"sebevrahova" blbost

Na budově prestižního typu střední školy se ve větru svíjí fakt, že někdo umřel.

Pár lidí tupě vstřebává kuriozitu,

                    že se ve třídě v prvním patře,

                                     která zplodila člověka, co rozdrtil v ústech srdce její,

                    oběsila

Vždyť to byla ta, ta, ta.... kdo ji vlastně znal? Kdo četl její nečitelné šrámy na rukou? Kdo četl písmo jejího srdce tak jasně volající o pomoc?

kdo, no kdo?!

Jen to řekni...

                    - nikdo

Kdo nemávl aortou nad její přecitlivělostí?                                   (proč to všechno tak zveličuje/u?)

Ále jen melancholik, jak běžné.

Každý spal. Sladce. Beze snů.

Ona nespala. S očima nepřirozeně otevřenýma pokoušela se vykřičet jak chutná pořezané zápěstí

Jak voní čerstvá rána

 jak Ticho Léčí

  a jak ji krvácejí paličky vždy

   když se snaží svou blonďatou hlavou otřískat poličky

A pěstma ničila omítku

Zkalenou duší objímala naději na konec

ale hlasitě se vysmívala úsměvům vrytých ve zkřivených tvářích

Jeden den - včera, když ji andělé

         co stírají zlo z poskvrněných chodeb a lavic

                                                 zamkli v budově

vyšla naposledy po těch schodech,

                co tak údajně prodlužují život

                                                     do prvního patra, pak do prava, a opět tam

Se zaschlou kapkou krve naděje zbavila debilovy okopané glady života tkaniček

poslední dva doteky

                               zamilovaný - Jak se jen Honzík krásně smál, škoda že už jeho smích neucítím

                               a smutný - pane Červený díky za konec

.

Člověk by nevěřil k čemu jednou studenti tu tabuli využijí.