Létání

Má každodenní cesta do školy se jedenkráte stala opravdu neobyčejnou. Údiv mi zakázal jít dál, nedovolil mým dalším krokům jejich mizivou existenci. A tak jsem tam stála, zatímco ostatní utíkali. Hnali se neskonalou rychlostí vpřed. Za čím? Kdo ví. Ve svém spěchu si však nevšimnli jedné maličkosti, která mne mírným šokem dostala ze světa bezvýsledných myšlenek a úvah. Čím víc totiž lidé pospíchali, čím více zvyšovali rychlost svých kroků, tím více se přibližovali nebi. Abyste si to dokázali lépe představit, popíši to jemněji; když človíčkovi číslo jedna ještě tak moc nedocházelo, že pospíchá, když se jeho rychlost ještě tak nějak vzdáleně podobala rychlosti klidné chůze, byl teprve zhruba metr nad zemí. Človíček číslo dvě, jehož rychlost by se dala srovnat s mírně vyšším stadiem běhu, byl vzdálen od země už několik set metrů. A konečně uspěchanec, který snad ani neběžel, spíše si pohrával na neřízenou střelu, se stále věrněji podobal malilinkaté tečičce kdesi nahoře v prostoru. Nejpodivnější na tom však bylo, že tito lidé si ničeho nevšimli, v klidu si spěchali dále, místo kochání a užívání si letu. Napadá mne otázka, jakýmto prazvláštním způsobem se těmto vyvoleným podařilo překonat tak neoblomnou sílu, jakou gravitace zcela jistě je. V mém poněkud nevěřícném pohledu (já chci taky!) najednou vyvstala otázka, jak se tito trumberové dostanou dolů. Lákala mně možnost zkusit to taky, leč škola se neukázala být tím pravým, co by mně donutilo spěchat natolik, jako tito právě poletující človíčkové... Situace se neustále zhoršovala, neboť ve vzduchu se ocitalo čím dál větší množství lidí. Ve svém hřečnatém přemýšlení mne napadla prapodivná myšlenka: jak se dostanou dolů? Ještě jsem totiž nespatřila ani jednoho z těch neokřídlených, leč létajících bytostí, který by se začal snášet zpět k zemi. Nejenže tedy nikdo ze spěchajících bytostí nedosáhne svého vytouženého cíle, on je každý z nich dokonce odsouzen k záhubě, protože sehnat si ve výšce několika set metrů nad zemí potravu, to dnes zvládne jen málokterý člověk. Nakonec jsem se začínala cítit trapně, proto jsem se rozhodla - co nejpomaleji - pokračovat svou cestou. A tak vás všechny prosím, nespěchejte, vždyť proletět se můžete na křídlech své fantazie...