Gala Ubikvites

      Okno je otevřené tak, že syčí proti novým lampám, postaveným těsně vedle stébel trav, tak ostrých, tak zelených, že mé dopadající světlo lamp, se probodává skrze jejich ostny. A co poté pouhý pohled na večerní nažloutlé světlo, osahávající nezkrotně veškeré životní funkce a látkové přeměny živočichů. Chrastí klíčem do dveří, když se nemůže a nemůže strefit, tak triviálně jednoduchý klíč, který má jediný cíl a jedinou správnost. Rez a stín hlavy, vrhají se do rozporuplného chřestění a nekonečného probouzení psů, jež nadutě a dutě, tlumeně štěkají pod záclonami. Chodník je polepený listím z minulého roku a tu a tam svítí jadrný sníh, mírně pošpiněný nadávkami z různých pater našeho kolosálního a bravurně fantasticky nedomyšleného bydliště. Ploché zázraky plné šedi, nás krmí denně svými vnady a my jim za to chrastíme klíči u stébel milionů trav a štěkáme jim do uší a nejsme jim vděčni za příšerné prostory. Nač se vyslýchat, když je tma. I cesta se zdá cizí, zvláště v místech, kde nažloutlé světlo chybí a nikdo neví zda cesta pokračuje, či je tam propast do podsvětí, která vrhá zlo na každého bydlícího, na každého, který pouští hudbu příliš nahlas, na každého kdo dupe příliš druhým na hlavy a kdo cloumá mřížemi. Přehršle majetnictví psů a koček a ptáků, rosomáků, všech utlačených tvorů, kteří jsou mučeni chrastěním klíčů, ševelením trávy, úplně zbytečně. A na kolejích nikdy nikdo, jen ticho do té doby, dokud hučení netrhá úsměvy spícím kočkám, psům i lidoopům, poté se však zdrhle vřítí do každého pokoje, ten kolos nastupující po ráhnoví rychlostí několika vteřin za nekonečno a osvítí je svými pruhy na zdi, které se tak vláčně a záhadně pohybují, že se hlavy zvedají a hledí na to, že venku stále sněží, protože už tráva neševelí a obloha je narudlá. Chrastí klíče ztracené a klouzavé po ledě a věčné chichotání dětí, že je sníh, nutí psy, aby kousali,rvali z lidí kosti, protože jsou utrápení a mají hlad a věčné chrastění klíčů a věčné kymácení trávy v rytmu vlakového kolosu jim není vlastní. Jako celek má tento velký blok, sahající až do zapomětlivé brázdy, několik kilometrů čtverečních a je plný veškeré špíny lidské, zvířecí i zemské, dokonce i velké špíny minulosti, která stavila dříve lešení pro vrahy.

        Je půlnoc a tisíce nezdravě tlumených čtverců svítí. Ale každý jinak a každý zvlášť nezdravě. Některé mají barvu tmavé žluti, do které je přimíchána čerň, některé svítí ultrafialově a ještě si někdy bliknou pro radost klíčů, pro smutek trávy. Některé blikají neustále, mihotají a nehnou se. Nikdy se nezastaví a lidé jejichž světla oplývají, vycházejí polorudí, nezdravě myšlení a prosáti špínou z malých krabic, které vyzařují zvuky, splývající přes padesát stěn a uší, do jedné dekadence a tato dekadence je prosím prostoupena neskutečně každým obyvatelem zrůdného mystéria.

       Kdosi chrastí klíči, nemůže se dostat do otvoru, rez a stín je slabší, ale opět se nám hlavy probouzejí pro pár světel černožlutých beden, které blikají a nanášejí prach na naše víčka. Božské stromy se pohupují v rytmu vlakové soupravy, která nemilosrdně metá poslední ranní hodinu. Písek a děti mřou na hradbách a má hlava se nafukuje a já cítím že se každou chvíli rozskočí, a dvaadvacet úbočí se snažím zdolávat pro psy, které již tak nesnáším pro jejich výtahovou agresivitu. A výtah práská dveřmi, svítí jako západ slunce a vydává mocné bublání na každém patře. Je to jeho pozdrav. Pozdrav výtahu, že jede a že si můžeme nastoupit a vozit se od rána do večera a vychutnávat šest božských pater o každých svátcích a o každých slavnostech. Když veze výtah, nelze se nebát, jelikož stiskneme li čtvrté patro, kdo ví, že zastaví zrovna tam, co když se zastaví až o dvě patra výš, co když se vůbec nezastaví a vyletíme skrze šedou potepanou střechu do vesmíru, potkat se s planetami a pokračovat v jízdě, psát další a další patra…připisovat vesmír. A nebo se s výtahem svést do nejzazšího patra a poté spadnout s o to větším rachotem a leskem, aniž by si naší švitořivé rychlosti povšimli.

       Velkolepý suterén je temný, jako hejno vran a mluvící sklepy jsou tak blízko ostré trávě, každičkému stéblu. Jsme pod nimi a můžeme je poslouchat, když výtah nezazpívá ty své vltavské melodie. Je to velké vězení pro věci. Nevýslovný sklep se pohybuje sem a tam, dveře se klátí a chlámají ve vzorných pozicích a velké krysy pojídají strach ze psů a známých klíčů, neschopných se trefit do otvoru, tak jednoznačného. To věčné chrastění, na které rezignuje sklep. Mříže. Koše..naplněné, se kterými budeme si hrát a vysípat. Cesta noční výtahovou šachtou – velká smrt. Velké popelniční haly, čekající na své oběti. To jsou velice vyzrálé prostory, které mívají hlad i na každičký kámen. A sami se jich lidé musí dotýkat, aby se pak mohli umýt, ulehčeni od své špíny. Vidíme jen velké dlouhé, jednotvárné řady, nesoucí se ve své šedé velkoleposti, táhnoucí se přes koleje, kolem tramvajové moci až přes neidentifikovatelný srub, který je též šedý a kde se hromadí  špína, kterou lidé pojídají, aby zbytky mohli podat popelničním lvům. Vše běží jako na kolejích, drátěné koše každý ke každému a plující pásy, ze kterých je pouze rychle sbíráno.Strážné věže světel při nich prolétnou. Vážíme si vás, lan ve výtahové šachtě. Taháte neutáhlá táhla svých předků a ještě co je taženo si svítí. Rohožky se otřou dvakrát od bot a botníky si stýskají po rohožce, která je chudák jediná vystrčena ven, před dveře, jako k ostudnému pochlebování. Stiskněte prosím šestku, nepočítejte suterén a nezvoňte ve výtahu prosím. Vnímejte jen šestku a onen světelný západ výtahového slunce. Stiskněte šestku a kochejte se krajinou šedi za nezřeným sklem a strachujte se, zda se v šestém patře zastaví. Velký souzvuk nezvučných akordů ohlásí příjezd a možnost velkého vystoupení z kosmického svítidla, jak by jej mohli nazvat staří Řekové i jiní vzácní. Před vámi se rozprostře velepodívaná. Několik bílých stěn a na nich dveře do neznatelného, členitého prostoru. Spusťte zvony a vypusťte lvy, aby se počal odvíjet náš příběh s Kornelií.

       Ó Kornelie Hudby, svatá žena, která pobožně otevřela brány do své komnaty.

„klaním se madam,Šedý princ Vás žádá o výlet výtahovou šachtou“. Kornelie držíc svého lva na opratích, neváhala a přistoupila, s gestem takřka rozhodnutým výlet poskytnout. Brány šedé moci se zavřely a jakmile se vrata výtahu otevřela, rozpěnila se kolem rudá světelná, až fosforová záře. „Madam,  kam to dnes bude? Ten minulý suterén byl skvostný“ a madam užasla, když si vzpomněla na zážitky ze suterénu. Stiskla S a velký světélkující kolos se počal neskutečným způsobem pronášet šachtou směrem dolů. Madam této slavnostní chvíle využila a vytočila svůj vyzývavý soprán na plné obrátky. Pěla velkou Árii z Wagnerova soumraku bohů. Výtah se nesl níž a níž, kolem chrámů s kukátky a kolem švitořivé trávy, kde jen za okamžik bylo možno slyšet stýskání rohožek. Velká rána prostoupila šedým královstvím.         „Suterén!“, záškodnicky popěla Kornelie.Bylo znát že večer ve sklepení bude tentokráte plný pathosu. Jako obvykle, i v přítomnosti paní kornelie, se božská vrata sklepů domlouvala, jak trávit večer. Smutné předměty sténaly a vřískaly, dokud se tráva nepohla ve svých ostnech. Kornelie pojala za svůj velký prádelní kýbl a nasadila si jej na hlavu. Ověsila se velkými sklepními klíči a klíči od schránek. Sítě od brambor si obmotala po celém svém hmotném těle, tak, aby nebyla krysami rozpoznána. A v tu ránu se dostavila armáda krys, které začaly ohryzávat Kornelii po celém obvodu. A celý sklep jásal a děkoval za tak povedený večer a Kornelie točila tělem vývrtky, tonula a rozprávěla svým altem s kymácejícími se vraty a mřížemi. Veškerá špína sklepní, tancovala jí na ramenou a venku velké sloupy světel ozařovaly cedule s nápisy božské slavnosti a mocné klíče švitořily ještě více a trefovaly se déle dokud nebylo vše ad absurdum dovedeno. Psi vískali a lítali po stropech svých bytů a kočky si napouštěly vany, aby se lépe mohly prosát v této slavností chvíli celého šedavého bloku.

      Potem zvlhlá Kornelie, na kost zasyčela „a…a….á“ a vše se utišilo a zchřadlo. Výtah čekal poněkud sklesle. Otevřeli jsme záři a s pochmurnými úsměvy šílenosti jsme stiskli šesté patro. „děkuji za krásný večer“ řekla drahá Kornelie a lev jí vítal, smutný, omšelý a stár.

         Na cestě zpět, velký sněhulák si kráčel po schodech. „Nejede výtah“, a ze svého rozčilení roztál a trávy se míhaly, dokonce i uvnitř. Celé travnaté plochy přišly popít roztáté vody svého ničemníka. Celé schody porostly travou a chodby byly polepeny listím. Koleje nám zavedly až do bytů a velkolepé soupravy nám denně projížděly kolem hlav. Kradly psy i kočky.

       Naposledy zachvěly se klíče, ale nyní se strefily jaksi napoprvé. Bylo slyšet velké drama větru, velké vichřice a meluzíny. Nebeská správcová se vrátila. Málo prý náš blok zaléváme a všechny řady šedých chrámů rostou, prý, neskutečně velmožně. „Co na tom. My měli dnes velkou oslavu a než se paní Kornelie oběsila, byla slavit! Vaše mandly nechme shnít, jelikož neslaví a nevískají jako tráva. A v tom se z nebe snesla nástavba. Ještě dvakrát tolik panelu a božské šedi. Děkujeme vzácní neviditelní! Budeme zařizovat prostory, kde budou bydlet stébla a vlakové soupravy. Miluji tento šedosvit. Temný černý výtah má dvě tváře, pokud jste si nevšimla. Nechte se tedy jednou vozit a kochejte se šedí, jako paní Kornelia. Oslavte v suterénu svátky a buďte ve strachu z nedonošených klíčů, hávů bez barev a rotací o půlnoci. Božské sklepy.“ „To je život!!“ povzdechl mrtvý hlas z dáli. „Kralujte mezi čtyřmi holými stěnami. A opovrhujte blázny, neboť my jsme Ti rozumní“. A Správcová nebes otevřela velkolepý výtah a ožehnuta věčným spalujícím světlem, stiskla S.