Nyklovi v Egyptě

Nyklovi v Egyptě

Jeli jsme pouští, já, Kryštof, Vilém, Leona a Iva. Naše staré auto, beze střechy, se každou chvíli porouchalo kvůli písku. Už jsem neměla sílu, museli jsme se odtamtud nějak dostat, ale jak? Žízeň mě přemáhala, pot ze mě lil. Vilém řídil, ale i přes sluneční brýle bylo vidět, jaké si dělá starosti, stejné jako já. Tohle je neuvěřitelné, chci říct celý tento výlet. Kryštof, z nás nejmladší, seděl za mnou a stále naříkal žízní. Holky podřimovaly a snažily se utéct z tohoto pekla na zemi někam do krajiny snů.

„Vile, pozor!“ zakřičel Kris a probudil mě z mých myšlenek. Vil strhl volant prudce doleva a pravou stranou auta jsme narazili do něčeho neznámého. Chvíli jsme seděli v autě a probírali se z šoku. Kris se vzpamatoval jako první a vyskočil. Pozoroval pomačkaný bok auta. Podívala jsem se dozadu na holky, ty se držely a mlčely. Vil si setřel pot z čela a obešel auto.

„Co to bylo?“ zeptal se Kris, mladší bratr Vila.

„Nevím, ale není to tady.“

Vyšla jsem z auta a stoupla si vedle kluků. Muselo to být něco velkého, dotýkala jsem se rukou hlubokých rýh v autě. Byly symetrické, dokolečka zatočené se spirálkou uvnitř. Dohromady jich zde bylo šest. Šest, tohle číslo už mě dnes štve. Nejdříve nás honí šest zloduchů, pak šest muslimů a nakonec náš let v šest hodin zrušili.

„Co myslíš, že to je?“ zeptal se mě Vil a přešlapoval nervozitou, i on měl dnešního dne plné zuby.

„Nevím, ale dělám si hlavu s tím, co to způsobilo a jak to že to mohlo tak rychle zmizet. Jestli to bylo živé, nebo jestli pod námi něco je...“ všichni jsem se podívali dolů na písčitou zem.

„Pádáme ocud.“ zavelel Vil a naskákali jsme do auta. Chtěl nastartovat, ale jako na začátku naší cesty z Asijútu v nejpotřebnějším okamžiku, nechtělo naskočit.

„Ježiši!“ zaklel Kris.

„No tak, naskoč ty kráme jeden pitomej.“ ztrácel sebekontrolu Vil. Konečně začal motor chroptě, sice nějak podivně, ale hlavně, že jede. Přískokem skok jsme začali ujíždět dál k jihu nějak směrem na Sohág.

Měla jsem sice s sebou otrhanou mapu, ale tady je jenom písek, žádní ukazatelé. Už dávno jsme sjeli z cesty a nyní se můžeme řídit jen nefungujícím kompasem a maso škvařícím sluncem. Leona a Iva už v hotelu litovaly, že se na tuto pouť vydaly s námi, ale myslím, že nyní jsme litovali všichni.

Naklonila jsem se přes dvířka a opět prsty přejížděla rýhy. Zdálo se mi, že jsou hlubší než předtím. Jejich barva se ztrácela do žluta, snad zlatova, nebyla jsem si tím jistá, nikdy jsem nic podobného ve svém životě neviděla. Myšlenkami nad symetrickými útvary jsem z hlavy vypudila strach o přežití. Ujížděli jsme dál a dál. Doufala jsem, modlila jsem se, aby nám benzín vydržel až do Sohágu.

Otočila jsem se na Krise, Leonu a Ivu. Nebyli z toho ani jeden nadšení. A ještě ke všemu se Ivě začala dělat vyrážka ze slunečního záření. Leoně tekly po tvářích slzy, ani se ji nedivím, bylo jí teprve dvacet jedna stejně jako Ivě. Tak trochu jsem se cítila vinná za ty tři, Leona byla moje nevlastní sestra.

Slunce nám po pravé straně zapadalo a my se konečně těšili troše zimy. Věděli jsme, že když zde slunce zapadne, teplota země může hodně klesnout, ale měli jsme všelijaké přikrývky a hadry. Na začátku naší výpravy i střechu, ale tu nám prostříleli muslimové, když jsme si od nich v muzeu něco vypůjčili.

Mrknutím oka byla tma. Zachumlali jsme se do přikrývek a doufali, že noc přečkáme. Nikde se tu nedalo schovat.

„Mel, koukej, co jsem našel.“ řekl Vil a s radostí vyndal modrý batoh ve kterém byl stan, takový ten speciální na mrazy a vedra, nevím, jak se jmenuje, v tom se nevyznám. Plni nadšení jsme ho rozdělali a vlezli si dovnitř. V hlavě mi však začala hlodat myšlenka, co když je to, do čeho jsme narazili, stále pod námi. Co když to jen čekalo, až uděláme nějakou chybu. Nechtěla jsem nic říct nahlas, abych nedělala zbytečnou paniku. Tu noc nešlo usnout. Hlava mě pálila a neustále jsem myslela na ty obrazce. Ani Vilém nemohl spát.

Ráno mě probudilo ostře svítící slunce. Vil něco spravoval v motoru a naši tři puberťáci ještě spali.

„Dobrý ranko.“ šla jsem směrem k Vilovi.

„Dobrý. Mel, značně se nám to vymklo z kontroly.“ podíval se na mě prozíravým a tak trochu i káravým pohledem.

„Hele, neboj, zvládli jsem horší věci ne?“ Snažila jsem se, aby to vyznělo optimisticky, ale samu mě napadalo jen to nejhorší. Přistoupila jsem k obrazcům a zadívala se na ně. Rukou jsem přejela rýhy a opět se mi zdály silnější a hlubší. I barva byla více do zlatova.

„Co se děje?“ přišel ke mě Vil.

„Nic, jen tohle...“

„Myslíš, že to, co to způsobilo bylo živé?“ přičupl si vedle mě.

„Ne to si nemyslím. Nic živého by nedokázalo vytvořit tak dokonalé tvary. Podívej, je jich šest a naprosto jsou stejné.“ právě v tento okamžik mi ruka stanula na konci jednoho obrazce a začátku druhého. Začínali se propojovat. Vytvářely jeden celek. Všech šest se rozpínalo a spojovalo s okolními. Dlaní jsem přejala spirálku uprostřed.. „ au!“ cukla jsem sebou a odtrhla ruku. Na levé dlani jsem měla vrytou malou spirálku. „do háje.“ zaklela jsem.

„Co to bylo?“ udiveně mě sledoval Vil.

„Nevím, nesahej na to, a ani nikdo z mladejch.“

„Mel čeho sis všimla? Co se děje?“ zažili jsme toho s bratrancem hodně, ale takto bezradného jsem ho ještě neviděla.

„Včera byly menší, sice nepatrně, ale nedotýkaly se navzájem. Teď jsem dlaň přitiskla na tu spirálu a najednou to pálilo. Podívej, nesmíš se toho dotknout ani ty ani oni, jasný?“

„Jasný.“ odsouhlasil. Ruka mi stále pálila jak čert. Přesně uprostřed dlaně jsem měla rudou vyškvařenou spirálku. Do čeho jsem se to zas namočila, pomyslela jsem si.

Vil vzbudil ostatní a vyrazili jsme dál. Upozornili jsme je, aby na to nešahali, ale jak znám Krise, jistě by se pokusil to zkusit. Měla jsem oči přilepeny k bočnímu zrcátku a sledovala ho.

Najednou mě něco napadlo. Jistě, ta spirála, tu jsem už někde viděla. Podívala jsem se do dlaně, nepálila, ale spirálka byla stále citlivá na dotek.

„Kde jsem ji jen...“ řekla jsem si sama pro sebe potichu.

„Co jsi říkala?“ zeptal se Vil, který neustále sledoval kontrolku paliva.

„Už jsem tu spirálku někde viděla, někde...“ přemýšlela jsem a setřela si z čela pot. Slunce zde pálí už od rána a jak jsem se dříve divila, proč lidé zde žijící nocí na hlavách různé pokrývky, nyní jsem sama měla kus hadru obmotaný kolem hlavy.

„Jakou?“ zeptala se Leona.

„Tuto.“ ukázala jsem ji dlaň.

„A tos nám jako chtěla říct kdy?“ začala opět Iva hysterčit.

„Připomeň mi ať ji příště nebereme.“ mrkla jsem na Vila.

Kris mě vzal za ruku, dlouze se na spirálu zadíval a nelidsky mi dlaň nakroutil.

„No jasně, to je ten znak, na tom poháru z muzea. Hele...“ otočil se a hledal v jednom z batohů pohár.

Pohár, jasně, tím to všechno začalo. Že já si nenajdu normální povolání. Měla jsem se víc učit, mohla jsem jít na práva a seděla bych v kanclu s nohama na stole.

Jeden bohatý ruský sběratel sháněl do své sbírky „Pohár V. dynastie“ ,jenž ve Střední říši sloužil k náboženským účelům. V legendách z tohoto období kolem roku 1900 př.n.l pochází legenda o nesmírné moci poháru. Jmenování velekněze probíhalo jako jakýsi rituál. Do poháru se nalila panenská krev s suamia, což je druh opia. Jmenovaný to pak vypil a šel doslova do ohně. Když ho bohové přijali vyšel živý bez známek ohoření.

Překupník nám, mě a Vilovi, nabídl značnou částku, když ho najdeme a přineseme. S nalezením jsme neměli žádný problém. Neoficiální muzeum v Suvajsu se podobnými vzácnosti chlubí. Teď přišla ta těžší část, museli jsme to nějak dostat.

Má největší chyba byla, že jsem se nechala přemluvit a vzala Krise, Leonu a Ivu s sebou. Kris s námi spolupracoval i na jiných obchodech, ale ty holky chtěly jet jen na prázdniny.

„Tady je.“ podal Kris pohár zabalený v papíru. Pohár byl zlatý, i když se z jiného úhlu pohledu jevil jako stříbrný. Bylo na něm něco vyryté. Egypťané věřili, že je to znak knězů, jenž to používali. Ale mně to spíše přišlo jako spojené spirály dohromady. Šest spirál zatočených v uzavřeném kruhu.

„Zastav.“ křikla jsem na Vila a ten dupl na brzdy. Vyskočila jsem z auta a podívala se na rýhy na autě. Ano, je to ono. „Ty prostřední útvary, ty spirály, se spojují, podle mě vytváří tento obrazec.“ prsty jsem přejela rýhy, které byly zase o nepoznání hlubší a širší.

„Ale jak je to možné, jak to že, se to vůbec hýbe, a co to má znamenat?“ Iva měla odůvodněné otázky na něž bych také ráda znala odpovědi. Jak je to možné.

„Vile, možná jsem se ráno mýlila. Možná je to organické, nějaké hmota rostoucí a vytvářející to.“

„ Každý živí organismus potřebuje nějakou výživnou látku, zelené to není, aby bylo autotrofní. A podle tebe to roste rychle a přesně, pravidelně.“ začal namítat Vil, kterému se představu, že něco živého rozežírá auto a možná brzy začne i mou dlaň, krajně nelíbila.

„Jedeme, musíme se dostat do Sohágu a rychle odtud pryč.“ klepala se Iva nad naším rozhovorem.

Chvíli jsem přemýšlela, byla to záhada, nebezpečná záhada, na kterou jsem se chtěla podívat zblízka. Ale Iva měla pravdu, musí se odtud dostat. Posadím je na letadlo a zůstanu zde. Stejně musím zjistit, co to mám na dlani. Kývla jsem na souhlas a nasedla zpátky do auta. Voda nám docházela, i když jsem s ní šetřili jak lékárníci. Slunce se pomalu chýlilo k západu a mohlo být tak dvě, tři hodiny odpoledne. Kris naříkal žízní, Iva spala a Leona se dívala na všudypřítomný písek.

„Vile, víš, co udělám až se vrátíme?“ usmála jsem se na něj.

„Co?“

„ Budu pracovat normálně, už žádné krádeže pro ty úchyláky, už žádné národní památky nechci ani vidět.“

„To neuděláš Melindo. Ty tohle potřebuješ, ten adrenalin, když se v noci vloupáš do  muzea, to když ujíždíš před někým, kdo tě chce zabít. Je to droga, nemůžeš se najednou usadit.“ usmíval se Vilém.

„Ale blbost, jasně, že můžu, vůbec mi ta legrace nebude chybět. A ty peníze taky ne. No možná ty peníze trochu a ta legrace hodně.“ zasmála jsem se. „asi máš pravdu.“ povzdychla jsem si.

„Jasně, že mám pravdu, a navíc, sám bych to nezvládl.“ usmál se.

Možná bych se za sebe měla stydět. Ale cestuji po světě, dá se říct zadarmo. O ztrátu života nejde, většinou si nás ani nevšimnou. Ale teď to bylo jiné. Vlastně jsem ani nevěděli, jestli po nás jdou policisté nebo teroristi. Každopádně někdo zlý.

„Co je na tom poháru, tak zázračného, že má cenu tolika eur?“ zeptal se Kris.

„Že by bráško to, že pochází ze Staré říše.“ usmál se Vil.

„A to ho dělá , tak cenným?“ vyptával se Kris, který asi nedával v hodinách dějepisu pozor.

„Stará říše byla před čtyřmi a půl tisíciletími. Je cenný pro muzea jako historická památka. A také je cenný pro sběratele nebo okultistické fanatiky.“ usmála jsem se také.

„A kdo z nich nás honí?“ promluvila Leona. Podívali jsem se na sebe s Vilem.

„Myslím, že ta poslední možnost. Policisté mají plné ruce práce s nepokoji, myslím, že něco z muzea pro ně bude na posledním místě. Sběratelům to předáváme my, no a tak nám zbývá poslední možnost.“ odpověděl Vil.

Škoda, že se to takto všechno zvrhlo. Kdyby se za námi neobjevilo to auto se samopalem, nemuseli by se děvčata o našem jobu nic dozvědět. Teď už je pozdě na nějaké to vysvětlování.

„Au.“ zasyčela jsem a koukla na dlaň. Spirálka se nijak viditelně nezvětšila, ale pálila jako čert.

Konečně se před námi v dáli začalo něco rýsovat. Konečně něco jiného než pouštní duny. Podle mapy to byla Tima, město ležící jižně od Asijútu cca 42 km. Kdybychom nesjeli z cesty, mohli jsem tu být už dávno, pomyslela jsem, když jsem přijížděli do města. Natankovali jsme něco pochybného pod nálepkou benzín. Konečně jsem se i najedli a napili.

Ubytovali jsem se v menším motelu, který tu kdysi dávno založil jeden americký zbohatlík. Jak rychle zbohatl, tak rychle zchudl a o motel se starali místní. Byli zde ubytovaní, z některých místností měli stáje pro zvířata.

„Vyspěte se, brzy ráno vyrážíme.“ napomenul Vil ostatní a sedl si ke mně. Seděla jsem na zemi u postele a dívala se do dlaně. Pálení bylo cítit stále, ale nebylo tak ostré.

„Jak se vede?“ zeptal se mě.

„Fajn, musíme je dostat na letiště, pak se můžeš rozhodnout, jestli tu zůstaneš se mnou nebo odjedeš.“

„Mé rozhodnutí už znáš.“ usmál se a objal mě.

Vilém a Kryštof moji dva neoblíbenější bratranci. S Vilem na těchto projektech dělám už odjakživa. Nejdříve jsme získávali památky pro muzea, hráli jsem si na Indiana Jonese, ale později jsme potřebovali peníze, proto jsme se rozhodli, vlastně krást ty památky.

„Jak daleko je Sohág?“

„Pokud se budeme držet poblíž hlavní cesty, tak musíme přejet ještě přes Tahtu, aspoň podle této mapy. A do Sohágu to je asi odtud 48 km. Snad se moc neztratíme z cesty a nečekají nás další možná překvapení.“ ukázala jsem mu mapu. Stará už nějaký ten pátek je, ale snad se to tu tak moc změnit nemohlo.

Tuto noc jsem spala jako zabitá, hned po rozhovoru s Vilem, jsem usnula.

Další den ráno jsme brzy vyrazili. Slunce opět nezklamalo a pálilo a pálilo. Drželi jsem se hodně blízko hlavní cesty, tak, že jsme ji po levé straně viděli. Po několika kilometrech konečně někdo promluvil.

„Není to nebezpečné?“ zeptal se Kris, když se díval na cestu.

„Nedělej si starosti.“ řekla jsem. Pronásledovatelé mě trápili nejméně. Bohužel spirály na autě se už téměř spojili a vytvořili útvar podobný útvaru na poháru.

„Když se budeme držet cesty, budeme za chvíli v Sohágu. Před tím jsem se hodně zdrželi blouděním v poušti.“ uklidňoval ho Vil.

„Krisi, podej mi ten pohár.“ řekla jsem a čekala až ho vidělá. Snažila jsem se na něm najít nějaký text, něco, co by nám blíže pomohlo. Přiložila jsem dlaň se znamením na pohár. Přesně, bylo to stejně velké jako obrazec na poháru, přesně do sebe zapadly.

Najednou se zvýšil vítr a písek se začal vířit kolem. Nasadili jsme si brýle a kašlali jsme.

„Kruci, motor bude v háji.“ Vil práskl pěstmi do volantu.

„Písečná bouře?“ zeptala se Leona.

„Ne, ta vypadá jinak.“ křičela jsem, protože byl slyšet jen hlasité dunění větru a lítající písek okolo.

„Eah eahh...“ snažila jsem se vykašlat písek v plicích. Všechno jako by potemnělo, zešedlo. Motor se také zakuckal a klekl. Vil se ho snažil nastartovat, ale nešlo to.

„ZKUSME POSTAVIT TEN STAN! A PŘEČKAT TO!“ křičel Vil, ale byl slyšet jen slabý hlásek v tom řádění matky přírody. Vil a Kris se snažili postavit stan, zatímco jsem se s děvčaty  snažila zachránit nějaká zavazadla. Vítr přibýval na síle a odvál některé věci daleko, kam jen oko dohlédlo.

Konečně jsem se schovali do stanu, který se nakláněl na všechny možné strany.

„Myslíte, že to ten stan vydrží?“ plakala Iva.

„Ten prodejce říkal, že by měl. A byl sakra drahej, tak by měl.“ řekla jsem  a kontrolovala zásoby vody a jídla. Stihli jsme s sebou vzít ani ne třetinu zavazadel.

„Ten pohár?“

„Mám.“ohlásila jsem Vilovi.

Bouře nebo co to bylo , byla silná a děsivá. Takovou jsem ještě nezažila. I když podle mě to bouře nebyla. Byli jsme ve stanu pár hodin, než vítr povolil.

Rozepnula jsem zip od stanu a vylezla ven. Vítr stále silně skučel, písek lítal všude možně. Hledala jsem auto. Nikde jsem ho neviděla. Vil vylez také a rozhlížel se dokola.

„KDE JE AUTO?“ křičel.

„NEVÍM.“ zakuckala jsem se. Obloha se vyjasňovala a na obloze se objevilo škvařící sluníčko. Vítr mírně zeslabil a písek se začal usazovat. Zírala jsem na místo, kde podle mě bylo auto. Asi to někam odneslo, pomyslela jsem si. Jak začal písek usedat nad místem, kde mělo být auto, začal se vířit, všude kolem písek usedl, vítr se ztišil jen na takovou sílu, aby nad tím místem vytvořil šest spojených spirálek.

„Tak tohle je divné.“ prohlásil Kris, který za námi přišel.

„Jo, to teda jo.“ zíral i Vil.

Nevím, proč mě to tenkrát napadlo, snad nějaké nutkání, ale šla jsem k tomu blíž a poraněnou rukou víření prohrábla.

„Au.“ opět jsem s bolestí uskočila. Moje spirálka na dlani začala bolet.

„Podívej.“ vytrhl mě z Vil a ukázal na to místo. Vířící písek začal po zrníčku pomalu padat do jednoho otvoru. Jakmile ve vzduchu nebyl už písek, otvor se uzavřel.

„No ty vole.“ koukal Kryštof.

„Tek mate.“ řekl hluboký hlas za námi. Fuj, to jsem se lekla.

„Tek.“ odpověděl Vil.

Před námi stálo asi tak dvacet mužů oděních ve zlatých robách. Okolo pasu měli pás s egyptskými symboly. Co jsem stačila přečíst bylo : hlubme ta krajta . V překladu něco ve smyslu „Nás bůh je nejvyšší, RA.“ Usmíval se takovým tím lišáckým úsměvem. Nevěřila bych mu ani nos mezi očima.

„Pojďte s námi.“ pokynul nám a za ním ostatní mezi s sebou vytvořili prostor.

„Proč?“ zeptal se Vil.

„Jelikož jste nyní naši přátelé.“ usmál se a dal povel dvou strážným, kteří si za nám stoupli.

„Co od nás chcete?“ zeptala jsem se.

„Vy víte co, slečno. Ten ...., který jste odcizili.“ usměv mu zmrzl a zamračil se. „Kde je?“ opět se usmál.

„Nevíme o čem to mluvíte.“ zkusil Vil taktiku z filmů.

„To na mě nefunguje mladý pane. Vím, že to máte někde zde. Buď vás zabijeme a najdeme si to sami nebo nám to vydáte a uvidíme co dál.“

„Je to v batohu, půjdu pro něj.“ navrhla jsem a velekněz, či co to bylo, pokynul rukou.

Ve stanu seděli stále dvě vyděšené holky, vzala jsem batoh a nechala jim tam vysílačku. Pokud se dostanou blízko města, navede je to.

Batoh jsem si dala přes rameno a vyšla.

„Vaše dvě kolegyně s námi nepůjdou?“ Ten ví snad všechno, pomyslela jsem si. Dva strážní namířili zbraně na stan.

„Jdou, jen se museli nalíčit.“ vklouzla jsem zpět do stanu a čapla vysílačku. Holky šly hned za mnou.

Podle mého názoru to byli kněží nějakého prastarého náboženství. Možná dokonce je to nějaká odnož sekty, jež používala tento pohár ve Střední říši. Vedli nás pod další z mnoha kopců, které tu byly. Tam nám zavázali oči a nasedli jsme do auta. Myslím, že jsme jeli asi tak čtyři hodiny než auto zastavilo. Celou tu dobu bylo hrobové ticho. Vedli nás nějakou dlouhou chodbou, byla slyšet ozvěna. Na konci jsme se zastavili a sundali nám šátky.

„Erkach.“ nařídili strážní a my vstoupili do místnosti.

„Páni.“ vyhrkl Kris, když jsme vešli do honosné místnosti barvené do zlatava. Byla to velká místnost, na stěnách byly staré egyptské znaky, podlaha byla z mramoru. Bylo tu i pár podstavců na nichž byly postaveny některé archeologické věci.

„Myslíš, že je to sekta nebo sběratelé?“ zeptala jsem se Vila.

„Sekta.“ odpověděl naprosto přesvědčeně.

Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl pro šest lidí. Na něm byly mísy jídla.

„Musíte být unavení po tak dlouhé cestě.“ usmívající slizák vešel do dveří.

„Kde to jsme?“ zeptal se Vil.

„Posaďte se.“ nabídl nám a sám se usadil do čela stolu. „Nacházíme se v Luxoru.“

„Sem jsme sice neměli namířeno, ale i tak díky za odvoz.“ zažertovala jsem a přisedla si k němu.

„Zadarmo to nebude, chceme ten pohár.“

„Na co?“ zeptal se Vil.

„Je to naše památka, naše dědictví.“

„Máte něco společného s náboženstvím ze Střední říše, které toto používalo?“

„Ano, a ten... je naše dědictví.“ zakousl se do takřka syrového masa.

Udělalo se mi nevolno a otočila jsem se jinam.

„Děláte stále tytéž obřady s mladými dívkami?“ zeptal se ho Vil.

„Ne, jistě, že ne. Nejsme tak radikální jako naši předkové, a proto vám nechceme ublížit, pokud nebudeme muset. Nyní ten ...“ otřel se ubrouskem a nastavil ruku. Vil vydělal z batohu pohár a dal mu ho.

Při odchodu jsem se ho ještě zeptala: „Proč nevyslovujete pohár?“

„Ale jen takový starý zvyk.“ usmál se a ztratil se ve dveřích. Dál byly slyšet jen vzdalující se kroky.

„Keru.“ rozkázali nám strážní a my šli za nimi. Zavázali nám oči a vyvedli nás ven. Zase jsme jeli chvíli autem. Pak nás surově z auta vyhodili. Sundala jsem si šátek. No super, někde na smeťáku, pomyslela jsem si, když jsem ležela v hordě odpadků.

„Je po všem?“ zeptala se opatrně Iva.

„Jasně.“ odpověděl Vil.

Vyšli jsme z nějaké boční uličky a ocitli se na tržišti. Konečně mezi normálními lidmi, pomyslela jsem si.

„Chytíme taxíka, hodíme vás na letadlo a já se tu ještě kouknu.“ řekla jsem.

„Co tím myslíš, že tu zůstavíš?“ zeptala se mě Leona.

„Já taky.“ usmál se Vil.

„Jste sebevrazi?“ dala se do toho i Iva.

„Hele, nedebatujte, prostě jedete domů.“ rozhodla jsem a Vil, šel chytit taxíka.

Na letišti jsme koupili ty nejlevnější letenky zpátky domů.

„Já tady taky zůstávám.“ oznámil Kris Vilovi, když jsem rozpočítávala finance.

„Ne, Krisi, jedeš.“ řekla jsem.

„Ne, nejedu.“ měl zase jednu ze svých nálad na hádání. „Hele, nech toho, jasný? Já si za sebe rozhoduju. Zůstávám s váma.“

Povzdechla jsem si a nechala jsem to na Vilovi, aby ho ještě přemluvil. Letenky jsem dala holkám, rozloučily jsme se a ony odešly.

„Tak co teď?“ zeptal se Kris.

„Teď tě zabiju. ... Musíme zjistit, co má znamenat tohle. A co to bylo s tím autem.“ odpověděla jsem.

Chytli jsme taxíka a ubytovali se v jednom místním motelu. Také jsem si zakoupila mapu Luxoru, abych našla nějakou velkou budovu, kde by mohlo být sídlo té sekty. Bylo to tak dvacet minut autem od toho tržiště. Ale jakým směrem? Lámala jsem si nad tím hlavu celý večer.

„Prošel jsem několik obchodů a ptal se na ten pás a znak. Moc o tom nechtěli mluvit a jeden prodavač řekl, že je to zakázaná sekta, porušuje lidská práva a tak dále a tak dále. Ví, jen, že jsou někde na východě města, nikdo, prý neví, kde přesně to je.“ oznámil novinky Vil.

„Takže dvacet minut od toho tržiště někam na východ a bude to určitě hodně odlehlý místo. To zde jsou jen dvě. Tady na severu, a zde na východě, ale to je moc u pobřeží.“ studovala jsem mapu.

„Vezmem si zejtra taxi a pojedem to omrknout.“ řekl Vil.

„Jasně... jau“ zase ta bolest, na dlani se mi zvýraznila červená spirálka.

„Co je?“ zeptal se Kris.

„Nic, jen to zas zabolelo. Už je to v pohodě.“ zalžu.

Celou noc jsem byla neklidná. Nemohla jsem pořádně zabrat a stále jsem se budila ze snů s potem. Ruka stále bolela a mě zajímalo proč.

Ráno jsem byla trochu ospalá, přeci jenom hrůzostrašné sny nejsou to nejlepší. S těma kruhama pod očima jsem vypadala jako míval. Vil nevypadal o moc lépe, nejspíš toho taky moc nenaspal. Taxíkem jsme dojeli na okraj města. Rozléhaly se zde sady jakýchsi prapodivných stromů a mezi nimi byly nic neříkající sochy. Prošli jsme tento areál a narazili na lesík.

„Třeba to bude tam.“ navrhl Vil.

„V lese?“ podivil se Kris.

„Ne, ty troubo. Za lesem, schovaný.“ vyšel Vil do lesa. Asi po deseti minutách přímého směru, měli jsme kompas, se před námi objevil vysoký plot s ostnatým drátem.

„Super.“ povzdychla jsem si.

„Myslíte, že je v tom proud?“ zadumal se Kris. Oba jsme se na něj zaraženi podívali, ani jednoho z nás to nenapadlo. Kris vzal kus klacku a hodil ho na plot. Nic se nestalo.

„Tak teď se toho dotkni.“ navrhla jsem mu. Kris se zašklebil. „Myslíte, že by to šlo přeřezat tím tvým nožem?“ zeptala jsem se a koukla na Vila.

„Zkusit to můžem.“ řekl a vytáhl z boty nůž a začal. „Ale tímhle tempem to půjde pomalu.“ řekl, když po chvíli, dlouhé chvíli, přeřezal první drát.

„Je teprve ráno.“usmála jsem se. Čím dál tím víc, mě ta spirála pálila. Kris seděl vedle mě na zemi a chytal lelky. „Co tě trápí?“ zeptala jsem se ho.

„Nic.“ kouknul se na mě. Vil nás za chvíli zavolal a doufal, že díra už je dostatečně velká.

Prolezli jsme do areálu a oběhli celý ten palác než jsme našli dveře. Bohužel byly hlídané a to celkem dobře. Intenzita bolesti spirály na mé dlani se zvýšila a v tom strážní odešli do domu.

„My máme ale štěstí.“ řekl Vil.

„Jen to nezakřikni.“ děsila jsem se následujících okamžiků. Proběhli jsme až ke dveřím, otevřeli je a před námi byla dlouhá chodba z mramoru. Nikde ani živáčka. Šli jsme těsně uzdi. Najednou se ozval křik, ženský křik. Podívali jsme se na sebe. Vil vyběhl jako první ke dveřím, odkud se ozýval hluk a křik. Následovali jsme ho. Proklouzli jsem do vnitř a šli po točitých schodech někam hodně dolů. Kousek pod schody stáli dva mniši zády ke schodům. Co nejtišeji jsme kolem nic prošli a proklouzli za nějakou sochu. Všude okolo nás byly sochy, bez tváří, bez tvarů, prostě jakési sochy. Po dalších schodech, které hlídali ti dva kněží, se dalo sejít do prostorného sálu. Bylo tam několik desítek, možná pár stovek chlapů oblečených ve zlatých róbách. Na podstavci byl zobrazen symbol, jenž byl také na poháru. Cukla jsem s rukou, jelikož intenzita pálení se zvyšovala. U podstavce se symbolem se objevil slizák se slizkým úsměvem.

„Tek mate ohraa.“ promluvil a všichni mniši se uklidnili. Během jejich rozhovoru jsme pozorovali, co to je zač.

„Támhle.“ zašeptl Kris a ukázal mladou dívku, kterou o patro nad námi drželi spoutanou provazy.

„Jdeme.“ řekl Vil. Strážní jsou naprosto zfanatizovaní řečí, kterou pronáší jejich vůdce.

Prošli jsme okolo nich bez povšimnutí. Vyšli jsme o patro výš. Zde byla chodba širší než níže, ale na levé stěně byly opět velké otvory, kudy se dalo dívat dolů na zfanatizovaný dav. Došli jsem k dívce. Byla surově zbita. Rozřezali jsme provazy a Vil ji vzal.

„Musíme ji odtud dostat.“

„Ale co to znamení.“ přemýšlela jsem. „Tak ji odtud odneste, já tu ještě zůstanu a pokusím se něco zjistit o tý kravině, co mám na dlani.“

„Ne, Krisi, odnes ji, já zde zůstanu. Dělej.“ popohnal ho a Kris se vláčel s mladou dívkou ven. Teď jsme se na sebe s Vilem podívali a ucítili i pohled někoho jiného. Díval se na nás celý sál.

„Hups.“ udělala jsem malý krok dozadu. Velekněz se k nám přibližoval a jeho úlisný úsměv byl pryč. Jeho obočí se zamračilo, vypadal velmi zlostně.

„Hykro ba!“ nařídil strážím a ti nás odvlékli pryč. Čapli mě ze zadu a násilně cpali dopředu, do chodby, která se před námi otevřela za jednou z beze jmenných soch. Po úzkém točitém schodišti nás dovlekli až do jakýchsi z kamene vytesaných jeskyní, kde byly provazy, řetězy a jisté mučící nástroje, jenž jsem poznávala z učebnic historie.

Přivázali nás k dvou kůlům. Odhodila jsem si vlasy z čela a zhluboka dýchala. K sakru, do jaké kaše jsem se to zas dostala, pomyslela jsem si a sevřela jsem dlaň se znamením.

Strážní odešli a já to celé vydýchávala. Vil, už v něčem podobném byl, jednou, když ho zajali kubánští revolucionáři. Rozhlížel se po vlhké kamenné místnosti.

„Snad nechytli Krise.“ zadoufala jsem, že by aspoň on mohl dovést policii.

„Znáš mýho bráchu, určitě ho chytli.“ kroutil Vil hlavou a snažil se dostat z provazů. Také jsem zkusila se vyprostit ze zajetí, ale dlaň mě čím dál tím víc pálila.

Místností se ozvaly kroky. Přibližovaly se. Jeho tvář jsem poznala až, když mi stál tváří v tvář. Náš velekněz. Už měl opět svůj úsměv, což mi vzalo naději, že Kryštof unikl.

„Musím vám pogratulovat, takto blízko se k nám nikdo nedostal,“ odmlčel se upravil si svůj hábit, „asi proto, že je nenecháváme naživu,“ zase se odmlčel a popošel k Vilovi. Pevně se mu zadíval do tváře: „Mám jen jednu otázku a nebudu ji opakovat. Proč?“ jeho pohled sjel na mě a já dostala pocit, že mě rentgenuje a vidí všechny moje myšlenky.

„Tak za A kvůli tomu poháru, za B bych rád věděl, co to mělo v poušti znamenat. Nebo ta přestřelka u muzea.“ řekl jasně Vil. Jestli se bál, tak to nedával vůbec najevo. Velekněz mlaskl a otočil se k nám zády.

„Přestřelka byla nenaplánovaná.“ pootočil se o 90 stupňů a zadíval se do zdi: „a ten .. je naše dědictví, nemáte právo nám ho vzít vy, ani muzeum, do kterého chodí jen bezdomovci a vandalové.“ hlas mu jakoby ztvrdl a nabyl tím hrůzostrašného dojmu.

„Co to bylo za symboly, ty na autě a ty z toho písku, jsou i na tom poháru. A proč mám pocit, že se všeho týká číslo šest.“ mluvila jsem těžce. Pot ze mě lil a točila se mi hlava. Ztěžka jsem i polkla a propadla v kolenou.

„Co to bylo magie?“ zeptal se Vil.

„Magie, ale mladý pane, kdo dnes věří na magii. Bylo to pouhé zesílené elektrické pole s žíravou látkou, jejíž sloučeniny nejsou dodnes světu známé. A také tomu hodně napomohlo opium ve vaší vodě. Ta šesti točivá spirála je symbol našeho kultu už po několik tisíciletí. Číslo šest značí dokonalost, drahá slečno.“ úlisně se usmál a díval se na Vila. Poté i na mě, když jsem se ze všech sil snažila stát. „To nemění nic na tom, že jste nám zkazili obřad. Potřebujeme krev panny.“ stále se mi díval do očí.

„No na mě nekoukej.“ řekla jsem a pokusila se postavit. Rychle se otočil a rychlým krokem odešel.

Byla jsem chvíli po jeho odchodu v bezvědomí a bylo mi těžce. Mnohem hůř než před tím a to jsme myslela, že hůř mi být nemůže. Hlava se motala, necítila jsem nohy a dýchání bolelo. To všechno nebylo tak hrozné jako pálící dlaň. Jakmile jsem se probrala, spatřila jsem Vila, který se snažil dostat z provazů a celkem se mu to i dařilo.

„Co děláš?“ zeptala jsem se a polkla.

„Co asi, sestřenko, mizím odtud. Jak je ti?“

„Blbě.“ Konečně si uvolnil pravou ruku a rozmotal provaz. Rychle mě také rozvázal. Celou tou temnou kamenitou chodbou byl slyšet můj sípavý dech.

„Honem, poběž.“ pobízel mě Vil a utíkali jsem chodbou. Nemohla jsem, necítila jsem nohy a všechno jakoby se to houpalo. Naneštěstí se za námi objevili strážní a chytli mě za mou „pálící se dlaň“.

„Jau.“ zapištěla jsem typickým holčicím ječákem. Vil zaběhl za roh a sledoval, co se bude dít dál. Seděla jsem na zemi a neopovažovala jsem se dotknout dlaně. Strážní nade mnou stáli a náhle se rozestoupili. Velekněz mě za dlaň vytáhl na nohy a prozkoumával obrazec. Najednou vzal z pod opasku dýku.

„JAU.“ zakřičela jsem opět a svalila se podél stěny. Z dlaně mi tekla krev. Vyřízl mi to znamení.

„Zabijte je oba. Ale ne tady, jinde. Pryč z paláce, pryč odtud. Upalte je. Pokusili se znesvětit náš chrám.“

Neměla jsem ani tušení o čem to mluví. Strážní mě vzali. Před mnou jsem viděla další strážné jak vedou Vila. Opět nám dali přes oči kuklu. Z dlaně mi stále tekla krev, ale nikoho to nezajímalo.

Po krátké chvilce jízdě autem nám kukly sundali. Ocitli jsme se někde na opuštěné skládce. Postavili nás vedle sebe a z auta vydělávali kanystry benzínu.

„Utíkej.“ zašeptl Vil.

„Co?“

„Utíkej.“ znovu zašeptl a začal zdrhat. Nejdříve jsem se tak setinu sekundy uvědomovala, co, a pak jsem začala utíkat. Strážní byli rychlí a ihned po nás začali střílet. No to je fakt super den, pomyslela jsem si, když jsem seděla někde v kubce odpadků a slyšela výstřely.

Výstřely ustaly a bylo slyšet našlapování a rozhovor strážných. Najednou mě někde ze zadu popadl.

„Ty seš ale trdlo, dělej.“ zašeptl a odtáhl mě dál. Do dalších odpadků. Náhle bylo slyšet policejní sirény a později i vidět blikající modré světlo. Obvázala jsem si ruku kusem hadry z trička. Vil si evidentně oddechl.

Ještě chvíli jsme tam seděli a doufali, že nás přijeli zachránit.

„Nazdar lidi.“ řekl Kris, jenž se objevil před námi a usmíval se. Vil se zašklebil a vstal. Oba mi pomohli na nohy.

„Poť sem.“ objala jsem Krise i Vila. Já ty kluky prostě miluji.

Policejní vozy odvezli ty zloduchy a jedno z aut nás dovezlo před palác, kde byl další policejní zátah.

„Co si vlastně udělal?“ koukl Vil na Krise.

„Já skoro nic, neumím tu jejich hatmatilku, ale ta holka je udala, já jim jen ukázal, kde to je. Pak vás sledovali, když jste odjížděli.“ usmál se svým roztomilým úsměvem. Sledovali jsme, jak zatkli spousty knězů, které jsme viděli v sále.

Vil šel za jedním z důstojníků a na něco se ho ptal. Pak jsem to uviděla. Jeden policejní úředník právě vzal jednomu z knězů ten pohár. Přistoupila jsem blíž, zrovna , jakmile ten policista šťouchal kněze do auta a pohár položil na kapotu. Pohár jsem čapla a schovala za záda. Pak jsem rychlým velice, ironicky řečeno, nenápadným krokem přistoupila ke Krisovi. Vil se k nám připojil a všiml si poháru.

„Výborně.“ usmál se. „A Krisi, jak je té dívce?“

„Asi z ní bude ateista.“ odpověděl Kryštof.

Otočili jsme se zády k paláci.

„Luxor, hm, myslím, že je tu letiště.“ nadhodil Vil a vyrazili jsme domů.