Pan farář

   Už je tomu dávno, kdy schováno za vysokými štíty hor stávalo uprostřed vlídné přírody městečko. Bylo to městečko docela všední. Jako každé jiné, i ono se stalo útočištěm mnoha různých lidí. Zde měli svůj domov jak bohatí obchodníci, pilní řemeslníci, tak chudá lůza či prodejné ženy. Ve své odlišnosti však přece nalezli něco, co jim bylo společné a co je všechny stmelovalo v jedno obrovské společenství.

   Byla to postava pana faráře. Lidé jej ctili a vážili si ho.Neuplynul jediný den, kdy by nebylo slyšet jeho konejšivý hlas a útěšná slova. Jediná mše se nekonala, aby občané v tichosti svého srdce nerozjímali s vnitřním zápalem o věcech pozemských i duchovních. Každé farářovo vystoupení v nich rozehrávalo přesladké struny jejich vlastní duše. Jak krásnými slovy uměl ten moudrý stařec vyprávět…

   Vždy, když kázání skončilo, seskupili se lidé před kostelem do několika hloučků. A jakmile kostel propustil i pana faráře, v tu chvíli se na něj ze všech stran sesypalo nesčetné množství díků, pochval a jásotu. Tu a tam zazněla i oslavná báseň. Ale pan farář jen smutně klopil oči. Lidé to nechápali, domnívali se, že mu snad taková pocta nestačí, a proto napříště přinášeli

i nejrůznější dary.

   Jediným člověkem, který si takto nepočínal, bylo malé umouněné děvčátko. Potichu proklouzlo kostelními vraty a se zahanbeným pohledem sledovalo četné zástupy, jež nedočkavě očekávaly svého faráře.

   Takové podivné chování občanům města samozřejmě neušlo. Vytýkali malé dívence nedostatek úcty a lásky.

   Čas plynul a mocná síla vyhloubila panu faráři na čele hluboké brázdy, záda se zakulatila jako chrámová klenba a vlasy získaly barvu smetany. Také tok starcovy řeči byl čím dál pomalejší, a čas od času se dokonce stávalo, že přestal proudit docela. Zapomínal. Ani jeho hlas nezůstal ušetřen, počínal se bezdůvodně chvět a ztrácel na intenzitě. Kostelem postupně znělo jen slabé chvění zkřehlé větévky.

   V nenávratnu byla doba, kdy se kostel mohl pyšnit postavou vysokého vzrůstu a statného těla, kdy lidé naslouchali zvučnému a silnému hlasu, kdy se pod sladkou tíhou farářových slov počalo chvět i to nejzatvrzelejší srdce. Nyní jen jeho povadlé oči prozrazovaly stálé stejný zápal.

   Lidé přestávali svého faráře poslouchat a již v samotném počátku kázání znuděně vzdychali. Ti, kteří v sobě nalezli dostatek odvahy, odcházeli. Unavovalo je poslouchat liknavá

a nesrozumitelná slova, děsil je jeho nepřirozeně průhledný obličej.

   Jednoho dne se zůstala kazatelna prázdná. Později se celé městečko dozvědělo, že ten den pan farář naposledy vydechl.

    Bylo to zvláštní, ale pohřbu se zúčastnil jen malý kroužek lidí. Ti, kdo přišli, milostivě přetrpěli všechny náležitosti s pohřbem spojené, hodili na hrob čerstvé květiny a zmrzlou krajinou rychle kráčeli do nejbližší hospody. V hospodě nadšeně popíjeli na zdraví nového faráře.

   Když všichni odešli a farářův hrob zůstal osamocen, přicupitalo k němu malé umouněné děvčátko. Pokleklo na udusanou hlínu a vroucně objalo kamenný náhrobek. Z očí jí skanula čirá slza.

   A jedna jediná slza malého děvčátka hluboce předčila všechny dary, květiny a slova pochvaly i díků obyvatel městečka.