Za mohutnými dvěřmi

Musela se pevně zapřít oběma nohama o zem, aby ty několikatunové dveře otevřela. Velikost jejího snažení se dala vyčíst také z její podivně zkřivené tváře a několika kapek potu, které si to už klikatily po pokožce jejího obličeje neznámo kam. Něco ji ale nutilo to udělat... A kdyby tu existoval čas, trvalo by to zřejmě roky, než by se jí to povedlo.Ale v tomto příběhu ty monumentální železné dveře zmizely takřka jako pára nad hrncem; a místo nich se tu rozprostíraly nejrůznější cesty a cestičky, tajemná zákoutí... S bušícím srdcem, kapkou strachu a mořem odvahy se vydala vpřed. Chce je přece projít všechny, poznat je i po hmatu, zapamatovat si jejich vůni i zvuk, pochopit všechny souvislosti... Začala si broukat milovanou píseň a její tvář rozjasnil úsměv. -bude to trvat dlouho, to věděla. Ale byla vděčná za to, že se přes všechny ty překážky dostala až sem, do jeho srdce. V lásce přece neexistuje čas. A i kdyby, její místo je právě tady a nikde jinde.