Vosák II. - Zakletí Vosákovo (díl první)

Je tu slíbené pokračování příběhů z baru \"U Nata\". Příběh první měl za cíl představit čtenáři jednající postavy, což se bohužel zcela nepodařilo - některé postavy z první povídky do cyklu vůbec nepatří, naproti tomu na jiné, značně důležité osoby, se jaksi nedostalo. To se nyní pokusím napravit. Ve druhé části cyklu se též mimo jiné blíže seznámíte s krhútským náboženstvím (tzv. Prakršnem) i se samotným bohem Lomikelem. Na vysvětlenou dodám, že tento jest 93,5 cm vysoký, má tvar rovnoramenného trojúhelníku (jenž je jeho podstatou), přičemž spodní část se nazývá vrávor (zakončen pluzněmi) a vrchní zove se pýteno (je-li toto povadlé, píše se \"píten\"). Co se geografické lokalizace týče, valná část celé úspěšné ságy se odehrává v malebné Jihočeské krajině, resp. v malebném baru na Rudolfovské ulici v Českých Budějovicích. (Malá soutěž pro budějické literáty - kdo první správně identifikuje zmíněný bar, vyhrává alkoholický dýchánek tamtéž, cca v říjnu tohoto roku). Všechno, co se tu dočtete, je pravda, čistá pravda a nic než pravda, k čemuž mi dopomohl Lomikel. Příjemné počtení.

I.

 

 

            "Už tam máš zase blebel," oznámil Hrouda, nahlížeje přes barpult do výlevky vodovodu.

 

            "Myslíš břeť kanální?" chtěl vědět Nat a na chvilku přestal pucovat sklenici (což při stavu Natovo utěrky té sklenici vyloženě prospělo).

 

            "Jo," posadil se Hrouda zpátky na stoličku. "Břeť kanální neboli blebel." Nat zkoumavě pozoroval výlevku - blebel se v poslední době vyskytoval až podezřele často. Nat z toho byl smutný, a smutný barman, to je pro bar pohroma, hrome.

 

            Do místnosti vešel Fík se zacpaným nosem: "Cos kuchtil, ďáble?" usmál se na Nata.

 

            "Rakvičky..." zavrčel barman temně.

 

            "To je blebel," poučil jsem Fíka.

 

            "Už zase?"

 

            "Zase. Je to den ode dne horší." Nat postavil před Fíka plnou sklenici. Vypadal, že co nevidět zemře steskem.

 

            "Hele, a nemá v tom prsty Vosák?" napadlo Smolíka. Nat se unaveně zvedl, vzal si brčko a počal se šťourat v blebelu.

 

            "Vidim tady kus mrkve, ňákýho brouka, takovej šedivej mrmel, támhle je prezervativ, ale žádný prsty." Vzhlédl od výlevky. "Ne, Smolíku, Vosák v tom prsty nemá," informoval tazatele a šel mu natočit pivo.

 

            "Je pravda, že už jsem Vosáka dlouho neviděl. Vždycky, když něco provede, tak se ztratí. Pamatujete, jak tenkrát přemluvil skiny, aby ukradli Láďovi Kajbarů voko, a pak na ně poštval celý město? To byl hon... Půl roku po něm pak šli!" usmál se při té vzpomínce Chlup.

 

            "No jo, to bylo skvělý, šest měsíců bez Vosáka... Jenže tentokrát nevím o ničem, co by spáchal. Navíc zmizel před měsícem, a břeť kanální tady máme teprve od minulý středy. Takže..." Nat v bezmocném gestu rozhodil rukama.

 

            Chvilku jsme jen tak seděli a poraženecky popíjeli. Bylo ticho, že bys slyšel špendlík na zem hozenej. Nikoho sice ani nenapadlo házet na zem špendlíky - proč taky, že jo, ještě by si to někdo vrazil do nohy - ale kdyby napadlo, tak by to bylo slyšet. Zdálo se, že nic nemůže proniknout tichým pláštěm chmury, jež nás onoho dusného letního odpoledne tížila celou vahou své melancholické sametovosti. Jenom na střeše nám asi dupal ježek, ale na to jsme si časem zvykli. (To, že to bude asi ježek, vymyslel Fík, ne já - abyste mě neměli za blbce. Já samozřejmě vím, že ježci po střechách nedupou, jenže jsem na nic lepšího nepřišel a raději tedy držel kušnu.)

 

            "Spadla mi pěna," postěžoval si po nějaké chvíli Chlup a přetrhl tak nit našich černočerných úvah. Nat se na Chlupa ztrápeně podíval, mlčky vytáhl z blebelu brčko, kterým se tam před chvílí rýpal, rozvážně jej vsunul do Chlupova piva a požadovanou pěnu mu nabublal.

 

            Chlup si nervózně poposedl. Možná se chtěl i bránit, ale nestihl to. Pozornost všech se totiž obrátila úplně jinam.

 

            Zvuk ze střechy sílil. Fík myslel, že, cituji, "ježci šukaj", ale to už mu nikdo nevěřil. Ozývalo se dupání, škrabání, funění, nějaký ten jekot... Najednou žuchnutí a pootevřeným oknem se dovnitř vřítil černý kocour. Prudce za sebou zabouchl a chvíli odpočíval. Pak několika dobře vypočtenými skoky doplachtil až k baru, kde se usadil na první barové stoličce zleva, která byla volná, neb Vosák absentoval. Lízal si šrámy a moc si nás nevšímal.

 

            "Hele, kocour," pravil celkem zbytečně Hrouda.

 

            "A pěkně hnusnej. Zasviní mi celou stoličku!" bál se Nat a pokusil se kocoura sešťouchnout tágem.

 

            "Seš blbej, nebo co?!?!?!" rozčílil se kocour a prackou se ohnal po tágu. Zaskočilo mi pivo. Nat přestal do kocoura šťouchat  a uchopil tágo v obranném gestu.

 

            "Co jsi zač?" osmělil se Fík a bázlivě se rozhlédl po ostatních.

 

            "Tvoje babička, vole!" odsekl kocour. To byla ovšem blbost. Fíkovu babičku jsme znali všichni. Vypadala úplně jinak. Přinejmenším nebyla tak drzá.

 

            Když kocour viděl, že jsme ho prokoukli, přiznal se.

 

            "To jsem já, Vosák! Copak mě nepoznáváte, kamarádi ?!"

 

            "Moc podobnej si nejseš," odtušil Smolík, zatímco zkoumal Vosákovy fousy. "To je pravý?" zatahal za ně.

 

            "Jo, to je pravý. Pusť, bolí to!" Smolík přestal bádat a šel si tajně uvařit čaj.

 

            "Řeknu vám," začal Vosák, "neni to žádnej med, bejt kocour. Ty mladý parchanti, co se stahujou u Beriho, mě málem dostali. Fuj. Sotva jsem jim utek."

 

            "Tak proč se nepřeměníš zpátky?" napadlo mě.

 

            "Kdyby to šlo, tak už bych to dávno udělal, to mi věř," řekl Vosák a já mu to věřil. "Sedněte si, já vám ten tragickej příběh vypovim," dodal rezignovaně a objednal si u Nata malý pivo. "Do talířku, prosimtě," upřesnil.

 

            Nat před něj vmžiku postavil malou mističku s nápisem "Kitties". Vosák se na něj divně zadíval.

 

            "Míval jsem kočku," vysvětlil Nat.

 

            Vosák se zhluboka nachlemtal, pohodlně se usadil a pořádně vosákovsky říhl. Vyprávění mohlo začít.

 

 

II.

 

            "A to je celý," vydechl Vosák z posledních sil. Kočičí hlasivky asi nejsou pro mluvení úplně to nejvhodnější, takže ho ten dlouhej a smutnej příběh docela vyčerpal. (Dlužno podotknout, že ostatní taky. Bylo fascinující sledovat s Vosákem jeho neuvěřitelný osud. Vosák si i v kočičí podobě uchoval skvělý vypravěčský talent, vůbec pro něj nebylo problémem vtáhnout své posluchače během pár minut do děje.)

 

            "Brrr," vzpamatoval se Chlup jako první, "to je fakt zlý, bráško. Ale - po pravdě - proč jsi sakra toho draka provokoval, když jsi věděl, že je to čaroděj? To mi nejde do hlavy..."

 

            "Ale vždyť já to nevěděl, pro Lomikela!!! Kolikrát to mam vopakovat?!" (Vosák byl asi v depresi, nebo co.) "Říkal jsem přece, že tam bylo hroznýho řevu, no a já tomu krčmáři špatně rozuměl. Přišlo mi, že řikal mák a ne mág, sakra. A jak jsem asi moh´ vědět, že tyhle draci nejsou jako normální ještěrky? Že už jim novej vocas nenaroste?!?! Kdybych měl všechny tyhle informace včas, tak bych se ztratil, to dá rozum. Sem přece Vosák a ne debil...!" uzavřel Vosák svou obhajobu.

 

            "A to máš nafurt?" zeptal se Smolík.

 

            "Vypadá to že jo," řekl Vosák a schoval si hlavu do pracek. Nat chvíli jen tak hleděl do prázdna, ale pak mu najednou divně zasvitlo v očích... "Omluvte mne, musím za Raymondem," pravil významně a zmizel. Pochopil jsem jeho signál a vydal se za ním. Za chvíli Vosák v baru osaměl. Kocouři totiž za Raymondem nechoděj. Malá, nevinná, osudová chyba....

 

 

 

 

---