Kouzlo snů

      Všude se vznášela stříbřitá záře a její laskající paprsky se chvěly v příjemném vánku. Odkudsi sem pronikaly zpěvy andělských sborů. Jejich nebeské hlasy zahřívaly její mysl a ona byla středem vší té nadpozemské nádhery. Byla krásná jako sen. Vlasy barvy sluneční záře jí vlály kolem sametově hebkého obličeje se rty podobným poupatům růže a očima zářícíma jasnou modří. Tančila jako víla, aniž by se špičkami svých útlých nohou dotýkala země, která ležela daleko pod ní.

      Byla tak okouzlující ve své nevinné nahotě. Křivkami svého dokonalého těla vykreslovala v nastalém sladce vonícím přítmí hedvábné stíny a cítila touhu, která se zmocňovala každého, kdo ji takto spatřil.

      Odněkud se snášela vlnící se mlha a pohlcovala její siluetu, až nakonec celá zmizela. Stříbrná záře se ztrácela v dálce a líbezné hlasy dokončily svou hvězdnou árii posledními zvonivými tóny.

      Otevřela oči. Chvíli jen tak ležela se zrakem upřeným hluboko do sebe a na tváři jí hrál přihlouplý úsměv zasněných lidí. To byla nádhera... Litovala, že se vůbec probudila. S nemalou námahou se posadila na své proleželé posteli. Pohledem spočinula na svých rukách a úsměv jí z tváře okamžitě zmizel.Místo hebkých, bronzově opálených útlých paží tu na peřině leželo cosi, co se podobalo spíše uhynulému varanovi.

      Podrbala se na hlavě. Čouhaly z ní splihlé chomáče mastnotou obtěžkaných cuchanců. Se znechucením promačkala hromadu rozměklých pneumatik, které tvořily její břicho a s hořkostí pomyslela na syrově bledá stehna s monumentálními důlky od celulitidy, která se vždy při těžkopádné chůzi třela jedno o druhé a po každém nárazu se klepala ještě několik dlouhých minut.

      Možná by měla zajít do toho nového fitka, prej je to tam dobrý...  Představila si sama sebe na rotopedu: Šlape jako o závod a z naducaných tváří se jí při nepřetržitém chroptění řinou proudy smradlavé nažloutlé tekutiny. Tuk na těle se jí otřásá jako při zemětřesení a sedátko rotopedu se jí boří stále hlouběji mezi rosolovité hýždě...

      Otřásla se odporem. Olízla si opuchlé rty zarosené kapičkami slaného potu. Teď na to asi není ta pravá chvíle, možná tam zajde zítra...nebo pozítří...

      Znovu se zabalila to teplé peřiny. Proč by se měla namáhat? Sny jsou mnohem lákavější a člověk ani nemusí nic dělat...