Bazar

Stařečka probudil výkřik vlastního žaludku. Otevření očí ho paradoxně vrhlo z vodopádů barev přímo do chřtánu všeobklopující nicoty. Párkrát si ustrašeně promnul oči a dal svým smyslům několik vteřin na to, aby se adaptovaly na bolestný přechod z nádherného snu do skutečného světa. Jeho vnitřnosti se ozvaly znovu. Stařeček se na posteli instinktivně svalil do klubíčka a rukou si začal třít podbřišek. Již několik dní měl neuvěřitelný hlad. Nervydrásající křeč jako zázrakem rozehnala zbloudilá myšlenka, nápad nejspíše slepený z tisíce podob strachu, bolesti a plánů na smrt, které v poslední době z holé hlavy vypudily myšlenky na cokoliv jiného. Projela jím vlna odhodlání. Posadil se a se starostlivým pohledem se zadíval na druhou část postele. Rozespalost mu ale zabránila plně si uvědomit potenciální následky tohoto pohledu. Několik paprsků dokonale kulatého měsíce se i přes bariéru žaluzií prodralo do místnosti a s umem malířských mistrů podtrhlo krásu mladé bytosti ležící vedle stařečka. I přesto, že jeho pohled jen na okamžik pohladil její i přes celkovou pohublost a hluboké kruhy pod očima viditelný půvab, trval dost dlouho na to, aby stařečka odhodil na druhou část postele a vydávil z něj poslední zbytky nestráveného jídla do předem připraveného kýble pokrytého novinami. Ani on ani jeho žaludek upřímně nenáviděli tuto polovinu tváře jeho ženy. Když se uklidnil, zabalil obsah kýble do novin a nevábně vypadající kouli čehosi strčil do veliké obálky, kterou opatřil známkou a adresou svého nejlepšího přítele. Po této pravidelné očisťující proceduře se rozrážíc svým shrbeným tělem temnotu došoural ke druhé straně postele, ke spící siluetě své ženy a políbil jí na milovanou polovinu její tváře. „Udělám to, lásko,“ pronesl velmi tiše, spíše k sobě, snad aby dodal té šílené myšlence jasnější kontury a sobě sebevědomí. Za několik chvil už stál na chodbě v dlouhém otrhaném kabátu. Ještě než otevřel dveře a nechal smísit zatuchlost bytu s pachem nočního města, sevřel v kapse zmuchlaný leták, jenž končil větou: „… přijďte kdykoliv, otevřeno NONSTOP!“
Byla to jedna z těch klasických promrholených nocí, ve kterých si člověk ani neuvědomí, že prší prostě proto, že do nich déšť patří. Kapky si s dechberoucí pravidelností lámaly vaz o špinavé dlažební kostky a kolem lamp poletovaly stíny. Stařeček se prodíral lepkavou tmou a zároveň myšlenkami na svou ženu otupoval řezavý pocit v žaludku. Odmítal přemítat o tom, jestli je to důsledek hladu nebo strachu.
Nebloudil, jasné paprsky obrovského neonového nápisu jakoby ho již z dálky samy sevřely do svých pařátů a chtěly jím ukojit svůj hlad. Když se dostal k cíly, zastavil se přede dveřmi a plíce se mu naplnily studeným vzduchem. Pak vstoupil.
Ocitl se v bílé chodbě vyplněné sterilními umělohmotnými křesílky, ve kterých se pod nepříjemným světlem, které z očí mámilo slzy, roztékaly lidé. Byli zde jak ženy tak muži, starci i děti, všichni však měli špinavé a potrhané oblečení a stejný uštvaný výraz, strachem vypjatý v groteskní masku. Po chodbě se líně převaloval pach potu.
Přikývl na pozdrav, ale nikdo neměl dost sil, aby překonal tíhu vlastní bolesti, která se všem houpala na krku, a otočil hlavu. Vykročil k bílým dveřím na konci chodby. Když procházel kolem několika zavřených dveří, míjel i jedny, ze kterých právě vycházel mladý muž v černém saku. Naskytl se mu tak letmý pohled do místnosti. Uprostřed ní ležela nahá žena na kovovém stole, do jejíž hlavy bylo zapícháno nespočetné množství drátů a kabelů navzájem propletených v podivné klubko a vedoucích kamsi vzhůru. Žena měla zavřené oči, ruce zkřivené v křeči a nehty zpřelámané od toho, jak se snažily zarýt do kovové desky. Na dřevěném stole v rohu místnosti stál počítač s velikou obrazovkou, na které bylo puštěno video se ženou, stejnou ženou, která ležela uprostřed místnosti. Někdo ji znásilňoval. Staříkovi přeběhl mráz po zádech, ale pokračoval ke svým dveřím.
Když k nim dorazil, zaklepal. Během několika vteřin mu otevřel mladík ne nepodobný tomu, kterého viděl vycházet ze dveří, ve stejném černém saku a s úsměvem připomínajícím šaškovský škleb. Rukou mu pokynul, aby vstoupil. Stařeček se ocitl v bíle natřené místnosti, kde kromě dřevěného stolu, dvou židlí a čtyř holých stěn nebylo vůbec nic. Na vyzvání se posadil.
Mladík si sedl naproti staříkovi a jistým hlasem se zeptal: “Tak co Nám můžete nabídnout?“ Jeho otázka byla doslova nasáklá rutinou a znuděností.
„No, vlastně všechno,“ ozvalo se po chvíli váhání.
„Jistě, to je samozřejmé, ale buďte prosím konkrétnější.“
„Promiňte, omlouvám se, nevěděl jsem…“
„To nic, tak začněte.“
„Měl jsem téměř dokonalé dětství, vždycky jsem tvrdil, že rodiče jsou jedna z věcí, na kterou si nikdy nemůžu stěžo…“
„No tak dost!“ přerušil ho mladík, „tohle je k ničemu, co dál? Měli nehodu?“
„Ne, proboha, to ne. Dožili se oba více než osmdesáti let a pak umřeli spolu ve stejný den přirozenou …“
„Přestaňte, to je naprosto nepodstatné! Co se dělo s vámi?“
„Já pak vystudoval střední školu, kde jsem začal chodit s jednou nádhernou dívkou, kterou jsem si po vychození vysoké vzal.“
„A pak jste ji zavraždil, že?“
„Proboha! Co to říkáte? Proč bych to dělal? Já ji miluju!“
„Hm,“ zamračil se mladík „takže jí podvádíte?“
„Ne, to bych nikdy nemohl udělat.“
„Něco se vám ale přece muselo stát.“
„Po vysoké škole jsem si otevřel vlastní firmu. Vydělával jsem si slušné peníze a nic nám nechybělo. Před půl rokem jsem ale zkrachoval a od té doby žijeme na pokraji bídy. Je to čím dál tím horší, už ani nemáme co jíst. Proto jsem tady.“
„A to je všechno?“
„Na pár drobností vlastně ano.“
„To snad nemyslíte vážně? Tohle se neprodá! Takovejhle život lidi nezajímá… vypadněte a pusťte sem někoho dalšího!“

Stařeček vyvrávoral z budovy. Zoufalství mu podlomilo nohy a kolena narazila na studený beton. V puse cítil slanou chuť slz a ve tmě upřeně sledoval svůj vlastní osud, který ho teprve čeká. Nebyla to moc dlouhá podívaná. Pak sklonil hlavu a znovu sevřel v kapse svého špinavého kabátu zmuchlaný leták, jenž začínal větou: „Převratná novinka!!! Potřebujete peníze? Prodejte svůj život!!!“

---