Odsouzený křesťan

Odsouzený křesťan

I.
Místo kde vládne násilí a smrt,
ozval se vzdálený výkřik plný
bolesti a žalu, který provázel
zvláštní hlasů šum....

Kobky plné odsouzených
vrahů, zlodějů a uprchlých
otroků, kteří se za mříže
drží si v tichu reptají.

Tma, ta strašlivá tma, nikdo
už netuší, kde končí nebo
začíná. Smrt člověka tu běžná
jest a výjimkou ani šílenství není.

Zvuky kapek vody, co o zem
se dělí, neustávají. Jsou slyšet
běhy krys, co se tu radostně honí,
jakoby nepociťovaly tu hrůzu
kolem nich.

Tmu zapuzují jen občasné
louče otroků, co pro vězně
chodí a odvádí je tam, odkud
se již nikdo nevrací...

II.
Já odsouzený na smrt za vraždu,
toť tvrdý trest, čekám na otroka.
Každý den slyším ten strašlivý hlasů
šum. "Co to je?" Ptám se, nikdo neodpoví...

Ať poslouchá mě bůh, či ten tajemný
hlasů šum, co děsí tu. Já přiznám se jen tak,
že mou duši netíží trest za něž odsouzený
jsem.
"Vždyť nevinný jsem!"

Pravdou jest, že od Římských bohů odvrátil
jsem se a svého nového Pána přijal.
Oni mě však zavřeli a k trestu
odsoudili. Jen záminkou postačilo tvrzení,
jak spáchat zločin na hrdle jsem měl.
"Vždyť nevinný jsem!"

Copak je zločin, že jiného
boha vyznávám, že neuctívám
staré bohy jako ostatní z vás -
Římanů?
"Jsem, však stále jeden z vás!"

Zavrhli jste mě a mé rodné právo mi
odňali. Hodili jste mě sem, mezi
vrahy a tyto černé stěny, které sužují
duši mou k šílenství!
"Jsem, však stále jeden z vás!"

Aby usvědčit mě mohli, z toho zločinu
hanebného, zavraždili mou milou. Já
poznal jsem hned, kdo tento čin spáchal
a zhroutil se, když zajali mě za tento
sprostý čin!
"Proč ji? Vrazi!"

III.
Ach, má milovaná Sorai. milovali jsme
se k zbláznění. Její oči, její hlas i vlas
mě upoutali tak, že za manželku jsem ji
pojati chtěl.
"Proč ji? Vrazi!"

Nalezl jsem ji ubodanou na prahu domu svého,
když do náručí bral jsem tělo její, studené
jak led, její oči se mi snažily ještě něco říct...


Její krásná tvář, však bílý dech smrti pochytila
a já z hrdla svého vydal nelidský křik co po
Římě se rozlehl jak vítr a hlas.
"Proč ji? Vrazi!"

Sběhli se lidé a viděli scénu hrůznou, jak
v náručí svém držím mrtvou milenku mou, jsa celý
od krve její, bez otázek vrhli se na mě jako
stádo supů a začali mě bít...
"Proč ji? Vrazi!"

IV.
Když první noc do tmy, až do
ochraptění volal jsem, že
nevinný jsem, odpověděl mi
snad jen posměšný smích ostatních.
"Bože, chci odtuď zpět!"

Když hlas můj selhal,
padl jsem na zem v
modlitbách, aby Pán
ušetřil duši mou a nevydal
je těm, co na mě tuto léčku nastražili.
"Bože, chci odtuď zpět!"

Však pocit viny, že jsem tomu
nezabránil mě teď svírá. Proto že
její duši od života odňali jste,
za tento hrůzný čin, vás proklínám
Římané.
"Proklínám vás!"

Ať vaše duše v pekle shoří, přesně tak,
jak jste duši mou k ohni poslali a žádných
námitek jste nebrali.
"Proklínám vás!"

V.
Mé tělo bez duše chřadne, den za dnem
co sedím tu, stále se topím v vzpomínkách
na mou milovanou Sorai. Jen co oči své zavřu
objevuje se v mých vzpomínkách.

Přišli si pro mě otroci
beze jmen, bez hlasu, když
opakoval, co celou noc do tmy
volal jsem, jen rameny pokrčili
a vedli mě dál...
"Bože můj, okamžik smrti se blíží, strach mám!"

Když konce chodby dorazili jsme,
nepřivítal mě hlasů šum, ale
bouře výkřiků a šelem řev.
Pochopil jsem hned, jaký osud
si pro mě římský lid přichystal.
"Bože můj, okamžik smrti se blíží, strach mám!"

Já celý čas uvězněn pod Koloseem byl,
nevěděl jsem to, když vedli mě do kobky temné,
oči špinavým hadrem zakryli mi.
Ostré světlo sluneční mé oči překvapilo a
já neviděl ničeho, když jsem v aréně stanul.
"Bože můj, okamžik smrti se blíží, strach mám!"

Mohl jsem utíkat, ale já zůstal stát, když
má Sorai mrtva jest, život už další ceny nemá.
Pomalu, za řevu krvežíznivých Římanů, začal jsem
odříkávat poslední modlitbu mou.
"Bože můj, okamžik smrti se blíží, strach mám!"

Slyšel jsem vrčení a šelem řev, když trhali těla
křesťanů, kteří byli odsouzeni jako já.
Oči zavřené měl jsem, když ucítil jsem
skok a těžkou váhu na těle svém...
"Umírám!"

Ostré zuby, jako jehly začali trhat
hruď mou. Nehýbu se, nedýchám,
snažím se jen vzpomínat na svou
Sorai, nechci totiž zemřít sám...
"Umírám!"

Mé oči, již temnota zahalila, bolest
byla zmizela hned a já vím, že
opustil jsem tento zákeřný svět.
Náhle svoji Sorai zahlédl jsem
a rozeběhl se k ní.....

Když odklízeli jeho tělo rozervané,
aby arénu vyčistit opět mohli, na jeho
tváři spatřili úsměv odpuštění a oči
radostně k nebi otevřené.

---