Jediný dotek

Dřív, než dopadne tento žlutooranžový list na zem, než se zlehounka dotkne trávy, pohladí ji a snad i něco pošeptá, chtěl bych, aby jsi mi vyjmenovala všechno to, co teď postrádáš, na co si vzpomeneš, povídej, koho nebo co chceš mít u sebe či v sobě, ve své mysli, ve svém srdci, moc bych si přál to vědět, protože jsem tady a ty jsi tu teď taky a společně vidíme letět ten list dolů, pomalinku se snáší, s takovou lehkostí a něhou, ještě nedopadl, ještě máš čas vypovědět veškeré své myšlenky a pocity, nemusíš mít strach, teď tu jsme a jsme spolu, může se stát cokoli, ale tento okamžik bude ještě dlouhou dobu zachován v mé mysli a v trochu jiné podobě bude snad zachován i v Tvé, a spolu s tím stále ještě letícím listem namaluje ten obraz i toto svěží odpoledne, sluneční paprsky tě lechtají po tváři, která se jim s úsměvem poddává, stejně jako se ty sama s takovou něhou a oddaností poddáváš mně, slunko tě lechtá ve vlasech, pohlcuje tě celou, celičkou, stejně jako tato nesmírně krásná scenerie unáší mě, nemohu tu krásu unést sám, možná ji neuneseme ani spolu, je tak obrovská, nejtěžší lehkost, nejbolestivější krása, zadržím dech, abych ji nerozfoukl, popadne mne strach, že tu krásu zničím, možná bych měl utéct, ale není kam, a ten list se už pomalinku dotýká země, snad se na ni i těší, vše kolem najednou nabírá rychlost a já hledám životně důležitý záchytný bod, moje ruka mne najednou začne nesmírně pálit, je to ta ruka, kterou držíš, má ruka ve tvé, nechápavě ji sleduji a naše pohledy se střetnou...