Slzy osudu

Ztmavlým lesem kráčela partička asi šesti lidí. Smáli se, občas padla nějaká písnička, pokřiky. Do nedočkavých rukou putovala poloprázdná láhev červeného vína s colou, vše dolaďoval cigaretový kouř, který se vznášel všude kolem. Smála jsem se spolu s ostatními a nedočkavě se napíjela plnými doušky i vodky, která se nebezpečně vypařovala.

„No, a můj brácha chce teď jít na vojenskou školu a pak lítat se stíhačkou.“

„Fakt, to jsem ani nečekala, že má takovýhle cíle. Překvapil mě...“ S přivřenýma očima jsem zavzpomínala na kluka s nejkrásnějšíma očima a odzbrojujícím úsměvem. Chodila jsem s ním v době, kdy nosil úžasný blond vlásky do culíku, v bradě špičku ze stříbra. Jenže vzdálenost sta kilometrů nás od sebe oddělila, cit z jeho strany se vytratil, stejně tak i ty vlásky. Když se přede mnou pak objevil skoro na ježka s největší štětkou v okolí, docházely mi slova... žádná novinka.

„Jo, ale já se bojim, že půjde do války, a zabije se. On... strašně toho pro mě udělal a já to nejlepší člověk široko daleko, daleko široko, moc...“

Chudinka, Lukášovi se pletl jazyk, za chvíli se nemohl vysoukat s pořádnou větou. „Neboj, nic se mu nestane.“ utěšuju ho, co na to víc říct.

„Jo, ale holka, s holkou mi pomohl, je, hodnej je, moc je.“

„Já vim...“ postesknu si, ale myslím že ho to nezajímá. Přenechám sebezpytování a natáhnu k němu ruku.

„Lukášku, přísahám ti, že se Standovi nic nestane, fakt, věř mi. Ruku na to!“

Nedůvěřivě se po mně koukne. „Přísaháš?“

S úsměvem mu potvrdím svoje rozhodnutí. Co taky namluvit opilýmu klukovi, který si nenechá za světě nic vymluvit a lítostí se mi tady snad rozpláče. S úsměvem pokračujeme dál v cestě, rocková hudba už se ozývá z menší dálky, ještě tak kilometr...

Kolem jedenácté hodiny se parket pod širým nebem konečně zaplní. Skupina s vtipným názvem „Tlustá Berta“ přidá další pecku a chumel na sobě namačkaných těl se nedočkavě rozvlní v rytmu rocku. Vlivem alkoholu, pár vykouřených cigaret a úžasných lidí všude kolem jsem vysmátá na celé kolo, každého znám, s každým se seznamuji.

„Ahoj miláčku, už jsem u tebe, jsi ráda??“ Petr. Můj kluk, přítel, na kterého je spolehnutí, nejlepší človíček, ale... postupem času se trošinku zvrtlo a já cítila, že už to není ono. Zatímco on byl do mě snad ještě větší blázen...

Rychlou muziku vystřídal pomalinký ploužáček a tak se do mě Petr se samozřejmostí zavěsí. Tancujeme přitisknutý tělo na tělo, necháváme mezi sebou proudit zázračnou energii, ale...

Ucítím něčí upřený pohled a moje oči zaregistrují kluka, který se ležérně opírá o zábradlí u parketu. Přimhouřenýma očima mě sleduje, jeho pohled je pálivý, ale ne nepříjemný. Schválně čekám, jak se to bude dál vyvíjet, když k němu přijde Romana a majetnicky si ho přivine k sobě. Konec signálů na dálku, žádná hypnóza. Sen, asi, jak jinak. Spokojeně se usměji na Petra, a nechám Standu za zády. Jo Standa, minulost sama o sobě...

Petr mě spokojeně líbne někam za ucho, když na jednou se stane něco neočekávaného. Do dneška nechápu, jestli to byl osud, nebo náhoda, ta nepodstatná věc, která dokáže změnit člověku život z minuty na minutu. Kapela zrovna zpívá text něco v tom smyslu, „jak se tohle všechno ptám se může stát...“ když celý osvětlený parket zalije černá tma a v první chvíli překvapené ticho. Utekl nám proud :)

Všude kolem mě nastane všeobecný zmatek a kvůli pobíhajícím lidem ztrácím Petrovu přítomnost, i jeho ruku, kterou mě pořád nedočkavě držel. Nevadí mi to, stojím na místě a užívám si toho všeho vzrušení.

„Pojď se mnou!“ uslyším klukovský hlas a ucítím ruku, jak mě táhne směrem k východu. Vím, kdo to je a vím, že když s ním teď půjdu, udělám něco, čím se všechno změní. Od základu, od vztahu s Petrem po to, že nevím co udělám, až budu se Standou sama. Neměla bych, ale proč mě nohy neposlouchají a tělo mě táhne za ním, pryč od všech lidí, do soukromí...

Po pár minutách se ocitneme na schované lavičce poblíž rybníku, kde kuňká pár žab. Nedočkavě se mu podívám do očí. Má v nich podivný lesk, takový...

„Proč jsi...?“ nedopovím. Nestihnu to a pak nemám šanci mluvit. A i kdybych mohla, pro slova už tady není místo...

Nedočkavě spojí svoje rty s mými, nekonečně se do nich vpíjí, jeho ruce prozkoumávají celé moje tělo. Slastně se prohnu a pohladím jeho vypracované svaly na zádech, na břiše, pokračuji dál...

Z jeho dechu je cítit alkohol a možná není moc při smyslech, kdo ví, ale nestíhám nad tím dumat. Moje tělo volá po jeho dotecích, pohlazení...

Ráno mě vzbudí otravný telefon, ten šílený zvuk, který se mi zařezává do uší, když se mi nechce vstávat. Pomoc, kdo zase otravuje…

„Ahoj lásko, prosimtě, kam si se večer ztratila? Moc jsi mi tam chyběla, měl jsem o tebe starost. Jsi v pořádku?“ Petrův ustaraný hlas mě probere do reality.

Kdyby tak věděl, kam jsem se ztratila, že jsem ho podvedla, kluka, který mě bezmezně miluje, kluka, který je tak hodný, že by pro mě udělal absolutně všechno.

„Jenom se mi udělalo špatně, to nic, asi jsem to přehnala s pitim, už jsem OK…“

lži se sypou, jako by to ani nebylo nic těžkého, ale bolí, ty slova bolí…

„To jsem rád, hrozně moc tě miluju, příště už tak nepij, jo?“

Proč ale pokračovat, proč nebýt šťastná a být se Standou, klukem, který pro mě znamená tolik… Proč lhát, proč to teď rovnou neskončit, když tu je příležitost a možnost vyplout na povrch s novou láskou.

„Petře, promiň… Byla jsem se Standou.“

Ticho, šílené ticho, které trhá uši.

„Promiň…“ špitnu a zavěsím. Víc nemůžu, tahle kapitola je za mnou.

Rázuju si to ulicí a je mi dobře na srdci i na duši. Těším se, jak Standu překvapím, jak se k sobě zase vrátíme a jak nám oběma bude zase dobře. No není svět krásný??

Rázně zazvoním na zvonek u něj v baráku a nedočkavě čekám, až si zase padneme do náruče a zopakujeme včerejšek.

Už se otvírají dveře… Romana. Ta svině, co ta tady chce?

„Zavoláš mi Standu?“ povýšeně se usměju, teď jsem pánem situace já. To já mám teď navrch, ne Romana…

Za jejíma zádama se objeví Standa. Na sobě jenom obmotaný ručník kolem těla, víc nic. Nenacházím slov, co to…

„Stando, já, ten včerejšek…“

„S tim si nedělej hlavu. Nedělalo mi to problém. Byla jsi moc opilá, tak jsem tě odvedl domů. Příště už to ale nepřeháněj s pitím, jo?“

Ten hajzl, co si myslí, proč? Další lež, není už jich dneska nějak moc? Stojíme u dveří, všichni tři na sebe koukáme a všichni tři víme, že Standa lže. Proč, sakra proč?

Otáčim se na podpadku a odcházím. Nechci, aby viděl slzy, utíkám, nechci ho vidět, nechci ho znát…

V bundě mi zapípá mobil. Standa. Naděje. Že by to jen hrál a chtěl se potom Romany nějak zbavit? Ne, naděje plaská jak mýdlová bublina. „Promiň, ale Romanu miluju… S.“

Promiň, jako by těch promiň nebylo už nějak moc. Promiň…