem ho do dnešního dne neznal. A ani jsem nevěděl, že tu je s námi. Před necelou půlhodinou se nám totiž sám ozval.“ Překvapením jsem lehce pozvedl obočí. Přítomnost Lovce démonů jsem tu opravdu nečekal. A ještě méně jsem čekal, že na sebe bude upozorňovat.

„Co potřebuje?“

„Nahlásil nám svoji pozici a nařídil poslat za ním posily minimálně o deseti mužích. Výslovně nám přitom nařídil, že se musí jednat o inkviziční  jednotky.“

„Dobře, ihned se vydáme na cestu. Jaké jsou jeho propozice?“

„Nachází se asi padesát metrů pod zemí.“

„Cože ??“

„Ano, slyšel jste dobře. Nevíme kde přesně je ani jak se tam dostal, takže půjdete víceméně naslepo, pouze podle údajů, které se nám povedlo získat stopováním jeho vysílání.“

„Ale..jak to mám udělat ?!?“

„To je vaše věc. Ale asi to nějak dokážete, protože von Strömberg si vyžádal vás osobně.“

„Co ? Jak..?“

„Nevím. Ale to je teď jedno, všechno zjistíte až tam dorazíte.A měl byste vyrazit okamžitě, na cestu máte necelé tři hodiny. Další z propozic von Strömberga,“ dodal omluvně při pohledu na můj nevěřící výraz.

„Jednu výhodu bych ale pro vás přeci jen měl. Pro větší bezpečí a znásobení palebné síly s vámi půjde jeden oddíl mých Templářů pod vedením Lothara, našeho Šampiona obdařeného svatou vizí.“

Na ta slova se vrata zpovědnice se sykotem otevřela a v nich se objevil mohutný muž s templářským křížem na obrněném rameni a s dlouhými bílými vlasy, spadající až na hrudník. Mlčky mi kývl na pozdrav, zatímco se opíral o svůj černý obouruční meč.

Naposledy jsem se otočil na maršála. „Co přesně vám von Strömberg řekl o tom k čemu nás potřebuje ?“

„Neřekl nám nic. Císař vám pomáhej. Budete to potřebovat...“

                                              ***

Templáři nás zavedli do jednoho z rozbitých domů a pak bez zaváhání naskákali do díry, která se otevírala v jeho podlaze. Dlouze jsem pohlédl na jeptišky stojící okolo mě a snažil se vrýt jejich nadpozemsky krásné tváře do paměti. Měl jsem neustálý dojem, že tuhle možnost mám naposled v životě.... Dívky si pak do jedné nasadily přilby a postupně všechny naskákaly do temnot za Templáři. Vzápětí jsem je následoval i já, s vyčítavou modlitbou na rtech....

Chodba, ve které jsme se ocitli, byla jak vystřižená z učebnic historie. Táhla se daleko do tmy na obě strany, bez omítky, s vystupujícími cihlami, které vzbuzovaly představy vyhřeznutých žeber. Plíseň byla prolezlá skoro všude a okolo nás vzlínal nechutný smrad ze zelenavé břečky, tekoucí nám pod nohama.

Pohledem na lokátor jsem zkontroloval směr a mávl rukou do tmy. Lothar se beze slova klusem rozběhl pryč a s ním všichni ostatní. Během chvilky jsme museli zapnout světla, protože podzemní tmu nedokázal protrhnout ani náš upravený zrak.

Běželi jsme dlouho, minuty se nekonečně vlekly a vzápětí splašeně ubíhaly podle toho, jestli jsem se vyčerpáním modlil abychom na chvíli zastavili nebo v hrůze trnul, že se nestihneme včas dostat na místo setkání. U každé křižovatky se všichni zastavili a Lothar na mě tázavě pohlédl. Napínal jsem svou vůli k prasknutí a snažil se odhadnout správný směr k našemu cíli, věda, že chyba nás všechny může stát život.

Čím déle jsme běželi, tím hlouběji jsme se nořili do podzemí a ztráceli kontakt s povrchem. Čas od času se na nás snesla sprška zdiva, uvolněného rachotem bitvy, který otřásl celou chodbou. Ve světle našich lamp pak zvířený prach malou chvilku tančil jako hejno světlušek a mátl naše smysly. Pokaždé jsme jím proběhli a nechali ho daleko za námi, nevšímajíc si jeho zvláštního kouzla.

Pak na nás zaútočil první nepřítel.

Uslintaní démoni s drápy a zuby ostrými jako šavle a stejně tak zahnutými. Do poslední chvíle tišší a nehybní, ve chvíli, kdy na ně dopadl kužel světla, se na nás vrhli jako tornádo a stal se z nich řvoucí kotouč smrtonosných čepelí. Tehdy přišly na řadu naše zbraně v čele s těmi několika plamenomety, které chodby před námi vyčistily stejně jako svatý plamen odhodlání ničí hnilobu kacířství.

Měli jsem štěstí, že útočili maximálně v pěti. Vyšší počet by si nepochybně vybral krutější daň než jen škrábance na pancíři a povrchová seknutí....

Když už jsem přestal doufat, že se ještě někdy na světlo a hodinky ukazovaly pět minut po stanoveném limitu, se to stalo. Ze tmy před námi, kam nedosáhlo světlo lamp, hvízdnul výstřel a neškodně se mi odrazil od brnění. Všichni bleskově zhasli světla a přitiskli se ke zdem.

Vteřiny se líně vlekly a ve vzduchu nebylo slyšet nic, ani něčí zrychlený dech. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi, měl jsem dojem, že se celá prostora kolem mě musím tím zvukem otřásat. Opatrně jsem do tmy začal natahovat myšlenkovou paži a snažil se zlehka dotknout toho, kdo na nás střílel.

Pomalu, pomaličku jsem tápal ve tmě, když tu náhle... prudce jsem se odrazil od toho nejmohutnějšího psi-štítu, na který jsem dosud narazil. Do mysli jsem dostal ránu tak silnou až mi před očima vyskočil rej jisker.

Ze tmy se ozval zvučný hlas s podtónem výhružky: „Jdete pozdě. Ještě jednou a budu mířit na hlavu.“

                                              ***

Ve světle rozžatých lamp se před námi objevila křižovatka čtyř chodeb, na které se za ohybem stěny kryly dvě postavy – jedna v modré zbroji Ultramaríny a druhá v šedobílém brnění Inkvizice. Von Strömberg si nás chladně změřil a pak krátce pokynul hlavou, nejspíš na znamení souhlasu se svými úvahami.

„Dál budou pokračovat jen inkviziční síly. Zbytek počká tady a bude nám krýt ústupovou cestu.“ Na místě se otočil a vykročil pryč chodbou vpravo.

Pohledem a pokývnutím jsem se rozloučil s Lotharem a pak vyběhl za inkvizitorem, minouc přitom několik seser, které čekaly aby mohly zaujmout postavení na konci průvodu. Ultramariňák mi nevěnoval ani pohled a chladně se přivítal s ostatními. – jeho kapitula měla k Templářům vždy trochu dál než my, Inkvizice.

Doběhl jsem von Strömberga a zařadil se o krok za něj, tak jak kázala etiketa. Sestry kolem nás jsem viděl jen jako neznatelné stíny, skryté za pruhy světla z jejich lamp. Každá z nich si dávala velký pozor na to aby neosvítila nikoho z ostatních.

„Pane ?“ odvážil jsem se položit otázku. „Kam to jdeme ?“

„To brzy uvidíte, pane Dariene.“

Zklamaně jsem zmlkl. Nečekal jsem, že mi to řekne ale přeci jenom.... Začal jsem si opakovat krátkou modlitbu na zpevnění mysli. Zvědavost není dobrá vlastnost, zvlášť pro budoucího inkvizitora ne.

Von Strömberg se náhle zastavil a úkosem na mě pohlédl. Měl jsem dojem, že jsem na jeho tváři zahlédl prchavý úsměv ale ruku do ohně bych za to nedal. Inkvizitor mi pokynul a pohybem ruky mě poslal vedle sebe.

„Víte proč tu jsem ?“ zeptal se mě posléze při chůzi.

„Nejspíš kvůli té nákaze Chaosem, která postihla tento svět.“

„Správná úvaha,“ poznamenal suše. „Teď zkuste použít mozek a odpovězte mi ještě jednou.“

„Nevím, pane, přesný důvod, ale domnívám se, že se tu asi vyskytla nějaká démonická síla, jinak byste tu asi nebyl vy osobně.“

„Opět správně.“

„Víc už ale...“

„Asi před měsícem,“ nenechal mě domluvit, „jsem tu přistál s deseti Šedými rytíři. Spolu s jednotkou seržanta Valeria, kterého jste mohl poznat na té křižovatce, jsme narazili na přítomnost, jak jste správně vytušil, démonických sil. Sakra velkých démonických sil. Po střetnutí s nimi jsem naživu zůstal jen já a Valerius, oba jsme se s pomocí Císařovou dostali až sem a tady pokračovali v boji.....“ Zbytek věty nechal vyznít do ztracena.

Začaly mi do sebe zapadat souvislosti a vědomosti, získané studiem zpráv odeslaných ještě před uzavřením blokády.

         „Mimochodem,“ pokračoval von Strömberg dál, „kde máte zbytek jednotky? Neříkejte, že sem eklesiarchát poslal jen vás a deset bojovnic ?“

         Čekal jsem, že tuhle otázku dostanu ale přesto mě ostře bodlo v hrudi. Další prohřešek mysli, napadlo mě. „Máte pravdu, původně nás bylo mnohem víc. Během výsadku ale zbytek sester včetně mého mistra zahynulo ještě při průletu atmosférou.“

         Von Strömberg chvíli kráčel tiše. „Škoda, jejich pomoc by se nám hodila...“

         „Ano pane,“ odpověděl jsem a snažil se přitom kontrolovat svůj hlas. Neměl jsem tušení, jestli to není nějaká zkouška, kterou mi von Strömberg nachystal.

         Náš rozhovor náhle skončil, když sestry kolem mně bleskově zhasly svoje svítilny a mě se v mozku zhmotnila subvokalizovaná zpráva od dívek v přední linii – běžnou radiovou komunikaci nepoužily kvůli snadnějšímu zachycení zprávy.

         ++Dariene, cesta před námi končí závalem. Zpoza něj je slyšet řev a rachot zbraní. Očekáváme rozkazy++

Tázavě jsem se podíval na von Strömberga, zprávu zjevně zachytil také. Nejspíše kývl hlavou, v nastalé tmě jsem to mohl jenom tušit

         ++Čekejte na náš příchod, zatím nic nepodnikejte. Hned jsme tam. Konec++

         ++Rozumím. Konec.++

         Von Strömbergova tvář se rozjasnila světlem z jeho kulatých brýlí, které zapnul do módu viditelného světla. V jejich záři na mě pohlédl a oči se mu horečnatě leskly.

         „Jsme na místě.“

                                                        ***

         Přikrčeni jsme stáli za ohybem chodby, kterou jsme přišli. Cestu nám, přesně podle hlášení od Celesty, jedné z předních hlídek, zahrazovala stěna z balvanů. Na první pohled bylo vidět, že sem nespadly náhodou – každý z nich nesl známky nedávného použití výbušniny a jakýchsi drápů, které na jejich povrchu vyryly dlouhé ostré rýhy. Zvuky zpoza kamenů byly tlumené ale nedalo se je přeslechnout – mnohohlasý řev stovek nelidských hrdel, občasný ječivý výkřik bolesti a nepravidelně se ozývající střelba z bolterů. Po zádech mi přeběhl mráz a musel jsem si vší silou opakovat modlitbu za modlitbou. Moc to nefungovalo – z druhé strany na mě dýchala smrt v té nejčistší formě a mé tělo to vědělo.

         Von Strömberg se k nám otočil a světlo z jeho brýlí přejelo po našich bledých obličejích.

„Na druhé straně nás čeká Chaos ve  zkrystalizovaný do své nejtemnější podoby. Vím, že mnozí z vás už proti němu bojovali ale zde.... Ať už nás tam čeká cokoliv, Císař se na nás bude dívat a my ho nesmíme zklamat.  Pamatujte na to, jako i na jeho radost, kterou pocítí až vymýtíme další z brlohů nečistých sil. Buďte bez slitování! Bez soucitu!“

Výraz v inkvizitorových očích byl neúprosný. Říkal nám, že to co jsme právě slyšeli, je beze zbytku pravda.

„Nyní si zopakujeme dvacátý pátý žalm. Dá nám energii bojovat ze všech sil. Poklekněte, sestry.“

Jako v tranzu jsem poklekl a sklonil hlavu. Chodba byla dost široká na to aby stejnou věc mohl udělat zbytek oddílu. Zuřivě jsem si opakoval jeden verš za druhým a snažil se na ně soustředit ale nešlo to... Po očku jsem sledoval, jak von Strömberg přecházel od jedné ženy k druhé. Každá v kleku zvedla hlavu oproštěnou od přilby a nechala si udělat znamení říšského orla na čelo. Inkvizitor pak na ni cákl trochu svěcené vody z příruční nádoby, kterou měl u pasu a něco jí tiše řekl. Dívkám se v obličeji usadil vyrovnaný výraz, s klidem si nasazovaly své přilby a povstávaly, chystajíc si svou zbraň.

Ke mně inkvizitor přišel až naposled. Zvedl jsem hlavu a pohlédl mu do očí. Muž udělal rukou žehnající gesto a pak mi na temeno přistála sprška vody. Nevnímal jsem nic kromě jeho pohledu. Tvrdý výraz se změnil na měkké světlo, ladící s tím, které vycházelo z brýlí. Viděl jsem v nich svaté odhodlání a nezlomnou víru v úspěch. Můj strach začal roztávat.

„Dnes, pane Dariene, poznáte pravou podstatu toho, proti čemu bojujeme. Nemáte se čeho bát, vaše duše do spárů Chaosu nepadne. Ne dokud tu jsem já. Nyní povstaňte.“

Poslušně jsem se zvedl a stále hleděl do jeho očí. Von Strömberg vážně pokývl hlavou a nezřetelně se usmál. Pocítil jsem, jak mě plní svaté odhodlání položit za Císaře život.

Pak se jeho brýle potáhly zrcadlovou clonou a světlo z nich pohaslo. Jeptišky tiše stály za inkvizitorovými zády, seřazené a s připravenými zbraněmi. Věděl jsem, že žádná nezklame. Věděl jsem to už i o sobě.

Von Strömberg pozvedl ruce a v nich mohutné kladivo, dosud ukryté pod rudým pláštěm na zádech. Pevně se rozkročil a napřáhl se s ním proti navršené zdi. Bohatě zdobená hlavice kladiva začala zářit vnitřním světlem, vykreslujíc na zdech mihotavé stíny. Po nekonečné vteřině se ubraň obrovskou rychlostí mihla vzduchem. Těsně než udeřila do kamenů se její světlo ještě znásobilo a vzduch kolem ní zhoustl. Čas okolo nás se zpomalil a nikdo se nebyl schopen pohnout. Jen kladivo samo.

Narazilo do závalu a kolem nás se prohnalo zahřmění, které vyústilo v mohutnou explozi. Místo pevné překážky se před námi otevřela díra. Brána do pekla...

„Za Imperátora !!“

S křikem jsme naskákali do vzniklého otvoru a ještě ve vzduchu začali střílet. Během zlomku vteřiny jsem si prohlédl místo, kam jsem měli namířeno.

Gigantická jeskyně, jejíž druhý konec se ztrácel v nedohlednu, pokrytá zvrásněnými stalaktity a se stěnami znetvořenými kapající vodou. Celá prostora byla vyplněna vlnícím se mořem démonických těl, která po sobě lezla, navzájem se požírala a strašlivým způsobem při tom řvala. Jediné místo, kde se démoni nevyskytovali, byl jakýsi ostroh vzniklý vzestupem země nad úroveň ostatku jeskyně.

Ostroh byl obsazen mohutnými přístroji, pospojovanými tlustými svazky kabelů a obsluhovanými kreaturami natolik pokřivenými Chaosem, že nebylo poznat, jak vypadaly původně. Uprostřed pak byl umístěn generátor silového pole, které nadnášelo....to.

Jinak se to nazvat nedalo. Ohromné torzo těla, vzdáleně připomínající humanoidní. Služebníci kolem něj pobíhali a vráželi do něj kusy masa, které vytrhávali obrovskými drapáky ze svíjejících se těl démoů, kteří byli vyzvedáváni ze dna jeskyně.

Neměl jsem čas uvědomit si hrůznost situace. Na ostrohu totiž kromě ostatních byly i mohutné postavy zakuté do pokřiveného pancíře, pokrytého vrstvou nechutných tekutin. Padlí mariňáci na nás okamžitě začali střílet.

Ve chvíli, kdy jsem dopadl na kamenný povrch ostrohu, se čas opět rozběhl svým normálním tempem. Plynule jsem přešel do kotoulu a dostal se tak do pokleku, ze kterého jsem začal okamžitě pálit ze svého bolteru. Výbušné střely překrojily nejbližšího chaosového servitora vedví. Za mnou dopadaly ostatní bojovnice a proudem střel zasypávaly široké okolí. Těla znetvořená chaosem se hroutila a vybuchovala v gejzírech černé krve.

Kolem mě se s uširvoucím řevem prohnal von Strömberg, kladivo pozdvihnuté vysoko nad hlavu. Mohutným skokem se dostal daleko před nás, kde veškerou silou svých paží udeřil zbraní do země před sebou.

Čas znovu změnil své skupenství a začal se táhnout jako med. Strašlivě pomalu jsem viděl, jak se ze země zvedla drobná vlnka, která postupně nabírala na intenzitě a odhazovala vše co jí stálo v cestě. S úžasem jsem sledoval jak mohutné postavy morových mariňáků padají k zemi a jsou odhazovány jako hadrové panenky, někteří padají přes okraj, kde je ještě ve vzduchu rozřezávaly nedočkavé drápy démonů, kteří vyskakovaly vysoko do vzduchu.

„Na zteč ! Do boje, sestry, do boje !“ Věděl jsem, co je v tuto chvíli potřeba udělat. Prudce jsem se zvedl a tasil svůj rotomeč. Ostří zavibrovalo a rozeřvalo se jako by bylo oživlé. Neohlížel jsem se přes rameno, věděl jsem, že nepoběžím sám.

Tryskem jsem dorazil k prvnímu nepříteli, shodou okolností mariňákovi ležícímu na zemi, a prudce mu odtrhl část hrudníku i s rukou od zbytku těla. Jeho horká krev mě ohodila mohutným cákancem.

Běžel jsem dál a zástupem nepřátel se prodíral k von Strömbergovi, který se svou zbraní oháněl v mohutných obloucích kolem sebe a drtil každého kdo se dostal do jeho dosahu. Bojový ryk mého oddílu naplnil celou jeskyni a otřásl jejími zdmi.

Náhle se nad bojištěm ozval jiný zvuk. Táhlý démoní jek. Zběsile jsem se osvobodil od nejbližšího nepřítele a rozhlédl se kolem. Na okraj ostrohu se začínali drápat bestie dosud uvězněné dole. Pochopil jsem, proč jsme před tím slyšeli štěkot zbraní.

S varovným výkřikem jsem se vrhnul vstříc přicházející hrozbě. Cestou jsem přeskakoval těla roztrhaná střelbou i rotomeči, těla, která patřila většinou vojákům Chaosu. Většinou...

K prvnímu z démonů jsem doběhl když vystrkoval hlavu nad okraj a snažil se vydrápat výš. Prudce jsem máchl zbraní a čistým sekem mu urval hlavu od zbytku těla. Mrtvola se pomalu skácela nazad a strhla sebou několik dalších bestií, které šplhaly nahoru. Na spokojenost jsem ale neměl čas. O několik metrů dál se drápaly nahoru další stvůry.

Rozběhl jsem se k nim ale věděl jsem, že to nestihnu. Ve chvíli, kdy se první z nich dostala povrch ostrohu, jsem byl teprve v půlce cesty. Démon se postavil na zadní a mohutně zařval, jeho hlas přehlušil i zvuky bitvy za mnou.

Byl tím největším, kterého jsem kdy viděl. Odporně načervenalý, lesklý od nečistých tekutin, které ho celého pokrývaly a z jejichž smradu tryskaly slzy z náhle oslepených očí. Pak se rozhlédl a jeho pohled se zastavil na mě. Hrůzou jsem zkameněl.

Démon se pomalu vrátil na všechny čtyři a vycenil své odporné tesáky. V tu chvíli mi na mysli vytanula von Strömbergova slova a já je pochopil.

Proti Chaosu a zlu v něm obsaženém není jiné východisko než věčný boj, který udrží temnotu na uzdě. Vše ostatní je lež.

Démon se mohutně odrazil a skočil. S výkřikem jsem odskočil na stranu a rotomečerm mu v odkrytém boku otevřel rozšklebenou ránu. Bestie se otočila a vrhla se na mě znovu. Rozpřáhl jsem se a udeřil ji rotomečem přes groteskní  napodobeninu toho, čemu říkáme hlava. Lebka úder nevydržela a pukla. Démon mi konečně padl k nohám.  

Prudce jsem se otočil a spatřil několik dalších stvůr jak se rozbíhají lovit další oběti. Chtěl jsem na to křikem upozornit, když tu náhle na mě jiná bestie skočila. Jediné, co jsem stihl udělat, bylo, že jsem před sebe napřáhl svou zbraň...

                                              ***

Probral jsem se na zemi, opřen o čísi mrtvolu. Pohled jsem měl zakrytý Celestou, která se nade mnou skláněla a v ruce držela injektor s povzbuzující tekutinou, kterou mi vstřikovala do žíly na krku. Když zjistila, že jsem se probral, tak se usmála, v očích únavu a zbytky smutku.

„Vítej zpět mezi námi, Dariene.“

Bolavým hrdlem jsem se pokusil odpovědět ale nešlo to, tekutina mi paralyzovala hlasivky. Celesta ale pochopila, vždy to byla bystrá dívka.

„Byl jsi mimo asi půl hodiny. Skoro jsme tě nenašly, byl jsi úplně skryt pod tím démonem co jsi ho zabil. Von Strömberg tě už málem odepsal ale my.... Dariene, málem jsi umřel. Tvoje zranění....“ Hlas jí odumřel. Pohled mi sklouzl na nohy, které mi až do teď zakrývala Celestina hlava. Pochopil jsem, proč jsem je necítil. Žádné nohy jsem neměl.

Jeptiška se náhle zvedla a pevným hlasem pozdravila nového příchozího. Von Strömberg pozdrav opětoval a pokynem ruky ji poslal pryč. Pak si klekl na jedno koleno aby se dostal do mého zorného pohledu. Moc jsem ho nevnímal....neměl jsem nohy. Neměl jsem nohy!

„Mrzák rozhodně nejste. Většina z inkvizičních služebníků nemá všechny své údy vlastní.“

Překvapeně jsem vzhlédl. Jak mohl inkvizitor vědět na co myslím ? Von Strömberg mi pohled opětoval s rozhodností v očích a bez špetky soucitu.

„Vím, že nemůžete mluvit, budu proto pokračovat. Boj jsme vyhráli ale cena byla příliš vysoká. Kromě nás dvou zůstaly naživu jen dvě další bojovnice.“

Pohled mi sklouzl na řadu mrtvých těl vyrovnaných těl vedle mě. Všechny byly oděné do brnění s insigniemi inkvizice.

„I to je malý zázrak,“ pokračoval von Strömberg dál. „Nebýt vašeho zásahu, který démony udržel, nestihli bychom se zbavit zbytku nepřátel dostatečně rychle na to, abychom poté čelili útoku zezadu.“

Zdálo se mi to, nebo se ve von Strömbergově hlase ozval stín uznání ?

„Nicméně, ještě není všemu konec. Nyní je nutné zničit vyvolávací teleporty dole i tady nahoře, nemluvě o té proklaté líhni.“ Rukou přitom mávl směrem k obřímu torzu, nehybně se vznášejícímu za námi.

„Melta-nálože jsou už umístěné ale...jejich odpálení bude problém. Zdejší prostor je s šílenou intenzitou prosycen kacířskou magií, která brání použití směrovaného pulzního signálu dálkového odpalovače. Někdo tady bude muset zůstat...“ Jeho pohled byl výmluvný.

Von Strömberg měl pravdu. Mrzák ze mně rozhodně nebude. Pomalu jsem natáhl ruku a přijal od něj odpalovací mechanismus.

Inkvizitor vážně pokývl hlavou. „Čekal jsem to. Váš mistr by z vás měl radost. Z vás, i z vašich sester ve zbrani. Rozhodly se tu zůstat s vámi a poskytnout vám poslední pomoc v plnění úkolu.“

Do mozku se mi dostal zvuk nepříliš vzdálené střelby z bolterů. Zvedl jsem oči a uviděl Celestu a Adrianu jak lehce tančí po okraji ostrohu a sestřelují zpět démony, kteří byli natolik troufalí, že se pokusili vyšplhat nahoru. Pocítil jsem obrovský pocit pýchy nad jejich oddaností Císaři i oddílu.

Von Strömberg se zvedl a naposledy na mě upřel svůj zrak. „Sbohem, pane Dariene. Oběť vaše i vašeho oddílu nebude zapomenuta. A co se týče vaší duše...“ Drobně se usmál. Vzpomněl jsem si na jeho slova. Pohled i úsměv jsem mu směle oplatil.

Pak se kolem mě mihl jeho rudý plášť a inkvizitor byl pryč. Pomalu jsem začal počítat. Při padesáti se odmlčel Adrianin bolter a její tělo vzápětí explodovalo v gejzíru krve, vytrysknuvšího z hrudníku, kterým pronikl ostrý dráp jedné z bestií. Celesta obrátila svou zbraň proti novému nebezpečí a své poslední náboje vyprázdnila do obou těl. Pak bolter odhodila a s rozmáchlým gestem tasila svůj rotomeč. Na místě se otočila a svýma očima se mi zabodla do mých. Na vteřinu či dvě se svět zastavil a v mysli se mi zhmotnila cizí myšlenka.

++Buď sbohem, drahý Dariene.++

         Vzduchem se prořízl krátký vysoký výkřik a dívka se vrhla do hromady nestvůr, které se jako sněť převalili přes okraj ostrohu.

         Vzpomněl jsem si na svoje myšlenky, které mě napadly během mého posledního boje. Musel jsem se v duchu usmát.

Von Strömbergova slova jsem plně pochopil až nyní a ne tehdy, jak jsem si mylně myslel. Proti Chaosu je nutno neustále bojovat....a umět se obětovat. Kdykoliv, kdy by to mohlo přinést i tu nejmenší výhodu, která se naskytne.

Stiskl jsem spoušť.