Nemůžu už věřit ničemu / MessagePart:381893865505549941

Nemůžu už ničemu věřit. Nejde to, věřit čemukoliv. Jak to, když jdu domu se skloněnou hlavou pod tíhou vzduchu, jak to, že vidim ty nekonečný spáry na chodníku s asfaltovym dlážděním. To je neumí nikdo udělat do pravýho úhlu. Ne? V tom případě nejsou pravý, nic kolem nejni pravý. Ta tramvaj se na mě tváří svym hnusnym červeně zmalovanym xichtem, ale nic neřiká. Jen oběšenej tramvaják se houpá na tom neskutečně kvílícím provaze od drnčícího zvonku, co vlastní každá Kolben-Daňkova městská vlaková souprava vyrobená do roku 1990. Zvonek ječí, jako kdyby jej snad Prodigy nahráli jako poslední písničku na svym druhym albu. Oni a všichni ostatní taky si dovolej nahrát lidský neštěstí, a pak ho vnutit i samotným aktérům, no a pak na mě valí ze všech stran ideály, čest, pravdu, mravnost. Sami však někde vzadu na to všecko prděj. Myslim si "hej, vole, je to fajn". Pak jdu po ulici a vidim ty tuny nadřazenosti, ty páprdy, co se plahočej jak Bludný Holanďani z jednoho konce města na druhej, hlásaj cosi o svý a naší velikosti, a přitom si neviděj ani na špičku nosu, jak by řekli fajn člověci Jiří + Jan začátku 20. století. Ty schody, ta kopa schodů s každym šlápnutím se malinko zachvěje, opravdu jen malinko, skoro nepozorovaně, aby to nebylo žalovatelný, a úpění si nechá na potom. Jak děsně na mě padá kolemklokotající nechutnost. Každej je v sobě sám, to jsou kecy, každej ve všech sám. Jdeš, koukneš tam, vidíš nutnost vstupu do severoatlantický aliance, koukneš sem, vidíš nutnost vstupu do evropský unie, ale co takhle se podívat před sebe. Prdlajs? Nejde to, co, vole, to nikde v televizi nejni, co? Jaj boha, za to si ale můžem, tim, že jsme se naučili mluvit. Průser je, že to nebylo dobrovolně. Pěkně děkuju, páni rodičové. Né, sorry, neberte to tak. Dobrá, tak jsme v tom svou nevinnou, a sami to podporujeme, jedem autem a řikáme: "Pičovole, jedu autem!" Hmm, fajn, ale co dokáže opravdu nakopnout je dětskej pláč. Jdeš tou nekonečně dlouhou kamenou ulicí (umělým světem, kterej jsme si vytvořili, tim novym pralesem, junglí) a z oken, tam, kde bydlej cikánský (ejč) a bílý (pergo) smažky, ale i věčný životní vědátoři (děda Wolmuth), a teda z těch voken slyšíš nářek. Děsivej nářek. To i ty zkurvený auta musej na počest zrychlit a vysrat se na pravidla, vybodnout se na červenou, zabít. Ty děti si totiž na nic nehrajou. Je to nekonečný úpění nad osudem světa, do kterýho je kdosi porodil. Jak je to možný? co mi to cpou do hlavy, já jako že jsem stvoření? člověk? Voni si to ještě zdravě uvědomujou. Proč mě nenechaj napokoji. Kurva to je neskutečný neštěstí! Nekontrolujte mě! Kontrolujte sebe! Já za to nemůžu, no tak, uvědomte si, co děláte, nebuďte blbci! Ach, jaká škoda, a já vás mám rádo. To přece nejni možný, takový hromady podlosti všude kolem. Dobrá, když teda pudu a zabiju někoho z přesvědčení, protože si myslim, že je to tak dobře, tak je to vlastně stokrát lepší, než když celej život si hraju na svatouška a na bojovníka proti vrahům, ačkoliv mám stejnej názor a choutky jako oni, akorát mi pokrytectví nedá. Děsný! Když to dítě nejni vidět ještě to jde, ale jakmile začnou z těch oken vyplouvat, dostávat se ti až k čumáku, a ty jim unikáš po vodopádu namáhanejch schodů, a nejde to, nejde to tak, jak bys chtěl, a dědci a děti tě dycky dostihnou, ty se podíváš do tý zavinovačky, růžový nebo modrý, je jedno, co určili módní bozi, a tam uvidíš ten nadpozemsky jasnozřivej xicht, jak právě zažívá tu nejúděsnější ránu, jak by ti to rád vyčet, kdyby nevědělo, že tys to zažil taky, to ho na tom sere nejvíc, ta obrovská bezmocnost, to hrobnický ztroskotání veškerý naděje. Tak ohromně ulomená noha stolu. To oni, to oni, to ten hysterickej vševědoucí pláč, ten mi dává naději, ten mi řiká, jo, fajn, vole, ste všichni v prdeli, ale víte vo tom, sráčové. Tenhle hlásek mně podrthává to, že nemůžu ničemu věřit. Copak někoho zajímaj takový píčoviny, jako jestli ta lampa svítí nebo ne? Esli je to do pravýho úhle. Děte se vycpat, pokud je to jenom taková hromada škatulek, tisíce slovíček (slovíčko samo o sobě nejni ani ten zkurvenej zvuk), který jsou všecko. Podívej se nahoru! Copak, tohle je něco? Honem, ať nám nevystydnou knedliky novýho hotelu, co bude stát, tam, kde dřív stával starej hotel, na místě někdejšího hotelu, kde byl kdysi hotel, jak tam ještě nedávno, než jej zbourali, vyrůstal hotel na místě od pradávna patřícímu hotelům. A v každym tom hotelu. V KAŽDYM. Řvou tam děti jako o závod. Ty tomu věříš? Ječej všechny děti světa. Ten nešťastnej pláč se spojuje v řeku naděje která konečně v tý zasraný Praze, v tom tisíciletym doupěti zkaženosti, v tý kumulaci lidský sviňskosti, která je stejně jenom umělá, falešná, jen jako, prostě vnucená nevim odkud, která teda konečně v tý Praze přinese tu stoletou velkou vodu, jak naň všichni čekaj, a protipovodňový zdi budou konečně prolomený. Je to děsnej podvod. Přestaňte to na mě hrát. Já vám stromy nevěřim, ani kytky. A tu posranou sociologii už vůbec ne.

---