Hančiny opravdové Vánoce

Hančiny opravdové Vánoce

 Vánoce. Hanka je nenáviděla. Bála se jich, a tak na ně odmítala i myslet, natož se nějak připravovat. Vypínala zvuk a zavírala oči, když šly v televizi předvánoční reklamy. Ignorovala výzdobu obchodů, předvánoční ruch, úklid i honbu za dárky.

 Kdysi, ano někde v hlubinách jejího času byly zasuty hezké Vánoce. Viděla se tam s celou rodinou, stromeček voněl a blýskal se ozdobami, koledy v rádiu v kuchyni se prolínaly s pohádkami z televize v obýváku, tatínek spolu s ní a s brášky loupil tajně cukroví. Babička s maminkou, celé uřícené pobíhaly po kuchyni, občas někoho někam poslaly, sem tam přidělily pohlavek. To když se jim někdo neopatrně připletl pod nohy, nebo když ho přistihly s rukou v mísách s dobrotami. Dědeček ladil housle v ložnici a zkoušel tradiční "Svatou noc". Děti se těšily na večer, jednou dokonce posunuly hodiny. Vzrušení narůstalo každým okamžikem a se setměním se téměř nedalo vydržet. Vánoce tehdy znamenaly vyvrcholení všeho, co považovala za krásné a důležité. Všichni byli spolu, měli se dobře, chtěli dělat jeden druhému radost. Cítila se bezpečně, nikdy ji ani nenapadlo, že by tohle mohlo skončit.

 Co jsou Vánoce nyní? Bolest a zklamání. Po mozkové příhodě se ocitla na vozíku a po krátkém čase zůstala sama, bez rodiny. Bydlela v domě s pečovatelskou službou, s pomocí přátel dokázala přežít, ačkoliv jí nesloužily nejen nohy, ale ani ruce. Není divu, že nenávidí Vánoce. V těch dnech ji ponechají samotnou i přátelé, v čase "rodinných svátků" málokdo opustí svou domácnost, aby pomohl jí. A Hanka bez pomoci druhé osoby nemůže být ani tři hodiny. Nedokáže se sama postarat o své základní životní potřeby, proto musí do nemocnice. Stejně jako dříve pro ni znamenaly Vánoce pohodu a lásku, staly se nyní koncentrátem strachu a opuštěnosti. Co pomohly všechny symboly Vánoc, kterými se v dobré víře snažil personál nemocnice vyvolat dojem svátků klidu a míru? Všechno je to jen parodie! Ale není k smíchu. Hanka se při pomyšlení na letošní Vánoce rozplakala.

 Toho dne se ozvala telefonem Andělka: "Hanko, máte někoho na Štědrý den?"

 "Nemám, asi budu zase ve špitále," odpověděla Hanka a v jejím hlase byly slyšet slzy.

 "Přijdu," řekla Andělka stručně.

 Přišla již den předem, přinesla několik tajemných balíčků, kupované cukroví, dvě porce ryby a salát v zavařovací sklenici. Hanka byla v rozpacích. Neměla nic připraveného, ani uklizeno, ani malý dáreček. Andělka popadla kbelík a hadr, zahučel vysavač, mihla se prachovka, zavoněla leštěnka a než uložila Andělka Hanku do postele, všechno v maličkém bytě se lesklo.

 Druhý den začal koledami a vůněmi, důvěrně známými z dětství. Hanka měla zadrhlé hrdlo, v jejím nitru se pral vděk se strachem, s pocitem křivdy za zkažený život, s celým zástupem zmařených nadějí. Neměla raději jít do té nemocnice? Mohla se zachumlat pod deku a brečet si. Teď se bude muset usmívat a dělat, že je vše v pořádku.

 Andělka vařila v kuchyňském koutě polévku a vyptávala se Hanky na dětství. Za chvilku se obě smály vánočním příhodám. Ale jak se blížil večer, bylo Hance čím dál hůř. Copak bude muset celý zbytek života takhle trpět? Nikdy nikomu nebude moci věřit, na nikoho se nebude moci spolehnout, nikde nenajde bezpečí. Vždycky se bude muset bát, protože přece není jisté, že se najde někdo takový jako Andělka a bude chtít trávit Vánoce právě s ní. A nejde tu jen o Vánoce, pořád někoho bude potřebovat, hrom aby do toho... Andělka pochopila, jak Hance je, a tak když už se Hanka neovládla a rozplakala se, sedla si k ní a hladila jí po vlasech. Zdálo se, že vodopád Hančiných slz neskončí. Ale potom Hančiny vzlyky ustaly a ona tu seděla na vozíku s očima sice suchýma, ale vyhaslýma.

 Andělka prostřela stůl a rozsvítila svíčky na Hančině dětské hračce. Byl to kovový vánoční stromeček se zvonečky, který se teplem svíček otáčel a něžně cinkal. Jiný stromeček tu neměly. Andělka vytáhla z kabelky Bibli, nasadila si brýle a začala číst. Pokojem se nesl tichý Andělčin hlas s vánočním evangeliem. Hanka se zaposlouchala do těch slov, která již několikrát slyšela, ale teď jako by měla jiný, nový smysl. "Sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj, lidem dobrá vůle." Ano, zná to. Narodilo se miminko, položili je do jeslí a pak přišli pastýři. Jenomže teď slyšela ještě něco jiného.

 Do dítěte se vtělila úžasná Boží láska. Uvědomila si, že toto novorozeně je zároveň Bůh i člověk. Všemocný Bůh i bezmocný člověk. Také tento malý Boží Syn je stejně jako ona odkázán na druhé, bez nich by nepřežil! On je jí tak podoben, pochopila, proč Bůh přišel na zem jako člověk. Uvěřila, že tím chtěl říci právě jí, Hance, že o ní ví, že o ní ví všecko, že rozumí jejímu trápení. Ale to není vše, Ježíš není jen ten, který je tak jako ona slabý, ale ten bezbranný malý človíček má zároveň obrovskou moc zachránit lidi. Boží Syn dospěje, přestane být nemohoucím nemluvnětem, a přesto sám sebe vydá v oběť, bude viset na kříži, opět bude bezmocným a opuštěným člověkem, který nevýslovně trpí. To proto, že se rozhodl lidi vykoupit. Jak je musí Bůh milovat, když podstoupil něco takového, ona přece ví, co je to bezmoc a opuštěnost. Ví, co je to bolest. A to vše udělal Ježíš i pro ni, pro Hanku. Miluje ji, miluje ji, ačkoliv je ochrnutá, je s ní, protože ví, že ona Ho potřebuje, nikdy ji neopustí, poněvadž kvůli ní i umřel.

 Hanka pochopila. Tohle jsou Vánoce, ty pravé Vánoce. Není to poezie Vánoc a kapr a dárky, třebaže k nim patří. Je to zvěst o nekonečné, obětavé Boží lásce. Bůh lidi miluje a proto dal svého jednorozeného Syna, aby nehynuli, ale aby byli zachráněni. Ta láska je tu i pro ni, pro Hanku a je věrná, protože je pro věčnost.

 V Hančině srdci se pojednou rozhostil mír, klid, který již nepůjde rozvrátit, protože se zakořenil v hloubce její bytosti a vedl kamsi vzhůru, až do samého nebe. Hanka seděla na stejném místě jako před pár okamžiky, ale teď se maličko usmívala a Andělka spatřila v jejích očích tichou, pokojnou radost a SMÍŘENÍ.