Pravá tvář

Byla temná noc a dvě skupinky po třech lidech se nenávistně pozorovaly. Přestože si kvůli tmě neviděli do tváře, věděli, že ten pohled nenávistný je.

Náhle jeden člen první skupiny promluvil."Nastal čas vyjasnění. Celou dobu vás vedla Kristýna, bez ní by jste byli úplně malinký. Ona bez vás taky, co si budem namlouvat."
"Ty hajzle...." "Nech mě mluvit! Pak budeš mít prostor ty! Všechny ty naschvály a podrazy...je tomu konec! Jsi tak ubohá, Kiko, ani nevíš jak! Když už jde do tuhýho, couvneš, viď? Jsi schopná zákeřnosti, ale to je všecko!"
"Jsem schopná všeho, ty nulo"

On k ní přistoupil. Cítila jeho dech.
"Ubohá blbá holčičko. Na nic se nezmůžeš, jenom kecat! Uvnitř jsi slabá a křehká, na tvrdou si jenom hraješ"

Kristýně vstoupily do očí slzy - "Jsem silná"

"To bylo vážně přesvědčivý ty ubrečená krávo! Na druhou stranu tě chápu-Mít fotra v kriminále a sestru v blázinci je docela silný kafe..."

Kristýna toho měla dost. Zacpala si uši, ale jeho výsměšný hlas slyšela dál.
Sáhla do bundy. byla tam. Pistole ji chladila do ruky. Najednou se cítila jistější. Pozvedla hlaveň k němu - "Zabiju tě"

Viděla záblesk strachu v jeho očích. Najednou si dal ruce do kapes a začal si pohvizdovat.

"Myslím to vážně" zbraň se jí třásla v ruce. On to postřehl. Uchichtl se - "Ty určitě. Jdi domů za maminkou. Promiň, ona má plno práce s pérem svýho milence"
"Neprovokuj ty sviňáku! Já už nemůžu..."

Začal řvát - "Tak mě zabij, uleví se ti! Dělej! dělej! Bojíš se! Sketo!"

Kristýna se musela přidržet stromu. těžce dýchala a svět kolem byl jedna velká mazanice. Slyšela další a další urážky. Pořád měla nataženou ruku. Pistole už jí přímo pálila do dlaně. Musela něco udělat. Nemusí. Musí. Dneska se musí vše vyřešit.

Padl výstřel.

On vytřeštil oči, padl na kolena a poté spadl obličejem k zemi. Kika kolem sebe slyšela výkřiky hrůzy a nepochopení. Někdo s ní cloumal - "Tys ho odpráskla!"

"Ne já..." koukla nedůvěřivě na zbraň. Začal ji soužit strach. Strach a vina. Budu sedět.

Zaostřila. Zbývající členové obou skupin klečeli okolo něho a cloumali s ním. Nebylo to nic platné. Kika klesla na kolena, vzala jeho tělo do náruče a rozbrečela se. Pistole jí vyklouzla z ruky.
"Co jsem to za člověka? Proboha..." kuňkala.

Najednou jí členové jeho skupiny popadli a pak cítila jen rány a bolest. Víc však vnímala bolest psychickou. Jen do toho. Smrt za smrt.
Dopadla na břicho a začala se svíjet v naprostém zouflaství a záchvatu pláče. Cítila, jak jí uniká duše. Byl to pohled naprosté bezmoci.

Zaznamenala, že se někdo dohaduje co sakra s tělem.
Doplazila se tedy k němu, chtěla něco říct, možná na svou omluvu, ale nevyšel z ní ani hlásek.

Najednou jí cosi popadlo za rameno. Lekla se. Byla to jeho ruka. Kika ani nedýchala děsem. Najednou nad ní stál s vítězným výrazem v očích.
"Takhle jsem tě chtěl vidět. Konečně jsi odkryla svou pravou tvář. Jsi to ty. Musel jsem jít proti vlastním lidem a předstírat svou smrt. Nečekal jsem, že to vyjde! Ani tep jste mi nezkontrolovali! To stačí. Jsi ubuhá a teď to víš! Věděl jsem, že nevystřelíš a pojistil jsem se. V kapse mám revolver se slepajma nábojema."

Ještě do ní kopl a slyšela kroky. Ležela tam pořád, zoufalá, s duší v pekle.
Když se probrala, bylo ráno a byla sama. Věděla, že od téhle chvíle začíná nová etapa jejího života - musí žít v ústraní. Tohle si bude navždy pamatovat a nedovolí, aby se to opakovalo. Nikdy.