Bratr do nepohody kap.1

Nepláči tak, aby mi tekly slzy po tváři. Pláči uvnitř...., ten pocit....ten pocit je k zešílení. Není to snad proto, že jsem zabil tolik lidí, ale kvůli sobě. Záchvat sebelítosti je ta nejhorší věc na světě. Dávat ŽIVOT lidem je těžká práce stejně, jako jej brát. Na svých ramenou nesu obrovské břímě SMRTI. Almus-odstřelovač

1.
Selene běžela po ulici. Drala se houfem lidí, kteří jí uhýbali velmi neochotně. Rusé vlasy jí poletovaly po obličeji a modré oči se snažily najít co nejkratší cestu do kostela. Bílé šaty měla špinavé a promáčené. I její pracný účes pod vlivem kapek deště a sprintu zplihnul. Stíny na očích se rozmazaly a rtěnka už ztratila lesk. Její naprosto bílá pokožka skoro splývala s šaty.
Najednou se zastavila. Musí se vydýchat… Už je to jenom kousek…… povzbuzovala se. Bylo to na její kondici moc.
Spustil se obrovský déšť. Jeho kapky se táhly po obloze a střechách. Vzhlédla nahoru: „To přece mamce nemůžu udělat…“
Zhluboka se nadechla a běžela dál.
Ze stínu se vyrýsoval obličej nějakého muže. Černé vlasy měl sepnuté do volného culíku. Na jeho rtech se objevil arogantní úsměv. Porovnal si džínovou bundu a vykročil vpřed.
Na kostelní dveře se ozvaly obrovské rány. Všichni přítomní se otočili tím směrem.
Dveře se otevřely a v nich se objevila Selene. Odkašlala si: „Promiňte, jdu pozdě…“
Všichni byli zticha a prohlíželi si ji od hlavy k patě. Byla v hrozném stavu. Pak se spustilo nejisté štěbetání.
Nahodila na všechny přítomné svatouškovský pohled.
„Nemohla jsem je najít…“podívala se lítostivě k oltáři. Odtud se ozval ženský hluboký hlas: „A máš je?“
„Ano!“Selene se zazubila, „Tady!!!“
Kdyby člověk pozorně poslouchal, uslyšel by, jak si někteří s úlevou oddechli, ale na to tu teď nebyl čas.
Rusovláska otevřela dlaň a v ní se objevily dva prstýnky.
„Hodně štěstí, mami!“ podala je nevěstě.
Obřad tedy mohl pokračovat.
Selene si spokojeně sedla do lavice a pozorně poslouchala přičemž také smrkala a hlasitě pšikala. Bylo jí jedno, jak vypadá, hlavně, že splnila to, co splnit měla. Zařídila, aby se její mamka v klidu vdala za Thomase, a aby obřad proběhl bez dalších větších komplikací.
Radostně se dívala na ty dva vepředu. Byla ráda- vždyť právě ona dala ty dva dohromady.
Mělo přijít to, co jí mělo změnit život.
Rána………………obrovská rána se rozlehla po celém kostele.
Vyděsila se.
Z jejích úst se vydral výkřik: „Mami!!! Thome!!!“
Zvedla se z lavice a roztrhla si o ni šaty.
Srdce jí začalo divoce bušit.
Potom si bezmocně sedla a poslouchala zděšené výkřiky přítomných.
Když se všichni shlukli kolem mrtvých svatebčanů, vstala a podívala se na ně. Její obličej působil ztrhaně a i její celkové vzezření. Výraz nevyjadřoval ani smutek, ani radost. Jen chladnokrevnost. Kněz odříkával modlitby a vzhlížel ke stropu.
Otočila se a měla se k odchodu. Kráčela po koberečku posypaným listy růží.
Ohromně to bolelo………………… ta ztráta……………………
Dusila ji v sobě, ale nemohla to vydržet.
Po tváři se jí začala kutálet slza, pak další a další…
V půli cesty se zhroutila. Neposlechly ji kolena a ona upadla na koberec. Nešťastně a odevzdaně. Křečovitě začala plakat a držela se za srdce.
„Mami,“ prodralo se jí mezi strnulými rty.
Ucítila něčí ruku na svém rameni. Vzhlédla. Vyrýsovala se tam tvář její o pět let starší sestřenice Carol. Ta si k ní klekla a začala ji utěšovat: „To bude dobrý…“
„Jak to může být dobrý?!!! Máma je mrtvá!!!!!!!! Chápeš?! MRTVÁ!!!!“ začala Selene křičet. Schoulila se ke své sestřence a hlasitě se rozplakala. Carol ji objala a snažila se ji utěšit. Byla od Selene celá mokrá, ale to ji nevadilo.
Pomalu s ní stoupala. Opřela ji o lavici a podala kapesník.
„Klid, za chvíli tu bude policie.“ Pronesla Carol a snažila se o nadějný tón.
„A ta to vrátí zpátky?“ zeptala se ironicky Selene. Carol jí neodpověděla a jen vzdychla. Selene si všimla, že její sestřenka vůbec nepláče a nevyjadřuje žádný skoro žádný smutek.
Odtrhla se od ni. Carol na ni nahodila výraz typu: co se děje.
Selene na ni vyhrkla: „Proč nepláčeš?!!“
„Neblázni…,“podívala se na ni Carol lítostivě, „snad by jsi mě nechtěla podezřívat, že jsem je nechala zabít.“
„Vrah se obhajuje jako první!!!“ zakřičela Sel.
„Je mi to líto!!! Jsem z toho smutná! Ale jen nepláču!!! Je to tragédie a velká!!! Nikdo neví, co s tebou bude……“ začala Carol zmatkovat…
„Jsi vrah Carol!!!“ vřískala Selene, „ODPORNEJ VRAH!!!!!!! Než ti dal kopačky, chodila jsi s Thomasem!! Žárlila si!!! A proto si je nechala oba dva zabít!“
Carol se lehce dotkla dívčina ramena: „Proboha Selene. Co ti zase přeletělo přes nos…“
„Nešahej na mě!!!“strčila Sel do její ruky.
Všichni přítomní zpozorněli. Sledovali hádku tiše a pokorně. Ta se začala stupňovat.
„Ty si myslíš, že bych ze žárlivosti zabila svou tetu?“pronesla Carol bezmocným hlasem.
„ANO.“ Odpověděla Selene silným a odhodlaným hlasem.
Najednou bylo všude ticho. Možná bude výstižné, když řeknu, že ticho jako v kostele. Bylo slyšet jen knězovo potiché odříkávání modliteb.
Selene se kolem sebe rozhlédla.
Sen……napadlo ji „Je to jenom sen, že jo?“
Všichni zakroutily hlavami……….ne.
Sel si klekla a do ticha se spustil její naříkající pláč. Když vzhlédla vzhůru, uviděla vymalovanou klenbu anděly. Mezi nimi byl Kristus a táhl svůj kříž.
Z venku se začaly ozývat sirény policie. Bylo přesně slyšet, jak se přibližují, a které auto kde parkuje. Selene je slyšela jako pod vodou.
Selene si otřela slzy. Kolem ní se stačilo shromáždit několik lidí, kteří ji uklidňovali.
Otevřely se kostelní dveře. V nich se objevilo pět nebo šest uniformovaných policistů. Okamžitě přiběhli k oltáři. Za nimi běžel soudní lékař.
Selene je skoro vůbec nevnímala… Do té doby, než do kostela vstoupila žena. Měla krátké kaštanově hnědé vlasy a mokrý kožený kabát. Hlasitě si povzdechla a vyšla ku předu. Zastavila se asi v polovině malého kostela.
„Jsem detektiv Smith,… Rebecka Smith.“řekla a ukázala všem svůj odznak, „Tak tuším, že všichni, co jsou zde, jsou blízcí zavražděných…Vím, že je to pro vás těžké, ale chci vás poprosit, abyste se nahlásili policistům, co stojí za mnou, a ochotně jim odpovídali na otázky. Později vás odvezeme na komisařství kvůli výpovědi. Děkuji.“
Když skončila svůj proslov, šla směrem k oltáři, kde soudní lékař zkoumal těla.
„Jsou opravdu mrtví?“ zeptala se za jeho zády.
Přikývl.
„Mathew, představ si, že by si se ženil a oni by tě takhle zabili. A ke všemu v kostele…“
„Tonu se říká až na věky, Becky.“usmál se lehce Mathew.
„Jsi krutý.“prohodila.
„Pouze vytříbený vkus pro humor.“podotkl.
„Vraťme se k práci…“
„Jo, jasně. Přesná trefa u obou, řekl bych, že to byla puška, ale nejsem si jistý. Vrah musel střílet asi tak z…“začal se rozhlížet, „…z tamtoho ochozu, kde jsou varhany. Nó…… jasně a stručně řečeno – po pitvě se dozvíme víc.“
Prohrábl si odrostlé, blonďaté vlasy a stoupnul si: „Myslím, že to byla čistá práce naší hvězdy.“
„Nemysli – od toho jsem tu já. Ty mi potom spíš řekni, jestli to byla ta samá zbraň.“
„Jasně.“
Rebecka se otočila a přicházela k jednomu z jejích mužů.
„Chtěla bych mluvit s nejbližším příbuzným, Davide……“
David si upravil policejní čepici: „Je tu nevěstina šestnáctiletá dcera. Jmenuje se Selene“
„Kde je?“ Becky zbystřila zrak.
„Sedí tam.“policista ukázal na úplně poslední lavici. Sel tam sklesle seděla.
„Dík.“zamávla na Davida a odebrala se k té dívce.
Selene si Becky všimla.
Rebecka se na ni lehce usmála: „Ahoj Selene…“
Sel neodpověděla.
„Já vím, je to pro tebe těžké, ale mohla bys mi říct, co se stalo?“
„Myslím, že to víte… a už jsem to jednomu policistovi říkala.“odvětila Sel.
„Nevíš, kdo by to mohl být…“
„To vážně nevím…“ pokrčila rameny.
Mezi oběma nastalo ticho.
Selen to ticho prorazila: „Nebo možná Carol…“
„Carol? Kdo je to?“
„Má sestřenice.“ podotkla Sel.
„Proč myslíš, že by to udělala tvá sestřenka, Selene?“
„A proč ne?“
„A proč jo?“
Sel vztyčila ukazováček a přiblížila ho Becky k obličeji: „ŽÁRLIVOST.“

---