V jedné ostravské kavárně

Je něco málo po poledni a píše se jeden z těch nádherných červencových dní, kdy je venku takzvanej hic a ve vzduchu nezaměnitelná touha množit se a párovat. Venku čoudí auta, z ojediněle vysázených stromů trousí ptáci a sem tam se nejmenovanou ostravskou ulicí protáhne hovnový smrádek z místních „prosperujících“ závodů.

V roli znuděného a hyper-náročného diváka se přesouváme do jedné kavárny - přesněji ke stolu číslo šest. V hledáčku kamery se ocitají dva krásní lidé. Muž a žena. Jiří a Agáta.

Jiří: „Tohle nechápu. Jak může tak překrásné stvoření jako vy sedět v téhle kavárně osamocené?“

Agáta: „Ale nechte toho… jednak jsou vaše lichotky nemístné a jednak…“

Jiří: „Cožpak bych si vymýšlel? Prostě jen nemohu zůstat němým, když můj zrak vidí to, co vidí.“

Agáta: [postupně rudne] „Vy jste asi velký přeborník v lichocení ženám, že ano?“

Jiří: „Když na to přijde, tak i ano.“ [nenápadně si olízne jazykem rty – tak jak to běžně provádí Sámer "Bustéééd" Issa]

Agáta: [její tvář stále nabírá na červené barvě] „Jsem z vás trošku rozházená.“

Jiří: [zaskočeně a nepřekvapeně zároveň] „Rozházená?“

Agáta: „Abych se přiznala, tak ano…“ [opět se usměje - tentokráte i trochu zachrochtá]

Pro diváka citově neukojeného se i nadále vyvíjí příběh podobným způsobem. Zamilované pohledy střídají zamilované pohledy a ty pak pro změnu střídají zamilované pohledy.

Prostě hnus.

Ve fázi nejextrémnějšího flirtování se na scéně - resp. u stolu číslo šest – objevuje přibližně třicetiletá žena (podsaditá, „lehce“ při těle). Říkejme jí třeba….

…třeba…

…třeba Angelika.

Angelika: [vražedně vysoko, skoro tříštíc porcelánové šálky] „Jééééééééééééééééééé!!! No to mám dneska štěstí!!!“

Jiří: [poleká se a málem převrhne kávu] „Do pi…“

Angelika: „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušila, ale měla bych jen takovou malou prosbičku.“

Jiří: „Pokud jste si nevšimla, tak tady se slečnou…“

Angelika: „Ne, nebojte se – je mi to jasné. Máte tady přítelkyni a chcete mít soukromí…“

Jiří: „To není moje…“

Angelika: „Já jen, že celebrity nepotkává člověk každej den, že ano…“

Jiří: „Celebrity?“

Angelika: „Mohla bych vás požádat o podpis?“

Jiří: „Heh…“

Angelika: „Prosím, prosím! Já podpisy sbírám. Už jsem ulovila skoro všechny české hvězdy. Kamila Stříkačku, Pavla Cedníčka, Karla Skotta, Jaromíra Bagra, Vlastu Hulváta, Martina Taxu… No ještě vy mi chybíte!“

Agáta: „Takže já tu sedím…?“

Jiří: [rezolutně] „Ne – sedíte tu s normálním člověkem a s žádnou hvězdou. Tady paní si mě s někým určitě spletla.“

Angelika: „Já mám na tváře pamatováka! To jako prrr!“

Jiří: „Nechci být netaktní, ale…“

Angelika: [šmátrá ve své kabelce] „Kde jsem si dala ten notýsek…“

Jiří: „Nic nehledejte. Já nejsem ten, kdo si myslíte, že jsem.“

Angelika: [neodbytně] „Tohle na mě zkoušet nemusíte. Já ta vaše krytí znám… Vy se asi bojíte, že bych vás prozradila a potom vám způsobila potíže, ale to se bojíte zbytečně. Udržím to v tajnosti. Jen co se mi podepíšete, ihned se budu poroučet.“

Jiří: „Nevím, jestli jsem to řekl jasně, ale…“

Angelika: „Tak já ten notýsek nechala doma! To jsu ale kráva!“

Jiří: „No vidíte. I když mě to mrzí, mohla byste nyní opustit tento stůl?“

Angelika: [vyhrne si tričko a Jirkovi se naskytne pohled na nádherně vypěstovaný špek] „Podepište se mi aspoň na bříško!“

Jiří: [Marně se pokouší ukočírovat obličejovou mimiku] „Prosím vás…“

Agáta: „To je tak roztomilé…“

Angelika: „No tak, pane Chulián, nedělejte krkavce… jen jeden nevinný podpis…“

Jiří: „Chulián???“

Angelika: „Ale no tak! Nepřeháníte to už trošku? Já vám v SuperStar fandila!“

Jiří: „V jaké SuperStar?“

Angelika: „Óóóó_óóóó, nastartuj raketu!“

Jiří: „Prosím vás, jděte pryč!“

Angelika: „Pane Zákopcovský, vaše chování vstříc fanouškům mě nepatrně irituje.“

Jiří: [pídí po příčinách] „Tohle je nějaký žert, že ano?“

Angelika: „Takže vy se mi nepodepíšete?“

Jiří: „Kdybych byl Chulián, to možná že i jo, ale jelikož jsem Jiří Obrubník a v žádné SuperStar jsem nikdy nebyl, tak ne!“

Angelika: „Ani za pusu?“

Jiří: „No tak to už…“

Angelika: [chvilku váhá, ale pak se přeci jen odhodlává] „A kvalitní sexuální servis?“

Jiří: „A dost už! To snad nemyslíte vážně!? Jděte laskavě pryč a to hned!“

Angelika: [odfrkne] „Pffff. To jsou manýry! Ani jeden podpis byste nepustil…. Že se nestydíte!“

Jiří: „Nestydím.“

Angelika: [odchází a zastaví se až ve dveřích] „Už vám nikdy nepošlu esemesku!“

Jiří: „No to mě potrestáte…“

Angelika poté mizí z podniku. Je horko-těžko v sobě krotí rozhořčení v důsledku neulovení klikyháku „známé osobnosti“.

Agáta: (otočí se za odcházející paní a usměje se jako Lucie Bílá – čili od ucha ke kyčli) „Stává se vám tohle často?“

Jiří: „Ani ne. Sám nevím, co to mělo znamenat.“

Agáta: „Ale musí to být celkem zajímavý pocit, že ano?“

Jiří: „Jako když vás někdo takhle upocený žádá o podpis?“

Agáta: „No ano…“

Jiří: „Ani ne. … Popravdě řečeno - ještě že nejsem nikterak výbušný člověk… Kdokoliv jiný by na mém místě jednal jinak.“

Agáta: „Ale nic tragického se naštěstí nestalo, ne?“

Jiří: „Máte pravdu. … Nestalo se nic vážného… Přesto ale… Opusťme již toto nezajímavé téma a pojďme se bavit třeba…“

Agáta: „Třeba?“

Jiří: „…třeba o vás!“ [usměje se]

Obě hrdličky navážou tam, kde posledně skončili a opět se začnou navzájem baliti. Sotva ale uběhne čtvrthodinka, je jejich intimně laděný rozhovor přerušen zásluhou další příchozí osoby. Nazveme ji třebas Gustavem.

Gustav: [máchá rukama a chytá se za hlavu] „Ježííííši! No to snad není možné! Jste to vy?! No jste to vy?! … Ségra! Ségra, pojď se rychle podívat, kdo tady je!“

Jiří: [zaskočeně i roztrpčeně zároveň] „Co to zas…“

Gustav: „No já čučím jak péro z matrace! Ségra, rychle pojď sem!“

Jiří: „Jestli byste dovolil…“

Mezitím ke stolu doráží i Gustavova sestra Lucie.

Lucie: „No co jééé, brácha?!“

Gustav: „No čum, ty lemro!“

Jiří: „Pokud byste byli tak slušní…“

Lucie: „A na co mám čumět? Jako…“

Gustav: „Ty jseš fakt káča. Copak ti tenhle ksicht není povědomý?“

Jiří: „No dovolte…“

Gustav: „Omlouvám, ale moje ségra je úplně tupá.“

Lucka: „Kdo je u tebe tupej, ty debile?!“

Jiří: „Pokud byste byli tak laskaví a ušetřili nás vaší hádky…“

Gustav: [ukáže prstem na Jiřího] „Tak se na něj podívej! Vždyť je to Mirda Kondomovník!“

Lucka: „Mirda Kondomovník?“

Jiří: „Mirda Kondomovník??“

Agáta: „Mirda Kondomovník???“

Gustav: „No ten herec, co hraje v těch pornáčích, co má matka schované pod postelí!“

Lucka: [na chvíli se zamyslí, začne si Jiřího prohlížet] „No jo! To je von! To je Mirda Kondomovník s tím dlouhým bidlem!“

Agáta: [zasněně] „S dlouhým bidlem…“

Jiří: „To je nesmysl! Co si to dovolujte!? Já nejsem žádnej Mirda Kondomovník a už vůbec ne žádný pornoherec!“

Gustav: „Ale jste! Ty rysy, ten pohled… prostě hotová hérečka.“

Agáta: „Je to pravda?“

Jiří: „To snad není možné! Cožpak vám musím ukázat občanku, abyste mi uvěřili?“

Gustav: [začne hlasitě skandovat] „Mirda Kondomovník! Mirda Kondomovník! Mirda Kondomovník!“

Lucka: [přidává se] „Ten, co má dlouhý bidlo! Dlouhý bidlo! Dlouhý bidlo!“

Jiří: [vytahuje si z peněženky občanku] „Tak se podívejte tady do mého dokladu. Jsem Jiří Obrubník, podnikatel a žádnej Mirda Prezervativ, takže se laskavě uklidněte.“

Agáta: [zklamaně vydechne]

Gustav: [vezme si do rukou občanku, několikrát ji obrátí tam a zpátky] „Heh… no… sakra…“

Lucka: [duchapřítomně] „Třeba je Mirda Kondomovník jen jeho pracovní jméno!“

Jiří: „Nepokoušejte mě!“

Gustav: [nechce si připustit, že by se zmýlil, a tak se pokouší zvrátit nepříznivý stav zoufalými otázkami] „A váš pyj měří kolik?“

Jiří: „Tady už končí sranda! Co si to dovolujete???“

Gustav: „Jestli je to více jak půl metra, tak mi lžete…“

Jiří: [zatíná pěsti a vstává od stolu] „Tohle nestrpím!“

Gustav: [ve tváři se mu zračí zděšený výraz a raději bere nohy na ramena] „Pomóóóóóc, Mirda mě chce propíchnout!“

Gustav i Lucka mizí z kavárny.

Agáta: „To je už podruhé za sebou. To je ale náhoda.“

Jiří: [sedá si zpátky ke stolu a pozvolna se uklidňuje] „Sám tomu nemohu uvěřit. To se mi ještě nikdy nepřihodilo… A zrovna teď - když tu sedím s vámi - se to stane hned dvakrát.“

Agáta: „Třeba je to znamení…“

Jiří: „Znamení čeho?“

Agáta: [smyslně pomrká očkem] „To se třeba ještě dozvíme…“

Uběhne pět, možná šest minut, když tu se na scéně objevuje další osoba. Tentokráte svérázný Luboš.

Luboš: „Do hajzlu práce! No to mám pech jak cip! Pane Šourek!“

Jiří: [notně roztrpčeně] „Ale ne…“

Agáta: „Další fanoušek dlouhého bidla?“

Luboš: „Mohl bych se s váma vyfotit? Tady slečna by nás zajisté vyblejskla, že ano?“

Jiří: [již se přestává kontrolovat] „A můžete mi říci proč?!“

Luboš: [neodbytně] „Ale no tak. Myslíte, že jsem vás nepoznal?“

Jiří: „S někým jste si mě spletl!“

Luboš: „Jeden snímeček! Prosím!“

Jiří: „Slyšíte mě vůbec?! S někým jste si mě spletl!“

Agáta: „To je opravdu zvláštní…“

Luboš: „Jakpak zvláštní? Tady přede mnou sedí Karel Šourek, světoznámý bobista, a já se s ním chci jenom vyfotit!“

Jiří: „Já nejsem Karel Šourek! Nejsem Karel Šourek!“

Luboš: [zklamaně] „Takže vy se se mnou nechcete vyfotit?“

Jiří: [rázně] „Ne! Nechci!“

Luboš: [uraženě] „Tak to jste u mě skončil!!! Člověk je trochu slavný a jak mu rychle stoupne sláva do hlavy!!! Abyste na olympiádě skončil poslední a pak chcípl! Nic jiného vám za tento přístup nepřeju!!!“

Jiří: „Tak už jste si ulevil a můžete jít pryč!“

Luboš otráveně opouští stůl, Jiří si stírá ubrouskem pot z čela a Agáta nevěřícně kroutí hlavou.

Agáta: „Tohle jsem ještě nezažila.“

Jiří: [vyčerpaně] „A co mám říkat já…“

Sotva to však dořekne, u stolu se zjevuje další „nápadník“.

Mirek: [radostně] „Pane Kazajka!!!“

Jiří: „Cože?!!!“

Mirek: „Pane Kazajka, mohu vás požádat o krátký rozhovor? Jsem z Lidových novin.“

Jiří: [jako sopka před erupcí] „Kurva už!!! Jděte už všichni do prdele!!! Kliďte se mi z očí a už se tady neukazujte!!! Už mám toho dost! Slyšíte?!!! Pryč!!! Jděte pryč a nechte nás tady o samotě!!!“

Zaskočený Mirek kvapem opouští provoněné prostory kavárny a otráveně mizí na ulici.

Jiří: „Promiňte mi, ale trochu mě to vyvedlo z míry…“

Agáta: [je evidentně zaskočená] „No… eh… no… nevím…“

Jiří: „Běžně se takto nechovám… Jsem kliďas. Nikdy nezvyšuju hlas.“

To už se však u stolu objevuje paní Nataša.

Nataša: „Dobrý…“ (nedopoví)

Jiří: „A je to tu zas!!! Kurva-do prdele!!!!!!!!!!!!!!“

Nataša: „Áááááááá!“

Jiří: [je úplně rudý] „Já vás zabiju!!!!!!!!!!!!!! Všechny vás povraždím!!! Všechny!!!“

Jiří bere do rukou židli a rozbíhá se za prchající Natašou. Agáta zůstává sedět na místě a se svěšenou spodní čelistí tupě zírá. Jiří vybíhá z kavárny a mizí v pařátech smradlavého velkoměsta. Dlouho je slyšet řev a nadávky…

Krátce po tomto incidentu přichází ke stolu Martin N. Sympatický mladík sportovní postavy… takovej pohodář a super kluk.

Martin N.: [podívá se na Agátu a usměje se] „Dobrý den. Je tu volno?“

Agáta: [chvíli mlčí a přemítá] „Teď už asi ano…“

Martin N.: [přisedne si, chvilku jako by váhal a pak se přeci jen optá] „Mohu se vás na něco zeptat?“

Agáta: „Ale jistě. Nebude-li to příliš osobní…“

Martin N.: „Nemohla byste se mi podepsat na ruku?“

šlus