Dítě Hvězd

  Když na obzoru vyšlo slunce a den nastoupil svou pouť, byl již dávno na cestě. Kopyta koně dopadala na horkem rozpraskanou silnici, po jejímž povrchu zvolna stékal asfalt. Na chvíli zastavil své zvíře, aby vydechlo, stejně jako jeho jezdec. Jak dlouho se vlastně již takhle trmácí? Netušil. Ani nevěděl, jestli to, co hledá, skutečně existuje. Jako by se hnal za nějakým záhadným přeludem, který, sotva byl na dosah, zmizel jako fata morgána.

  Setřel pot z čela a pohlédl na obzor. Slunce stoupalo neúnavně a neskutečně rychle stále výš a výš. Měl by se někam schovat, nebo jej paprsky v pár vteřinách uškvaří zaživa. Stín, v kterém stáli, pozbýval své velikosti a jeho hranice se nebezpečně blížila ke koňským kopytům. Silnice se změnila v tekutou, černou břečku, připomínající lávovou řeku.

  Ozvalo se zasyčení. Kůň vypoulil oči, zařehtal a vzepjal se. Kopyta měl rozžhavená do běla a vzápětí padl na zem. Mladík byl však hbitý a seskočil rychle z jeho hřbetu, který se v příštím okamžiku změnil v cosi neurčitého a beztvarého.

  Napjal všechny svaly a utíkal. Rychle utíkal. Ani laň nebyla rychlejší. Běžel ke kamenné zbořenině, kdysi to snad býval kostel, ale to bylo nyní úplně jedno. Musel se někam schovat. Jestli to nestihne, dopadne stejně jako to nebohé zvíře. Slunce jej však neúprosně pronásledovalo. Ještě pár metrů a zhyne smrtí rychlejší, než je rychlost světla.

  Teď!

  Těsně po tom, co jeho tělo dopadlo obloukem na tvrdou, suchou zem, se krajina i všechno rozzářily rudězlatou barvou. Scenérie to byla úchvatná, avšak stejně tak i vražedná.

  Věděl to. Věděl to a tak tam ležel s obličejem přitisknutým k mrtvé zemi, ze které již několik set let nic nevzešlo. Nevěděl, jak dlouho to trvá, ale musel okamžitě sundat i ten poslední kousek kovu, který na sobě měl a jen nerad se ho vzdával. Byla to jeho poslední památka na bratra, který zemřel dávno před touto katastrofou, která zemi postihla. On byl jeho klonem, jeho dvojčetem a když oznámil svým rodičům, že se chystá na tak nebezpečnou cestu, otec ho málem přizabil. Utekl od nich tehdy jako malý kluk. Ani se nerozloučil. Stačil si vzít pouze otcova nejlepšího koně. Když pomyslel, co se s ním stalo...

  ,,Otec mne zabije..."

  řekl si pro sebe a snažil se vydržet ten vše spalující žár poledního slunce, jehož klesání bylo podstatně pomalejší a vytrvalejší, než jeho východ. Konečně, asi po půl hodině pocítil, jak opět nastupuje noční chlad. Měl by se rychle vydat na další cestu. Ale bez koně? Šílený nápad...

  Mladík si sedl do trávy a ještě více si stáhl kápi do obličeje. Tak, že z jejího příšeří probleskovaly jen jasné jiskry v jeho očích, které často ostatní, jejichž paměť sahala hluboko do dávných časů, přirovnávali k hvězdám a byla doba, kdy mu nikdo neřekl jinak než Dítě Hvězd.

  Nevěděl si rady, netušil, co bude dělat. Je ztracen. Sám, uprostřed divočiny, bez koně a nevěda, kudy se dát. Víra jej však neopouštěla. Teprve po chvíli si začal prohlížet zdivo, které mu zachránilo život a zjistil, že to býval dříve docela malý kostelík. Přistoupil k jedné ze stěn, na níž visel nějaký obrázek, již zašlý, ale kupodivu jej nesežehly sluneční paprsky, i když tráva a vše uvnitř bylo vypálené. Sáhl tedy opatrně po něm, ale v příštím okamžiku s bolestným syknutím ucukl. Na dlani mu okamžitě naskočil obrovský, bolestivý puchýř a kůže zčervenala. Stěny ještě zdaleka nestačily po krátkém, leč velmi silném a vražedném působení, vychladnout. Hojivou mast měl v kožené sedlové brašně, takže mu nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a bolest vydržet. Po chvíli se však opět odhodlal a sáhl po obrázku. V příštím okamžiku na něj pohlížela líbezná tvář dívky, možná dokonce ženy, s velkýma, laskavýma očima a tajemným úsměvem, který jako by sliboval...

  Vyrazil na další cestu. Již ho nebodalo u srdce, když pozoroval holou krajinu s rozpraskanou půdou, mrtvou, bez života. Hlavně jít stále vpřed. V krajině, která byla téměř stejná, se nedalo orientovat. Silnice byly velmi nespolehlivé, neboť se mohly jako lávové řeky, v které se měnily pod slunečními paprsky, přesunout na zcela jiné místo nebo do jiného směru.

  Chlapec pohlédl na obzor. Stále se lehce vlnil, vzduch byl ještě horký a při každém nádechu spaloval plíce. Rouška přes ústa byla jen chabou ochranou. Chlapec však putoval dál, bez jídla a vody, ale stále ve víře, že najde to, co hledá jeho lid již po staletí. Kousek zeleně...

  Jedno klopýtnutí...

  Ležel na zemi a ani se nepohnul, na chvíli si pádem vyrazil dech. Cítil, jak slunce pomalu vychází...

  Zašátral rukou v kapse a vytáhl obrázek. Stále tam byla a stále se tak tajemně usmívala. Její pohled se mu vpil hluboko do mysli. Nesnažil se zvednout, nesnažil se utíkat. Uvnitř duše cítil podivný klid a mír. Jako by konečně našel to, co hledal...

  Slunce rychle vystoupalo na obzor a vzduch se rozvlnil. A v tom množství vln a odlesků spatřil chlapec, když vzhlédl, postavu ženy v dlouhých šatech, s velkýma, laskavýma očima a úsměvem na tváři. Zdála se mu povědomá...

  Necítil bolest, když mu kruté paprsky vzaly zrak, ani když jeho tělo vzplanulo jasným, bílým plamenem a rozteklo se ve slunečním žáru. Na cestě vedle něho ležel obrázek mladé ženy s velkýma, laskavýma očima a tajemným úsměvem. Silnice se opět proměnila v lávovou řeku, ale obrázku se ani nedotkla. Ležel tam stále, nedotčený, tajemný. A do nastalého dne se rozlehl tichý hlas: ,,Přijde znovu a vrátí se k nám, Dítě, jemuž v očích planou hvězdy, bratr toho, jenž odešel a v něm se zase vrátil. Nalezne poklad cennější než cokoli a přinese jej před práh všech... A hvězdy opět vysvitnou na obloze..."

  Efram sklonil hlavu a položil k památníku čerstvě natrhané květiny. Byly mu necelé dva roky, když začala opět růst tráva a krajina se opět zazelenala. Snad si ani neuvědomoval význam toho, co bylo napsáno v chladném kameni. Snad nevěděl nic o trápeních minulého světa. Snad nepoznal nikdy žádné zlo.

  ,,Eframe, pojď.. Půjdeme domů..."

  Žena, v dlouhých šatech s kaštanovými vlasy a velkýma, laskavýma očima podala malému chlapci ruku.

  ,,Ale mami... Já ještě nechci..."

  ,,Pojď, zlatíčko, už musíme opravdu jít..."

  ,,A povíš mi zase o něm, o tom malém klukovi?"

  ,,Ale to víš, že ano, chceš-li..."

  ,,Mami?"

  ,,Ano, synáčku?"

  ,,Chtěl bych být jako on..."

  vyslovil chlapec, jehož hlas se již ztrácel v daleké temnotě noci, a upírajíc zrak na místo, kde stál pomník. V očích se mu zaleskly hvězdy.

  ,,Neboj se, Eframe... Takový už jsi.. Takový ses narodil... Protože lidé se nikdy nepoučí ze svých chyb a budou osud pokoušet stále dál a dál...."

  odvětila žena a na tváři se jí objevil tajemný úsměv, který jako by něco sliboval...