Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZvláštní procházka
Výběr: vesuvanka
01. 12. 2005
2
0
1181
Autor
Včelka
Procházka k zamyšlení
Není to zase až tak dlouhá doba, co jsem zářila štěstím a poprvé se cítila naprosto volně. Bylo to tedy, když jsem si před rokem přivezla domů roztomilou chundelatou fenečku hovawarta. Jak moc se s ní změnil můj život a kolik jsem se toho naučila vám chci povědět prostřednictvím této povídky.
Přijela jsem ze školy domů, utahaná, hladová a naprosto vyčerpaná už jen při představě, co všechno mě ještě čeká. Přesto jsem při pohledu na miláčka rodiny dokázala odložit, byť jen na chvilku, svůj výraz umučené puberťačky.
Bylo už šero, když jsem s Holly vycházela vstříc polím a loukám s lesy. Zakrátko jsem se i odvážila naši malou zlobičandu pustit. Pravda, neodvážila jsem se během jejího volného pohybu ani na minutu otočit na jinou stranu, tak velký byl můj strach o malé neposedné štěně.
„Holly, ke mně“ velím a kupodivu se ke mně ta veliká koule chlupů přižene s radostným vrtěním ocásku. Pochválím ji a po dobré zkušenosti ji pouštím znovu. Tentokrát odběhne k lesu.
Obloha a lesy pod ní pomalu zahalují zlatavou planetku vzdálenou miliony světelných let od té naší a já se pořád brodím křovisky a zamrzlým bahnem, abych se dostala na kopec. Nebyla to cesta příliš pohodlná, ale za to jediná, kde jsem mohla mít Holly puštěnou a měla při tom o ni co nejmenší strach. A já si vzpomněla, že můj pejsek se mi poslední dobou moc neukázal. I přes šumění stromů a keřů, jež se ohýbaly pod prudkým náporem ostrého a ledového vichru, jsem se snažila zaposlouchat do mrazivé přírody. Nic. Snažila jsem se poslouchat lépe, ostražitěji. Ono vytoužené cinkání obojku však nepřicházelo.
„Holly!!!!“ Řvu do prázdna a vylekám hejno koroptví, sídlící poblíž.
„Holly, Holly, Holly, Holly“ opakuje ozvěna kopců a já se bezmocně rozhlížím kolem dokola. Nic. Jen mrazení v zádech a hořká pachuť v ústech.
Začínají mě napadat ty nejčernější myšlenky a já se je snažím zahnat. Nejdou pryč, nechtějí a možná ani já nechci.
„Neblázni“ radím sama sobě. „Je jenom neposedná, brzy přijde.“ Nepomáhá to, stejně jako již milionté volání fenky. Mozek vyhlašuje nejvyšší stupeň pohotovosti, ruce šmátrají v kapsách a loví zbytky piškotů, buřtů a psích pamlsků, píšťalka speciálně pro psy píská tak, že i člověku zaléhají uši, přestože za normálních okolností není pro něj vůbec k zaslechnutí. Ale marně. Po dobrém, po zlém, výhružně, přátelsky, přejícně, nebojácně i bojácně, nic, žádný výsledek. Stojím už tady na poli bezmála čtvrt hodiny, ale mé snažení je bezvýsledné.
„Třeba už ji nikdy neuvidím“ napadne mě a sesunu se k zemi. „Jsem špatná vychovatelka. Pořád někde lítám a dost se jí nevěnuji, pořád se učím a stejně to nemá žádný efekt, pořád bloudím a stejně nenalézám cestu. Může být v člověku snad větší bezmocnost než-li je tahle?“
Pro básníka by byla tahle chvilka skvělou inspirací. Bezmocná dívka ležící uprostřed pole. Čekám, ještě půl hodiny. Čekám, nehnouc se z místa, očekávajíc snad už jen jedině zázrak. A když ani po nekonečných třiceti minutách nemám to, co bych chtěla, vzlykající se zvednu a dám se do běhu, na opačnou stranu od mého domova. Už se nemůžu vrátit, co by mi řekli? Půjdu a uteču. Jen kam, kam má člověk utíkat před problémy? A náhle vzpomenu si na opuštěný posed na kraji lesíka, jež sousedí s polem. Rozutíkám se a za chvilku už se šplhám do vysoké koruny dubu. Víte, já nikdy netvrdila, že útěk z domova patří k projevům normality a běžného chápání, ale každý normální člověk v této situaci, kdyby byl při smyslech-samozřejmě, by možná přemýšlel o hořkém „co teď a co potom“. Já ale neměla v hlavě nic jiného než mého ztraceného psíka. Ještě nikdy jsem se o nikoho takhle nebála. A také jsem nikdy nepoznala věrnějšího přítele, než-li byla ona. Vždycky dokázala povzbudit, rozesmát, přivést na jiné myšlenky. Nikdy mi nevyčítala mé podivně kroutící se vlasy a nikdy jí nevadilo, že jsem dostala čtyřku. Byla jedinou kamarádkou věrnosti, nikdy nic neřekla. Ne proto, že by nemohla, to protože nechtěla. A nakonec stejně jako já - zbožňovala svobodu.
Ale úplně nejvíc jsem na ní milovala tu její nezávislost. I když jsme se dobře znali, i když jsem ji vychovávala s láskou a pochopením, i když jsme měli společná pravidla a i když mezi námi nikdy snad nebyl spor, i přesto všechno jsem nikdy nevěděla, co ji příští vteřinku napadne, jak se zachová a co podnikne. Stejně jako já.
Po tvářích se mi kutálejí slzy jako hrachy. Obloha je už celá černá a průzračný měsíc odhaluje jen malý šedivý roh a nápis vyrytý do dřeva. Přisunu se blíž a zašilhám. Ano, je tady něco napsáno. „Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád“. Uvědomuji si chytrost slov onoho neznámého autora. Jenže teď už je pozdě.
Zima mě postupně začíná přemáhat stejně jako spánek. Usnout ale nestačím, z dálky sem doléhá štěkání nějakého dospělého psa. Vytí a skučení je čím dál tím blíž a kdybych nebyla na stromě, asi bych zešílela hrůzou. Jednak již odmalička nesnáším tmu a jednak jsem člověk, který je schopný rozklepat se i u pohádky o perníkové chaloupce. Dovedete si tedy představit co se mnou udělalo hrůzostrašné vytí a štěkání.
Ony strašlivé zvuky se neúprosně blížily a za chvíli jsem již slyšela pravidelně vyštěkávat zvíře přímo pod mým posedem. Schoulená v rohu a tající dech, připravena oddat se čemukoliv poslouchám vytí a kvílení prapodivného zvířete. Po nekonečných deseti minutách se konečně odvážím pohlédnout dolů a věřte nebo ne, pod posedem neleží nikdo jiný než – moje Holly. V tu chvíli nevím, co dřív dělat. Skákat radostí, lézt z posedu, děkovat Bohu, pejska kárat, chválit, co?
Nakonec podlehnu emocím a sotva slezu z posedu, vrhnu se fence kolem krku. Ta mě líže, skáče po mně, vítá mě. A poté hned, jak bývá tomu po přivítání vždycky, již již čmuchá u kapes, zda-li jí ta její panička nemá co nabídnout. A to milá panička samozřejmě má. Brečící se k ní sehnu a připnu ji na vodítko, jehož druhý konec pevně sevřu v ruce.
„Tak, teď už mi neutečeš“ láskyplně prohodím ke své fence a už už se chystám odejít. V poslední chvilce se zastavím a podívám se směrem k posedu, přesně ke koutu, kde byla vyryta slova přátelství.
Celou zpáteční cestu o nich hodně přemýšlím. A vlastně nejen o nich, o všem, co se dnes stalo. U levé nohy mi šlape můj psík a já si konečně začínám uvědomovat rozdíl mezi kamarádkou a přítelkyní. Kamarádka vám půjčí na autobus, doučí vás chemii či dějepis, zalije kytky, když nejste doma a poradí vám co na sebe. Ale nikdy se, alespoň u mě, nevyrovná přítelkyni, němé tváři, s níž můžeme strávit kousek ze svého volného dne, aniž bychom se museli přetvařovat. Má nás ráda takové, jaké jsme.
Když jsme přišli domů, dostali jsme obě. Holly žrádlo a já přednášku. Vždyť venku jsem byla bezmála dvě hodiny a venku tma jak v pytli. Holly špinavá jak mouřenín, mezi kousky bahna a slepenin roští byla nějaká stará rybí pomazánka, jež příšerně smrděla a na ocásku měla fenka dokonce přilepenou etiketu od Mattoni. Happy end se u nás tedy protentokrát nekonal, ale… pravdivé příběhy nebývají dokonalé!
Věnováno mojí fence Holly, která mě naučila dívat se na svět i jinak než očima.
Není to zase až tak dlouhá doba, co jsem zářila štěstím a poprvé se cítila naprosto volně. Bylo to tedy, když jsem si před rokem přivezla domů roztomilou chundelatou fenečku hovawarta. Jak moc se s ní změnil můj život a kolik jsem se toho naučila vám chci povědět prostřednictvím této povídky.
Přijela jsem ze školy domů, utahaná, hladová a naprosto vyčerpaná už jen při představě, co všechno mě ještě čeká. Přesto jsem při pohledu na miláčka rodiny dokázala odložit, byť jen na chvilku, svůj výraz umučené puberťačky.
Bylo už šero, když jsem s Holly vycházela vstříc polím a loukám s lesy. Zakrátko jsem se i odvážila naši malou zlobičandu pustit. Pravda, neodvážila jsem se během jejího volného pohybu ani na minutu otočit na jinou stranu, tak velký byl můj strach o malé neposedné štěně.
„Holly, ke mně“ velím a kupodivu se ke mně ta veliká koule chlupů přižene s radostným vrtěním ocásku. Pochválím ji a po dobré zkušenosti ji pouštím znovu. Tentokrát odběhne k lesu.
Obloha a lesy pod ní pomalu zahalují zlatavou planetku vzdálenou miliony světelných let od té naší a já se pořád brodím křovisky a zamrzlým bahnem, abych se dostala na kopec. Nebyla to cesta příliš pohodlná, ale za to jediná, kde jsem mohla mít Holly puštěnou a měla při tom o ni co nejmenší strach. A já si vzpomněla, že můj pejsek se mi poslední dobou moc neukázal. I přes šumění stromů a keřů, jež se ohýbaly pod prudkým náporem ostrého a ledového vichru, jsem se snažila zaposlouchat do mrazivé přírody. Nic. Snažila jsem se poslouchat lépe, ostražitěji. Ono vytoužené cinkání obojku však nepřicházelo.
„Holly!!!!“ Řvu do prázdna a vylekám hejno koroptví, sídlící poblíž.
„Holly, Holly, Holly, Holly“ opakuje ozvěna kopců a já se bezmocně rozhlížím kolem dokola. Nic. Jen mrazení v zádech a hořká pachuť v ústech.
Začínají mě napadat ty nejčernější myšlenky a já se je snažím zahnat. Nejdou pryč, nechtějí a možná ani já nechci.
„Neblázni“ radím sama sobě. „Je jenom neposedná, brzy přijde.“ Nepomáhá to, stejně jako již milionté volání fenky. Mozek vyhlašuje nejvyšší stupeň pohotovosti, ruce šmátrají v kapsách a loví zbytky piškotů, buřtů a psích pamlsků, píšťalka speciálně pro psy píská tak, že i člověku zaléhají uši, přestože za normálních okolností není pro něj vůbec k zaslechnutí. Ale marně. Po dobrém, po zlém, výhružně, přátelsky, přejícně, nebojácně i bojácně, nic, žádný výsledek. Stojím už tady na poli bezmála čtvrt hodiny, ale mé snažení je bezvýsledné.
„Třeba už ji nikdy neuvidím“ napadne mě a sesunu se k zemi. „Jsem špatná vychovatelka. Pořád někde lítám a dost se jí nevěnuji, pořád se učím a stejně to nemá žádný efekt, pořád bloudím a stejně nenalézám cestu. Může být v člověku snad větší bezmocnost než-li je tahle?“
Pro básníka by byla tahle chvilka skvělou inspirací. Bezmocná dívka ležící uprostřed pole. Čekám, ještě půl hodiny. Čekám, nehnouc se z místa, očekávajíc snad už jen jedině zázrak. A když ani po nekonečných třiceti minutách nemám to, co bych chtěla, vzlykající se zvednu a dám se do běhu, na opačnou stranu od mého domova. Už se nemůžu vrátit, co by mi řekli? Půjdu a uteču. Jen kam, kam má člověk utíkat před problémy? A náhle vzpomenu si na opuštěný posed na kraji lesíka, jež sousedí s polem. Rozutíkám se a za chvilku už se šplhám do vysoké koruny dubu. Víte, já nikdy netvrdila, že útěk z domova patří k projevům normality a běžného chápání, ale každý normální člověk v této situaci, kdyby byl při smyslech-samozřejmě, by možná přemýšlel o hořkém „co teď a co potom“. Já ale neměla v hlavě nic jiného než mého ztraceného psíka. Ještě nikdy jsem se o nikoho takhle nebála. A také jsem nikdy nepoznala věrnějšího přítele, než-li byla ona. Vždycky dokázala povzbudit, rozesmát, přivést na jiné myšlenky. Nikdy mi nevyčítala mé podivně kroutící se vlasy a nikdy jí nevadilo, že jsem dostala čtyřku. Byla jedinou kamarádkou věrnosti, nikdy nic neřekla. Ne proto, že by nemohla, to protože nechtěla. A nakonec stejně jako já - zbožňovala svobodu.
Ale úplně nejvíc jsem na ní milovala tu její nezávislost. I když jsme se dobře znali, i když jsem ji vychovávala s láskou a pochopením, i když jsme měli společná pravidla a i když mezi námi nikdy snad nebyl spor, i přesto všechno jsem nikdy nevěděla, co ji příští vteřinku napadne, jak se zachová a co podnikne. Stejně jako já.
Po tvářích se mi kutálejí slzy jako hrachy. Obloha je už celá černá a průzračný měsíc odhaluje jen malý šedivý roh a nápis vyrytý do dřeva. Přisunu se blíž a zašilhám. Ano, je tady něco napsáno. „Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád“. Uvědomuji si chytrost slov onoho neznámého autora. Jenže teď už je pozdě.
Zima mě postupně začíná přemáhat stejně jako spánek. Usnout ale nestačím, z dálky sem doléhá štěkání nějakého dospělého psa. Vytí a skučení je čím dál tím blíž a kdybych nebyla na stromě, asi bych zešílela hrůzou. Jednak již odmalička nesnáším tmu a jednak jsem člověk, který je schopný rozklepat se i u pohádky o perníkové chaloupce. Dovedete si tedy představit co se mnou udělalo hrůzostrašné vytí a štěkání.
Ony strašlivé zvuky se neúprosně blížily a za chvíli jsem již slyšela pravidelně vyštěkávat zvíře přímo pod mým posedem. Schoulená v rohu a tající dech, připravena oddat se čemukoliv poslouchám vytí a kvílení prapodivného zvířete. Po nekonečných deseti minutách se konečně odvážím pohlédnout dolů a věřte nebo ne, pod posedem neleží nikdo jiný než – moje Holly. V tu chvíli nevím, co dřív dělat. Skákat radostí, lézt z posedu, děkovat Bohu, pejska kárat, chválit, co?
Nakonec podlehnu emocím a sotva slezu z posedu, vrhnu se fence kolem krku. Ta mě líže, skáče po mně, vítá mě. A poté hned, jak bývá tomu po přivítání vždycky, již již čmuchá u kapes, zda-li jí ta její panička nemá co nabídnout. A to milá panička samozřejmě má. Brečící se k ní sehnu a připnu ji na vodítko, jehož druhý konec pevně sevřu v ruce.
„Tak, teď už mi neutečeš“ láskyplně prohodím ke své fence a už už se chystám odejít. V poslední chvilce se zastavím a podívám se směrem k posedu, přesně ke koutu, kde byla vyryta slova přátelství.
Celou zpáteční cestu o nich hodně přemýšlím. A vlastně nejen o nich, o všem, co se dnes stalo. U levé nohy mi šlape můj psík a já si konečně začínám uvědomovat rozdíl mezi kamarádkou a přítelkyní. Kamarádka vám půjčí na autobus, doučí vás chemii či dějepis, zalije kytky, když nejste doma a poradí vám co na sebe. Ale nikdy se, alespoň u mě, nevyrovná přítelkyni, němé tváři, s níž můžeme strávit kousek ze svého volného dne, aniž bychom se museli přetvařovat. Má nás ráda takové, jaké jsme.
Když jsme přišli domů, dostali jsme obě. Holly žrádlo a já přednášku. Vždyť venku jsem byla bezmála dvě hodiny a venku tma jak v pytli. Holly špinavá jak mouřenín, mezi kousky bahna a slepenin roští byla nějaká stará rybí pomazánka, jež příšerně smrděla a na ocásku měla fenka dokonce přilepenou etiketu od Mattoni. Happy end se u nás tedy protentokrát nekonal, ale… pravdivé příběhy nebývají dokonalé!
Věnováno mojí fence Holly, která mě naučila dívat se na svět i jinak než očima.
krásné vyznání :-))) moc hezky a poutavě napsané..... TIP a V
Vítej na Písmáku
Vesuvanko,to je kouzelné pojednání ,moc krásné a dobře je,že se Ti ta holka vrátila.
Tohle je krasny vyznani o lasce k neme tvari..:-) ALe ver, ze kamaradek mame za zivot velmi mnoho, a pokud si to zaslouzime a mame k tomu trochu stesti, mame i nekolik pratel na zivot...:-) Pritel na zivot, te nesoudi, neodsoudi....ale chape te, i kdyz s tebou nemusi souhlasit. Pritel na zivot s tebou starne, je tu vzdy pro tebe a stoji za tebou. Starnou s prateli je stejne tak dulezite, jako starnout s rodinou, s detmi......jen obcas na to zapominame....:-) Ne nadarmo se rika, ze "kdyz si stary, je jedno kolik penez mas v bance, ale neni jedno, kolik mas pratel. " Je lepsi mit pratele, nez byt sam. Jenomze nema tvar od nas chce jenom jidlo, nechat je vyvencit.....a uz zato nas ma rada. Do pratelstvi musime investovat daleko vic...:-)