KDYŽ BIJÍ ZVONY

Noc byla mrazivě temná. Oblohu zakrývala velká oblaka, které hnal studený vítr. Zasněženým krajem se do zlověstného hvízdání větru ozývalo i temné hučení motorů obrněných transportérů. Jejich černé siluety se pohybovaly výhružně po zasněžené krajině jako nějaké příšery.

  Z kostelu na okraji vesnice zněl zpěv shromážděných lidí a varhaní hudba doprovázená zpěvem se nesla všemi směry. Ta se rozlévala do širokého okolí a dokreslovala vánoční atmosféru. 

Vítr zesílil. Transportéry označené černými kříži vjely do vesnice. Několik nočních ptáků za křiku prolétlo nad vesnicí. Do znějících chorálů se ozvaly řízné povely. Tmavé postavy seskákaly a dusot holinek doprovázelo křupání sněhu. O chvíli později se za hluku prudce otevřely dveře do kostela.

  Zpěv v několika vteřinách ustal a tóny varhan pozvolna dozněly v náhle nastalém tichu, které se tíživě rozhostilo, přičemž se v očích lidí objevilo zděšení. V mihotavém světle svíček, které způsobil náhlý závan větru se zraky všech upřely na postavy vojáků v uniformách, ze kterých šel strach.

  Major Kluge se zachmuřenou tváří přehlédl pichlavým zrakem vesničany a vykročil pomalým krokem mezi dřevěnými lavicemi k oltáři. Jeho kroky se rozléhaly vnitřkem ztichlého kostela a bylo v nich něco hrozivého.

„Přeji dobrý pozdní večer, pane majore,“ řekl farář, když německý důstojník došel až k němu.

„Dobrý, ale jak pro koho,“ vyhrkl major.

„Můžeme pokračovat?“

„Ano. Ale až nám řeknete, kdo pomáhá partyzánům! Víme, že jsou tady tací!“ vyštěkl ostře důstojník a jeho slova se rozlétla varovně nad hlavy lidí, aby ještě chvíli výhružně doznívala.

„Myslím, že se mýlíte, pane majore,“ řekl farář.

„Vy si to vážně myslíte!? Vodpřisahl by jste na Bibli, že zde nikdo neposkytuje pomoc partyzánům!?“ rozkřikl se major a prudkým pohybem vzal do rukou Bibli a dal jí před obličej faráře.  

    Venku ještě více zesílil vítr a vzduchem počaly poletovat sněhové vločky. Farář těkal očima od Bible k obličeji důstojníka, který ho probíjel pohledem. 

„Bojíte se lhát před Bohem?“ zeptal se posměšně, načež se otočil k vesničanům.

„Chci slyšet vodpověď! Máte na ní ještě dvě hodiny. Po půlnoci už ten čas nebudete mít!“ sdělil všem nahlas a vykročil uličkou ke vchodu. U něho se zastavil a řekl: „Nenechte se rušit!“

  Sněhová fujavice se hnala krajem a v ní zněl zpěv i hudba z kostela podivně. A minuty nemilosrdně ubíhaly k půlnoci. Krátce před ní se major Kluge postavil před oltář a opět zavládlo nepřirozené ticho.

„Váš čas se chýlí!“ vyhrkl a vytáhl pomalým pohybem z pouzdra pistoli, kterou odjistil, přičemž to bylo v tichu slyšet.

„Ve spojeni s partyzány sem jedině já!“ ozval se náhle farář a důstojník se překvapeně otočil a jedním skokem se ocitl u faráře a strhl ho k podlaze. Vzápětí mu mířil pistolí na hlavu.

„A kdo další! Počítám do pěti!“ rozkřikl se a začal počítat. Poté se náhle rozezněly zvony. Jejich zvuk sílil a byl čím dál více pronikavější.

„Kdo to zvoní!? Zastavte to zvonění!“ vykřikl major, načež dvakrát vystřelil ke stropu kostela. Zvuk zvonů pronikal do morků kostí a jejich zvonění, jakoby zastavilo zuřící sněhovou vánici. Obloha se nad kostelem rozjasnila a ostré paprsky světla dopadly na něho i do jeho okolí. Pak se ony paprsky proměnily v kužely světla, ve kterých se ocitly všichni němečtí vojáci a jejich transportéry. Světelná intenzita kuželů zesílila a postavy Němců v nich zmizely spolu s transportéry. Poté kužely světla pohasly a obloha potemněla. K zemi se pak snášely pozvolna sněhové vločky za modlitby vesničanů.